ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

EXODUS... A CO DÁL?

Bilance je otřesná. Devatenáct mrtvých Romů, kteří zemřeli jako oběti rasisticky motivovaných útoků. Jeden mrtvý příslušník hnutí, které jim vyhlásilo neoficiální válku. Je načase položit si otázku, jestli jsme to nebyli my všichni, kdo svým mlčenlivým souhlasem zabíjeli.

. . . . .

Nejsou tu ale jenom mrtví, jsou tu živí, díky nimž dostoupila dnes situace vrcholu. Část z odhadovaného počtu dvou až tří set tisíc českých Romů z naší země utíká. Vláda se chytá za hlavu a zbytek národa zrozpačitěl. Kdo to vlastně jsou Romové? A kdo jsme my? Mohou za to dějiny, naši současní politici nebo sami Romové? Chyby a příčiny se hledají v kdečem, ale zásadní otázka zní: Jsme RASISTÉ?

Nejsme jediní, na jejichž území jistě problémová komunita žije. Masový exodus Romů probíhá ale právě a jedině z České republiky. Vyprovokovala jej skutečná diskriminace, nebo jeden žurnalista svou reportáží? Pojďme se porozhlédnout, jak žijí Romové jinde na světě, a jak cizina hodnotí život Romů u nás. Pojďme si ujasnit, jak jsou u nás uplatňovány zákony · máme opravdu na všechny stejný metr, nebo se dopouštíme křivd?

Odstup, který od Romů většina ostatního obyvatelstva má, není nijak nový. Romové jsou na našem území již šest století a již šest století tu žijí jako vyděděnci. Je vůbec možné, že za tu dobu se změnilo tak málo v našem pohledu na člověka? Začněme tím, že si přiznáme, že některé vraždy byly spíš lynčem. Pokusme se zodpovědět všechny ostatní otázky, v tom by vám měl být následující materiál průvodcem. Pak si asi přiznáme, že slovo RASISMUS do naší společnosti konce tisíciletí naneštěstí patří.




HOREČKA Z JEDNÉ REPORTÁŽE
zpracoval Jaroslav Haidler


Je úterý, 5. srpna večer. V 21.45 začíná pořad televize NOVA Na vlastní oči. Reportér TV NOVA a náš spolupracovník Josef Klíma uvádí pořad o spokojeném životě romských vystěhovalců v Kanadě. Pro tisíce Romů se reportáž stává výzvou k hromadnému odchodu z České republiky do země zaslíbené - do Kanady. V následujících dnech se před domy v romských čtvrtích shlukují celé rozvětvené rodinné klany, horlivě diskutují a celé hodiny probírají vysněný odlet za velkou louži. "Nemáme co ztratit, je tu rasismus, chceme pryč!" Jen Ostravu chce opustit na pět tisíc Romů. Cestovní kanceláře potvrzují rezervaci letenek do Toronta a Montrealu na měsíce dopředu. Zlí jazykové tvrdí, že co se nepodařilo republikánům za sedm let, to dokázala televize NOVA za dvacet minut.

ÚTERÝ, 12. srpna - Myšlenka senátora a starosty Klausnera z Prahy 4 dostat nepřizpůsobivé Romy z města získává konkrétní podobu. Starostové v Ostravě-Mariánských horách a v Klatovech zvažují, že Romům, kteří se rozhodnou vycestovat do Kanady, přispějí na letenky. Úředníci vydávají formuláře se žádostí o jednorázový příspěvek na vycestování do Kanady. Tato iniciativa je v následujících dnech podrobena kritice.

STŘEDA, 13. srpna - Propast mezi Romy a bílou většinou se nezmenšuje, varuje zpráva Rady pro národnostní otázky: 70 % Romů nepracuje, 20-30 % výdělečně činných Romů si zajišťuje prostředky k živobytí trestnou činností, prostitucí či překupnictvím. Muži vydělávají v průměru 6000 korun, ženy 2500. Na tiskové konferenci varoval premiér romské spoluobčany, aby si nevytvářeli falešné naděje a zdůraznil, že ČR je svobodným státem, ze kterého není třeba odcházet a není oprávněné hledat azyl.

