ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POMNÍKY KHMÉRSKÉ ŘÍŠE

Jen bohům náležel kámen, všechny angkorské stavby jsou tedy památkou na bohy, které tento lid uctíval.


. . . . .


ANGKORSKÉ POCHŮZKY


Po ránu je tu klid, ale s přibývajícím teplem se tmavé a stinné chodby chrámu plní mnichy, žebráky, starými ženami, které žvýkají betel a před nespočetnými oltáři pálí vonné tyčinky. Ještě později přicházejí turisté. Ti s bílou pletí hekají žárem a hroutí se na chladný kámen, ti ostatní se většinou mezi stoletými reliéfy pokloní svým bohům.

Cesta k první bráně vede přes vodní příkop, vlastně jezero. Večer na ní potkáme spoustu žebráků - invalidů s nejrůznějšími zraněními, nejvíce ovšem mladé muže bez jedné či obou nohou. Na prastaré dlažbě tu sedí živé důkazy jedné titěrně krátké epochy, která po sobě žádné architektonické skvosty nezanechala.


ANGKOR VAT - NEBESKÝ CHRÁM

Za starých časů žil v Kambodži mladý princ, jehož krása, a vůbec dokonalost zaujaly boha Indru, který sídlil ve svém nebeském domově na hoře Meru. Indra pozval mladého prince, aby u něho žil, a postavil mu v nebi pohádkový palác, jehož dominantním rysem bylo pět dokonalých věží vykládaných drahokamy a přebohatě vyzdobených zevnitř i zvenčí. Po čase si začali "tevodové" a "apsary" - nebeští tanečníci, jejichž povinností je bavit bohy - stěžovat na pozemské pachy, které vycházely z prince smrtelníka. Indra chtě nechtě musel prince požádat, aby se vrátil na zem. Mladý muž však jen nerad opouštěl přepychový palác a půvabné nymfy. Prosil, aby směl zůstat. Indra litoval, že je to nemožné, ale protože mladého prince palác tak těšil, nabídl mu, že mu postaví úplně stejný palác na zemi. Prací pověřil nejlepšího nebeského architekta Prea Pasnuka, povolal řemeslníky, sochaře a malíře všech zemí a národů a ti vybudovali stavbu známou dnes jako Angkor Vat.

Tak zní legenda vysvětlující vybudování chrámu, který skutečně vypadá nadpozemsky - svou velikostí, vyvážeností proporcí a výzdobou svádí k představám, že se na jeho vzniku podílely nebeské síly.

My samozřejmě dnes víme, že chrám byl vybudován khmerskými zedníky, stavebníky, sochaři a grafiky na popud a k věčné slávě krále Súryavarmana II. Chrám je vlastně třístupňový, a jak člověk kráčí blíž a blíž k ústřední svatyni, jeví se vyšším, honosnějším, věčnějším. Chrám zabírá 208 hektarů a je obehnán lateritovou zdí. Vchází se západní bránou, která je z každé strany lemována jednou "sloní bránou", ještě předtím ale návštěvníci přejdou téměř dvousetmetrový vodní příkop, v němž se za dobrého světla odráží celý komplex. Vracím se v myšlenkách do dávných dob a nedělá mi potíže představit si oceán, podle stejné kosmologické teorie se pak za hlavní bránou ocitám blíž mytické hoře Meru, kterou chrám, zasvěcený Višnuovi, symbolizuje.

Za vstupní bránou Višnuovu sochu zastíní živá galerie nejrůznějších zranění a postižení, kterou předvádějí místní žebráci. Dám nějaký peníz jednomu slepému mladíkovi, jehož oči jsou zanícené, a hned se zbytek "party" naštve. Spěchám dál a za sukni mě zatahá prcek s nudlí u nosu: "Tohle a támhleto je knihovna, madam," spustí svůj nevyžádaný výklad a ukazuje na dvě zdobené obdélníkové budovy stojící vpravo a vlevo od hlavní cesty. Budovy jsou úžasně symetrické a také si v průvodci přečtu, že se jim je nom říká knihovny, leč jejich pravé určení je nejasné. Téměř běžím - dá-li se zrychlenému pohybu v nelítostném vedru říkat běh - blíž k hlavní svatyni a míjím dva bazény, nyní ovšem bez vody, a kluk si neodpustí upozornit mě: "To jsou bazény, madam." Vzdávám tedy snahu samozvanému průvodci utéct a raději mu předem zaplatím. Ostatně, alespoň se snaží mluvit anglicky.

Přicházím na první "stupeň" a odtud už jsou vidět věže zblízka. Mlčím, protože pohled naživo překonává všechny obrázky, fotografie a představy.

Nejvyšší věž, vysoká 213 metrů, je obklopena čtyřmi věžemi, vrcholy všech věží mají charakteristický tvar uzavřeného lotosového květu. Všechny věže se tyčí až na třetím stupni komplexu, stoupá se k nim neuvěřitelně strmými schody. Jejich výška bere dech. Každou chvíli se objevují nové chodby, galerie, které tvoří malá vnitřní nádvoří, malé pavilonky či knihovny. Střídají se sochy a reliéfy - vlastně každý kus kamene je tu opracován do nádherného uměleckého díla a jsou tu stovky tisíců stavebních dílů! Leckde už zapracoval čas, který sebral tu lvovi ucho, tu sedícímu bůžkovi hlavu. Jinde jsou nebeští tanečníci a nymfy stále v plné kráse. Do šedého kamene nemilosrdně pere slunce a kámen dnes nabízí tichý stín. Často tu mniši tráví celý den.

První "stupeň" obklopuje takzvaná galerie basreliéfů, obdélník o velikosti 215 x 187 metrů plný reliéfů. Oblíbené náměty pro reliéfy v galeriích chrámu byly vybírány z hinduistických básní Rámájany a Mahábháraty. V životní velikosti je tu výjev znázorňující únos Síty, Rámovy ženy, desetihlavým mnohorukým démonem Rávanou. Rávana odnáší Sítu do svého království na ostrově Lanka (Cejlon), odkud ji nakonec Ráma vysvobodí za pomoci svého přítele Hanumana, krále opic, a jeho opičí armády. Reliéfy zachycuj í bitevní výjevy mezi démony a opicemi, které jsou ozbrojeny větvemi stromů.


Na zdi Angkor Vatu byl kdysi vytesán i oblíbený příběh z hinduistické mytologie - "utlučení moře mléka na máslo". Příběh je o tom, jak démoni a bozi uzavřeli smlouvu, jak získat elixír života, který je pohřben na dně moře mléka. Obrovský had se ochotně ovine kolem hory Mandara, která vystupuje ze středu moře. Démoni se připojí k jednomu konci hada, bozi k druhému a střídavě se přetahují a točí horou tak, aby utloukli mléko na máslo.

