ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MOSAMBICKÁ ODYSEA

 

"Před pár lety byste sem určitě nepřijeli," říká nám Kunat, kterého jsme potkali v Beiře. "Ještě nedávno tu bylo všechno vzhůru nohama, hotové peklo. Dnes už je zaplaťpánbůh klid," dodává s úlevou.


Mnoho mosambičanů bylo donuceno v občanské válce bojovat, aniž by oni sami stáli na nějaké straně.

 

 

 

Portugalci se z Mosambiku stáhli až v roce 1975, a to téměř přes noc. Za sebou zanechali zemi uvrženou ve zmatek, která brzy našla "laskavou" oporu především v Sovětském svazu a NDR. Už začátkem 80. let se ale mosambické hospodářství ocitlo na pokraji kolapsu, čehož využilo opoziční hnutí RENAMO, řízené z území bývalé Rhodésie, a zintenzivnilo boj proti vládnoucímu FRELIMU. Občanská válka, která se tu rozhořela, dusila Mosambik až do začátku 90. let. Kam se poděly tehdejší nevraživost a vzdor, ptáme se při pohledu na přátelské Mosambičany. "Mnoho lidí bylo k boji donuceno. Byli do války jednoduše zavlečeni," vysvětluje Kunat. On sám bojoval nejdřív v řadách FRELIMA. Pak byl však zajat a donucen bojovat dál, tentokrát za tábor RENAMA. "Nebojoval jsem z přesvědčení, válka je přece nesmyslná," dodává.

 

Na venkově
Čím víc se blížíme k pobřeží Indického oceánu, tím je všechno kolem zelenější. I v srpnu, uprostřed mosambické "zimy" s odpoledními teplotami okolo 30 stupňů, si ve stínu kokosových palem, stromů s ořechy kešu a banánovníků připadáme jako v pohádce. Zdá se, že se veškerý život odehrává okolo hlavních silnic. Od Maputa až po Beiru není snadné poznat, kde jedna vesnice končí a druhá začíná. Všude okolo cesty stojí lidské příbytky a vyšlapanými cestičkami proudí davy lidí.
Ženy nosí na hlavách téměř vše: hrnce s vypraným prádlem, koše s ananasy, otepi dříví i kanystry s vodou, často jen o něco lehčí, než jsou ony samy. I pod takovým nákladem ale vykračují sebejistě, s grácií. Většina mužů naopak chodí s prázdnou - vlastně s tranzistorovým rádiem.
Ta jsou jejich nepostradatelným doplňkem. Jednou rukou si přidržují tyhle chrastící skříňky u ucha, nebo si je provázkem přivazují ke krku. Poslouchají hudbu, modlitby a zprávy z Ameriky, kde se právě zhroutily dva z newyorských mrakodrapů. Kroutí nad tím hlavami a ptají se nás, co se to vlastně děje. Sami tomu nerozumíme...


Válka skončila a vojáci se jednoduše rozešli domů.

 

 

 

Pitná voda? Není!
"Do národních parků snad ani nejezděte," varuje nás Kunat, správce přírodní rezervace v povodí Zambezi. "Ceny jsou tam vysoké a zvířata stejně neuvidíte. Za války jich většinu vybili a nasytili jimi hladové vojáky."
Hlad na mnoha místech zůstal. Jednotvárná a málo výživná strava se spolu s nemocemi a nedostatečnou zdravotní péčí podepisují na zdraví Mosambičanů. Jen výjimečně potkáváme staré lidi. Většina Mosambičanů nemá ani přístup k pitné vodě. Na venkově lidé nabírají vodu z řek a potoků a nesou i několik kilometrů domů - někdy ji převaří, někdy ne.
Když spolu se stovkami dalších čekáme na převoz přes řeku Zambezi, pozoruji ženu s malým dítětem, jak od řeky přináší kanystr po okraj naplněný vodou. Nejdřív umyje synka, potom si vodou opláchne zaprášené nohy, polije si obličej a ze zbylé vody se napije. Jiné dívky sem přicházejí vyprat prádlo. Když vyperou pro ostatní, svléknou své barevné (často jediné) šaty, hbitě je vyperou a mokré si je znovu obléknou. Za chvíli je všechno znovu suché.


V řídkých lesích dodnes reziví vojenská technika.