ČTVRTEK, 14. srpna - Vrací se první šestice Romů, kteří se v Torontu marně pokoušeli získat azyl. Na společném zasedání představitelů romských organizací s premiérem vyjadřuje předseda Romské občanské iniciativy Emil Ščuka názor, že problém nelze řešit odchodem, ale ve spolupráci s vládou.

PÁTEK, 15. srpna - Hysterie povoluje. První ohlasy z cesty "za svobodou" nejsou pro Romy nijak příznivé. Kanada, ale ani Británie, kam směřovali někteří ve snaze získat statut emigranta, nejsou přílivem emigrantů nadšeny. Romové mají sice v pasech potvrzeno přijetí žádosti o azyl, ale veškeré tiskopisy jsou v angličtině. Vyřízení jejich žádostí je v nedohlednu, jelikož Británie má nejtvrdší azylové a imigrační zákony z celé Evropské unie. Dostávají však sociální příspěvek ve výši 69 liber (asi 3800 korun) na týden, což většině bohatě stačí. Po případném zamítnutí žádosti chtějí zkusit štěstí v Kanadě.

SOBOTA, 16. srpna - Příliv Romů do Kanady pokračuje. Velvyslanec České republiky v Kanadě považuje reportáž NOVY za jednostrannou, vzbuzující iluze, které neodpovídají skutečnosti.

NEDĚLE, 17. srpna - V nedělní Debatě na ČT 1 vyslovuje tajemník Romského demokratického kongresu Ivan Veselý názor, že pokud stát s problémem Romů nepohne, vyroste zde během 10 až 15 let nový Martin Luther King.

PONDĚLÍ, 18. srpna - ODS odsuzuje protiromské výroky a distancuje se od všech prohlášení, která je možno považovat za rasově motivovaná.

STŘEDA, 27. srpna - Romští obyvatelé mosteckého sídliště Chanov si stěžovali dvěma vyslancům Parlamentního shromáždění Rady Evropy na špatné životní podmínky a "bílý rasismus". Jeden z obyvatelů ukazoval na vytlučená okna, byty bez kuchyňských linek a vinil za tento stav "bílé", kteří to rozkradli a svádějí to na Romy.

ČTVRTEK, 28. srpna - Příliv Romů do Kanady stále pokračuje. Velvyslanectví ČR v Ottawě sděluje, že od minulého čtvrtka přicestovalo sto dvacet Romů.

PÁTEK, 29. srpna - Jeden z prvních, kteří prodali byt a vypravili se do Kanady, se nyní toulá bez peněz po Ostravě, Miroslav Urik. Byl vrácen před třemi týdny, když se zjistilo, že nelegálně obchodoval s cigaretami. "V Kanadě se musí pracovat dvanáct hodin denně se čtyřicetiminutovou přestávkou. Při práci se nesmí kouřit, a když nemakáte, tak vás vyhoděj...," postěžuje si Urik.

PONDĚLÍ, 22. září - O statut uprchlíka požadalo letos v Kanadě téměř 1100 občanů ČR. Většina z nich tak učinila po odvysílání reportáže televize NOVA.

PONDĚLÍ, 6. října - Vzhledem k nárůstu žadatelů o uprchlický statut, zavádí kanadská vláda vízovou povinnost pro občany České republiky.

PÁTEK, 17. října - Do Doveru přijelo dalších 113 Romů, z nichž jich bylo 36 obratem posláno zpět.

NEDĚLE, 19. října - Během víkendu poslaly britské úřady zpět třicet devět českých a slovenských Romů. Dobrovolně se jich rohodlo vrátit dvacet osm. V oblasti Doveru je asi 600 Romů umístěných ve speciálním středisku.

PONDĚLÍ, 27. října - Britové zpřísňují azylové řízení. Žadatelé mají místo původních 28 dnů pouze pět dnů na to, aby prokázali, že byli ve své zemi skutečně diskriminovaní.