Jiné reliéfy jsou až nepříjemně realistické. Jsou to ty, které znázorňují bitvy mezi Khmery a Čamy. V kameni jsou uvězněny tisíce mrtvých bojovníků ležících jak na bitevním poli, tak na dně jezera. Nejponuřejší výjevy ukazují osud zajatých Khmerů - nejprve byli za zápěstí pověšeni do mučidel, přitom jim jejich mučitelé probodávali tělo kopím, pak, když zajatcům kopí trčela z těl jako štětiny, vrhli je do plamenů.

A ve všech poschodích rozlehlého chrámu tančí kamenné tanečnice a šouravým krokem se procházejí buddhističtí mniši v oranžových tógách, které svítí na ponurém pozadí. Pastva pro oči fotografovy!

Vracíme se do "podzámčí", tady už tepe pulz moderní doby. Na turisty si tu brousí zuby několik malých restaurací, je poledne, a tak se hroutíme na plastikové židle jedné z nich. Majitelé se líně houpou v hamakách, ale čaj s ledem nám připraví. "Dnes je opravdu horko, že," začíná konverzaci paní v oblečku, který připomíná noční košili, a pyšně dodává, "jedni Američané tu včera naměřili padesát stupňů!" Věříme tomu, vždyť i mouchy tady - ve stínu - padají vedrem k zemi. Paní je co chvíli zametá.

Kambodža se skutečně paří ve výhni vrcholného období sucha, a tak se ani mluvit nechce. Cucáme čaj, v němž se led už dávno rozpustil, a pozorujeme nedaleký Angkor Vat. Slunce mu za ta staletí neublížilo a neublíží mu ani teď.

BAYON - NĚMÉ TVÁŘE


Kolem dvou set úsměvů tváří, které na mě hledí z padesáti čtyř věží tohoto chrámu, mě až děsí. Ačkoli není proč, protože obrovské tváře zírají na svět s výrazem nerušeného klidu a míru. Výraz tváří se mění v závislosti na slunečním svitu, ale úsměv jim zůstává. Měl snad patřit bódhisattvovi Avalókitéšvarovi, který je symbolem slitování, bódhisattvovi, který se mohl stát Buddhou, ale zůstal raději na zemi, aby posiloval a utěšoval smrtelníky v jejich zármutku. Tváře prý hledí na svět a pátrají, kde trpící potřebují pomoci.

Vědci také věřili, že tváře patří samému králi Jayavarmanovi VII., který je dal umístit poté, co drtivě porazil Čamy a potlačil povstání ve svém království, aby každému připomínaly, že celá říše až po nejvzdálenější kout podléhá jeho královské moci. Šestnáct věží prý představuje šestnáct provincií, z nichž se Kambodža tehdy skládala.

Velmi zajímavě vysvětluje nepřirozeně mírný výraz kamenných tváří František Šita. Připomínají mu výraz lidí opojených kanabisovými preparáty. Droga, známá u Khmerů jako kamja (příbuznost s indickým výrazem ganja není náhodná), je připravována z rozetřených samčích květů konopí a podle neoficiálních zpráv byla používána i v khmerské diplomacii - podávala se v jídle vyslancům, aby "jednání byla úspěšnější". Ostatně, podle indických legend vyrostlo konopí z vlasů Višnua. A tak je třeba možné, že ty obř í kamenné tváře nesou rysy opojení hašišem.

Vlastně to asi není tak důležité - dnes si každý, kdo mezi věže bayonského chrámu vstoupí, nechá hlavou poletovat myšlenky na nesmrtelnost vytesanou do kamene.

Bayon nechal vybudovat slavný khmerský král Jayavarman VII. jako hlavní chrám nově zbudovaného města Angkor Thom. Výzdobu chrámu velmi ovlivnily krvavé boje s Čamy, a tak jsou vnitřní galerie chrámu věnovány téměř výhradně výjevům z války a míru. Bitevní scény se střídají s obrázky z každodenního života. Pod freskami, které ukazují zuřivé námořní a pozemní bitvy, jsou zobrazeni lidé, kteří stavějí domy, smlouvají na trhu, loví s kušemi v lese, chytají ryby, obdělávají půdu či navštěvují kohoutí zápa sy a zápasy s divokými medvědy.

Uvnitř centrální kaple stojí ozdobená socha Buddhy, kolem níž je nyní tlačenice. Obklopují ji staré ženy se svíčkami a nezbytnými vonnými tyčinkami a stěží odolávají návalu tchajwanské výpravy, která se i s dětmi přišla pomodlit. Hustý dým krouží v úzkých pruzích ostrého slunečního světla, které sem vniká mezerami po vypadlých kusech kamene. Jinak je tu provoněná tma, na rozdíl od zbytku chrámu.

TA PROHM - KRÁLOVSTVÍ STROMŮ

Tak nějak to muselo být: Henri Mouhot se prodírá hustou džunglí, zakopává o kořeny tlusté jako lidské stehno a v němém úžasu zírá na opracovaný kámen, na polozřícené věže a povalené zdi. A překročením dalšího prahu se i se svými muži ocitá na dalším vlhkém a šerém nádvoří, jemuž vládnou obrovské stromy. Po staletí ukrytá krása se mu pomalu zjevuje. Kořeny vypadají jako velcí žlutí hadi a dohromady se zbytky chrámu vytvářejí tajemné lesní království, plné zákoutí, v nichž se tu a tam objeví kaple, so cha, reliéf či další obří strom. Koruny těch velikánů tvoří nad bývalým posvátným místem klenbu, a tak nic neruší klid ruin, které jistě z výšky nejsou vidět. Tanečnicím vyrytým do kamene tu k tanci zpívají jenom ptáci.

Možná se mu tenkrát ani nechtělo věřit, že on, Středoevropan, stojí v ruinách chrámu tak starého, že stačil splynout s pralesem.

Ani nám se nechce věřit. Ta Prohm byl jako jediný z angkorských chrámů ponechán v takovém stavu, v jakém jej francouzský cestovatel objevil. A tak asi zakoušíme podobné pocity, když naše kroky tlumí bujná tropická vegetace a v korunách stromů skřehotají ptáci a opice. Skutečné lesní království - tentokrát turistický průvodce nepřehání.

Ale v dobách Jayavarmana VII. tu takové ticho rozhodně nebylo. Žilo tu 12 640 mnichů a 66 000 dalších vykonavatelů kultu! Jayavarman postavil v druhé polovině 12. století tento buddhistický chrám královně matce, jak je zřejmé z nápisu na jejím náhrobním kameni: "...aby ses, má matko, za tyto dobré skutky, jež jsem vykonal, po osvobození z oceánu převtělování těšila stavu Buddhy."

