ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ŠESTINOZÍ FARMÁŘI BY NASBÍRALI ŘADU REKORDŮ

Lidé začali provozovat zemědělství asi před deseti tisíci lety. Podobně jako celá řada jiných věcí však není ani pěstování plodin vynálezem člověka. V tropech Nového světa žijí tvorové, kteří již více než padesát milionů let úspěšně řídí své podzemní klimatizované plantáže. Jsou to mravenci rodů Atta a Acromyrmex, kteří zde pěstují obživu pro celé mraveniště – bílou houbu. Drobní zemědělci hmyzího světa jsou přitom nejdůležitějšími býložravci amerických tropů. Každodenně jich z gigantických podzemních měst vyrážejí za potravou miliony a za rok sklidí celou pětinu rostlinné hmoty, která vyroste v amazonských pralesích nebo na jihoamerických pampách.

Kdyby byli listoví mravenci velcí jako lidé, patřila by jejich podzemní obydlí mezi největší divy světa. Jejich budování snese srovnání s tak neuvěřitelnými výkony lidí, jako je stavba Velké čínské zdi. V jediném komplexu chodeb a komůrek žije téměř tolik obyvatel jako v celé České republice. Aby se všichni mravenci do svého města vešli, má mraveniště plochu basketbalového hřiště a sahá do hloubky až osmi metrů. Nad zemí se navíc tyčí kupa vykopané zeminy, která může být vysoká téměř dva metry. Rozpínavost pilných stavitelů zastaví často až hladina podzemní vody. Neúnavné dělnice tahají náklady stavební suti z hloubky, která v lidském měřítku odpovídá vzdálenosti jednoho kilometru. Jejich náklad přitom váží pětkrát víc než ony a na vyhloubení velkého podzemního sídla je zapotřebí celé miliardy takových vyčerpávajících cest. Nakonec navrší mravenčí dělnice nad svým obydlím na čtyřicet tun hlíny. V lidské historii se takto nadřeli snad jenom stavitelé egyptských pyramid.
Stejně jako každé velké lidské město má i několikamilionová mravenčí metropole dokonalou organizaci a zázemí. Každý den se k hnízdu vracejí statisíce nosičů listů, kteří musejí mít neustále volnou cestu. Žádné dopravní zácpy se zde netrpí. Zelený náklad musí rychle dorazit na místo určení. Karavany dělnic míří k hnízdu podzemními tunely, které ústí na povrch i ve vzdálenosti větší než dvacet metrů od mraveniště. Tyto zásobovací tepny se sbíhají k velké kruhové chodbě, která obíhá kolem celého vnitřního prostoru města. Není to nic jiného než dálniční obchvat odklánějící nákladní dopravu od centra mravenčího státu. Z tohoto městského okruhu pak vybíhají četné silnice, které vedou přímo k houbovým plantážím.
Aby se mravenci pracující pod zemí nezadusili, musí do mraveniště neustále proudit čerstvý vzduch. Systém klimatizace složité spleti chodeb a sálů je přitom geniálně jednoduchý. Tlením rostlinného kompostu v houbových zahrádkách i dýcháním milionů mravenců se vzduch uvnitř města zahřívá. Přístupovými chodbami a větracími šachtami pak stoupá vzhůru a na jeho místo se tlačí chladnější vzduch zvenčí.
Uvnitř celého mraveniště se tak udržuje stálá teplota jako v příjemně vytopeném bytě. Na rozdíl od vynálezů lidské vzduchotechniky mravenčí klimatizace nikdy neselže a nikdo se nemusí bát, že mu v podzemním labyrintu dojde vzduch.

