ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MATKA DELHI

Roky úvah, desítky měsíců plánování, komplikace na hranicích, policejní doprovod a nakonec úspěšná aplikace do těla. O co šlo? Stručně řečeno - o úspěšnou inseminaci slona indického. Druhou na světě. Onen zázrak souhry znalostí, zkušeností a nezbytného štěstí byl zakončen v ZOO Ústí nad Labem. Lidé udělali, co mohli. Teď nezbývá než věřit, že to vietnamská matka Delhi dotáhne do konce.

 

TĚŽKO NA BOJIŠTI...
Přirozené páření slonů, březost a následný odchov slůňat mají některé zoologické zahrady i soukromé chovy úspěšně za sebou. Předtím bylo třeba zvládnout metodiku zařazení slonů do stáda i ochranu před přenosem nejrůznějších virů. Přestože to trvalo dlouhá léta a spolupracovaly na tom vědecké ústavy mnoha zemí, nakonec se dobré dílo zdařilo a přirozené odchovy jsou zvládnuté. Slon indický je více ohroženým druhem než jeho africký příbuzný. Právě to je hnacím motorem výzkumu a pokusů o jeho zachování, i kdyby to mělo být nepřirozenou cestou. Pokusy o umělé oplodnění (inseminaci) končily dlouhá léta neúspěchem. MVDr. Václav Poživil, veterinář ústecké ZOO, to vysvětluje takto: „Jedná se o anatomický problém, kdy je potřeba si uvědomit rozměry sloního těla. Je to úplně jiné, než u hospodářských zvířat. Slon je tak mohutný, že například jenom vestibulum vaginy, což je společná močopohlavní trubice, je zhruba od 1,5 m do 2 m dlouhá. Naše slonice Delhi ji má zhruba 1,8 m.“
Prostě úspěšné umělé oplodnění u slonů bylo opravdovou vzácností. V International Zoo News na sklonku roku 2001 pánové Schwammer, Goritz a Hildebrandt napsali: „Celosvětově se narodila pouze čtyři slůňata pomocí inseminačních technik. Několik dalších slonic je gravidních... Snahou tohoto příspěvku je kriticky zhodnotit metodiku pro budoucí použití při odchovu slonů v zajetí.“ To, že nešlo o planá slova, dokumentuje fakt, že český tým připravující se na inseminaci využil právě Hildebrandtových zkušeností a některé techniky byly nacvičovány v schönbrunnské ZOO ve Vídni. Právě tam totiž proběhla první úspěšná sloní inseminace v Evropě. První pokusy o inseminace proběhly v šedesátých letech minulého století, jenže nebyly úspěšné právě z důvodů neznalosti sloní anatomie. Sémě bylo zaneseno jen do ústí pochvy. Jenže právě tam teprve začíná samotná téměř dvoumetrová trubice, takže sperma nemělo šanci na úspěšné oplodnění.
Ústecká ZOO se pustila do projektu umělého oplodnění a úvahy nabraly reálný rozměr v roce 1999. První vyšetření v ústecké ZOO se uskutečnilo v prosinci 2000 - ultrazvuk ukázal, že jedna z uvažovaných slonic, Kala, nevyhovuje všem požadavkům. Z dalšího plánování ji vyřadily odhalené cysty na děloze. Druhá, Delhi, se ukázala jako naprosto zdravá a plně připravená. Měla dokonalý pohlavní cyklus, plnohodnotný, bez jakýchkoli anatomických problémů. „Od té doby jsme začali každý týden od Delhiny odebírat krev s tím, že bylo potřeba určit přesnou délku cyklu, jeho kvalitu a intervaly, v jakých se cyklus opakuje. Každá slonice ho má trochu jiný. Průměrně jsou to dva měsíce a Delhi, jak se ukázalo, ho má zhruba tříměsíční. V letošním červnu (2001, pozn. red.) jsme definitivně řekli ano, v nejbližším cyklu budeme inseminovat.“ Tak dr. Poživil popisuje, co předcházelo konečnému rozhodnutí. Nastala fáze trénování slonice a hledání dárce. Protože sloní býci jsou bohužel ve značné části případů agresivní a nezvladatelní, musí se často na odebrání semene uspat. To je samo o sobě docela riskantní záležitost. Proto tenhle způsob odběru vedení zahrad i samotní chovatelé neradi vidí. „V současné době se to provádí tak, že se trénuje jak slonice, tak i slon. Od masturbace až k vymasážování přes rektum. Všechno se to dělá za plného vědomí, bez jakýchkoliv anestetik a sedativ. Takže je to věc ošetřovatelů, jak to zvládnou.“ Málokoho by napadlo, co všechno takový ošetřovatel slonů musí zvládnout.

