ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KLOKANI - SYMBOL AUSTRÁLIE

 

Našinec by musel mít velkou smůlu, kdyby v Austrálii nepotkal klokana, i když je pravda, že v Sydney po ulicích neběhají. Ale klokanů je tu zatím dost, jen populace velkých klokanů rudých se odhaduje až na 12 milionů jedinců. I když je klokan ve státním znaku Austrálie a najdete ho také na mincích, většina Australanů ho považuje za škůdce. Každý rok stanoví vláda kvótu jejich odstřelů, vždy poněkud vyšší. V loňském roce to bylo 5,5 milionu kusů, letos již 6,9 milionu. Kůži a maso klokanů zpracovává ohromný průmysl. Ostatně klokaní bifteky si můžete objednat i v našich restauracích. Tato australská jatka vyvolávají mezinárodní kritiku a otázku: přežijí klokani i v budoucnu?

KLOKAN - UNIKÁTNÍ VAČNATEC - ZVÍŘE PODIVNÉ
V roce 1630, tedy o 140 let dříve než k Austrálii dorazil James Cook, se o podivných zvířatech, která chodí po dvou nohou, poprvé zmiňuje holandský námořník Francisco Pelsart. I když to není u zvířat tak ojedinělé, stejný způsob pohybu používají asijští frčci a tarbíci a afričtí noháči, jen klokani se svými mohutnými zadními končetinami dokáží vyvinout rychlost až 50 km v hodině, skákat do dálky 8 až 10 metrů a do výšky až 3 metrů. Krátkými předními končetinami si podávají potravu. Silný ocas slouží jako „třetí noha“ při vztyčení i chůzi a vyvažuje tělo při běhu. Klokani se živí dost podřadnou tuhou trávou a její žvýkání silně opotřebovává zuby. Klokani mají na každé straně čtyři páry stoliček, ale používají pouze přední. Když se opotřebují a vypadnou, nastoupí na jejich místo další. Pokud se klokan dožije toho, že má opotřebován i poslední pár, hyne hlady. Výjimkou je pouze klokan rezavý (Petrogale concinna), kterému dorůstají stoličky po celý život, stejně jako slonům. Velký svalnatý žaludek je rozdělený a pojme velké množství potravy, kterou pomáhají trávit mikroorganismy. Všichni klokani také dovedou přežvykovat.

KLOKANÍ RALLYE
Vidět klokany vznášet se lehce a plavně dlouhými skoky patří k nejkrásnějším zážitkům. Během 25 tisíc kilometrů, které jsme v Austrálii najezdili, jsme jich viděli stovky, možná tisíce, ale bohužel většinou sražených na silnici. Je podvečer, jedeme z Port Augusty po Lincolnově dálnici na jih, začíná čas aktivity klokanů. „Klokan vpravo!“ hlásí Inka, sedící vedle mne. Ubírám plyn. Jak se zachová? Zatím sedí spokojeně u krajnice, ale pár metrů před autem se rozhodne silnici přeběhnout. Jezdí se tu vlevo, takže stačím brzdit a nechat klokana zmizet v šeru. Zvolňuji, srážka se zvířetem by mě samozřejmě mrzela a také by poškodila naši peněženku. Karavan je z půjčovny a na střety se zvířaty nejsme pojištěni. Setmělo se. Upíráme oči na okraje silnice rovné jako šňůra, přesto se vlečeme sotva šedesátkou. A klokani se před námi míhají jak temné stíny. Kašlem na to, hledám parkoviště a jdeme spát.
Také Australané se srážkám s klokany snaží vyhnout, i když každý džíp je opatřen silnou traverzou. Jenže po silnicích jezdí superobří kamiony, tzv. road trainy - silniční vlaky, nejdelší měří až pětapadesát metrů. Nebrzdí a zastavují jen na zvláště vyhrazených, i deset kilometrů předem avizovaných parkovištích. Údajně na zastavení potřebují až pět kilometrů.
Tahle monstra za sebou nechávají nejen mrtvé klokany, ale i koně, krávy, velbloudy. Můj přítel pracuje na projektu odpuzujících světel, fotobuňka je zapne, jakmile klokan stojí u silnice. Dosavadní pokusy ukazují, že zařízení funguje. Jeho plošná instalace ale bude finančně velmi náročná. Neslouží však k ochraně klokanů, ale řidičů.