O to, aby "dobré skutky" panovníka byly skutečně na výši, se staralo 3140 vesnic (tedy něco kolem 80 000 lidí), v nichž se vybíraly desátky pro chrám. Šest stovek dívek tančilo v jednom z největších angkorských chrámů, 18 velekněží se staralo o bohoslužby, přičemž jim pomáhalo 2740 plně vysvěcených kněží a přes 2000 noviců. Pro každodenní oběti bohům bylo potřeba nesmírné množství rýže, másla, mléka a různých olejů. Mezi chrámové ozdoby patřily zlatá a stříbrná tabule, 35 diamantů, 40 620 perel, 450 0 jiných drahokamů, obrovská zlatá koule, 512 hedvábných postelí, 523 slunečníků a jiné pečlivě vypočítané poklady.

Lesk a sláva nádherného chrámu se nepochybně donesly i k uším ziskuchtivých nepřátel. A takové poklady je nesmírně přitahovaly. Třpyt zlatého nádobí byl zanedlouho vystřídán zlověstným leskem zbraní, které museli Khmerové stále častěji zvedat proti nájezdníkům ze sousedství. Trvalo ještě několik století, než byl Angkor opuštěn úplně, ale po Ta Prohm již nebyla postavena žádná významnější stavba. V roce 1432 byl Angkor opuštěn jako hlavní město a postupně se ho zmocnila džungle. Pozdější generace Khm erů zíraly v uctivé bázni na velkolepé zříceniny a vymýšlely si báje o jejich původu.

Zbytky z 39 věží a 260 soch bohů dnes obdivují turisté, kteří mají tento chrám rádi mimo jiné proto, že i ve žhavém poledni je tu snesitelná teplota.


SLÁVA A ÚPADEK ANKGORU



Angkor - královské město, mezi jehož kamennými věžemi zůstane v údivu a úctě stát nejeden otrlý návštěvník nejproslulejších evropských památek - je již poměrně slušně archeologicky prozkoumán, a i když ne příliš mnoho, přeci jenom víme leccos o jeho zakladatelích a obyvatelích. Ovšem s nejvzdálenějšími časy, léty, kdy vznikala první khmerská království, je to horší. Ocitáme se v čase legend, mýtů, pohádek, v čase, do kterého si naše fantazie může přičarovat ledacos. Nejlepšími zdroji poznání jsou sa nskrtské nápisy nalezené v Angkoru a přeložené indickými učenci, čínské kroniky a vyprávění čínských cestovatelů, kteří zemi čas od času navštívili.

. . . . .


Jisté je, že kolem roku 50 n. l. přišel do oblasti dobrodružný bráhman Kaundinju a založil říši Funan, což znamenalo Království hory nebo Země krále hory. Tento muž dal zemi zákony, zavedl jazyk indických vědců - sanskrt - a khmerské ženy naučil oblékat se, neboť do té doby prý chodily nahé. Jeho říše byla veliká a tvořila ji jednotlivá knížectví. Kolem roku 550 se jedno takové knížectví - jeho jméno bylo Čenla - vzbouřilo a postupně si podrobilo celou říši. A aby sláva a význam tohoto činu dostaly patřičnou vážnost, hned byly do vzniku nové říše zapojeny nadpozemské bytosti. V tomto případě sluneční nymfa Méra, s níž se oženil khmerský předek Kambu. Od té doby se prý země khmersky nazývá Kambuja, což francouzština zkomolila na Cambodge - Kambodža.

Ať už počátky khmerské říše ovlivnily bytosti nadpřirozené, či nikoli, kolem roku 600 zanikla říše Funan a na její místo nastoupilo království Čenla, jež spravovali králové z dynastie Kambu. Ačkoli trvalo ještě dvě století, než khmerská říše definitivně nastoupila cestu ke slávě a blahobytu, její základ byl v této chvíli položen.

V 7. století byla země na nějakou dobu rozdělena na dva státy - "Čenla země" na severu a "Čenla vod", která zůstávala centrem kambodžského království - ale začátkem 9. století připlul do země z jávského zajetí král Jayavarman II., budoucí zakladatel Angkoru. Jeho následovníci měli pak v této oblasti svá sídla až do poloviny 15. století, kdy bylo královské město přesunuto do Phnom Penhu. Oslabený častými válkami a nájezdy, ke kterým dobyvatele inspirovalo především tušené bohatství Angkoru, s obyvatelstvem vyčerpaným mimo jiné neustálým budováním obrovských kamenných komplexů, takový Angkor se už dále neodvažoval vzdorovat sílícím útokům Thajců. Mnoho století pak chrámy, oslavující nejrůznější božstva, pohřbívala džungle, dlouhé roky se mezi jemnými reliéfy a mohutnými sloupy proháněly opice, až byl konečně na konci minulého století za úžasu světové veřejnosti Angkor znovu objeven.

Vraťme se ale do doby, kdy si mezi sebe přízeň lidu dělili Višnu, Buddha a král, kdy si ženy barvily chodidla červeně, kdy se pod rukama sochařů rodily kilometry reliéfů a kdy dělníci a otroci neúnavně dolovali kámen z hory Kulen, kámen, na který si dnes s trochou bázně sahám.

JAYAVARMAN OCHRÁNCE

Na samém sklonku 8. století připlula k pobřeží Kambodže loď, na jejíž palubě se vracel do vlasti princ z bývalé panující rodiny. Byl odvlečen na Jávu jako zajatec, když se král z indonéské dynastie Sailendras přiblížil k hlavnímu městu po řece a od Velkého jezera porazil khmerského krále a podrobil si celou Kambodžu. Nyní se tedy mladý princ plavil přes jihočínské moře a těžko říci, zda se mu hlavou honily spíš myšlenky na nové chrámy a města, jež vystaví, nebo se oddával meditacím, jejichž výsledkem byl vznik úplně nového kultu.

Brzy poté, co dorazil na kambodžskou pevninu, založil Jayavarman II. první hlavní město v Indrapuře. Hlavní město pak přemístil ještě třikrát, můžeme se jen dohadovat, že hledal lepší zdroje potravy. Roku 802 si Jayavarman vybral jako své sídelní místo horu Mahendrapura (dnešní Phnom Kulen), asi 40 kilometrů na severovýchod od města Angkor. Je to ona hora, z které potomci jeho poddaných těžili tuny pískovce na stavbu slavných angkorských chrámů. Zatím se ale psal rok 802 a Jayavarman se prohlásil sv rchovaným vládcem khmerského státu. Tato událost neznamenala o nic méně, než že khmerská říše byla sjednocena a nezávislá na Indonésii. Historikové také tento rok uvádějí jako začátek angkorského období.

