ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

BARMA - ZEMĚ SMUTNÝCH BUDDHŮ

U států jihovýchodní Asie je téměř pravidlem, že věhlas jejich pohnuté současnosti soutěží s velkolepou minulostí. S Barmou to není jinak. Nejdříve ji zadupaly do prachu Kublaj-chánovy hordy, a když se po pár stech letech opět vzmohla, stala se obětí rozpínavého anglického kolonialismu. Ani po odchodu Britů si však neužila svobody, neboť ji rázem ovládla vojenská junta, která uzurpuje obyvatele Barmy dodnes. Jako vzpomínka na doby, kdy Barma byla suverénní velmocí jihovýchodní Asie, se při řece Irav adi tyčí tisíce ohromných i menších pagod vystavěných na oslavu Buddhy Šákjamuniho.

TRADICE A LIDÉ

Rudyard Kipling kdysi napsal: "To je Barma a vždy bude docela jiná než jakákoliv země, kterou znáš." Upřímně řečeno, první dny jsem na Barmě nic zvláštního neviděl. Snad za to mohla angína, kterou jsem si uhnal od příliš výkonné klimatizace, snad skutečnost, že památky hlavního města Yankounu (dříve známého jako Rangún) v konkurenci ostatních zemí jihovýchodní Asie příliš nevynikají. O to víc jsem si však všímal lidí, kteří Barmu v mých očích zachránili.


Hned na letišti mou pozornost upoutali muži, kteří namísto kalhot oblékali dlouhé barevné sukně s komplikovanými vzory upevněné v pase uzlem. Považoval jsem je za turisty z nějaké okolní tradicionalisticky založené země, ale můj omyl vyšel záhy najevo. Sukně se nazývají londží a pro barmské muže to není národní kroj, ale zcela běžný oděv. O nevýhodách této módy mi později vyprávěl jeden Barmánec; prý kdysi šel kolem skupiny děvčat, když se mu najednou londží uvolnila a spadla na zem. Od té doby radě ji nosí kalhoty...

Lpění na národních tradicích je jasným důsledkem národnostní rozervanosti země. Už od počátku nezávislosti se datují četné separatistické konflikty, a není se tedy co divit, že Barmánci i mnohamilionové menšiny karenských, šanských či kačinských kmenů čerpají ze svých tradic životní energii ke své identifikaci. Podstatnou roli sehrála i poválečná izolace vyvolaná nástupem chunty, která na pevných základech (jako opsaných z Orwellovy knihy "1984") vybudovala komunistickou diktaturu, jíž ještě dlouho žádná revoluce neotřese.

POLITIKA A LIDÉ V BARMĚ

Když před lety Rudyard Kipling napsal báseň "Road to Mandalay", bůhví jestli nějaká silnice z Yankounu do Mandalaje vůbec vedla. Kipling totiž do Mandalaje nikdy nedorazil, a i kdyby, plul by tam po řece. Pokud však v zemi silnice mezi těmito dvěma největšími městy existovala, určitě se od těch dob příliš nezměnila. Je úzká, hrbolatá a asfaltem pokrytá, jen tak aby se neřeklo. A my jsme teď po ní jeli v rozhrkaném mikrobusu a proklínali se, že nejedeme vlakem. Naštěstí s námi kromě schopného řidiče Tihy jel ještě mladý průvodce a student fyziky Lin, který se ukázal být zábavným společníkem.

"Hej, Line," zahalekal jsem na celý mikrobus, "proč jsou tady kmeny stromů namalovaný na bílo?" "Kvůli teroristům," odpověděl Lin. "Jakže?" vykulil jsem oči. "Kvůli teroristům," opakoval. "Nemůžou se tam pak schovávat, protože by je bylo vidět." Když jsem dál nevěřícně mrkal, Lin dodal: "Říkal jsem, že s naší vládou to není tak úplně v pořádku. Tohle je prostě jejich další bláznivina," zasmál se.

Nicméně jsem s ním musel souhlasit. O tom, že Barmu ovládají cvoci, jsem nabyl přesvědčení, když jsem se setkal s místními bankovkami s hodnotou 45 a 90 kyatů. Ty jsou produktem choré mysli generála U Nei Wina, šedé eminence barmské politiky, který je znám svou zálibou v numerologii (odtud hodnoty bankovek) a horoskopech (se kterými se radí při všech státnických rozhodováních). Jako neméně bláznivý podnik se jeví i uspořádání svobodných voleb v roce 1990, ke kterým chunta přistoupila zřejmě jen prot o, aby následně (po své zdrcující prohře) mohla internovat, znemožnit a vyhnat všechny opoziční předáky a poslance. Ještě neuvěřitelnější se zdá, že se takové věci v Barmě daří.

"Line," povídám, "na to, že vaše vláda je tak bláznivá, drží se už u moci pěkně dlouho, co?"

"To kvůli nezaměstnanosti," odpoví Lin a pokračuje. "Mladí lidé mají strašně málo uplatnění, takže buď vstoupí do kláštera, anebo do armády. A být voják je velmi výhodné."