KLOKANÍ LÁZNĚ
Touláme se vyschlým korytem řeky. Zaujaly mne hluboké jámy vyhrabané v písku, okolo stopy velkých klokanů. Nechápavě kroutím hlavou, ale vysvětlení je nasnadě - ze vzdálené jámy vyčnívají klokaní uši. Klokani si vyhrabávají jámy ve vlhkém písku a chladí se v poledním žáru. Dnes mají podobnou jámu s jemným pískem i klokani v naší jihlavské ZOO. Velcí klokani si v písku libují, používají jej jako pudr. Klokani mají hustou síť vlásečnic na vnitřní straně předloktí, když je velké vedro, olizují si srst a odpařováním slin se krev proudící vlásečnicemi ochlazuje.
Ale klokani se dokáží bez vody obejít i dlouhodobě. Například klokan rudý přitom ztratí až třetinu své hmotnosti, ale úbytek snáší celkem lehce. Pro srovnání: člověk, který ztratí 12 % tělesné tekutiny, umírá.
Zcela bez vody však ani klokan žít neumí. V období úporných veder umírají hlavně mladá zvířata, která právě opustila matčin vak, ale i ta ve vaku, protože samice ztratila mléko. V období sucha může vymřít až 50 % populace klokanů. Právě takové sucho trvá v Austrálii nyní.

KLOKANI ŽIJÍ VŠUDE
Vědci popsali 63 až 66 druhů klokanů, 9 druhů zahrnuje čeleď klokánkovití (Potoroidae) a 54 až 57 druhů bylo zařazeno do čeledi klokanovití (Macropodidae). Měl jsem pocit, že mám v systematice klokanů poměrně jasno. Po návštěvě Austrálie jsem ten pocit ztratil. Bylo popsáno mnoho poddruhů, některé jsou povyšovány na druhy a naopak. Některé druhy jsou si tak blízké, že si je snadno spletete. Australan si s tím však hlavu neláme, jednoduše rozlišuje klokany na malé wallaby, větší wallaroo a ty největší kangaroo.
Evropané znají většinou velké klokany, ale i těch je šest druhů. Za největší je považován klokan rudý (Macropus rufus). Vztyčený samec dosahuje výšky až 2,1 metru, při hmotnosti až 95 kilogramů je to pořádné zvíře. Samice jsou podstatně menší, váží 20 až 30 kg.
Zatímco některé druhy jsou vázány na specifická stanoviště, klokani rudí jsou velmi přizpůsobiví. Setkal jsem se s nimi v křovinatém buši, na vysokých písečných dunách, na mořských plážích, v lesích i v močálech. O jejich přizpůsobivosti svědčí i to, že žijí divoce na několika místech v Anglii.
K velkým druhům patří také klokan obrovský, známý spíše jako šedý (Macropus giganteus), měří až 1,4 m a váží 40 až 95 kg, klokan antilopí (Macropus antilopinus) a klokan horský (Macropus robustus).
Naproti tomu třeba klokánek pižmový (Hypsiprymnodon moschatus) měří pouhých 16 až 28 cm a váží 340 až 680 g. Klokánek krysí (Potorous tridactylus) měří 37,5 až 39 cm a váží 1,4 až 3,6 kg. Klokánek králíkovitý (Bettogia penicillata) měří 30 až 38 cm a váží 1,1 až 1,6 kg. Je ale velmi malá šance pozorovat tyto malé druhy klokanů. Žijí skrytě, mnohdy nočním způsobem života a zpravidla na malých územích.
Také stromoví klokani obývají neprostupné tropické lesy a šplhají vysoko v korunách stromů obratně jako opice, dokonce ve vodorovné poloze na větvích také spí. Devět druhů těchto klokanů rodu Dendrolagus je tomuto způsobu života dobře přizpůsobeno. Přední nohy mají silný protistojný palec a jsou jen o málo kratší než zadní. Na rozdíl od ostatních druhů žijí samotářsky.
Klokani skalní šplhají na sklaních římsách australského outbacku s lehkostí a elegancí horských koz. Umožňují jim to tlapky zadních končetin, které mají porostlé drsnou kůží s tuhými chlupy.