Současně Jayavarman zavedl nový náboženský kult devarája, což v překladu znamená buď "bůh - král" nebo "král bohů". Názory na interpretaci výrazu ze sanskrtu se liší, ale obecně panuje soulad v tom, že khmerský král je považován za zástupce božstva. Král získával toto božské nasměrování a moc prostřednictvím stejnojmenného posvěcujícího rituálu a jako takový byl odpovědný za bezpečnost a blaho státu. Jeho ochranná síla byla všemocná a zahrnovala lidi, stát, zákony i půdu. Role krále - boha ochránce - byla tak důležitá, že jména přijímaná nástupnickými vládci obsahovala příponu -varman (brnění, zbroj), jejíž význam se později rozšířil tak, že znamenala "ochranu" nebo "ochránce". Role vládce se navíc odráží i v překladu khmerského jména tohoto kultu, který znamená "pán světa, který je králem" a objevuje se v nápisech.

Zajímavé je, že kult přetrvával navzdory tomu, že budoucí vládci vyznávali různá náboženství. Prakticky vzato - král se identifikoval s božskou osobou podle svého výběru. Nejranějším symbolem kultu devarája byl lingam vnesený do svatyně chrámu při rituálu uznávaném panovníkem uctívajícím boha Šivu. Později byl kult dál rozvíjen těmi, kteří uctívali boha Višnu nebo Buddhu, a symboly se tím pádem měnily. Kult zůstával.

Lingam (tj. znamení) symbolizuje tvořivou energii přírodních sil. Typický lingam má podobu ztopořeného mužského údu a obvykle je zhotoven z leštěného kamene. Vertikální část se někdy rozděluje do tří částí představujících trojici: spodní čtvercová část je Brahma, střední osmiboká se vztahuje k Višnuovi a horní válcová část se zaobleným koncem je spojována se Šivou. Lingam stojí na čtvercovém podstavci, který má na jedné straně dutý kanál pro odtok vody při rituálním omývání.

Lingam vyžadoval kromě patřičné úcty i vlastní chrám. Jayavarman byl, jak sám prohlašoval, vtělením hinduistického boha Višnua, který sestoupil na zemi. Až zemře, vrátí se ve své původní podobě jako Višnu na mytickou horu Meru. V ústřední věži tohoto horského chrámu bude pak božský král představován lingamem - proto musel každý Jayavarmanův nástupce vystavět pro svůj lingam horský chrám. Vedle vlastního chrámu budoval král někdy také chrámy svým předkům, takže záminek pro stavby bylo dost a dost.

ŽIVOT VE STÍNU KAMENNÝCH VĚŽÍ

Obecně přijímanými časovými údaji vymezujícími angkorské období jsou roky 802 až 1432. Během této doby dosáhla khmerská říše největší územní rozlohy a rozkvětu v kultuře a v umění. Během této doby byly postaveny všechny slavné stavby, během této doby králové spravovali tu lépe, tu hůře svou zem, bojovalo se, léčilo... žilo.

Zdá se, že o životě mezi kamennými chrámy existuje jediné hodnověrné svědectví - vyprávění Chou Ta-kuana, který doprovázel v letech 1296-97 čínského velvyslance ke dvoru khmerských králů v Angkoru. Jeho "Zápisky o zvycích Kambodže" mimo jiné přibližují přísný řád, který v království panoval. Bylo třeba dáno, jaké si kdo smí stavět budovy a jestli je smí pokrývat taškami, nebo jenom slámou. Své regule mělo i oblečení - všichni chodili bosi, jen ženy si mohly barvit chodidla a dlaně červenou barvou (z mužů pouze vladař). Khmerská království měla i své otroky, kteří neměli téměř žádná práva, zato spoustu omezení. Směli například sedět a spát jen v přízemí domu.

Lékařská péče byla tehdy na poměrně vysoké úrovni, zvláště za Jayavarmana VII., kdy bylo v celé říši dokonce 102 nemocnic. V době panování tohoto krále, horlivého buddhisty, který si chtěl konáním dobrých skutků zasloužit nirvánu, khmerské zdravotnictví asi značně předčilo tehdejší lékařství evropské. Podle nápisů můžeme předpokládat, že každá khmerská nemocnice měla dva plně kvalifikované lékaře, šest pomocných lékařů, čtrnáct ošetřovatelek, dva kuchaře, šest lékárníků a šedesát jiných zaměstnanců. Léky a šatstvo se zdravotním službám přidělovaly z královského pokladu třikrát ročně. Nemocniční personál byl zato povinen udržovat zásoby potravin na pevně stanovené výši. Bylo například určeno, že 838 vesnic bude zdravotnictví poskytovat 11 192 tun rýže. Stejně tak bylo stanoveno přesné množství kafru, zázvoru, kardamomu, skořice, medu, cukru, sezamu, koriandru a ostatních léčivých bylin, které musela nemocnice "mít na skladě".

Starost o zdraví svého lidu, kterou projevoval Jayavarman VII., vysvětlují sanskrtské nápisy takto: "Král trpí více zly, která postihují veřejnost, než těmi, která se týkají jeho samého. Utrpení králů je způsobeno utrpením lidu, a nikoli jejich vlastním zármutkem."

František Šita, který prováděl v osmdesátých letech v Angkoru farmakoetnografický výzkum, nalezl stopy po činnosti dávných lékařů v některých chrámových stavbách. V chrámu Ta Prohm je stéla vypočítávající materiál nutný k vybavení nemocnice. Mezi tyto prostředky patří muškátové ořechy, kardamom, prostředky proti horečkám a proti hemeroidům. V chrámu Takeo se zase zachovala dvě "struhadla" z kamene, na nichž byly připravovány otěry kořenů léčivých rostlin. Ty byly pacientům podávány ve směsi s vodou.

Khmerové věřili, že ve žlučovém měchýři je pramen odvahy, snad proto se v lékařství angkorského věku používalo zvířecí i lidské žluči - ta se odebírala nepřátelům.

K léčení se používala i celá řada dalších prostředků, o některých píše Chou Ta-kuan: "...Bílý roh nosorožce je nejvíce ceněn, černý má menší cenu... Kardamom pěstují divoši v horách..., gumiguta je pryskyřice zvláštního stromu, místní obyvatelé jej naříznou a nechají vypouštět pryskyřici, sbírají ji však až příštím rokem..." Čínský cestovatel se také zmiňuje o prostředcích používaných hlavně v kosmetice: "...Muži i ženy se natírají mastmi ze santalu, pižma a vonných esencí..., v této zemi je mnoho m ilostnic, které každý den vycházejí ve skupinách po deseti na tržiště..."

Péče o tělo byla, zdá se, jedním z hlavních témat khmerského života. Khmerové se několikrát denně koupali, každá rodina měla malý bazének. Muži a ženy do něj vstupovali nazí, obvykle společně jen staří, nebo mladí. Ženy se navíc chodily společně koupat dvakrát nebo třikrát týdně do řeky za město.

