ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DIVOCÍ ZUBŘI V BĚLOVĚŽSKÉM PRALESE

Na malé mýtině ozářené zapadajícím sluncem se popásá několik mohutných zubrů. Jsme od nich jen několik metrů, utahaní po celodenní túře s těžkými batohy. Při představě, že se tohle majestátní zvíře rozzuří, člověka trochu zamrazí. „Nejhorší je setkání se zubrem samotářem nebo samicí s mládětem,“ suše poznamenal lesník. „Jedinou záchranou je odhodit kus oděvu, o který zvíře pravděpodobně projeví zájem, a spěšně vylézt na nejbližší strom. Pak jen doufat, že se s tím spokojí. Zubr je velký i dva metry a vyrvat strom s kořenem by pro něj byla hračka,“ dodal. Věděl, co říká, sám to zažil několikrát.
Zubři v Bělověžském pralese v Polsku byli v minulosti postrachem vesničanů. Dnes, kdy v Evropě žijí hlavně v zoologických zahradách, jsou naopak zdejší turistickou atrakcí. Sochu zubra je možné vidět už u vstupu do lesa ve městě Hojnówka. Je také na etiketě zdejšího silného piva.

ZÁCHRANA PŘIŠLA TĚSNĚ PŘED VYMŘENÍM
Vzrostlé duby, které pamatují pět století, vysoké smrky a borovice, zem pokrytá tlejícími kmeny stromů a sametovým mechem. To vše doplněno mohutnými kapradinami, kalnými tůněmi, zpěvem ptáků, bzučením hmyzu a nazelenalým světlem pronikajícím do lesního šera. To je Bělověžský prales mezi Polskem a Běloruskem, jedno z mála míst kontinentu, kde ve volné přírodě potkáte zubra evropského.
Zubři dříve volně žili ve značné části střední a východní Evropy, kolem roku 1800 však byli prakticky vyhubeni. Nejdéle se udrželi v Bělověžském pralese, který byl oblíbeným soukromým lovištěm polských panovníků a později ruských carů. Poslední svobodný zubr tu byl zastřelen v roce 1919. V době I. kongresu mezinárodní společnosti pro záchranu zubra v roce 1925 žili v Evropě pouze v několika uzavřených oborách, celkem jich bylo jen 66, z toho šest přestárlých, takže nezpůsobilých k dalšímu chovu.
Několik kusů z těchto obor se tehdy znovu vysadilo v Bělověžském pralese, kde se rozmnožili do dnešní populace. V současnosti jich tu volně žije kolem tří set. Ve speciální oboře, která je součástí pralesa, za pečlivě hlídanou dřevěnou hradbou je dalších 30 vybraných čistokrevných zubrů, kteří nesmějí přijít do styku s volně žijícími zvířaty. Slouží totiž jako genofond pro případ hrozby vymření.
To, jak se zdá, snad už v Evropě nehrozí. Zubr je tu dnes přísně chráněným zvířetem a ve volné přírodě žije kromě Polska a Běloruska také na Ukrajině, v Rusku a v Litvě. Odhaduje se, že celkem by jich mohlo být okolo tří tisíc kusů.

ZUBR A LIDÉ
Jak probíhá soužití člověka s těmito lesními králi? „Není to vždycky jednoduché,“ rozpovídal se pan Zbygniev v malé vesničce Tereminsky. „Já jsem už důchodce, mně vůbec nevadí, vždyť zubři jsou naše chlouba. Ale sousedé s nimi válčí. Mají totiž u lesa pole a zvířata jim chodí spásat dozrávající úrodu. Takový obr se párkrát vyválí, něco sežere, a už není co sklízet. Dostávají sice nějakou refundaci od státu, ale moc to není.“
V Bia̧owieýi, centru zdejší turistiky, si ale lidé nestěžují. Žijí sice na dohled od nejpřísněji strážené části parku, ale většinu obyvatel turistický ruch a práce v lese živí. V Bia̧owieýi je několik penzionů, restaurací, kempů a centrála parku. „My už jsme si zvykli. Patříme do Bělověžského pralesa jako ti zubři. I v dobách dávných nám byla spousta míst zapovězených. Když tu byli králové nebo carové, taky se všude nesmělo. A lovit nebo pytlačit, to bylo vždy zakázané. Teď sem alespoň jezdí více turistů a můžeme si přivydělat. Vlastně díky zubrům je o něco lépe. Jen dříve tu byl přes léto větší klid,“ poznamenává paní z ulice.
Kromě kostela svatého Mikuláše a dřevěné, ornamenty lemované myslivny ruského cara Alexandra III. uprostřed zdejšího parku v anglickém stylu je ve vesnici i přírodní historické muzeum vypovídající o životě v kraji zubrů. Slabou čvrthodinku od vesnice na břehu řeky Narewky obdivují turisté také staré větrné mlýny, stodoly a chalupy s doškovou nebo šindelovou střechou.

