ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TRANSSIBIŘSKÁ MAGISTRÁLA

Na světě jsou dnes v provozu miliony kilometrů železničních tratí, ale pouze na jediné z nich si můžete koupit jízdenku, která vás opravňuje projet jedním vlakem plných 9298 km, což je největší tarifní vzdálenost světových železnic. Kam pojedete? Samozřejmě po trati Transsibiřské magistrály z Moskvy do Vladivostoku, a to 164 hodin napříč dvěma kontinenty. Projedete 89 měst, překročíte 16 velkých řek a uvidíte jediné mramorové nádraží na světě.

STAVBA VĚZŇŮ A VOJÁKŮ
Grandiózní stavba magistrály byla zahájena 31. května 1891 ve Vladivostoku položením základního kamene ussurijské části tratě samotným carevičem Mikulášem Alexandrovičem, synem Alexandra III. Bylo rozhodnuto odmítnout všechny nabídky zahraničních investorů a stavbu uskutečnit vlastními silami, protože se car obával růstu vlivu cizinců na Dálném východě. Práce probíhaly v nepřístupné, řídce osídlené a člověku nepřátelské tajze a byly dokončeny pouze za vydatné pomoci ruského vojska, vězňů a různých dobrodruhů.
Trať přetínala mohutné sibiřské řeky, bezpočet jezer, oblasti věčně zmrzlé půdy a zrádných močálů a materiál bylo nutno dopravovat z velkých vzdáleností. Například ocelové konstrukce pro Amurský most se odlévaly až ve Varšavě, putovaly po železnici do Oděsy, odtud lodí do Vladivostoku a pak opět po železnici až do Chabarovska. Na stavbě trati pracovalo současně několik desítek tisíc lidí, mezi nimi i český polárník Jan Eskymo Welzl. Většina práce se dělala ručně, ale navzdory všem obtížím se kladlo 500-600 km tratě ročně. Vzhledem k náročnosti terénu, drsnému podnebí a odlehlosti stavby lze magistrálu zařadit mezi největší technická díla 20. století.
První vlak z Evropy ke břehům Tichého oceánu přijel již v roce 1903. Zpočátku byly vagony přes Bajkal dopravovány na speciálním parníku, teprve v roce 1905 byla dokončena technicky velice náročná trať vedoucí po strmém jižním břehu Bajkalu - takzvaná „krugobajkalka“. Na Dálném východě vedla trať magistrály přes Mandžusko a Charbin a teprve po rusko-japonské válce, kdy Rusko ztratilo vliv v Mandžusku, byla tato část nahrazena tratí výlučně na ruském území.
Magistrála je spojena i s českými dějinami. V sanitním voze třetí třídy transsibiřského expresu, jedoucího tehdy z Moskvy do Vladivostoku skoro měsíc, napsal T. G. Masaryk svůj program o novém poválečném uspořádání světa, knihu „Nová Evropa“. Po uzavření německo-sovětského míru v Brestu Litevském v březnu 1918 se po magistrále přesouvaly československé legie do Francie (z Ukrajiny přes Sibiř do Vladivostoku a poté lodí po oceánu), ale u jezera Bajkal se je v úzkém místě „krugobajkalky“ pokusili zadržet sovětští bolševici. Českoslovenští legionáři v urputných bojích zvítězili a možná tak ovlivnili další osud rodícího se státu. Zbytky pomníku padlých legionářů, který na jejich památku postavili těsně před svým odchodem spolubojovníci, stojí na břehu Bajkalu dodnes.