Vojáci jsou v Barmě skutečně k vidění na každém kroku a nabité samopaly přes rameno napovídají, že si nevyšli na procházku. Dalším důvodem pevné pozice barmské vlády je však i rozvětvená síť agentů tajné policie a donašečství, které se nezastavuje před ničím. Děti donášejí na své rodiče, přátelé na přátele, sousedi na sousedy. Není se co divit, že Barmánci jsou ve společenském styku většinou rezervovaní a jen zřídka projevují emoce. Když mluví o barmské vládě, tváří se, jako by se jich nijak nedotýk ala, a když přece jen projeví kritický názor, nervózně se rozhlížejí, jestli někdo nenaslouchá. V celé zemi panuje skepse. Když je řeč o budoucnosti, zdá se, jako by výsměch byl jediný způsob boje proti chuntě. Nikdo už nepochybuje o zavrženíhodnosti vojenské vlády, ale každý ji bere jako něco nezměnitelného.

Aby však nedošlo k pomýlení a nikdo si nemohl myslet, že Barmánci jsou národ zbabělců, jsem dlužen napsat, že v jejich skepsi a výsměchu je skrytá hrdost a zatvrzelá touha po svobodě. Vláda chunty už byla několikrát před zhroucením díky odvaze barmského lidu, který se nebál i přes hrozbu samopalů chrlících smrt vyrazit do ulic a demonstrovat svůj názor. Jenže špatné konce nutně vyvolávají skepsi.

Dalším podstatným rysem formujícím povahu Barmánců je silná buddhistická tradice. Zásady buddhistického chování - slušnost, rezervovanost a tolerance - zde pronikly tak hluboko, že nejsou považovány za náboženské, ale za národní hodnoty a nazývají se Bámahasan Čin neboli "barmánskost". Od každého obyvatele Barmy se očekává, že nejméně dvakrát v životě vstoupí na pár měsíců do kláštera jako mnich. Nejprve v dětském věku (do dvaceti let), aby v budoucím život věděl, jak směřovat k "nirváně", a později ještě jednou ve středních letech, aby mohl provést dosavadní bilanci svých činů a pokud možno se vrátit na Buddhovu cestu. To vysvětluje veskrze pokojnou povahu tohoto národa. Vojenská chunta měla dost soudnosti, aby buddhismus v Barmě všemožně podporovala, protože kdyby se pokoušela toto tradiční náboženství vykořenit (jako tomu bylo v mnoha maoistických diktaturách), nepomohly by jí asi ani miliony kulometů.

DOUTNÍKY, ČAJ, BETEL A OBRÁZKY

Po dvou dnech strastiplné cesty mikrobusem jsme dorazili do Mandalaje, starého sídla barmských králů. Navečer po příjezdu jsem seděl s Linem v jedné čajovně dál od centra, povídali jsme si o všem možném, hlavně jsem ho však zahrnoval dotěrnými otázkami. "Line, proč u vás mají všechny pěkný holky na tvářích napatlanou tu hustou vrstvu pudru?" "To není pudr," zasmál se Lin. "To je balzám z kůry stromu thanakha - je po něm jemná a hladká pleť." "A k čemu jim to je, když to mají pořád napatlaný na tváři ?" provokoval jsem. "Než to smejou, jsou z nich už starý babizny." "Naše ženy jsou velmi krásné!" zaškvířil se Lin. Já ho uklidňoval: "Klid kamaráde, jasně že jsou krásné." Natáhl jsem kouř z barmského doutníku, který se vyznačoval nasládle hutnou ovocnou chutí.

Barmský doutník, to je kapitola sama pro sebe. Aby bylo jasno, není to havana, ale má vlastní specifika. Tabák se prokládá ovocem, od kterého získá svěží vůni. Není v něm ani stopa po štiplavosti a výborně se doplňuje se zeleným barmským čajem. Čaj se v Barmě také těší velké oblibě, sice se v žádném případě nemůže vyrovnat produkci sousedícího Yunnanu v Číně, ale přesto svou barbarskou chutí (mírně ulongovou) je přímo stvořený k večernímu pokuřování. Černý čaj zase vyniká trpkostí a Barmánci ho podá vají v deckových skleničkách. Nepřipravenému člověku takový čaj svou trpkostí ochromí chuťové buňky a sevře žaludek, protože Barmánci jej rozhodně nešidí. Čajovna v Barmě znamená podnik s několika dřevěnými stolečky a štokrlaty rozestavenými při kraji ulice, mezi kterými neustále pobíhají sotva desetiletí chlapci a neúnavně roznášejí oprýskané hliníkové konvice.