Dávné krásky - pokud byly prostého rodu - nesměly nosit ve vlasech žádné šperky. Zdobily se tedy zlatými náramky a prsteny. Stejně jako muži chodily ženy jen s kouskem látky ovinuté kolem beder, s odhalenými ňadry.

Chou Ta-kuan se nechal okouzlit dvorními dámami a paními z urozených vrstev, o nichž píše, že měly pleť bílou jako nefrit. Jinak se mu ovšem Khmerové zdáli robustní, oškliví a temné pleti. K vychvalovaným vlastnostem khmerských žen patřilo obchodní nadání.

Zda panovníci oceňovali u žen právě tuto vlastnost, není jisté, ale ženy měli rádi určitě. Vladař měl zpravidla pět žen - jednu v hlavním sídle a ostatní podle světových stran. V královském paláci ale žilo prý až pět tisíc konkubín a dívek. Bývalo zvykem, že narodilo-li se hezké děvče, bylo rodinou nabídnuto do paláce. Postavení žen však nebylo nijak podřadné - naopak, byly vždy respektované. Nápisy vypočítávají rodokmen vládců často přes ženskou linii, po které se také dědil majetek.

Panovník řešil všechny spory, i ty nevýznamné. Většinou provinilce odsuzoval k peněžitým pokutám, vyšším stupněm potrestání bylo useknutí prstů u nohou nebo uříznutí nosu. Nejtěžší zločinci byli položeni do příkopu vykopaného za západní bránou, jáma se pak vyplnila hlínou a zatížila kameny. Zajímavý trestní řád měli Khmerové v oblasti "manželského práva". Manžel cizoložné ženy měl právo nohy jejího milence sevřít mezi dvěma prkny, a když hříšník už nemohl snést bolest, mohl se vykoupit tím, že podvá děnému manželovi předal svůj majetek.

Svého vladaře mohl prostý lid spatřit při audiencích udělovaných dvakrát denně. Objevoval se v okně se zlatým rámováním, z něhož dvě dívky předtím malíčky odhrnuly záclonu. Pak usedl panovník na lví kůži v místnosti ozdobené až padesáti zrcadly a začal projednávat záležitosti svých poddaných. Ti mezitím klečeli se sepjatýma rukama a hlavou bili o zem.

MYTICKÁ HORA MERU

Vše, co bylo v Angkoru a okolí postaveno, má svůj vnitřní smysl a význam. Uspořádání, architektura a výzdoba khmerských chrámů se řídily magickými a náboženskými představami svých stavitelů. A ty byly v souladu s přírodním kosmickým řádem, v němž vládce a hlavní město byli centrem vesmíru.

V buddhistické i hinduistické mytologii se objevuje myšlenka o chrámu, který představuje ústřední horu. Podle legendy svět sestával z ústředního kontinentu, v jehož přesném středu byla kosmická hora známá jako hora Meru. Ta vyznačovala osu světa a pomáhala nést nebesa. Spojuje se s Himálajem ve střední Asii. Horu Meru obklopuje šest nebo sedm soustředných řetězců hor, představujících jednotlivá po sobě následující stadia poznání. Ty jsou odděleny stejným počtem oceánů. Velká kamenná zeď ohraničuje vnější "oceán nekonečna" a symb olizuje hory obklopující zemi. Příkop táhnoucí se kolem představuje oceány.

Podle buddhistického pojetí je kontinent vlastně ostrovem nad oceánem v každé ze čtyř základních oblastí vesmíru. Bohové nebo vládci žijí na vrcholu hory Meru, zvířata z říše fantazie žijí na úpatí hory, kde také meditují asketové.

Podle hinduistického pojetí ovládá horu Meru Indra a je to mytický příbytek Brahmy a ostatních bohů. Hora je obklopena osmi strážci.

Zpočátku budoval chrám-horu každý král a místa pro chrámy si vládcové vybírali na skutečných pahorcích. Často k takovým chrámům vedla vyvýšená cesta, která symbolizovala most mezi člověkem a bohy. Později však byla hlavní města zakládána na rovinách, a tak se budovaly umělé náspy. Potřebné "vyvýšení" chrámů také dávní khmerští stavitelé získávali díky architektuře etážové základny.

Pro stavbu chrámů platila ještě další pravidla - například vchod býval budován směrem k východu, neboť východ a vycházející slunce představují život. Naproti tomu západ byl chápán jako nešťastný, představující smrt a nečistotu. Sever býval dobrým znamením, Khmerové si jej spojovali se slonem, který je silný. Poslední ze světových stran - jih - měl neutrální význam.

Někteří badatelé se také snažili sestavit různé matematické vzorce, vyjadřující proporce angkorských chrámů. S jejich výsledky by se zřejmě dalo polemizovat, nicméně je pravděpodobné, že se dávní stavitelé drželi hinduistických náboženských představ, podle kterých musí být chrám postaven správně podle matematického systému. Je to proto, aby mohl existovat v harmonii s vesmírem - očekávalo se, že budou-li rozměry chrámu dokonalé, bude dokonalost panovat i ve vesmíru.

BOHOVÉ, BOHOVÉ... A JINÍ BOHOVÉ

Všichni Khmerové uctívali nějakého boha a nic na tom neměnil fakt, že čas od času byl Višnu vystřídán Buddhou, či naopak. O takové náboženské velkorysosti, jaká vládla khmerské říši, si mohla středověká Evropa nechat jenom zdát. Obecně lze říci, že z počátku se khmerští králové ztotožňovali s božstvem hinduistickým, aby se postupem času stali spíše vyznavači učení Buddhova, k němuž se asi nejdříve začal upínat lid prostý. Výsledkem byla náboženská tolerance, která byla pro Kambodžu charakteristická až do nedávné minulosti - do začátku řádění Pol Pota. V padesátých letech našeho století téměř všichni Kambodžané vyznávali buddhismus, přesto v královském paláci v Phnom Penhu žili bráhmanští kněží, kteří řídili některé tradiční obřady.

Ale v době, kdy svět vstupoval do 10. století, byl ještě hinduismus určujícím náboženstvím říše Khmerů. A i v rámci tohoto náboženství projevovali Khmerové nezvyklou velkorysost - oblíbeným a dlouho uctívaným božstvem byl totiž Harihara. Je vlastně spojením dvou hlavních hinduistických bohů, Šivy a Višnua. Na sochách je Harihara znázorněn stejnoměrně rozdělený, dělící čára začíná u vlasů a pokračuje přes čelo.