STŘEDA, 29. října - Vláda a prezident vyzvali Romy, aby neodcházeli. K odchodu Romů dosud liknavá vláda slibuje, že udělá vše, aby nemusel nikdo emigrovat. Zpráva romské komunity kritizuje vládu za to, že dosud neučinila nic zásadního, čím by překlenula prohlubující se propast mezi Romy a bílou většinou. Jako jeden z konkrétních kroků navrhují změnit sociální systém, který Romy nemotivuje k práci, ale naopak jim zaručuje vyšší příjem ze sociálních dávek.

ČTVRTEK, 30. října - Romové, kteří se nedostali do Británie, zůstávají v nezáviděníhodné situaci v přístavním terminálu ve francouzském Calais. Český konzulát ve spolupráci se společností Eurolines vysílá pro skupinu 40 Romů autobus.

PÁTEK, 31. října - Z Calais se vracejí pouze dva mladí Romové ze Sokolovska. Ostatní si kladli pro návrat nehorázné podmínky. Požadovali, aby za nimi přijel prezident republiky, a přidělení bytu v první kategorii. Nikdo z nich dosud nepožádal o azyl. Jejich nejzákladnější životní podmínky jsou zajištěny.

ÚTERÝ, 4. listopadu - Francouzská policie se pokusila vytlačit z terminálu v Calais skupinu asi 40 Romů.

PONDĚLÍ, 10. listopadu - Čeští Romové, kteří se pohybují v prostoru trajektových terminálů francouzského přístavního města Calais uvažují, že se pěšky vydají do sousední Belgie. Belgická hranice je od Calais necelých 50 kilometrů. Pěší přesun však nic nevyřeší, jelikož i Belgie podepsala dublinskou dohodu, která zemím Evropské unie zakazuje přijmout uprchlíky, jež odmítl jiný členský stát Unie.

ÚTERÝ, 2. prosince - Odpověď na otázku v titulu tohoto článku možná ukázala reportáž v pořadu TV NOVA Na vlastní oči z Českého Krumlova. V tomto "vzorném" městě jsou vztahy mezi Romy a ostatními obyvateli příkladné. Romové tu mají svou restauraci, podnikají, pracují v galerii. Tato situace trvá již několik let jako důkaz, že i zdánlivě neřešitelný poblém má své řešení.




SKINHEADS, ČESKÝ KU-KLUX-KLAN?
zpracoval Jaroslav Haidler

Počet rasově motivovaných útoků v ČR neustále roste. Vražda čtyřiadvacetiletého studenta Abdelradiho Hasana Elamina je po roce 1989 již několikátým rasově motivovaným útokem, při němž přišel příslušník jiného etnika o život. Sdělovacími prostředky proběhla zpráva, že útokům ze strany skinheadů podlehlo 28 Romů. Toto číslo však není doložitelné na základě konkrétních faktů. Skutečností však zůstává, že těch "křížů" se jmény Romů je požehnaně.

. . . . .

V únoru 1991 napadla skupina skinheadů obydlí romských rodin v Klatovech a útok vyvrcholil smrtí Emila Bendíka. V témže roce 10. srpna zemřel v Hradci Králové Josef Sztojka, zraněný v klubu Romské iniciativy neznámým pachatelem. O jedenáct dní později uškrtil kabelem příslušník hnutí skinhead v Jičiněvsi na Jičínsku šestnáctiletého romského chlapce Radka Rudolfa. V polovině října pak zbili tři útočnici v Čerčanech na Benešovsku otce pěti dětí Juraje Šarkoziho a ten po několika hodinách v křoví zemřel. Dva z útočníků byli skinheadi.

V srpnu 1993 napadlo několik útočníků před diskotékou Sázava v Jílovém u Prahy Roma Karla Baloga. Ten na následky pobodání umírá. V září téhož roku umírá sedmnáctiletá Jitka Chánová na následky zranění po seskoku z jedoucí plzeňské tramvaje, v níž skinheadi napadli mladé Romy.

24. září 1993 - Na městském ostrově v Písku napadla skupina skinů tři romské občany. Tibor Danihel utonul v řece Otavě.

12. října 1993 - V restauraci v Hrádku nad Nisou na Liberecku je zastřelen Rom Milan Holub.