"Line," napadá mě další otázka, "proč se tady na ulici všude povalují ty krvavě červený plivance?" "To je betel," odpovídá Lin a nenápadně mi ukazuje na chlapíka sedícího o dva stoly dál. "Vidíš, jak má zkažený zuby?" ptá se. "To je od žvýkání betelu." O betelu jsem přirozeně slyšel. Tato přírodní droga je v Barmě zcela běžnou součástí denního života. Žvýkací směs je vyrobena z rozemletého arekového ořechu a dalších přísad. Obvykle se betel používá jako "zákusek" po slavnostním jídle. Účinné alkaloi dy, které arekový ořech obsahuje, způsobují rozjařený pocit veselí a dobré pohody. Navíc je to velmi účinný protispánkový stimulant, takže je oblíben i u těžce pracujících lidí. Jeho další pozitivní účinek je likvidace parazitů (pro tyto účely je arekový ořech používán i v západní medicíně), to vše je však vykoupeno rudnutím a vypadáváním zubů, silnou závislostí a rizikem rakoviny."Žvýkal jsi to někdy?" ptám se Lina. "Jo, párkrát," odpoví Lin a mračí se. "Ale nemám to rád." Zajímalo mě proč a Lin odpověděl: "Jak by ses cítil, kdybys šel po ulici a někdo na tebe betel vyplivnul z auťáku?"

Zatímco jsme se bavili, zešeřilo se. Jenže v Barmě jako ve všech zemích jihovýchodní Asie večer znamená nejživější část dne. Obyvatelé Mandalaje vyrazili nakupovat na noční tržiště. Lin se rozhodl, že mi jedno takové ukáže, tak jsme se ponořili do temných uliček plných tajemných postav, působících v té tmě jako přízraky.

Na nočních tržištích se prodávají úplně jiné věci než ve dne, především proto, že ty denní jsou pro turisty, ale noc je vyhrazena místním. Zboží tvoří hlavně věci běžné potřeby, jako oblečení, kuchyňské náčiní a podobně. Zastavili jsme u stánku se svatými obrázky. Začal jsem si prohlížet vyobrazení Buddhů, dobrých duchů a různých mudrců, mezi buddhistickými výjevy nechybí ani křesťanské motivy, jako třeba Ježíš na kříži. Ke svému údivu objevuji v mozaice svatých i americké retuše pornohvězd, filmový ch hereček a populárních hudebníků. "Co to sakra znamená?" ptám se Lina. "Obrázky," pokrčí rameny. "Prostě obchod s obrázky." Odcházeli jsme z tržiště a já přemýšlel, co se mi na tom zdá špatně. Viděl jsem vrchol náboženské a kulturní tolerance, která pomalu hraničí s ignorováním. Nevím, co to znamená, ale je jisté, že v Barmě může existovat buddhismus, křesťanství a pop-kultura těsně vedle sebe, aniž by to někoho pohoršovalo. Klobouk dolů.

UMĚNÍ V POUTECH

V Mandalaji jsme strávili čtyři dny, což je naprosto nevhodný čas - pro turistiku hodně, a pro hlubší poznání života místních lidí málo. Rozhodně to však nebyl čas strávený zbytečně. Na druhý den jsme byli pozváni na večeři do restaurace našeho thajského známého Pena, který krátce pobýval i v České republice jako garant výstavy známého thajského umělce. Pen byl zábavný chlapík a večeři pojal ve velkém stylu. Podávaly se čtyři chody, mezi nimi i proslulá polévka tom-yum, která někomu chutná jako božs ká mana, jinému jako bahno s citronem. Celé menu se skládalo pouze z thajských pokrmů, což jsme uvítali, protože lojovitá a nedbalá kuchyně barmská si nás nijak nezískala. Večeře jsem se účastnil já, můj otec (který pro tyto účely dokonce odložil fotobrašnu a poněkud obnošenou vestu - odznaky své profese) a společný kamarád Josef Dufek, grafik a výtvarník, který v Čechách onu thajskou výstavu pomáhal připravit.

Pen nám představil své dva manažery, kteří vypadali tak mezi osmnáctkou a dvacítkou a rozhodně se nezdáli být vedoucími osobnostmi sítě thajských restaurací v Barmě; spíše na mě zapůsobili dojmem farmářských předáků. Když náš apetit konečně podlehl přívalům jídla, začalo příjemné tlachání o předem ztracených plánech na cesty: kdy se zase Pen objeví v Čechách, kdy my v Thajsku.

Nakonec Josef obdaroval Pena pěknou grafikou, která nesla titul "Oběť draku FU", což, jak nám vysvětlil, znamenalo finanční úřad. Josef mě poprosil, ať tu slovní hříčku Penovi vyložím, pustil jsem se tedy do toho. "A tribute to dragon TO," řekl jsem, "as a tax office." A zasmál jsem se, aby bylo jasné, že se jedná o vtip. Pen si však stále grafiku prohlížel a s vážným výrazem přikyvoval. Humorná pointa mu evidentně unikala. "Tý Ou - tax office," nepřestával jsem se snažit, ale Pen stále nechápal. Ch víli jsem si myslel, že nepochopil pojem finanční úřad, ale ukázalo se, že mi rozuměl promptně. Po několika minutách vysvětlování jsem se konečně zeptal: "Pene, jak vysoké platíš daně?" A Pen bez mrknutí oka odpověděl: "Čtyři procenta." Vybuchli jsme v úlevném smíchu.

Je to opravdu podivný princip, když v zemi, kde občan má všechny důvody opovrhovat a zesměšňovat státní instituce, ten nejvíce nenáviděný úřad západního světa je zde zřejmě jediným státním orgánem, na který si stěžovat nelze. Ve většině států Asie nepoužívají progresivní daň a právě v nízkém daňovém zatížení tkví velká část tajemství raketového startu většiny států, které nazýváme "asijskými tygry".