Krátká radost v oblacích, a pak léta dřiny
Jednou za čas zažije každé mraveniště velmi důležitou věc. Světlo světa spatří nové královny a samečkové. Jsou to jediní okřídlení mravenci v celém společenstvu a brzy své schopnosti létat využijí. Vyrazí na svůj zásnubní let. Během svatebního reje královna nijak nelení. Stihne se spářit téměř s deseti nápadníky a promění se v živoucí spermobanku. Horliví ženichové jí dohromady předají víc než dvě stě milionů spermií. Zakladatelka nového mraveniště si je všechny pečlivě uschová ve speciální schránce ve svém těle. Zde zůstanou živé dlouhých patnáct let a budou připraveny oplodnit každé vajíčko, které královna snese. Téměř na všechny se přitom dostane. Za svůj dlouhý život tak královna přivede na svět až sto padesát milionů mravenců.
Začátky jejího snažení však vůbec nejsou jednoduché. Zpočátku je na všechno sama a musí zastat všechny práce najednou. Než najde vhodné místo pro budoucí milionové město, uletí někdy celých jedenáct kilometrů. Je to dobře, protože se dostane dost daleko od mateřského hnízda a dělnice budoucí kolonie nemusejí soupeřit o prostor s jeho obyvateli. Jakmile je královna s výběrem místa spokojená, její vzdušné dobrodružství skončí. Odvrhne křídla a celý zbytek svého života prožije v podzemí, obklopená oddanými pečovatelkami. V prvních dnech je však takový život jen vzdáleným snem. Nejdříve musí vlastnoručně položit základy města. Počátkem budoucí obrovské metropole je malá, sotva šesticentimetrová komůrka třicet centimetrů pod zemí, kterou královna sama vyhrabe. Zde se usídlí a zasadí tu největší poklad, který si přinesla z rodného hnízda – chomáček živé houby, jejž nosila ve speciální schránce na spodní straně úst.

První mateřská školka
Když se houba uchytí, naklade na ni královna několik vajíček. Z nich se za dva měsíce vylíhnou první pomocnice. Do té doby si však může samička vyvěsit na svoji komůrku cedulku „Ferda mravenec, práce všeho druhu“. Zastává úlohu stavebníka, zahradnice i chůvy prvních larev a kukel. Hnojí drahocennou houbu svými výkaly a krmí houbovými vlákny své potomky. Sama přitom nic nežere a žije jen ze zásob. Postupně tráví mohutné létací svaly v hrudi, které už nebude nikdy potřebovat. Když se vylíhnou první dělnice, může si jejich matka konečně vydechnout. Pilní mravenci se posilní houbou, prohrabou se k povrchu a začnou stahovat do komůrky kousky listů. Na nich založí první houbovou plantáž vznikajícího mraveniště. Královna se může konečně věnovat svému hlavnímu úkolu – kladení vajíček. A dělá to opravdu svědomitě. Do konce života snese v průměru každé dvě sekundy jedno.
Matka zakladatelka musí být také výborným stratégem. Ve fungujícím mravenčím státě pracují dělnice různých velikostí. Největší z nich ale potřebují ke svému vývoji mnoho živin. V prvních dnech by jich proto královna nemohla vychovat dost na to, aby se mohly podělit o všechnu práci. Zároveň však potřebuje silné nosičky, které donesou do hnízda první listy. Musí proto pečlivě rozvažovat, kolik kterých dělnic přivede na svět. Správné rozhodnutí je pro mladé mraveniště doslova otázkou života a smrti. Prvními dvorními dámami královny jsou proto jen nejdrobnější zahradnice, dělnice připravující kompost pro houbu a nejmenší z nosiček. Velké dělnice se objevují až později. Při svých výpravách na povrch se navíc musejí zpočátku obejít bez ochrany. Mravenčí město si může dovolit vychovat první obří vojáky, až když počet jeho obyvatel dosáhne hranice sta tisíc.