Král Súryavarman I. byl v toleranci ještě o krok dále, vystavěl totiž chrám Prah Khan, který představuje syntézu buddhismu a hinduismu. Konec konců, když sebuddhismus stal převládajícím náboženstvím, zůstaly hinduistické chrámy zachovány, pouze se do některých výklenků pro bohy přidaly Buddhovy sochy vedle soch Višnuových. A had Nága - ten sídlí ve všech chrámech bez rozdílu vyznání. Nága je bohem vod a má nejčastěji podobu kobry, na které je Kambodža skutečně bohatá. (Buddha bývá například nejčastěji znázorňován, jak sedí v závitech Nágy, který svůj nadmutý krk drží nad Buddhovou hlavou jako ochranný štít. Legenda praví, že když byl jednou Buddha pono řen do meditace, vypukla bouře a Buddha by se býval utopil, nebýt Nágy, který vystoupil z vod a nabídl mu své stočené tělo jako sedadlo a svůj krk jako záštitu před deštěm. Jiná legenda zase vypráví, že bráhman Kaundinju, jenž založil na území dnešní Kambodže první říši Funan, se oženil s dcerou krále Nágů Somou.)

Legendy, tu buddhistické, tu hinduistické a někdy původu neurčitého, tvoří hlavní témata všech reliéfů a soch, všech kamenných památek na slávu khmerské říše.

JAK SE STAVĚLO

Ačkoli byly angkorské památky vystavěny v rozmezí několika století, existuje mezi nimi podobnost v materiálech, konstrukci, dekorativních prvcích a symbolice. Zřejmé je, že výsledná práce stavitelů a kameníků byla pod vlivem několika kultur.

Prvotní impulz přišel jistě z Indie, podobnost s tamější kulturou je dobře znatelná v dekorativních motivech a v sochařské výzdobě. Také se objevily prvky jávského umění, především na stavbách z raného období, kde jsou vyobrazeny mytické příšery kál a makar na některých věžích. Čínský vliv je patrný na památkách vystavěných Jayavarmanem VII. a poznáme ho na vzorech tkanin, na šatech postav, na reliéfech, na scénách z tržišť...

Přes nespornou inspiraci jinými kulturami je khmerský výsledek naprosto originální. Khmerové totiž vlastně stavěli pozemské zpodobení nebeských příbytků bohů.

A co k tomu Khmerové potřebovali? V architektuře angkorského období jsou použity tři druhy materiálů. Nejstarší památky byly stavěny z cihel, jejichž jednotlivé vrstvy jsou spojeny rostlinnou hmotou - snad lepivou mízou z cukrové palmy, nikoli maltou. Tu Khmerové nikdy nepoužívali. Později byla na cihly nanášena omítka nebo štuk, které vytvářely základ umožňující jemnou výzdobu. Štuk Khmerové vyráběli ze směsi vápna, písku, tamarindových plodů, cukrové palmy a zeminy z termitišť.

Do základů, na zdi, cesty a příležitostně na celé stavby byl používán laterit. Laterit je černá hornina, která je v zemi vzhledem k vysokému obsahu vody měkká. Když je vystavena účinkům slunečního záření, ztvrdne. Laterit se připravoval k použití tak, že se okolní zemina odebrala, laterit se uhladil, nařezal na bloky a nechal na slunci ztvrdnout.

Na konci 10. století začal cihly nahrazovat pískovec. Dobře se opracovával a ve století 11. už byl používán na celou stavbu. Pískovcové lomy ležely v Phnom Kulenu, vzdáleném 40 kilometrů od Angkoru. Když tok řeky Tonlé Sap obrátil svůj směr, byl pískovec z hory Kulen dopravován na vorech po řece. Od řeky byl kámen dopravován po válečcích nebo v kárách či za pomoci slonů. Jeden chrám se stavěl zhruba třicet let a na stavbě se podílely tisíce lidí, kteří pracovali s rumpály, lany a s využitím šikmých ploch. Bohužel žádné reliéfy nenaznačují, jak vznikala samotná stavba.

SLÁVA A ÚPADEK

Nedaleko od hlavního vchodu k Angkor Vatu (chrám ze všech nejslavnější, jehož silueta je dnes na státní kambodžské vlajce) se z džungle zvedá kamenná brána. Stojí na trojhlavých slonech, kteří se pasou se skloněnými choboty na lotosových květech, a na vrcholu má čtyři obrovské tváře, které se zvláštním způsobem usmívají. Je v nich nekonečný mír. Brána je jižním vchodem do Angkor Thomu (angkor znamená královské sídlo, thom město). Do tohoto hlavního města, které na sklonku 12. století vybudoval posle dní velký král Jayavarman VII., jsou celkem čtyři vchody. Původně bylo toto město, které nahradilo Angkor pobořený na začátku století Čamy, obehnáno silnou zdí a tvořilo dokonalý čtverec. Přesně v jeho středu stojí slavný chrám Bayon, v jehož reliéfech jsou na věky vytesány mimo jiné krvavé dějiny bojů s Čamy. Těm Jayavarman VII. oplatil jejich pustošící nájezdy a říše se za jeho vlády rozkládala od pobřeží Vietnamu až na hranice Paganu v Barmě a Vientianu v Laosu a zahrnovala větší část Malajského poloostrova.

Nejen jako úspěšný vojevůdce proslul Jayavarman VII. - byl nesmírně úspěšný i na poli domácím. Vystavěl několik úctyhodných chrámů, ovšem bohatství země a pracovní síly nevyužíval jenom k potěše bohů. Vybudoval síť silnic, kolem nichž rozmístil noclehárny pro cestující. Nápisy jich uvádějí 121 a stály u silnic spojujících Angkor s hlavním městem Čampy (dnešní Phan Rang na východním pobřeží jižního Vietnamu) a u ostatních silnic paprskovitě vycházejících z hlavního města. Noclehárny byly používány je ště nejméně jedno století po smrti Jayavarmana VII. Ten byl také iniciátorem stavby nemocnic, o nichž už byla řeč.

Jayavarman byl posledním slavným vládcem Angkoru a po jeho smrti začala říše upadat.

Před ním ale vešlo do dějin několik jeho královských předchůdců, kteří pokračovali ve sjednocování a rozšiřování khmerské říše, v budování chrámů, zavlažovacích kanálů, jezer. Pokračovali samozřejmě také ve válkách, dobyvačných i obranných. Snad právě nákladná stavební činnost v Angkoru a jeho poloha poblíž hranic s Thajskem zavinily, že Angkor byl nakonec jako hlavní město říše opuštěn.

Král Indravarman (vládl v období 877-889) vytvořil velké jezero (baray) v Roluosu, aby zachytil vodu a vytvořil kanály pro zavlažování rýžových polí. Yašóvarman (889-900) postavil chrám svým předkům v Roluosu a potom přenesl své sídlo do Angkoru, který byl střediskem khmerské říše dalších 500 let. Súryavarman I. (1002-1050) vládl poměrně dlouho a pod jeho vedením žila khmerská říše v míru a prosperitě. Rozšířil hranice říše směrem na jih k Thajskému zálivu. Jeho stejnojmenný následovník Súryavarman II. (1113-1150) už takové štěstí neměl - jeho sousedé Thajci a Čamové z jižního Vietnamu podnikali na říši neustále nájezdy. I přes tyto obtíže vybudoval Angkor Vat, nejvýznamnější khmerskou architektonickou památku.