Pen nabídl, že nám půjde ukázat svou "soukromou galerii".

Vedl nás tmavými ulicemi mezi živými i umělými ploty. Šel jsem poslední, kouřil jsem a vychutnával téměř evropskou atmosféru pozdního večera na předměstí. Ve vzduchu bylo cítit pižmový pach orientu, který se mísil s příjemnou vůní dřeva. Bezmračnou, téměř horskou oblohu zdobil jasný měsíc doprovázený suitou mně neznámých souhvězdí. Zatímco jsem se coural, ostatní došli k osvětlenému vjezdu do garáže. U vchodu mě s hurónským chechotem přivítal drobný seschlý stařík (mohlo mu být tak osmdesát): "Á, da lší mladý umělec! Jen račte dál!" Tak jsem tedy vstoupil do garážového ateliéru a galerie pana Khainga, kterou Pen svými výdělky z restaurace podporoval. "Dívejte se! Jen se dívejte," vykřikoval děda mezi výbuchy svého bouřlivého smíchu a my jsme němě zírali na nehostinné betonové zdi obložené plejádou obrazů všech možných malířských stylů. Za garáží se nacházelo ještě několik místností, ve kterých malířská plátna číhala na každém kroku, a to nejenom na zdech, ale ležela i poskládána na zemi, protož e už je nebylo kam pověsit. Khaingovy dvě mladé žákyně obrazy vybíraly z hromad, zatímco on s nadšením vlastním jen umělcům se téměř zalykal při povídání o autorech těch podivuhodně věrných, a přitom pohádkově nereálných obrazů.

Rozhovor se brzy omezil na Khainga a Josefa. "Uděláme v Čechách výstavu," rozhodl Khaing s tak sveřepou jistotou, že by se mu ani největší skeptik neodvážil odporovat. "Potřebujeme jen zvací dopis a patnáct set dolarů na režii," zasmál se svým burácivým chechotem, který jaksi nekorespondoval s jeho chatrnou tělesnou schránkou. Josef, který byl doopravdy schopen zařídit u nás galerii a možná i sponzory, o tom začal vážně diskutovat. "Já můžu zařídit českou výstavu tady!" prohlásil Khaing sebejistě. " To je totiž přesně to, co tahle země potřebuje - komunikaci! A jazyk umění je esperanto, kterému chunta nerozumí a skrze které dokážeme promluvit o svobodě a ukázat její hodnotu." Zasmál se. "Zažil jsem Angličany a už tu nejsou, Japonci taktéž, jednou musí odejít i chunta!" A ačkoliv jsem věděl, že ten starý, leč vitální malíř jen čárá do oblak své vzdušné zámky, musel jsem mu dát za pravdu. Komunikace je to jediné, co může zachránit tu nebohou izolovanou kulturu, ve které je každý vliv zvenčí odmítán.

Kdykoli si na Khainga vzpomenu, nic si nepřeji tak, aby jednou skutečně mohl výstavu v mezinárodním měřítku uspořádat.

NEJVĚTŠÍ KNIHA NA SVĚTĚ

Den nato jsem se s Linem poflakoval po městě. V jednu chvíli jsme procházeli na tržišti kolem stánku s betelem, jehož majitel měl zapnuté malé přenosné rádio. Z reproduktoru vycházely libozvuky připomínající mečení kozy natahované na skřipec, doprovázené cinkáním hrací skříňky pro děti. "Tohle tady posloucháte?" ptám se Lina. "Moc ne, ale poušťej nám to pořád," odpověděl Lin s úsměvem. "Zase tak špatné to ale není - lepší než nic." Zdržel jsem se komentáře. "To vám v rádiu nepouštějí ani žádný zahra niční pop-hity?" ptám se a Lin odpovídá, "je to zakázané, smí se hrát jen barmská hudba. Dokonce ani cizojazyčné texty nejsou dovoleny." Podivil jsem se, že v Barmě nemají žádné vlastní popíky, rockery nebo metaláky. Lin se ušklíbl. "Nějaké kapely tu jsou, ale není to ono." Ptal jsem se tedy, co jim chybí. "Vlasy," sdělil mi. Nechápal jsem. A Lin se na mě podíval s šibalským úsměvem. "Nikdo v Barmě nesmí nosit vlasy pod ramena, je na to zákon. Copak dobrý rock může existovat bez dlouhých vlasů?" Vyp rskl jsem smíchy. "Že to ta vaše vláda má ale vymyšlené!" "My ale taky nejsme pitomci," říkal Lin vesele. "Hledáme pro rock vlastní alternativu. Členové jedné kapely už dva měsíce vystupují v ženských parukách! Policie je proti nim úplně bezmocná!" Oba dva jsme se na ulici řehnili, až se na nás rezervovaní Barmánci podezřívavě otáčeli. "Co když zakážou paruky?" ptám se a Lin na to, "to si nedovolí. Mnoho klášterů by zkrachovalo!" "Proč?" vyzvídám. "Je to ekonomická záležitost," povídá výsměšně. "Par uky jsou velký byznys pro mnichy. Co myslíš, že se dělá s vlasy noviců, když jim je oholí? Ne, vláda paruky nezakáže, tahle země je na nich ekonomicky závislá!"