 

 

 

Hořící lesy
V rohu restaurace v Maputu je zapnutá televize a hosté sledují zprávy vysílané z Portugalska. Moderátorka líčí podrobnosti o několikahektarovém lese blízko Lisabonu, který se ocitl v plamenech. I když je zpráva sdělovaná v jejich jazyce, obsahu nerozumí. Nevidí v kusu hořícího lesa neštěstí. "Nedivte se, tady přece hoří všechno," říká majitel restaurace Manuel. "Z vypalování trávy a křoví se v Mosambiku stal národní sport." Ti, kdo trávu zapalují, si však s následným hašením hlavu nelámou, a tak po trávě a křoví oheň zdolává i stromy. Je s podivem, že tady nešlehají vysoké plameny, ty ale vidíme opravdu jen místy. Zato před všudypřítomným štiplavým kouřem není úniku. Jako strašidelná scéna pak působí mosambický venkov v noci, kdy do hluboké tmy prosvěcují jen rozžhavené kmeny stojících stromů. Důvody k zapalování trávy jsou nejrůznější - více či méně pochopitelné. "Tráva tu rychle přerůstá, je vysoká a nikdo ji neseče. Tak je lepší ji zapálit," říká nám jeden z přítomných hostů. Vysvětlení Manuela se nám zdá mnohem pádnější: "Po válce tu zůstala spousta min. Lidé nemají chuť pouštět se dál od cest, jen aby posekali trávu."


Rozesmáté obličeje mosambičanů vnucují otázku: kdo a za co vlastně bojoval?

 

 

 

Pozor, miny!
Miny byly během války rozmístěny často nekontrolovaně, a tak dnes nikdo neví, kde minová pole začínají a kde končí. Některá z nich jsou sice ohraničena bíločervenými páskami, ale je spousta těch, na která se prostě ještě nepřišlo. "Objeví se většinou až poté, co některá z min někoho zmrzačí nebo zabije," říká s trpkým pousmáním Manuel.
Jistě i proto připomíná mosambický venkov velké mraveniště. Lidé tu chodí po vyšlapaných cestičkách a obdělávají jen přesně ohraničená políčka. Krok stranou by pro ně mohl být osudný...
"Žiji tady se svým manželem, dětmi a mužovými rodiči už skoro deset let," vypráví nám Maria z malé vesnice poblíž Save. "Už jsme si zvykli žít uprostřed min. Samozřejmě se nám to nelíbí a bojíme se jeden o druhého, ale co můžeme dělat?" Jejímu tchánovi utrhla mina levou nohu před třemi lety. Naučil se chodit s holí, ale přesto je odkázán na pomoc svých blízkých. Mariin muž odjel za prací do Maputa. V zemi, kde se míra nezaměstnanosti pohybuje kolem čtyřiceti až padesáti procent, je rád, že vůbec práci našel. "Vidím ho jen párkrát do roka. Prakticky se sama starám o děti i manželovy rodiče. A modlím se, abychom se večer znovu všichni sešli doma..."
Hledání a zneškodňování min postupuje jen pomalu. Mosambická vláda nemá dostatek prostředků, aby vyhledávání min financovala. Umožnila proto alespoň vstup zahraničním expertům, kteří si školí své spolupracovníky z řad Mosambičanů. Bývají to hlavně Američané a Jihoafričané, kdo se pohybují okolo minových polí. Vlastní "černá" práce ale většinou zůstává na Mosambičanech. Muži ve speciálních oblecích, s ochrannými helmami na hlavách a štíty před obličejem posedávají u vykopaných jam kolem silnic a pečlivě sledují každý pohyb. Kromě min pod svýma nohama mají za zády další připomínku občanské války - vytrhané koleje a převrhnuté vagony vlaků. V některých z nich je stále část nákladu, který se jim už nepodařilo přepravit. V řídkém lese táhnoucím se kolem cesty navíc dodnes stojí zrezivělé tanky a další vojenská technika - jako by vojákům někdo řekl, že válka skončila, a oni jednoduše všeho nechali a odešli domů. Na první pohled je patrné, že s touto technikou by už asi nikdo bitvu nevyhrál.


Hledání a zneškodňování min potrvá ještě léta. chybí finanční prostředky, chybí experti.

 

 

Kevina vyslala jihoafrická armáda spolu s dalšími vojáky do oblasti západně od Beiry, aby ji vyčistili od min. "Bude trvat ještě roky, než to tu dáme do pořádku. Člověku zůstává rozum stát, když vidí, kolik min je tu zahrabáno."
Tím to ale nekončí: další vojáci z Jihoafrické republiky i Zimbabwe pomáhají s odzbrojováním civilistů. Těžká technika sice zůstala po válce v lesích, ale ruční zbraně se jakoby záhadně ztratily - do domovů bojujících. "Není jednoduché od nich zbraně vymámit," říká jeden z Jihoafričanů. "Občas je problém se s nimi domluvit a vysvětlit jim, že zbraně, které mají doma, jim nepatří. Jsou to ale většinou velmi milí lidé a nechce se ani věřit, že by kdy mohli bojovat."
V tomhle jsme s ním zajedno. Ani nám popis bojovníka k Mosambičanům prostě nezapadá. Jejich rozesmáté obličeje a přátelské vystupování nám spíš vnucuje otázku: Kdo tady vlastně bojoval? A za co?

 


Pokud se chcete dozvědět více k tomuto tématu, navštivte www.infoservis.net.
květen 2002

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group