7. října 1995 - Na autobusové zastávce v Břeclavi napadli skinheadové obušky a baseballovými pálkami pár manželů Polákových. Polák utrpěl otřes mozku a přišel o jedno oko. V témže roce je svém bytě ve Žďáru nad Sázavou přepaden skupinou čtyř skinheadů Tibor Berki, který na následky zhmoždění mozku umírá.

To jsou nejotřesnější známé rasově motivované případy. Avšak rasově motivovaných trestných činů, při nichž nedošlo ke ztrátě života, registrují občanské iniciativy v ČR za posledních sedm let více než osm set.




EXODUS JSEM NEZPŮSOBIL - názor Josefa Klímy - reportéra TV NOVA a magazínu KOKTEJL
napsal Josef Klíma

Když jsem natáčel reportáž o emigraci Romů do Velké Británie, ptal jsem se: "Proč nezkusíte třeba Skandinávii?" Řekl mi s úsměvem jeden z nich: "Už jste viděl, pane Klíma, Cikána, kterej by šel do zimy?"

Považuju tuhle větu za klíčovou v celé té velké a bouřlivé diskusi, která se rozpoutala po masivní vlně romských exulantů do Kanady a posléze i na britské ostrovy.

Když se k nám do NOVY začali hrnout po první reportáži o Kanadě tuzemští i zahraniční novináři, kladli především dvě otázky: za 1. zda si nemyslím, že jsem to zavinil a za 2. zda naši Romové jsou doma opravdu perzekuováni.

. . . . .

Dnes jsem si jistý, že jsem opravdu nic nezavinil. Romové emigrovali houfně do Kanady už několik měsíců před mou reportáží (co bych ostatně jinak točil?), a když jsem o pár týdnů později natáčel pokračování v Anglii, dal jsem si zatracený pozor, aby v ní bylo co nejvíc záporných stránek tohoto jevu. Přesto byl efekt - až na zavedení víz - naprosto stejný. I s následnou invazí tentokrát britských médií.

Co se týče druhé otázky (kladli mi ji posléze i britští novináři), dodnes na ni neumím odpovědět. Začal jsem se romskou problematikou zabývat už před dvaadvaceti lety, prošel jsem postupně všemi obdobími - od vztahu ryze romantického, kdy jsem se učil romsky, sbíral romské písničky a měl Romy rád, až po film "Nahota na prodej", kdy jsem byl rozezlen, kolik zla páchají a měl jsem vůči nim averzi. Dnes upřímně přiznávám, že nevím, zda jsou u nás diskriminováni. Přesněji: nevím, kteří z nich jsou opravdu diskriminováni, a kteří to jen tvrdí. Rodiny, které programově žijí z podpor a přitom si pro ně jezdí v mercedesech, asi moc diskriminované nejsou. Ani ty, které "vybydlí" byty a jdou žadonit o nové. Stejně tak existují rodiny, které evidentně diskriminované jsou. Znám sedm bratrů Ferencových z Karviné, kteří sice vyrostli z negramotných rodičů, ale dnes všichni poctivě podnikají, jsou bez trestního záznamu a mají své vlastní rodiny. Jenže - jak jim je, když je odmítnou vpustit do restaurace, ačkoli sami v Karviné dvě restaurace vlastní? Jak mi řekl jeden z nich: "Nejdříve se vám zatmí před očima, nejradši byste se rozčílil, ale pak si řeknete: ‚To jim jen potvrdím, že s Romy jsou problémy.' Takže to ponížení spolknu a jdu pryč. Jak je dalším stovkám Romů, kteří žijí jako my - a přitom jejich děti ohrožují skinové? Ti se zcela nepochybně v tomto státě diskriminováni cítí..."

A to jsou jen extrémní příklady. Co když skini zmlátí dítě Romů, kteří se sice na nás programově přiživují, ale jinak se ničeho špatného nedopustili. Měla by zasáhnout policie, dát skinům jasně najevo, že toto samozvané pojetí práva je v civilizované společnosti prachsprostým zločinem. Ale kolikrát to opravdu a důsledně udělala? Nebo jiný příklad: Co když poctivý romský dříč chce opravdu za lepším živobytím kamsi za moře a poukazuje na případy, které se staly jiným Romům? Jak odlišit, co je pravda, co subjektivní pocit a co jen báchorka?