Tak jsme se smáli, až nás bolela hlava. Pak jsme konečně usedli na trávník a chvíli mlčeli, abychom zapomněli na tu do nebe volající absurditu, s níž se sice dá humorem bojovat, ne však zvítězit.

"A jak je to tu s knížkami?" ptám se po chvíli. "Stejná mizérie," řekl Lin. "Vychází toho plno, nic nestojí za to, beletrie je brak, jinak se píše hlavně o umění a historii. Vše je buď tendenční, nebo neškodné. Film zrovna tak. Ze sta filmů do roka stojí za vidění jeden." Kouřím a poslouchám. V Evropě se mluví o budování demokracie i demokratizaci světa, ale co se pro to skutečně dělá? Barmská disidentka Do Aun Schan Su Ťij dostala v roce 1991 na doporučení našeho prezidenta Václava Havla Nobelovu c enu míru. K čemu to, když už osm let musí žít v izolaci v domácím vězení? Dánský diplomat, který ji několik měsíců před mým příletem do Barmy navštívil, byl uvězněn a během týdne v barmském lágru onemocněl a zemřel. K čemu jsou ceny míru, když mír a svoboda jsou jen pojmy vhodné tak pro politiku?

"S literaturou je to u nás jako s každým uměním," pokračoval Lin v rozhovoru. "Žijeme z minulosti a z tradic, ty jsou naštěstí dost hluboké, abychom z nich mohli ještě dlouho čerpat." "Opravdu?" ptám se. "Nikdy jsem neslyšel o žádném velkém barmském spisovateli." Lin se usmál. "Nemáme velkého spisovatele, ale máme největší knihu na světě, a to přímo tady, v Mandalaji."Tak mně Lin šel ukázat ten div. Netrvalo dlouho, a stáli jsme před pozlacenou pagodou, jakých jsem už při svých cestách po jihovýchodní Asii viděl stovky. Kolem ní byl rozsáhlý komplex pravidelně rozmístěných menších (asi tři metry vysokých) bílých pagod. "Jsme tady," řekl Lin s jakousi vítězoslavnou obřadností; snad to byla národní hrdost. Díval jsem se na něj podezřívavě. "Pěkná pagoda," řekl jsem. "Ale kde je to vaše veledílo?" A rozhlížel jsem se po obzoru, jestli snad na nějakém vyvýšeném místě neuvidím gargantuovský svazek velikosti domu. "Je to tady!" řekl Lin a netrpělivě mě dovedl k jedné z menších pagod. Zblízka jsem už viděl, že spíš než pagoda je to jakási malá svatyňka, ve které se obvykle skrývá soška nějakého méně významného ducha nebo bódhisattvy, ale zde stála jen asi metr vysoká a půl metru široká mramorová deska hustě popsaná klikyháky, respektive sanskrtem. Byl jsem z toho trochu zklamán. "To je všechno?" ptám se. Lin se zatvářil uraženě a ukázal na další pagodku, tak mi to konečně došlo. "Aha!" usmál jsem se. Když jsem se podíval okolo, kam jsem dohlédl, viděl jsem tak na sto pagod. "Kolik jich tu je?" ptám se. A Lin s úlevným výrazem, že jsem to nakonec pochopil, řekl: "Sedm set třicet." Rozhlédl jsem se okolo a musel jsem údivně hvízdnout. Ty pagody byly všude, největší kniha na světě má půl čtverečního kilometru.

Lin se tvářil příliš vítězoslavně, tak jsem se rozhodl ho pozlobit. "Nechceš mi z toho něco přeložit?" ptám se a Lin zamrká očima. "Jsem snad mnich, abych uměl sanskrt?" "Vždyť je to skoro stejné jako ty vaše klikyháky," povídám a směji se. Lin pozvedne oči v sloup a zřejmě si něco pomyslí o inteligenci Evropanů. "Je to Tripitaka," říká pomalu a jaksi výhružně, "kanonický text buddhismu. Když byl v minulém století Pátý buddhistický synod, dal náš král číst kompletní text knihy. A na dva tisíce mnich ů ho četlo nepřetržitě ve dne v noci po dobu šesti měsíců! Vyšla i papírová podoba knihy o třiceti osmi svazcích, každý po čtyřech stech stranách. Jestli ti to nepřipadá úchvatné, tak asi uvěřím propagandě, že vy ze Západu postrádáte kulturní cítění a toužíte jen do Barmy přijít a vysát ji jako mlíko z kokosu." "Ale to není pravda," zasmál jsem se. "Jde jen o to, že tuhle knihu bych si těžko vzal do postele." Lin udiveně zavrtěl hlavou: "Co?" A já na to: "V tom je rozdíl mezi našimi kulturami. My už od antického Řecka čteme v posteli, a tak jsme vymysleli knihtisk a novinovou službu!" Lin zmateně zamrkal. "Možná bychom měli najít nějaký kompromis, abychom se vaší kultuře přiblížili," řekl nejistě. A jak jsme procházeli mezi pagodami s textem knihy, došli jsme až k stromku, v jehož stínu na lavičce pospávala jakási starší žena. "Možná jste ten kompromis už našli," povídám. "Berete si postele do knihy!"

