ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

OSTROV ZTRACENÝCH DUŠÍ

 

Národní park Pembrokeshire Coast v jižním Walesu je jednou z největších přírodních rezervací na území Velké Británie a také vyhlášeným eldorádem milovníků mořské fauny a flóry. Takřka 300 km strmých skalních útesů s dramatickými výhledy na členité zátoky, oblázkové pláže neúnavně bičované atlantickými proudy. Přestože podstatná část národního parku leží na pevnině, jsou to právě ostrovy Skomer, Skokholm a Grassholm (nesou jména Vikingů, kteří se podél zdejších břehů plavili na přelomu 12. století), které jsou díky své relativní nepřístupnosti a vodám plným ryb ideálním hnízdištěm pro statisíce migrujících mořských ptáků.

Grassholm vypadá z pevniny jako obrovská cukrová homole. Z paluby vyhlídkové lodi se bílá peřina promění v kolonii tisíců hnízdících terejů, středně velkých, albatrosům podobných ptáků s krémově zbarvenou hlavou a výraznou kresbou kolem očí. Skokholm, nejmenší z ostrovů, je veřejnosti celoročně uzavřen, a tak hlavní turistickou atrakcí zůstává nedaleký Skomer. Pokud je příznivé počasí a moře klidné, vyjíždí k němu z malého přístavu v Marloes loďka s turisty dvakrát denně. Mořské proudy jsou tu neobvykle silné a kapitán se očividně baví, jak se naše tváře mění s každou další vlnou. Přistání proběhne kupodivu hladce a po chvíli pozorování tuleňů, jejichž hlavy se jako korkové špunty pohupují na vlnách, šplháme po kamenitém chodníku vzhůru k ostrovní planině. Před námi se otvírá úchvatný pohled na koberec modře a růžově kvetoucích zvonků, kterými je celá náhorní plošina teď na jaře pokryta.
Téměř tři čtvrtiny rozlohy ostrova jsou protkány sítí nehlubokých tunelů, chodbiček, nor a hnízdních děr, okupovaných střídavě králíky, papuchalky a buřňáky. Terry, jeden z dobrovolných strážců ostrova a náš průvodce, nás čas od času zastaví a nechá naslouchat. Z podzemí těsně pod našima nohama se ozývá tlumené pípání a stěžování rozzlobené samičky buřňáka, které právě stojíme nad hlavou. Stopadesátitisícová kolonie buřňáka severního na Skomeru je zřejmě největší svého druhu na světě. Buřňáci přes den loví na otevřeném moři, často až sto kilometrů od pevniny, a večer se hromadně vracejí do svých nor doprovázeni nervy drásajícím skřehotem. Kvůli němu byl kdysi Skomer pojmenován jako „Ostrov ztracených duší“. Nohy buřňáků jsou perfektně přizpůsobeny pohybu na vodě, na zemi však platí za svou neohrabanost vysokou daň. Pro racky mořské, místní predátory, jsou totiž buřňáci vedle mladých králíků důležitou složkou jídelníčku a denně jich zabijí stovky. Mršiny rozeseté po celém ostrově jsou pak obvykle jediné, co návštěvník z buřňáků vidí.
Začíná se zvedat vítr, nebe se rychle zatahuje. Ve Walesu ostatně nic překvapivého. Postáváme na hraně krkolomného srázu a netrpělivě vyhlížíme papuchalky vracející se z lovu. Papuchalk, klaun a hvězda ostrovní show, byl nedávno dokonce vyhlášen nejpopulárnějším ptačím obyvatelem britských ostrovů. Má pestrobarevný zobák, jasně oranžové nohy, černý hřbet, bílou hruď a svým zjevem vzdáleně připomíná tučňáka. Ačkoliv stejně jako ostatní ptáci hnízdí obvykle na nepřístupných místech, kolonie kolem Old Viku, masivního skalního útesu, který se tyčí nad úzkou zátokou v téměř dvousetmetrové výšce, si časem na zvědavé turisty zvykla. Papuchalci jsou navzdory své zdánlivé těžkopádnosti obratnými letci. Jedinou pihou na kráse jejich aviatického umění je přistání, při kterém v poslední chvíli zatáhnou nohy zpět pod sebe a na zemi skončí v kotrmelcích. Se zobákem plným drobných rybek proběhnou přihlížejícím mezi nohama a zmizí v nejbližší noře. Spouště našich fotoaparátů cvakají jako o závod.
Old Vik ale není jen o papuchalcích. O každou volnou římsu, skulinu či puklinu ve skále tu soupeří tisíce hnízdících alkounů, buřňáků a racků. Vzduch je plný ptačího křiku a pachu jejich trusu. Hemžení připomíná scény z Hitchcockova hororu. Rušno je i dole na moři, kde právě loví ptáci, delfíni a sviňuchy najednou.
Jenže počasí naše nadšení nesdílí. Hustě prší a zvedá se vítr. Z Terryho vysílačky se ozývá nesrozumitelné štěkání: je čas se vrátit na pevninu. Spěcháme k přístavišti, kde nám kapitán rozdává záchranné vesty a nervózně se přitom usmívá. Vlny se zdají být dvakrát vyšší než ráno, i tuleni se chytře přemístili na jeden z vyšších útesů. Idylický výlet se mění v dobrodružství - moře se přelévá přes palubu, ztraceni ve vodní tříšti se tiskneme k zábradlí. Do Marloes se vracíme promočeni na kost a v nejbližším baru oslavujeme naše „přežití“. Snažíme se místním vylíčit strasti naší zpáteční plavby, ti však jen mhouří oči a ožijí, jen když přijde řeč na papuchalky. Jak jinak. V Marloes je každý odborníkem a za chvíli vypukne dramatická hádka o délku inkubační doby mláďat.
Venku přestalo pršet a Skomer se teď při pohledu zpět topí v zapadajícím slunci. Hejna ptáků klouzají jako obrovské stíny nad hladinou. I na dálku je slyšet zvláštní tajemná symfonie ostrova - tichý nářek jeho obyvatel unášený mořskými vlnami.
duben 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group