 

SPERMA Z DOVOZU
Úspěšnost inseminace nezávisí pouze na precizním provedení samotného zákroku, ale na puntičkářsky pečlivé přípravě. Kontroly, testy, vyšetření. Zatímco se zjišťovala schopnost samic úspěšně přijmout dárcovské sperma, neustávalo hledání dárce. V Evropě zůstali čtyři možní sloní býci, kteří byli prověření, což znamená, že byli plodní a relativně kontaktní. Nadějný sloní samec z Hannoveru nakonec nevyšel. „Po změně vedení zoologické zahrady došlo k příklonu ke komerční stránce věci. Teď se tam za všecko, včetně spermatu, platí. V podstatě bylo řečeno, že narodí-li se samice, tak ji chtějí. Takže aniž bychom se bránili tomu, že ji někam dáme, tak nám tenhle přístup přece jen příliš zaváněl kšeftařením.“ Tak vysvětluje neúspěch spolupráce s Hannoverem Mgr. Tomáš Kraus, zoolog ústecké zahrady. Další zoologická zahrada si nepřála uspání svého samce během odběru a on nebyl natolik kontaktní, aby to bez uspání šlo. Ryze teoretickou možností se stal slon z Kyjeva, ale nakonec byl pro projekt zvolen sloní samec z Whipsnade Wild Animal Park, který spolu s londýnskou ZOO a The Institut of Zoology and Scientific Publications Department patří pod Zoological Society of London. Jedenáctiletý Emmet byl prověřený a z přirozeného páření vzešla slůňata.
Otec i matka tedy byli vybráni. Na první pohled to vypadá, že projekt může být bezproblémově dokončen. Leckoho napadne, proč se musí inseminovat, když by se dala Delhi napářit přirozeným způsobem. Na to, aby se k budoucí matce dostal sloní „táta“, by bylo potřeba transportovat celého slona, transport semene je přece jen méně náročný. Odběr traumatizuje slona méně než transport do cizího prostředí, takže ani zdravotní stránka věci není zanedbatelná.
Po definitivním rozhodnutí se začaly dělat denní odběry krve. Bylo nutné stanovit přesně termín ovulace. Vyšetřovaly se vzorky progesteronu (hormon) a LH (hormon indikující ovulaci). Výsledky se zanášely do křivek a jejich spojením se došlo k termínu 14 dní před ovulací. Dva týdny na přípravu bohatě stačí. Jenže nastalo drama jako z akčního trháku. Krevní rozbory se prováděly v Berlíně, protože Česká republika nemá adekvátní laboratoř, která by garantovala výsledky v požadované přesnosti. A některému z německých celníků se zřejmě nezdála faktura berlínské laboratoře znějící na 1 euro. Zásilku otevřel, a tím byly veškeré vzorky znehodnocené. „Naštěstí - nevím, z jakého důvodu - jsme brali té krve víc, takže jsme byli schopni vypravit ještě jednu várku. Výsledky jsme měli v pondělí odpoledne a rozhodli jsme se - budeme inseminovat,“ popisuje počátek závodu s časem dr. Poživil. Vzhledem k tomu, že rozbory vzorků nějakou dobu trvají a jednalo se o znovu posílanou várku, zbylo z dvoutýdenních příprav zhruba 48 hodin. Doktor Hildebrandt se z Berlína okamžitě vypravil do Whipsnadu odebrat sperma. Aby smůly nebylo málo, probíhala na londýnském letišti Heathrow právě razie proti imigrantům a let doktora Hildebrandta byl odkloněn na vedlejší letiště.
Nemražené sperma se za normálních okolností nedováží. Proto bylo v tomto případě nutno vyjednat speciální povolení Státní veterinární správy České republiky k dovozu nemraženého sloního spermatu. Technika inseminace je totiž v současnosti postavena na použití nemraženého semene. V budoucnosti, jak napovídají thajské výzkumy, se to pravděpodobně změní. Paradoxem je, že na dovoz spermatu se vztahuje i Washingtonská konvence (CITES), která má za úkol omezovat obchod s chráněnými druhy organismů. Právě v tomto případě jde konvence přímo proti vlastnímu smyslu. Blokuje totiž záchranu druhů, které má za úkol chránit. Anglické povolení dovozu, tedy onen CITES Permit, přišel v pondělí ráno. Hrálo se o čas. Tentýž den odpoledne bylo jasné, že se bude inseminovat. Nikde se nic nesmělo zdržet. Jakákoli prodleva mohla mít za následek znehodnocení drahocenného semene. Proto byla domluvena i policejní eskorta doprovázející zásilku na trase Ruzyně - Ústí nad Labem.