KLOKANÍ POROD
Dospělá klokaní samice je prakticky nepřetržitě březí, ve vaku má sající mládě a v děloze je připraven další zárodek, který tu několik měsíců může čekat, až se vak znovu vyprázdní. Říká se tomu utajená březost.
Opravdová březost velkých klokanů trvá 32 až 34 dní, u malých druhů obvykle 27 dní. Vajíčko vačnatců obsahuje mnohem více žloutku než u placentálních savců. Jakmile se oplodněné vajíčko dostane do dělohy, vytvoří okolo sebe žloutkovou placentu (z biologického hlediska významnější než vak), ze které zárodek čerpá živiny. Jakmile je embryo schopné pohybu, stahy dělohy ho vypudí a dochází k porodu. Samice si jeden až dva dny před porodem začíná čistit vak a intenzitu vystupňuje hodinu až dvě před porodem. Porod je neobyčejně snadný, samice při něm většinou sedí opřena o strom, ocas mezi nohama směřuje dopředu. Celý akt trvá tři minuty. Embryo je totiž 30 000krát lehčí než matka, měří 2 až 2,5 cm. Embryo, které má silně vyvinutý orientační instinkt a orientuje se čichem a hmatem, šplhá po matčině srsti do vaku. Dlouho převládala teorie, že matka mláděti cestičku do vaku vylíže. Ukázalo se, že si matka pouze čistí srst od porodní tekutiny.
Ve vaku se během několika minut pevně přichytí k jedné ze čtyř mléčných bradavek a dokončí embryonální vývoj. V případě potravní nouze nebo stresu je samice schopná je z vaku vypudit, a to hyne. V období, kdy je dostatek potravy, nosí samice jedno mládě ve vaku a druhé saje mléko zvenku. Od stáří 150 dní začíná vykukovat z vaku, ve věku 200 dní začíná vak opouštět, ale ještě se vrací. Teprve ve stáří 14 až 16 měsíců přechází plně na potravu dospělých.

KLOKANÍ TRABLE
V některých územích Austrálie jsou klokani skutečně hojní, jinde je nepotkáte ani po dnech jízdy autem. Klokani dříve obývali většinu území tohoto kontinentu, v mnoha oblastech ale byli vyhubeni nebo vytlačeni domácími zvířaty, takže řada druhů je dnes opravdu vzácných.
Ať mi vlídní „Aussie“ odpustí, ale na jedinečné přírodě napáchali neodpustitelné a především nevratné škody. Na přemnožené králíky vysadili australští osadníci lišky, ty však nelovily rychlé králíky, ale malé druhy klokanů, kteří byli snadnější kořistí. Dodnes lišky představují velké nebezpečí, boj o jejich likvidaci stojí miliardy, přesto je marný. Škody působí i zdivočelí psi, kočky a další druhy dovezených živočichů, kteří na kontinentu vyhubili například populaci klokana quokka (Setonix brachyurus). Malou část těchto vzácných klokanů se podařilo zachovat už jen na ostrově Rottnest nedaleko Perthu, který je hojně navštěvován turisty a klokani quokka se tu stali atrakcí.
Zatímco cizinci klokany obdivují, farmáři vidí v těchto zvířatech potravní konkurenty, kteří spásají pastviště a tím ohrožují chov ovcí. Na některých místech skutečně přispěli k jejich přemnožení zřizováním napajedel pro ovce, která začali využívat také klokani. Aby se jich zbavili, otrávili farmáři vodu, takže v jedné oblasti v Západní Austrálii zahynulo během dvou měsíců 13 tisíc klokanů. Na jiné farmě otrávili během pěti let 90 tisíc klokanů, takže pobouřené noviny psaly: „Symbol naší země krmíme strychninem.“
Největší predátor, člověk, tak v noci se svým džípem pročesává krajinu, reflektory oslní klokany a ti jsou pak snadným terčem. Profesionální lovci mají dokonce pro rudé klokany svou speciální terminologii. Velkým červeným samcům říkají buck - kozli, šedomodrým samicím blue does - modré zaječice, mladé samičky dostaly jméno blue flyers - modré létavky a malá mláďata jsou joeys - pepíci. Moc si nevybírají, i když většinou střílejí nejsilnější zvířata, a tak mezi přírodovědci rostou obavy, že populace budou degenerovat.
Konečně „dobrý“ prostředek proti klokanům je i oheň. Farmáři navíc věří, že vypalováním se pastviny pohnojí. Opak je pravdou, vypalování dobře snášejí nejodolnější, málo výživné trávy, které již ovcím nevyhovují, ale klokanům ještě stačí. Kvalita pastvin se tak neustále zhoršuje. Vypalování pastvin se nepodařilo vymýtit dodnes a má na svědomí také zničující lesní požáry.
A tak množství ohrožených klokaních druhů v Austrálii roste. Za vyhubený byl považován i poddruh klokánků krysích (Potorous tridactylus gilbertii), který se při studiu jiných druhů nyní náhodou chytil v Západní Austrálii do pasti. Klokana žlutonohého (Petrogale xanthopus), který obýval oblast Flinderova pohoří v jižní Austrálii, zachraňuje zoologická zahrada v Adelaide. Vypracovala program jeho záchrany a již několik let ho úspěšně rozmnožuje. Ale co bude dál?
červenec - srpen 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group