Jistá je jediná věc: Romové tu jsou s námi už několik století, zůstanou tu dál a při jejich plodnosti jich bude přibývat. Pokud se nebudeme snažit najít způsob, jak s nimi žít a pokud si oni sami budou hrát na oběti, aniž by tento způsob rovněž hledali, bude společenské pnutí narůstat. Kanadská a britská zkušenost nám dala najevo, že na toto pnutí nedoplatí jen oni - jak si doposud mnozí extremisté potměšile mysleli - ale my všichni. Mezinárodní ostudou i novými bariérami, které nám do cesty budou stavět země, jež vůči nám už bariéry zbořily.

Má to bohužel jeden háček, nic se nemůže začít zlepšovat, dokud nezačne pořádně fungovat státní správa. Kdyby pracovala opravdu poctivě, zůstali by na svobodě jen Romové, kteří nic špatného neprovedli. Kdyby pracovala opravdu důkladně, postihovala by i extremisty, kteří tzv. berou zákon do svých rukou za tichého souhlasu veřejnosti. Společnost by se pročistila po věcné stránce - aby byl vůbec předpoklad začít čistit emoce.

Proč považuju úvodní větu téhle malé úvahy za klíčovou? Když se cítím opravdu ohrožen na životě, chci uniknout kamkoli. Třeba i do země s nepříznivým klimatem, ale o to lepším klimatem společenským. Proto si myslím, že s tou proklamovanou romskou diskriminací to stále ještě není tak tragické, jak se to Romové z Čech a Moravy snaží na cizích hranicích vysvětlovat.




CIZINCI VE VLASTNÍ ZEMI
z materiálu nazvaného "Cizinci ve vlastní zemi" vybral Libor Michalec

"...Cikáni by měli být trestně odpovědni už od narození, protože prakticky to už je jejich největší zločin."

Miroslav Sládek na schůzi Poslanecké sněmovny dne 25. 7. 1996 cituje "nejmenované občany".


"Jsem absolutně šokován, absolutně ohromen a děsím se ze skinheadského hnutí."

Václav Klaus 9. listopadu 1997 v reakci na smrt súdánského studenta.


"Policie nejen skiny toleruje, ale dokonce je i podporuje. Ne otevřeně, protože vědí, že by to nebylo legální..."

Petr Uhl, bývalý disident a zakládající člen hnutí HOST.


"Role státu při řešení tohoto problému je důležitá a nenahraditelná...vláda této republiky bezpochyby udělala vše, co je v jejich silách, pro to, aby slovo rasismus zmizelo z každodenního slovníku."

Jiří Novák, tehdy ministr spravedlosti


"Vždycky se něco stane až když někdo umře. Existuje ale tolik problémů, kterým se tu vůbec nevěnuje pozornost..."

Ondrej Gina, ředitel romské organizace Fond naděje a porozumění, bývalý pracovník Úřadu vlády pro národnosti.


"Z důvodů opakovaných krádeží je vstup osobám romského původu zakázán."

Vyvěsil si na svůj hotel v Břeclavi kandidát na poslanecký post Rudolf Baránek.



ROMSKÉ OHLASY
zpracoval Libor Michalec

Každoroční zpráva amerického ministerstva zahraničí, kterou od roku 1977 vypracovává pro americký Kongres, a ve které se zabývá dodržováním lidských práv ve 193 zemích světa, věnovala od roku 1993 pozornost postavení romské menšiny v České republice:

1993

"Ačkoliv západní demokracie a mezinárodní isnstituce vnímají s obdivem rozkvět demokracie v České republice po pádu komunismu, upozorňují na odvrácenou tvář nové svobody, kterou je rasismus."

1994

"...nejznámějším příkladem diskriminace Romů je zákon o českém občanství, který k získání občanství požaduje takové podmínky, které byly pro téměř všechny Romy pocházející ze Slovenska a žijící v České republice nesplnitelné."