MĚSTO TISÍCE PAGOD

Z Mandalaje jsme odjížděli lodí ráno, ještě za tmy. Lodě plavící se na řece Iravadi k ruinám města Pagan bývají komfortní, uzpůsobené pro turistické účely, i když mimo cestovatelů ze Západu vozí i různé zboží do vesnic při řece. Takové zastávky turisté obvykle vítají, neboť je považují za ideální možnost nahlédnout do života barmských vesničanů. Abych řekl pravdu, já z toho měl dojem safari. Padesát turistů se mačká na palubě lodi, naklání se přes zábradlí a fotografuje flegmatické nosiče a řidiče n áklaďáků, ale i skupinky dětí a dalších vesničanů, kteří si zase přišli prohlédnout je - muže ze Západu. Neubránil jsem se myšlence, jak mohou tito špatně informovaní a izolovaní lidé uvažovat o západní civilizaci, když veškerý jejich kontakt s ní se omezuje právě na tu ležérně oblečenou tlupu zběsile cvakající svými kompaktními fotoaparáty. Někdy se nedivím nedostatečné vůli obyvatel rozvojových zemí přibližovat se západnímu světu, když na něj hledí skrze televizi, masovou turistiku a konzum, ta nu tná zla naší společnosti. Vzpomněl jsem si na starého Khainga, který tak věřil v sílu komunikace. Doufám, že v budoucnu se náš styk s Barmou rozšíří i na lepší stránky naší kultury.

Trvalo kolem osmi hodin, než loď s častými zastávkami dorazila k Paganu, nejdůležitější turistické atrakci Barmy vůbec. Byl jsem unaven dotěrným horkem a vzdušnou vlhkostí, která zde, na řece, byla ještě horší než jinde, a tak jsem se ztěžka vypotácel na palubu. Řeka zde byla široká několik kilometrů a my jsme jeli při levém břehu, na kterém měly starobylé ruiny ležet. Skutečně jsem na obzoru mezi křovinami viděl čouhat několik bělostných pagod. Jak jsme pluli dál, přibývalo jich, ale vzhledem ke vz dálenosti nebylo možné odhadnout jejich rozměry. Tak nenápadný byl příjezd do Paganu, který je dnes zván městem tisíce pagod, v dobových textech však bývá označován i jako město drtiče nepřátel. Obojí je pravda a jedno bez druhého je nesmysl.

Původně se na území Barmy rozkládala východní část Monské říše, takzvané "Zlaté země", která sahala až k dnešní Kambodži. Mony však v průběhu druhé poloviny prvního milenia začaly vytlačovat kmeny Barmánců, jejichž král koncem devátého století založil své sídelní město Pagan. Podobně jako Řím ve svých počátcích, ani Pagan nebyl ničím jiným než špinavou dírou, která se v žádném případě nemohla rovnat monským městům, jako Ayuthaia, nebo kambodžskému Angkor Thomu. Král Anawratha, který usedl na pagansk ý trůn v polovině jedenáctého století, se zřejmě rozhodl zkulturnit své poddané, doposud vyznávající hinduismus a mahajánový buddhismus, a požádal monského krále Manhua, aby mu zaslal Tripitaku, kanonickou knihu theravádového buddhismu. Když Manhua odmítl, sebral Anawratha své hordy a došel si pro ni sám. Z válečného tažení proti Monům si nepřivezl jen Tripitaku, válečný lup a samotného Manhua, ale i celý jeho dvůr plný vynikajících umělců a stavitelů. V Paganu doslova vypukla stavební horečka, pagody, chrámy a svatyně vyrostly ze země jako houby po dešti a nebyly to žádné žampionky, ale umělecká díla dosud nevídaných rozměrů a architektonické nápaditosti. Během Anawrathovy vlády vznikly nejvýznamnější paganské stavby, ale i po něm se od velkolepého programu neupustilo a až do konce třináctého století zde na rozměrech čtyřiceti čtverečních kilometrů vzniklo skoro pět tisíc (!) staveb oslavujících Buddhu. Sláva Paganu však pohasla stejně rychle, jako se vzňala. Nejdříve vlivem války s kmeny Šanů. Dílo zkázy pak dokončil vpád hord Kublaj-chána, který na příštích dvě stě let uvrhl Barmu do chaosu.