Jenomže pohádkové bohatství angkorských chrámů nedávalo spát armádám vetřelců, které Angkor neustále napadaly. Po smrti Jayavarmana VII. už nebyla vybudována žádná významnější stavba, zato se množily vpády nepřátelských armád. Téměř sto let po skončení vlády Jayavarmana VII. našel sice čínský cestovatel Chou Ta-kuan u dvora v Angkoru ještě skvělý život, země ale byla zničená a ochuzená válkami.

Příčin postupného a definitivního úpadku bylo několik. Především to samozřejmě byli útoční sousedé. Těm by se ale možná Angkor ubránil, nebýt pomalého rozkladu vnitřního. Zatímco dosud existoval buddhismus, který vyznávali hlavně poddaní, ve shodě s hinduismem - náboženstvím králů, ve 13. století se ze Srí Lanky rozšířila jiná forma buddhistického učení. Theraváda nabízela novou ideologii, která podkopávala kořeny hinduismu. Rozzuření králové neváhali občas zničit Buddhovy sochy, což zase rozčílilo poddaný lid. Nicméně hinduismus definitivně ustupoval do pozadí. Už se nestavěly oslnivé chrámy, ale jenom jednoduché pagody. Sanskrt nahradil jazyk páli, jímž se dodnes modlí buddhističtí bonzové. Rozpadala se centralizovaná moc krále, což mělo za následek rozpad zavlažovací sítě, nad níž králové bděli. Konec konců ubývalo lidí, kteří by mohli zavlažovací sítě udržovat - umírali totiž ve věčných válkách nebo byli odvlečeni vítěznými Siamci jako otroci. Když nebyla voda, klesl počet sklizní rýže na jedinou ročně, takže země už měla problémy své obyvatele uživit, zvláště když byla pole ničena nepřátelskými nájezdy. V neposlední řadě se začaly bouřit vazalské státy, které se postupně staly nezávislými. Tak končilo nejslavnější období khmerských dějin.

Po dobytí Angkoru bylo hlavní město v polovině 15. století přeneseno do Phnom Penhu. Královský dvůr se do Angkoru nakrátko vrátil na konci 16. století a několikrát ve století následujícím, ale předchozí slávy už nikdy Angkor nedosáhl. Dnes kamenné ruiny obdivují tisíce turistů z celého světa a snad jako satisfakce někdejším stavitelům může sloužit fakt, že i dnešní král má poblíž památných chrámů jeden ze svých paláců. Prý sem jezdí ve chvílích, kdy si potřebuje něco důležitého rozmyslet.

ZNOVUOBJEVENÍ ANGKORU

"V Kambodži se nacházejí ruiny starého města, o němž někteří tvrdí, že jej vystavěli Římané nebo Alexandr Veliký," napsal v roce 1601 Marcelo de Ribadeneira. Španěl Gabriel de Quiroga de San Antonio roku 1603 dodává: "V roce 1570 bylo objeveno město, které zdejší lidé nikdy neviděli, ani o něm neslyšeli." V roce 1672 vznikla zpráva francouzského misionáře Pere Chevruela: "Existuje zde velice uctívaný chrám, nalézající se asi osm dní cesty od místa, kde žiji. Tento chrám se nazývá Onco a je pro pohan y asi tak tím, čím je pro nás katedrála sv. Petra v Římě." O Angkoru se zmiňuje i Holanďan Hendrick Indjick: "Král navštívil nádherné místo známé jako Anckoor, kterému Portugalci a Kastilci říkají Řím..."

Angkor viděla v letech, kdy stál opuštěn v džungli, řada cizinců, cestovatelů, misionářů či obchodníků, nepodařilo se jim však vzbudit zájem široké veřejnosti o unikátní památky. To se povedlo až francouzskému přírodovědci Henri Mouhotovi, který je tak obecně považován za objevitele Angkoru.

Mouhot byl inspirován knihou o Thajsku, kterou mu zapůjčil jeho přítel, a v roce 1858 se vydal na cestu po Thajsku a Kambodži. Těžko říci, zda měl štěstí, nebo instinkt, navždy ale zůstane znám jako objevitel Angkoru. Prozkoumal a změřil chrám Angkor Vat a pořídil si podrobné poznámky o svých měřeních. O tři roky později zemřel v Laosu ve věku 35 let.

Angkor byl tedy pro západní svět objeven, nicméně alespoň zpočátku se nezdálo, že by to bylo ku prospěchu věci. Dobrodruzi z celého světa se totiž vydali do Angkoru, aby pod ústředními věžemi našli tušené pohádkové poklady. Napáchali přitom nesmírné škody. Po nich do Angkoru přišli vzdělanější zloději, kteří dovedli odhadnout cenu soch či reliéfů. Do jedné takové aférky byl zapleten známý francouzský spisovatel André Malraux, který se roku 1923 pokoušel ukradnout sochy tevodů z chrámu Banteay Srei.

Zloděje všeho druhu naštěstí záhy nahradili archeologové, kteří začali postupně odkrývat tajemství staré říše. S nimi do Angkoru přišli i restaurátoři, kteří mají plné ruce práce dodnes, a nezdá se, že by byli hned tak hotovi. Jeden z nejznámějších restaurátorů byl archeolog Henri Marchal, který khmerským památkám zasvětil celý svůj život. Jeho metoda je známá jako anastylóza - památky se restaurují nejprve injekcemi cementu do základu a pak přestavěním jednoho bloku po druhém za použití původních kamenů.

ARCHITEKTONICKÉ PRVKY KHMERSKÉHO CHRÁMU

Konzolový oblouk je nejprimitivnější metodou spojování (překrývání) stavebních otvorů a byl jediným způsobem, který Khmerové používali. Konzolový oblouk nacházíme jak v cihlových, tak i v kamenných konstrukcích. Oblouk se vytváří tak, že se bloky na každé straně postupně vysouvají, až se spolu spojí. Tento způsob omezuje rozpětí oblouku a důsledkem toho jsou úzké rozměry, s kterými se setkáváme v některých částech khmerské architektury, jako jsou např. balkony (galerie).

Falešné dveře jsou napodobením skutečných dveří a nacházejí se v ústřední svatyni. Běžným příkladem je věž s jedněmi skutečnými dveřmi a trojími dveřmi falešnými. Rafinované vzory ve vertikálních panelech dveří patří k nejkrásnějším prvkům chrámů.

Překlad (nadpraží) je obdélníkový blok pískovce položený horizontálně na dvojici sloupů a přemosťující dveřní otvor. Je to základní plocha pro výzdobu v khmerských chrámech.