 

INSEMINACE
Thajci, kteří mají s chovem asijských slonů bohaté zkušenosti, mají tým, jenž pracuje na technologii zmražení sloního spermatu. Výhoda je jasná. Zmražené déle vydrží. Není těžké jej zmrazit, ale rozmrazit tak, aby nedošlo k jeho znehodnocení. The Northern Elephant Preservation Foundation je thajská nadace zabývající se ochranou a reprodukcí slonů. Prezident nadace Bilaibhan Sompatisiri v Bangkog Post tvrdí: „Jsme první zemí na světě, která má úspěch v rozmnožování slonů a sbírce sloního semene.“ Odpusťme mu jeho chvástavý tón, za který možná může redaktor zmíněného listu. Stejný titul osmého března 2002 uveřejnil, že „ochrana zmražením je týmová záležitost“. Tým vede Janine Brown z amerického Smithsonian Institution a Thomas Hildebrandt z berlínského Zoo Biology and Wild Life Research. O dr. Hildebrandtovi už tu řeč byla. Přestože existuje vědecký tým zkoumající možnost uchování spermatu zmražením, situace zejména po právní stránce není úplně v pořádku. „Všechno má být patentově chráněno, protože v rámci výzkumu jsou v tom velké peníze. Proto si Thajci své výsledky hlídají. Jenže právě patent na mražení sloního semene ještě není zcela uzavřený. Proto ty tajnosti. Například i my jsme měli určité ředění spermatu, ale složení, s čím se ředilo, neznáme. Ředěním bylo zajištěno, že sperma, byť nezmražené, bude životaschopné i po více než osmi hodinách. Normálně se musí aplikovat do osmi hodin. A my jsme byli první, kteří to mohli udělat ještě druhý den a bylo to v pořádku,“ říká dr. Poživil. Když se po poměrně dobrodružné cestě dostalo sperma do Ústí nad Labem, byla provedena jeho první kontrola a doředění. Vlastní akt inseminace trval 45 minut. Proč tak dlouho? Budeme-li měřit čas od zavedení endoskopu až po závěrečný úklid, tak šlo o 3,5 až 4 hodiny. Bez uspání či sedativ. Používaly se speciální endoskopy, vyrobené přímo pro slony, o délce 2,5 metru. Vchod pochvy u slonice, která ještě neměla slůně, což je právě případ Delhi, je 3 mm velký. Zavést samotné instrumenty je rutinní záležitost, ale trefit se do třímilimetrového otvoru na vzdálenost 2 metrů jen s pomocí endoskopů, to je právě ona třičtvrtěhodina. Nutno dodat, že zákrok bolestivý není. Na druhou stranu, příjemný určitě taky ne, takže je až s podivem, jak pokojně to Delhi snášela. První den se aplikovalo zhruba 30 mililitrů spermatu, druhý den méně. Zhruba 18 mililitrů, spíše pro vytvoření výživného prostředí dříve daným spermiím. Kontrolovaly se kontrakce dělohy, které potvrdily, že dávka byla nasáta. Pak už se jen čekalo a kolem 7. týdne se odvezly vzorky do Berlína. Samice je gravidní a ultrazvukové vyšetření ukázalo i plod. Lidská část práce byla odvedena, dál už se musí slonice postarat sama. Riskantním obdobím bude samotný porod, který je nebezpečný nejen pro slůně, ale i pro samici. V prvních šesti měsících dochází často k úhynu slůňat z důvodu infekcí. Delhi je druhá indická nainseminovaná slonice na světě a první v Evropě, takže podaří-li se vše tak, jak chovatelé, veterináři i ostatní „nadšenci do slonů“ doufají, bude vskutku co oslavovat.

 

 