Karavany pochodujících listů
Potravou všech mravenců v podzemním sídle je houba, kterou si pěstují. Roste ve stovkách komůrek, jakýchsi skleníků bez slunce. I když nepotřebuje sluneční světlo, musí mít výživný kompost. A právě proto putuje k mraveništi téměř nepřetržitý proud „chodících listů“. Dělnice nosičky vyrážejí za zeleným zlatem často i do vzdálenosti víc než sta metrů a pak šplhají do korun stromů. Jejich silná zakřivená kusadla pracují jako krejčovské nůžky, jimiž zručně porcují listy na menší kousky, které dokážou uzvednout. Zástup nosiček se pohybuje po širokých zásobovacích dálnicích jako rezavohnědá řeka. Všechny sledují pachovou stopu ke kvalitním listům, kterou za sebou zanechaly průzkumnice. Každá z dělnic vylučuje ze zadečku chemikálii, která naváděcí stopu obnovuje. Mravenčí čichová dálnice tak má pořád jasné mantinely. Střihačky se kromě toho svolávají i zvukem. Za hlavou mají zvláštní zvrásněný orgán podobný miniaturní valše, o který otírají výrůstek na zadní straně hlavy. Vzniká tak skřípavý zvuk, který prochází hlavou mravence a šíří se dál listem po celé rostlině. Ostatní dělnice vnímají volání k práci nikoli ze vzduchu, ale zachytávají ho právě z rozechvělých listů. Ke své volající družce se pak seběhnou ze vzdálenosti až patnácti centimetrů.
Atletické výkony nosiček lámou všechny rekordy. Kdyby byla taková dělnice velká jako člověk, musela by z mraveniště až na místo sklizně uběhnout patnáct kilometrů. Pádila by přitom rychlostí šestadvaceti kilometrů za hodinu. Jednu míli by tedy uběhla za 3 minuty a 45 sekund – a to je lidský světový rekord. Pak by si na záda naložila třísetkilový balík listí a vyrazila by zpátky téměř stejnou rychlostí. I s tak obrovskou zátěží by zvládla míli za čtyři minuty. Celý ten maraton by si přitom musela zopakovat několikrát denně. Houbové plantáže velkého mraveniště totiž spotřebují denně několik kilogramů listí, a za rok tedy dopraví mravenci pod zem víc než tunu zelené hmoty. Není proto divu, že kromě listů porcují i květy, stonky a plody.

Plantáže pod zemí
Pěstování jedlé houby je pro mravence rodů Atta a Acromyrmex vedle listové šťávy jediné živobytí. Snad proto dovedli své pěstírny k naprosté dokonalosti. Velké mraveniště může mít přes čtyři sta plantáží, které fungují ja ko perfektně seřízené výrobní linky. Místo strojů v nich však pracují mravenčí dělnice různých velikostí. Předávají si úkoly od největších k nejmenším a výsledkem je hojnost potravy pro celý mravenčí stát. Největšími kolečky linky jsou střihačky a nosičky, které zvenčí neustále přinášejí čerstvé úkrojky listů. Když je dovlečou do plantáží, předají je svým menším kolegyním, které je naporcují na milimetrové kousky. Pak nastoupí ještě menší dělnice, které listovou drť rozžvýkají na kaši a uhnětou malé kuličky. Při tom do nich nezapomenou přidat kapku svých výkalů, ze kterých houby čerpají další výživné látky. Hotové kuličky pak narovnají na hromady. Odbornice na výstavbu plantáží se potom kuliček chopí a vystaví z nich definitivní pěstírnu. Výsledkem je pórovitá hmota prostoupená kanálky a miniaturními chodbičkami. Ještě menší dělnice natrhají na starších polích chomáčky houby a přesadí je na nové záhony. Na konci linky jsou nejmenší zahradnice, které se se svými dvěma milimetry délky pohodlně protáhnou kanálky v kompostu. Procházejí plantáže a čistí pěstované houby. Vytrhávají také vlákna plevelných plísní, které by mohly pěstírny zamořit. Jsou to právě ony, kdo sklízí úrodu hub a nosí ji svým větším spolupracovnicím jako odměnu za tvrdou práci.
Houba, kterou si listoví mravenci pěstují, není jen tak ledajaká. Vědci dlouho nevěděli, ke kterému druhu vlastně patří. Odborníci totiž určují houby podle jejich plodnic a výtrusů. Mravenčí houby ale žádné plodnice netvoří, protože jim to jejich pěstitelé nedovolí – výtrusnice nejsou příliš výživné. Místo toho houbu plánovitě rozmnožují nepohlavním způsobem. Řečeno slovníkem moderní doby ji vlastně klonují. Odhaduje se, že jejich houbový klon je starý celých 25 milionů let. Za tu dobu se houba ani jedinkrát pohlavně nerozmnožila a její šíření je tedy již od třetihor v rukou malých zemědělců. Když však mykologové v laboratoři houbu přece jen přiměli plodit, nestačili se divit. Její výtrusy se nepodobaly žádnému známému druhu. Listoví mravenci si tedy pěstují unikátní jedlou plíseň, kterou vědci pokřtili vznosným názvem Leucocoprinus ylophorus. Jeho překlad do naší mateřštiny zní bělohnojník paličkonosý.
Na společném soužití a chodu podzemních farem přitom vydělávají jak houby, tak mravenci. Tím, že houba při růstu spotřebovává rostlinnou hmotu, pomáhá mravencům trávit tuhou celulózu z listů. To by malí plantážníci sami nedokázali. Bělohnojník také zneškodňuje jedy, kterými se mnohé rostliny brání proti býložravcům. Mravenci se pak mohou nasytit zvláštními výrůstky, které na houbě vyrážejí. Říká se jim gongilia. Na oplátku houbě poskytují teplo, vlhko, výživný substrát z listů a také dusíkaté hnojivo ve formě vlastních výkalů. Navíc ji chrání před konkurencí jiných plevelných plísní. Jejich boj s polními škůdci si přitom v ničem nezadá s metodami moderních zemědělců. Nejenže své záhony plejí, ale navíc postřikují plantáže účinnými přípravky. Ve speciálních žlázách se totiž mravencům tvoří antibiotikum, které zabíjí všechny plísně a bakterie s výjimkou bělohnojníku.