Do dneška se dochovalo kolem dvou a půl tisíce staveb a většina z nich je v relativně slušném stavu. Jen hustá vrstva zlata už nezdobí mohutná nebetyčná těla starobylých pagod. A vesničky, které se rozkládají ve stínu těchto staveb, jsou směšné ve srovnání s ohromným městem, jež zde na začátku tisíciletí stálo. Zbyly po něm pouze zavlažovací kanály a rozvaliny hradeb, protože středověká buddhistická tradice dovolila lidem jen dřevěné příbytky. Zato Buddha měl právo na věčnost kamene.Když se mi na hrbolaté prašné cestě rozpadalo vypůjčené kolo pod nohama, skutečně by mě nenapadlo, že se v místě, kudy jedu, rozkládala metropole, v níž žily tisíce lidí. O to víc, čím byla křovinatá vyschlá krajina kolem mě pustší, působily pagody i ohromné chrámy, které jsem viděl, tajemnějším dojmem. Na většině z nich se čas podepsal jen určitou patinou, která dodávala jejich prapodivnému vzhledu punc starobylosti. Některé stavby byly zrestaurovány, ale spíše mě zklamaly, neboť jako by se najedno u ztratila ta tajemná, až zlověstná aura, ten genius loci, který sídlí v paganských stavbách a žárlivě střeží tajemství časů dávno minulých.

Bylo časné ráno a slunce zatím ještě nezačalo se svou každodenní trýznivou saunou, ze země stoupal mírný opar a vše kolem mě působilo až mrtvě klidným dojmem. Zatím jsem se nezastavil na prohlídku žádného z desítek chrámů, kolem kterých jsem projížděl, neboť jsem si chtěl nejdříve vytvořit celkový dojem a ten se začal skládat z bezútěšné samoty, jež prostupovala celým krajem. Projel jsem dvěma vesnicemi, děti při svých hrách nevýskaly, byly nepřirozeně tiché, stejně jako jejich rodiče, kteří jen flegmaticky bez úsměvu či jiné emoce postávali nebo vykonávali nějakou práci tempem spících. Okolní chrámy a pagody vypadaly, že spí svůj staletý spánek a sní o nirváně; snad právě ony měly vliv na chudé vesničany žijící v dřevěných chatrčích, jako by jim říkaly: "Byly jsme zde dávno předtím, než jste se narodili, a budeme zde ještě dlouho po vás. Jste jen stín lidí, kteří nás postavili, a v tom stínu zemřete." Skoro jsem těm lidem přál, aby už brzy Pagan zahltily přívaly turistů, kteří jim přinesou ne jen výdělky z prodeje bezcenných cetek, ale po kouskách si odvezou i tíživé kouzlo chrámů a pagod, až tu zbudou jen odhalené ruiny, jež už nebudou lidem tížit hlavy drtivou vahou svého stáří.

Pozdě odpoledne jsem dorazil k Manhuově pagodě. Ve svém denním itineráři jsem si ji nechával na posledním místě zcela plánovitě, je to totiž chrám, na jehož stavbu dohlížel sám Manhua, monský král, který byl v Paganu držen v zajetí. Sotva jsem před robustní stavbou opřel kolo, už se ke mně šinul místní manekýn, tedy stará osoba, pokud možno co nejvíce prolezlá nemocemi, nejlépe bezzubá, která se vždy ráda zmocní osamoceného cizince, provede ho po celém objektu s plynulým výkladem v barmštině, a když fotografuje, ochotně mu vleze do každého zajímavého záběru. A za to vše si ještě nechá zaplatit. Aby však nevznikla mýlka a nikdo si nemohl myslet, že Barmánci jsou dotěrní lidé, musím připomenout, že jsou to lidé nadmíru dobří a slušní, bohužel však také velmi chudí.

Protože jsem se už s manekýny setkal, zaplatil jsem ihned výkupné a jal se v klidu prohlížet svatostánek. Vzhledově se lišil od těch, které jsem už viděl. Nesnažil se tyčit do výšky jako většina ostatních staveb v Paganu, ale spíš se krčil a rozkládal do šířky, jako by se skrze to Manhua snažil projevit svou porobu a ponížení. V nitru stavby se nacházely čtyři sochy Buddhy, které se sotva vešly do stísněných prostor. V jejich výrazu však bylo něco nepatřičného: kromě sochy ležícího Buddhy všem chyběl vyrovnaný a laskavý úsměv, na který jsem si u soch Buddhy zvykl. Nebyl to výraz člověka, který ze sebe smývá všechnu špatnost světa, ale chudáka, kterého krutý život dohnal na samou mez utrpení a pro kterého už není jiného řešení než smrt.

Zatímco jsem sledoval ten znepokojivý výraz ve tváři největší sochy, vstoupil vchodem za mnou jakýsi Barmánec. Podle oblečení to nebyl vesničan, možná to byl učitel, lékař anebo také turista z města. "Tohle je symbol našeho prokletí," pronesl. "Naši králové vystavěli Pagan z lidské krve a utrpení, zneužili buddhismus k válečným hrám a mysleli si, že jim to projde, pošetilci." Podíval se ještě jednou do tváře smutného Buddhy, ale jako by pohled plný výčitek nemohl vydržet, hned se odvrátil. "Od té do by se stalo utrpení smyslem našich dějin," smutně se pousmál. "Celá Barma je jako Manhua a my všichni jsme takoví smutní Buddhové."
STUDENTSKÉ BOUŘE