CHOBOTNATCI? CHOBOTNATCI!
Kdyby se člověk, jenž zvířata zná jen z obrázků, zamyslel, která z nich by zařadil mezi chobotnatce, tak by si řekl: určitě to budou ti s chobotem. Takže sloni. Že by i ti s chobůtkem, jako mají tapíři? Nebo chobůtečkem, jako mají rejsci? Z celého řádu chobotnatců (Proboscidea), ať už měli dlouhý či krátký chobot, nebo jim rostly kly z horní či spodní čelisti, zůstali do dnešních dob právě jen ti sloni. Ani rejsci, ani tapíři k nim nepatří.
Dnes žijí dva (někteří z odborníků udávají tři) druhy slonů, ale v minulosti se jednalo o rozsáhlou skupinu, jejíž fylogeneze není dodnes zcela jasná. To, že jsou sloni placentální savci, jasně naznačuje, že se vyvinuli relativně pozdě. Berme čas jako zrníčka přesýpacích hodin, kde se místo zrnek převalují stovky milionů let vývoje. Pozdní paleocén je doba, kdy se budoucí Hannibalovi váleční pomocníci oddělili od svých archaických kopytníků a jako samostatná skupina jsou definováni zhruba ve svrchním paleocénu, což bylo zhruba před 60 miliony let. Zajímavé je, že spolu s nimi měli pravděpodobně stejného předka - kopytníka - i dnešní damani a sirény, tedy vzhledově dost odlišná zvířata. Ukazuje na to vývojová shoda zubů a v poslední době i rozbory DNA. Jedny ze základních atributů charakterizujících dnešní slony jsou chobot, kly a velikost. Ničím z toho se však na úsvitu svých dějin chobotnatci pochlubit nemohli. Měli velikost dnešního tapíra a zuby, které se podobaly ostatním placentálům (chyběly řezáky na spodní čelisti). Jako jedny z prvních vymizely špičáky, které se vyskytují ještě u eocenních zástupců rodu Moeritherium. U stoliček se hrboly začaly spojovat, až vznikly příčné lamely, které jsou rozlišovacím znakem dnešních dvou sloních rodů. Mluvíme-li o zubech, asi bude překvapením, že kly jsou přeměněné řezáky. Chobot se začal prodlužovat až u oligocenního rodu Paleomastodon, který žil před 37-22,5 miliony let. Dnes se na chobot upínají stovky svalů a slouží slonům jako neocenitelný pomocník. Podíváte-li se dobře na obrázek slona, uvědomíte si, že má tak krátký krk, že by se bez chobotu moc nenajedl. Sice by byl schopný spásat lístky okrajových větví, ale dál by se nedostal. Ani na zemi, ani na vzdálenějších větvích. Vývoj chobotu měl za následek, že se nozdry spojily, takže lebka slona, ale i starších chobotnatců, jakým je například miocenní rod Deinotherium, vypadá velmi nezvykle. Tento rod se nacházel i na našem území. Důkazem budiž Deinotherium giganteum, jehož kosterní pozůstatky byly nalezeny u Františkových Lázní. Právě tomuto druhu, na rozdíl od dnešních slonů, rostly kly ze spodní čelisti.
z knih Historie obratlovců (Z. Roček) a Vznik, vývoj a vymírání savců (R. Musil) vybral Topí Pigula

 

„NAŠI“ SLONI
Sloni jsou u nás snad nejpopulárnější savci. Lákadlo do cirkusů a zoologických zahrad. Asi každý z nás coby dítě slyšel lákající „pojď se podívat na slona“. V loňském roce se smutně proslulým slonem stal Kádira z Prahy, který se do naší republiky dostal ze srílanské ZOO. Snímek jeho marného zápasu se smrtí se stal fotem roku. „A přišli jsme o dalšího samce,“ blesklo určitě některému z chovatelů při zprávě, že musel být utracen. Z oněch dvanácti zvířat, která jsou v současnosti v našich zoologických zahradách (včetně dvou slonů ve slovenských Bojnicích) zůstal pouze jeden samec - Mooti - ze Dvora Králové nad Labem. I přes obrovskou popularitu nemá tato zvířata každá ZOO. Důvody jsou nasnadě. Sloni musejí mít velký pavilon, mají spotřebují hodně potravy, a tudíž „lezou do peněz“. Navíc samci bývají agresivní. Právě agresivita byla důvodem utracení slona v roce 1977. Rozhodnutí o jeho utracení přišlo poté, co napadl ošetřovatele. Jiný ze slonů zemřel v Liberci na otravu, kterou mu způsobili návštěvníci nadměrným krmením. Jde sice o téměř čtyřicet let starou událost, ale jasně ukazuje, kam až může popularita slona dovést. Ze současných patnácti českých zahrad chovají slony čtyři z nich, v celkovém počtu dvanácti kusů. Co se zoologických zahrad týká, bylo v jejich historii v naší republice umístěno celkem 44 slonů. Skutečný počet slonů, kteří se na našem území vyskytli, bude větší, protože někteří sloni neprošli zoologickými zahradami, a byli pouze v cirkusech, jiní naší republikou jen projeli coby tranzitní zemí. U nás chovaní sloni se k nám dostali z nejrůznějších konců světa. Pražská Sábi z Krugerova národního parku v Jihoafrické republice, liberecká Gaurí z Bengálska a ústecká Delhi z Vietnamu. Na Delhi je vidět, že počátky jejího soužití s lidmi nebyly nejšťastnější. Odřezaný pravý ušní boltec svědčí o tom, že prodělala ve Vietnamu rituál, který ji měl pomoci zkrotit. Mytologicky má jít o vyhánění divokosti. Možná právě Delhi bude tou, jež zmnoží počty slonů na našem území.
z materiálu Sloni v roce 2002 v českých a slovenských zoologických zahradách vybral Topí Pigula
březen 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group