Haldy odpadků
Odpadky jsou prokletím každé rozvinuté společnosti. Otázku, kam s nimi, řeší lidé, stejně jako listoví mravenci. Ani jim se nevyhnul věčný problém skládek a strach z infekcí. Když přestane houbová plantáž plodit, zůstane po ní starý kompost a poslední zbytky hub. Když se k tomu ještě přidají mrtvá těla dělnic, vznikne pořádná hromada odpadu. Většina listových mravenců proto hloubí podzemní úložiště odpadu, tedy jakési katakomby. Sem házejí využitý substrát i všechno ostatní smetí, které se v mraveništi najde. V odpadních jámách pak hromady zbytků hnijí a vytvářejí teplo. Nepotřebné odpadky tak vytápějí celé město a ohříváním vzduchu udržují v chodu klimatizační systém. Má to však i svou stinnou stránku. V odpadních jámách se rozrůstá plevelná plíseň rodu Escovopsis. Když se tento plevel dostane do houbových zahrad, dokáže je rychle zničit a odsoudit celé mraveniště ke smrti hladem. Mravenci se ho proto bojí jako čert kříže. Rozvrhují své město tak, aby byly odpadní komory co nejdále od plantáží. Odvážku a uskladnění odpadků z celé metropole zajišťuje speciální popelářská četa. Tyto dělnice se nikdy nedostanou do blízkosti aktivních plantáží. Na svém těle by totiž mohly přinést do pěstíren zárodky nebezpečné plísně. Ostatní mravenci je dokonce nemilosrdně zahánějí zpět k odpadním jámám.
Některé druhy listových mravenců se nákazy bojí natolik, že raději vynášejí odpad na povrch mimo mraveniště. Vytvářejí odpadní hromady, které mohou mít v průměru i dva metry. Popeláři těchto druhů se dělí do dvou kast. Většina vynáší smetí z hnízda ven a menší počet jakýchsi živých buldozerů urovnává zbytky přímo na haldách. Mravenčí skládky jsou jakýmsi zakázaným územím. Kromě popelářů sem nikdo jiný nechodí. Zásobovací dálnice se infekční zóně vyhýbají na celé metry a nosiči listů si raději znatelně prodlouží cestu, než by riskovali setkání s plísní. Dělnice na hromadách jsou jakýmisi vyděděnci mravenčí společnosti. Dokonce i nosiči smetí raději házejí zbytky na hromady z výšky, aby nemuseli na haldy prorostlé plísní přímo chodit. Jako shazovací rampa jim poslouží padlý kmen, větev nebo skalka tyčící se přímo nad hromadou. Popeláři z mravenišť blízko řek házejí odpad přímo do vody, která nebezpečné zárodky plevelných hub odplaví na míle daleko.