Štít je trojúhelníková horní část stěny nad sloupořadím. Často je rafinovaně zdoben barvitými scénami.

Pilíř (sloup) je samostatně stojící vztyčená konstrukce podpírající chodby a vchody (verandy). Naproti tomu polosloup je sloup použitý na straně otevřeného dveřního vchodu vystupující ze stěny do volného prostoru.

Tympanon je trojúhelníkový prostor nad nadpražím a uzavírá se ozdobným prvkem štítu.Okna se sloupky, kterých je obvykle pět až sedm a vinou se jako dřevo nebo bambus, jsou typickým znakem khmerského umění.

VÝVOJ ARCHITEKTONICKÉHO PLÁNU

Základním prvkem khmerské architektury je ústřední věž. Skoro vždy je orientována na východ. Nejjednodušší půdorys je čtvercový, konstrukce je cihlová, dveřní otvor směřuje na východ a na zbylých třech stranách jsou falešné dveře. Tvar věže je kuželový, tvořený několika etážemi postupně se zužujícími do měkce zaobleného vrcholu. V chrámech z raného angkorského období byly jednotlivé etáže miniaturními replikami fasády svatyně, zatímco etáže v chrámech z pozdějšího období jsou vyzdobeny jinými prvky. Exteriér věže byl obvykle vyzdoben, zatímco interiér byl bez výzdoby, snad proto, aby zaměřoval pozornost na posvátný obraz, který se nacházel ve svatyni chrámu. Věž bývala vyvýšena na čtvercové základně, často poschoďové, a uzavřena zdí vetknutou doprostřed každé stěny se vstupní bránou (gópurou).

Konstrukce věží se v angkorském období stávala v průběhu času složitější, zvětšovala se jejich velikost a nové požadavky postupně měnily prostorové uspořádání i objem stavby.

Přirozený vývoj šel od koncepce s jednou věží ke třem a šesti cihlovým věžím, přičemž všechny měly podobnou velikost i tvar a byly v jedné nebo ve dvou řadách na úrovni okolního terénu nebo na nízké terase. Zajímavou charakteristikou této formy je to, že rozestupy mezi věžemi nejsou obvykle stejné. Centrální věž je obvykle o něco vyšší než ostatní. Postavy vymodelované ve štuku na cihlách byly typické. Chrámy v tomto uspořádání jsou často zasvěceny předkům krále. Příkladem tohoto typu dispozice jsou Lolei a Prah Kó.

V dalším stadiu vývoje se došlo k uspořádání pěti věží jako teček na kostce s etážemi. Toto uspořádání se někdy nazývá pětkové a symbolizuje pět vrcholů hory Meru. Vlastní platforma byla zvýrazněna schodištěm na každé straně. Přístup do těchto větších komplexů byl často dramatizován dlouhou zvýšenou cestou, stupni a terasami, podél nichž byly vytesané postavy strážců, např. lvů a slonů. Typickými pětivěžovými chrámy jsou Bakheng, Pre Rup a Východní Mebon.

S tím, jak se architektura rozvíjela, se uzavřený prostor (klauzura) i vstupní věž postupně zvětšovaly a stávaly se složitějšími. V důsledku toho význam ústřední svatyně klesal, a to s tím, jak se rozšiřovaly horizontální dimenze chrámu. Kolem chrámu se přidávaly dlouhé sály s dřevěnými střechami. Později se z těchto prostorů stávaly spojité galerie. Plochu kolem chrámu doplňovaly další stavby, např. místnosti pro meditaci a knihovny. Pavilony v každém rohu etáže zvyšovaly komplexnost chrámu. V poz dním angkorském období byly obvyklé umně vystavěné kryté vchody, pískovcové ochozy se sloupy a taškové střechy. S rozvojem dané formy se začaly budovy a obestavěné prostory (klauzury) spojovat galeriemi. Na konci 12. století se objevila syntéza předchozích stylů charakterizujících buddhistické chrámy. Byla to celostní architektonická koncepce, jejíž stavby byly na úrovni terénu, měly centrální věž a pomocné konstrukce včetně propojených galerií a dalších místností. Příkladem je Banteay Kdei, Prah Kh an a Ta Prohm.

Vstupní věže s gigantickými vytesanými tvářemi na každé straně byly jedinečným rysem khmerského způsobu zdobení staveb na začátku 13. století.

Vývoj khmerské architektury tak, jak zde byl nastíněn, se rozděluje do několika období dle stylů, z nichž každý je popsán podle místa, kde se určitý chrám nachází. Tyto stavební slohy byly definovány Francouzi:

KULEN
Období: 9. století (asi 825-75)
Král: Jayavarman II. (vládl 802-50)
Stavby: chrámy v Kulenu

PRAH KÓ
Období: poslední čtvrtina 9. stol. (asi 875-93)
Král: Indravarman I. (vládl 877-89)
Stavby: Prah Kó (879), Bakong (881)
Přechodně: Lolei

BAKHENG
Období: konec 9. stol.- začátek 10. stol. (asi 893-925)
Král: Yašóvarman I. (vládl 889-900)
Stavby: Bakheng (893), Phnom Krom
Přechodně: Baksei Chamkrong, Prasat Kravan (921)

KOH KER

Období: polovina 10. stol. (921-45)
Král: Jayavarman IV. (vládl 921-41)
Stavby: skupina Koh Ker

PRE RUP
Období: polovina 10. stol. (947-65)
Král: Rájendravarman II. (vládl 944-68)
Stavby: Vých. Mebon (952), Pre Rup (961)

BANTEAY SREI
Období: druhá polovina 10. stol. (967-1000)
Král: Rájendravarman II. a Jayavarman V.
Stavby: Banteay Srei (967)

KLEANG
Období: konec 10. stol. až začátek 11. stol. (968-1010)
Král: Jayavarman V. (vládl 968-1001)
Stavby: Ta Keo (1000), Severní a Jižní Kleang, Phimeanakas (970)

BAPHUON
Období: Polovina 11. stol. (1010-80)
Král: Súryavarman I. (vládl 1002-50), Udayádityavarman II. (vládl kolem1050-6..)
Stavby: Baphuon, Západní Mebon

ANGKOR VAT
Období: 12. stol. (1100-75)
Král: Súryavarman II. (vládl 1113-50)
Stavby: Prah Palilay, Chau Say Tevoda, Thommanon, Banteay Samre, Angkor Vat (1113-50)

BAYON
Období: poslední čtvrtina 12. stol. a začátek 13. stol. (1177-1230)
Král: Jayavarman VII. (vládl 1181-1219)
Stavby: Banteay Kdei (1181), Ta Prohm (1186), Prah Khan (1191), Ta Som, brány a klauzura Angkor Thom, Bayon (1200), Královské terasy, Srah Srang Neak Pean
září 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group