O týden později jsme jeli v Yankounu taxíkem z letiště, kam jsme přiletěli kvůli nedostatku času přímo z Paganu. Věděl jsem, že předevčírem vypukla studentská stávka a demonstrace v centru Yankounu, ale vzhledem k naprosté nedůvěryhodnosti místního tisku jsem jen rámcově odhadoval, jak vážná je ve skutečnosti situace. Zítra jsme měli odlétat a měl jsem trochu strach, aby Barmánci vytoužená revoluce nenastala právě teď. Z okna klimatizovaného automobilu jsem sledoval všudypřítomné billboardy s hesly chunty: Pouze s disciplínou dosáhneme úspěchů! anebo Síla národa tkví pouze v jeho nitru! a také Tamtadaw (označení chunty) nikdy nezradí národní zájmy! "Se Sovětským svazem na věčnost," zamumlal jsem si. Billboardy byly napsány jak v barmštině, tak v angličtině; chunta zřejmě chtěla přesvědčit o své pravdě i cizince, anebo se rozhodla vybudovat turistickou zajímavost země právě na tom, že je jednou z posledních přežívajících diktatur starého typu na světě.

Jestli tomu bylo skutečně tak, cítil jsem satisfakci, že od té doby, co barmská vláda zlepšila podmínky pro získání víz, nedorazila ani polovina předpokládaného množství turistů. Nejspíš jí takto vypálila rybník kampaň barmských exulantů proti cestování do této země. Na druhé straně jsem si říkal, že právě příval turistů, na jedné straně přinášející chuntě výdělky, může být nakonec tou jiskrou, která vznítí revoluci.

Během dne jsem se snažil proniknout k univerzitě, ale byla beznadějně obklíčená armádou. Večeřeli jsme v čínské restauraci, kterou jsme znali už od svého příjezdu. Její majitel, sympatický mladý Číňan a mimo jiné i student Yankounské univerzity, nás vzal do separé místnosti, kde se k nám posadil a povídal nám o současné situaci. "Vypadá to špatně," hihňal se jaksi nemístně. "Zdá se, že univerzitu zavřou." Vyptával jsem se, co je na tom zábavného. "Chunta je teď příliš silná," usmíval se zas od ucha k uchu. "Nedá se proti ní nic dělat. A nakonec, já příští rok jedu studovat do Japonska." Jenže Barmánec nikam odjet nemůže, to jen cizincům je hej. Považoval jsem za štěstí, že vojáci do studentů nezačali střílet, snad aspoň z toho už chunta vyrostla.

Druhý den jsme odletěli. Na letišti jsem se ještě loučil s Linem. Ptal se mě, jak dlouho si myslím, že se junta ještě udrží. Jeden den? Deset let? Opět mě přemohl stud, že svoboda na světě ještě pořád není právo, ale výsada. Doufám, že Barmánec, se kterým jsem mluvil v Manhuově pagodě, se mýlil. Snad pro Barmu ještě existuje řešení a na tváři všech těch padesáti milionů smutných Buddhů se jednou rozehraje upřímný úsměv dřív než na smrtelné posteli.


MYANMAR - BARMA
Oficiální název: Unie Myanmar (známá však pod názvem Barma)
Rozloha: 676 552 km2
Populace: 46 milionů lidí (odhad z roku 1995), 1/3 národnostních menšin
Historie:Barmánské kmeny, které na území dnešní Barmy přitáhly ze severu, založily v devátém století království s hlavním městem Pagan. Pod vládou krále Anawrathy dosáhly vítězství nad Monskou říší a získaly tak rozsáhlá úrodná území v deltách řeky Iravadi. Pod vlivem monské kultury začaly vyznávat theravadový buddhismus. Po pádu Paganu v roce 1287 n. l. byla země rozdrobena a spojila ji až barmská dynastie Tangu v šestnáctém století. Během osmnáctého století se Barmáncům podařilo potlačit vzmáhající se Mony a rozšířit svou moc. Nakonec se však osudem Barmy stalo připojení k Britské Indii ve třech anglo-barmských válkách (1824-26, 1852, 1885). Během druhé světové války a japonské okupace se rozmohlo národně osvobozenecké hnutí, které následně v roce 1948 dosáhlo nezávislosti. Ekonomický chaos, povstání menšin a další problémy nakonec zemi skoro rozvrátily, až nakonec v roce 1962 generál U Nei Win provedl úspěšný puč. Nová ústava, která z Barmy udělala socialistickou republiku s jednou vládnoucí stranou, byla přijata až v roce 1974. U Nei Winova vláda, která trvala až do roku 1981, dokázala učinit z dobře prosperující země jeden z nejchudších států jihovýchodní Asie. V roce 1988 armáda brutálně potlačila prodemokratické demonstrace a s příslibem svobodných voleb převzala přímo kontrolu nad zemí, která se opět utápěla v chaosu. Volby se v roce 1990 uskutečnily a s osmdesátiprocentní přesilou zvítězila Národní liga za demokracii vedená populární političkou Do Aun Schan Su Ťij (později oceněnou Nobelovou cenou míru). Vojenská vláda však odmítla předat moc, rozpustila parlament a počala stíhat op oziční předáky.

Barmská vojenská chunta má v současnosti situaci pod kontrolou, přesto však musí stále čelit jak ozbrojeným konfliktům s národnostními menšinami, tak pokojným studentským demonstracím a diplomatickému tlaku okolního světa.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group