Obrněnci se šesti nohama
Každý vetřelec, který naruší klid mravenčího města, toho brzy trpce zalituje. Někteří stavitelé plantáží mají vyvinutou dokonalou obranu. Pod zemí čekají na zavolání tisíce obrovitých vojáků připravených bránit své hnízdo i jeho pracovité obyvatele. Tito válečníci jsou třistakrát těžší než drobné zahradnice z plantáží a mají víc než půl centimetru široké hlavy. Jejich obrovitá kusadla jsou strašlivou zbraní, která bez problémů prořízne i lidskou kůži. Vojáci jimi cupují nepřátele z hmyzí říše na kusy a dokážou obrátit na útěk i mnohem větší vetřelce. Válečná vřava je někdy tak rozpálí, že se vrhají i jeden na druhého.
Nebezpečí však nepřichází vždycky jen po zemi. Nosiči listů musejí čelit i náletům ze vzduchu. Jako miniaturní bombardéry se na ně snášejí parazitické mouchy z čeledi Phoridae. Pokoušejí se naklást dělnicím na hlavy svá vajíčka. Nebohého mravence pak nečeká nic příjemného. Larva mouchy, která se z vajíčka vylíhne, pronikne do jeho hlavy a živí se jeho tkáněmi. Oběti po čase odpadne hlava od těla. Někteří listoví mravenci si však vyvinuli obranu i proti této strašlivé smrti. Na hřbetě velkých nosiček vyrážejí na výpravu za listy drobnější dělnice. Cestou zpět se pak vezou přímo na listovém úkrojku. Jejich úkolem je varovat nosičky před náletem a pokusit se zákeřné mouchy odehnat.

Řeč pachů a vůní
Mravenčí stát funguje jako perfektně sehraná společnost. Miliony dělnic vykonávají bez zadrhnutí své úkoly a nikde nestojí práce. Když je potřeba něco zvládnout, je vždy po ruce dost ochotných nohou a kusadel. Co však způsobuje, že všechny ty střihačky, zahradnice nebo vojáci pracují jako jediný výkonný stroj? Jsou to chemické vzkazy, které se šíří celou mravenčí společností – feromony. Tyto látky v sobě nesou rozmanitá poselství: volají vojáky do války, vymezují území mravenčího státu nebo navádějí dělnice k nejlepším stromům s čerstvými listy. Díky feromonům se vzájemně poznají obyvatelé jednoho mraveniště a stejně neomylně mezi sebou rozeznají vetřelce z jiného hnízda. Chemickou řečí se mohou mravenci svolávat nebo vzájemně varovat před nebezpečím. Dělnice mravenčího státu jsou neplodné samičky. Pohlavně dospět jim brání opět feromon, který vylučuje královna. Feromony chrání milionové město i před nákazou. Než donese střihačka do mraveniště úkrojek listu, označí ho značkovacím feromonem. Bez této propustky stráže náklad do hnízda nevpustí. Stejně tak zakazují nosičům zavléct do hnízda cokoli, co páchne cize a podezřele. Proto také na listové mravence nezabírají otrávené návnady, které na ně líčí lidé, aby je vystrnadili ze svých polí a plantáží.
Mravenci však spolu rozmlouvají i jinými způsoby. Když se dvě dělnice potkají, dotýkají se vzájemně citlivými tykadly. Různé délky a intenzity dotyků kombinované s postoji těla znamenají různé zprávy. Mravenci tak mohou jeden druhému nabízet potravu nebo o ni žádat, či se snažit druhého zastrašit. Střihačky listů se svolávají k práci zvukem a stejný signál slouží stavitelkám chodeb v mraveništi jako nouzové volání. Stejně jako v uhelných dolech, dojde čas od času i v mravenčím městě ke katastrofě. Stěny vyhrabaných chodeb se provalí a uvězní stavební dělnice ve slepé uličce. Zavalené začnou okamžitě volat o pomoc a za chvilku přispěchají na místo vyprošťovací čety. Mraveniště listových mravenců zkrátka představuje všestranně fungující společenství, nad kterým můžeme my lidé jen tiše žasnout.
únor 2005

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group