CESTA KRÁLOVSKÝCH DUBŮ
Být v pralese a nevidět Cestu královských dubů, se neodpouští. Cesta je lemovaná starobylými duby, některými přes pět století starými. Každý ze stromů je pojmenován po některém z litevských nebo polských panovníků. Ti, co sem přicházejí, aby pocítili ohromnou přírodní sílu, která sálá z listnatých velikánů, si mohou odpočinout na okraji louky v těsné blízkosti dubů. Přístřešky s lavicemi a stolem, úhledná ohniště i dřevěný chodník mezi duby jsou ukázkou toho, jak se lidé dokáží chovat k této jedinečné přírodní památce, a toho, že lesní správa nemusí být vždy jen nepřátelskou institucí, která před návštěvníky les pouze zavírá.
„Sakra, co tu děláte?! Rušíte mě!“ řve na nás navzdory tomu v šest ráno zdejší myslivec. Šestasedmdesátiletý Miko̧aj Smoktunowicz přijíždí na kole z vesnice Pogorzelec ke své Cestě královských dubů každé ráno. Je pro něj inspirativním místem s blahodárnou energií a klidem. Je jasné, že tyto duby navštěvuje s láskou a opakovaně si tu vychutnává atmosféru ranního lesa.
„Sem na louku chodí pravidelně každé ráno na pastvu jeden mohutný samec. Už jsme si na sebe za ty roky zvykli a nevadí mu moje přítomnost,“ říká vrásčitý muž, když se trochu uklidnil. Zapomněl na roztrpčení a důvěrně dodává: „Cizím se ukazuje jen velice nerad. Vlastně máte štěstí, že jste přespali na kraji louky.“
A pak nám vypráví o svém revíru, bez problému dokáže jmenovat flóru i faunu latinskými názvy, ale nejvíc mu září oči při vyprávění o zubrech. Za svůj život potkal snad všechny ze zhruba tří stovek zdejších jedinečných sudokopytníků. Zažil s nimi ve stínu pralesa spousty příběhů, poznal jejich duši.

 Zubr evropský (Bison bonasus) je největším volně žijícím savcem na evropském kontinentu. V kohoutku je vysoký až dva metry a váží kolem 900 kilogramů. Od amerického bizona se liší vyšším hřbetem, který není tak nápadně sražený jako u bizona.
Domovem zubra jsou listnaté a smíšené lesy, mokřiny, rákosy s dostatkem vodních ploch. Tam nachází svoji obvyklou potravu - trávu a listí stromů. V zimě okusuje kůru stromů a vyhledává plody lesa, jako jsou bukvice, žaludy a kaštany. Jeho váha z něj dělá malý tank, razící si neomezeně cestu lesním porostem. Přesto není neohrabaný, může běžet rychlostí až 50 kilometrů za hodinu. Zvířata se vždy několik měsíců sdružují ve stádech, která samci opouštějí. V době říje dochází k častým půtkám o samice. Březost u zubrů trvá devět měsíců. Narozené tele mívá často zhruba 22 kg váhy a od matky se neodlučuje po dobu dvou až tří let, kdy dospívá. Zvířata se dožívají věku kolem 25 let.
Zubroni jsou kříženci zubra evropského a hovězího dobytka. Specifickým znakem zubroňů je jejich mohutnost, mohou dosahovat hmotnosti až 1200 kg. Samci jsou však v důsledku křížení většinou neplodní. Zubroni jsou raritou Bělověžského pralesa.

 

BĚLOVĚŽSKÝ PRALES
Bělověžský prales mezi Polskem a Běloruskem je svou plochou 1200 km2 největší původní nížinný prales v Evropě. V 1. světové válce se ale pro Německo stal zdrojem dřeva a během velmi intenzivní těžby vzalo za své 5 milionů m3 hmoty stromů. Postupná kolonizace a vytěžování zmenšily plochu pralesa a změnily jeho ekosystém. Pamětníkem německé okupace je dodnes lesní železnice, která sloužila pro dopravu dřeva. Ve své době měla 360 km kolejí, z nichž dnes zbyl jen zlomek využívaný pro turistickou osobní přepravu. Spíše se dá narazit na osamocené zarostlé vagony na slepých kolejích.
Krátce po 1. světové válce byla z centrální části pralesa, která zůstala z větší části netknuta, vytvořena přírodní rezervace, jež se v roce 1932 oficiálně stala národním parkem. V současnosti je celková plocha národního parku 105 km2. Bělověžský národní park je nejstarším polským národním parkem a jediným v Polsku, který je zapsaný v seznamu světového dědictví UNESCO.
Část národního parku, konkrétně 47 km2, je pod přísnou ochranou, což z ní činí největší striktně uzavřený les v Evropě. Do těchto chráněných zón parku je přístup možný pouze v doprovodu zkušeného a znalého průvodce. Návštěvníci během osm kilometrů dlouhé exkurze, která začíná přímo v obci Bia̧owieýa, mají možnost nahlédnout do lesní svatyně pod korunami stromů, z nichž některé dosahují výšky až 50 metrů s kmeny i přes 2 metry v průměru. Částečně bažinatý prales je domovem pro množství zvěře. Ze 120 druhů ptáků, kteří zde sídlí, lze jmenovat například sovy, jeřáby, čápy a devět druhů datlů. Z říše savců je možné setkání s losem, jelenem, srnčí zvěří, divokým prasetem, rysem, vlkem, bobrem a samozřejmě králem
pralesa - zubrem.
říjen 2004

 


ZUBR A ZUBROŇ
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group