MAGISTRÁLA V ČÍSLECH
I když na vlakové jízdence z Moskvy do Vladivostoku budete mít tarifní vzdálenost 9298 km, skutečná délka magistrály, která začíná v Moskvě na Jaroslavském nádraží a končí na břehu Japonského moře, je 9288,2 km. Z toho 1777 km tratě vede po evropské a 7512 km po asijské části Ruska, přičemž hraničním bodem mezi Evropou a Asií je 1778. kilometr, ležící poblíž města Pervouralsk. Jízdenka z Moskvy do Irkutska, kam míří naši turisté nejčastěji, přijde na 1300 korun (plackartnaja) nebo na dvojnásobek (kupé). Systém dvojích cen, který diskriminoval cizince, byl naštěstí již zrušen.
Po cestě do Vladivostoku projedete 89 měst, z nichž pět má počet obyvatel převyšující jeden milion. Svezete se i po nejdelším mostě o délce 2568 m přes řeku Amur, která má v tomto místě šířku kolem 2 km. Občas se vám podaří jet rychlostí až 140 km/hod., především v úseku Omsk-Novosibirsk, kde je až 610 km tratě bez jediné zatáčky nebo převýšení. Nejchladnější místo magistrály se nachází v úseku Mogoča-Skovorodino, kde zimní teploty dosahují pravidelně až -62 ̌C. A na břehu Bajkalu, nejhlubšího jezera na světě, můžete obdivovat jediné nádraží na světě, které je celé postaveno z mramoru. Nádražní budova ve Sljudjance byla dokončena v roce 1904 jako pomník stavitelům magistrály, připomínající jejich oběti a utrpení a završující stavbu unikátní a technicky mimořádně náročné „krugobajkalky“.

MAGISTRÁLOU DNES
Zatímco na počátku století byly součástí cestování po magistrále, které trvalo mnoho dnů, například i pravidelné bohoslužby, konané ve zvlášť k tomu určených vagonech, dnes čekají na cestující jiná, ale neméně zajímavá překvapení. Někteří jazykoví teoretici tvrdí, že ruské označení pro nádraží „vagzal“ je odvozeno od zábavního parku. A když vyjížděly první ruské vlaky z Carského Sela do Petrohradu, konal se vždy na oslavu této události ples pro nejvyšší petrohradskou společnost. Ani dnes není postsovětský vlak jenom dopravním prostředkem. Dokonce by se dalo říci, že dopravním prostředkem je až na posledním místě. Především je to noclehárna, tržiště, restaurace a společenský klub.
Poté co se všichni vyšplhají po strmých a vysokých schůdkách do svého vagonu a obsadí svá lůžka, nastává všeobecné vybalování zavazadel. Slečny se převlékají do pohodlných domácích tepláků, babičky vytahují pletení či zamilovanou knížku a děti skotačí v uličce. Během krátké chvilky se vagon promění v jednu velkou útulnou domácnost, jakousi náhodně vzniklou komunitu, ve které je každý host srdečně vítán. Pokud se ovšem zbaví zábran a je schopen se vzdát soukromí. Ostatně to ani jinak nejde.
Co chvíli vtrhne do vagonu skupinka „málenkych byznysmenov“, jak si sami říkají. Prodávají od bot po hodinky, obaly na doklady, bulvární časopisy, audiokazety, limonády a vodku. Kdo u nich nesežene to, co potřebuje, může si nakoupit na každé zastávce. Vlak tady stojí asi 20 minut. Nástupiště se po příjezdu vlaku promění v jeden velký orientální bazar. Babky nabízejí domácí palačinky se sibiřským borůvkovým džemem, brambory s koprem, dnes podojené mléko nebo velkou do červena vyuzenou rybu přímo z Volhy (nebo z Vjatky, Kamy, Tobolu, Obu či jiné řeky, kterou magistrála překonává). Občas se objeví gramofon nebo televize, kožichy a elektrický šicí stroj, tj. výrobky, které zdejší lidé dostali ve státních podnicích namísto výplat a teď se je snaží vyměnit za peníze.
Když se vlak rozjede, znovu se, umocněn konvicemi kouřícího čaje, rozhostí pocit domova. Každý vagon má totiž své dva průvodčí, spíše stewardy, kteří se starají o pohodlí cestujících, a svůj vlastní samovar na dřevěné uhlí, jenž je v jejich péči. A tak zatímco za okny den po dni ubíhá monotónní sibiřská krajina a močály jsou střídány lesy, lesy poli a pole opět močály, my můžeme u šálku kouřícího čaje diskutovat se spolucestujícími o současné situaci v Rusku, o komunismu a o ruské duši.
květen 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group