Premiér Klaus tuto zprávu označil za zkreslenou a zjednodušující, prý měl k dispozici jen xeroxový výstřižek z uvedeného materiálu: "Nevěřím svým očím, co je tam napsáno."

1995

"O tom, že jsou Spojené státy diskriminací Romů v České republice opravdu znepokojeny, svědčí fakt, že Romové získávají ve Spojených státech, Kanadě i Austrálii politický azyl."

1997

Na diskriminaci Romů upozornila v květnu velvyslankyně Spojených států Jennone Walkerová. Ministr bez portfeje Pavel Bratinka reagoval na její prohlášení a jako první z členů vlády poprvé oficiálně připustil, že rasismus a netolerance k národnostním menšinám se promítají i do postojů práce policistů, státních úředníků a zaměstnavatelů.

Aféru rozpoutal článek starosty Prahy 4 Zdeňka Klausnera v místních novinách Tučnák, který podle názoru odborníků v podstatě navrhuje vystěhovat Romy za město. Právnička Klára Samková-Veselá, známá obhájkyně Romů na to reagovala v MF Dnes dne 3. 7. 1997: " Pan Klausner neví co mluví, on tu situaci v Nuslích dlouhodobě nezvládá. Po preventivní stránce neudělala radnice Prahy 4 pro Romy vůbec, ale vůbec nic... On zapomíná také na to, že v Nuslích jde o olašskou komunitu. S nimi není žádná sranda - to jsou lidi, co dělají i do zbraní a drog..."

Kongresový výbor pro bezpečnost a spolupráci v Evropě zveřejnil 23. srpna ve Washingtonu dopis pro Václava Klause, v němž žádá českého premiéra, aby usiloval o zrušení některých výjimečných prvků českého zákona o občanství.

Václav Klaus: "Ten dopis používá stejné argumenty, kterým tato vláda čelí čtvrtý nebo pátý rok a já mám pocit, že vláda bude používat stejné argumenty ve vysvětlování."




NECHCI TU SVOJI ČERNOU KŮŽI
napsal Tomáš Petr


ilustrační foto

Když se mladí manželé před osmi lety dozvěděli, že vlastní děti mít nebudou, rozhodli se pro adopci. Při té příležitosti zjistili, že v českých ústavech existují dva základní typy dětí určených k adopci. Na první typ se čeká dlouho, druhé jsou k mání ihned. Manželé se rozhodli pro variantu hned, tedy pro děti původu romského. Vzali si rovnou dvě - kluka a holku. A protože byli spokojeni, za pár let si pořídili ještě jednoho chlapečka - taky Roma.

. . . . .

Jdu za bílou rodinou, která adoptovala tři cikánské děti. Odlišují se takto vychovávané děti nějak od bílých? Na periferii malého severočeského města na první pohled poznávám jejich domek podle dětských maleb na oknech. Otevírá mi vysokoškolačka středního věku, a hned mě prosí, abych o nich neuváděl konkrétní údaje a nefotografoval, protože se bojí netolerance okolí. Uvnitř na mě z postele mává desetiletá holčička - Romka jak poleno. Má chřipku. Bílý táta je v práci a desetiletý romský kluk ve škole. Pomalu se dostáváme k otázkám výchovy, problémům. To, že jsou děti adoptované, vědí od samého začátku. Nejdřív jim to rodiče servírovali jako pohádku, teď už o adopci mluví otevřeně, jako dospělí. Horší je to s barvou pleti. Holka je nejtmavší, jednou přišla ze školky, štípala se do ruky a říkala: "Nechci už tu svoji černou kůži." Pohádali se o hračky a tak jí to hned nějaký bílý prcek natřel - je černá. Jejich rodiče z toho ale nedělají velký problém, děti žijí v kompaktní rodině, chodí spolu do jedné třídy, takže narážkám mohou lépe čelit. Schází se s podobnými rodinami na poradních akcích, které pořádá severočeské sdružení R-KRUH. To dodává servis od odborníků a pomoc skupinám osob zainteresovaných v romských otázkách. Od okolí jsou předsudky neustále cítit, a tak se to rodiče snaží dětem filozoficky vysvětlit. Je hloupé, že se k tomu musí člověk pořád vracet. "Kdejaký bílý si zvyšuje sebevědomí tím, že ukáže na někoho, s jinou barvou pleti. To je asi typické pro naši českou, frustrovanou, ve skutečnosti ale indoevropskou společnost. Kdyby si dal kdejaký naturalizovaný Čech práci s hledáním svého rodokmenu, asi by zíral, odkud pochází. Možná ze stejné země, jako cikáni". Kdyby si ti, co povrchně soudí, dali trochu práce s poznáním téhle konkrétní cikánečky, možná by jim, jako mně, zahrála na piáno, ukázala žákajdu s jedničkama. Také jsme si povídali o lyžování, skautingu, zvířatech... Prostě úplně normální dítě s malým stigmatem v podobě barvy kůže. A mně, že jsem si udělal čas, namalovala koně, jak cválá krajinou - volný jako pták, jako správný Cikán.




MEZI ROMY NA OSTROVĚ
napsal Jan Škvára

"Mía, mía!" křičí děti a strkají se jedno přes druhé. Efekt se dostavil, bariéry jsou prolomeny. Jen v míře poněkud vrchovaté. Včera jsem se tu pohyboval jako vetřelec, evidentně mne tu neviděli rádi. A nevěřili mi. Otáčeli se zády. Dnes jsem přivezl z města fotografie, pořízené včera a ROZDAL je. Dnes se nemohu po táboře hnout, aniž by se za mnou netáhl chumel pokřikujících a někdy až agresivních dětí. Dnes, kdykoliv přiložím oko k hledáčku, vždy se jich několik neomylně postaví před fotoaparát. Měl jsem to čekat. Národnost se někdy prozradí v maličkostech.

. . . . .

Ale je to tak. Také na řeckém ostrově Kréta žijí Romové - a to už stovky let. Ostatně o tom, že Romové jistý čas pobývali na území dnešního Řecka, nemůže být pochyb. Svědčí o tom mnohá řecká slova, nacházející se v romštině. Dnes je však na Krétě, stejně jako jinde, pestrá směsice Romů, pocházejících snad ze všech koutů Evropy.

Dovedou mne k Nastie. Říká, že se narodila v Rusku. Ruská slova ale moc nechytá, jen se směje, ukazuje kolem sebe na děti a říká, že tenhle je "taliáno", ten zas "grece" a tamten "albaňa". Ženské na ní něco pokřikují, rukou zažene ty smějící se vosy a zavře za sebou dveře, na nichž je napsáno číslo. Každá chatrč má své číslo popisné, jsou jich tu asi dvě stovky. Ležení je vzdáleno necelé dva kilometry od centra Heraklionu - hlavního města Kréty a sotva pět set metrů od mezinárodního letiště. Docela by mne zajímalo, jestli cestující tuší, že tuhle kolonii obývá romská komunita.

Z výšky vypadá tábor jako bungalovový motel, nebo ještě spíš víkendový kemp amerických farmářů. Nízké baráky, vedle každého stojí pick-up. Tyto malé náklaďáčky jsou dnes pro krétské Romy stejně cenným majetkem, jako pro jejich předky byli koníci, táhnoucí plachtové vozíky. Ale tady, na ostrově velikém jako Česká republika, jsou symbolem něčeho jiného. Jsou znakem, že Romové se zde dokázali integrovat do společnosti. Přesto, že žijí tradičně odloučení od ostatní společnosti a jiným životním stylem, dokázali nabídnout a provozovat služby, které jsou pro obyvatele ostrova prospěšné. Jejich náklaďáčky totiž křižují ostrovem, naloženy různým zbožím, které nabízejí po vesnicích a usedlostech. Romská komunita tak supluje služby pojízdného supermarketu obyvatelům těžko dostupných horských vesniček Kréty. Zbohatnout se na tom zřejmě nedá, ale na obživu rodiny to stačí.

SETKÁNÍ S ANGELIM

Divoký mladík s kudrnatými pačesy, naléhavě ukazuje na mou motorku a na sebe. Chce, abych ho vyfotografoval. Než stačím něco namítnout, už sedí v mé helmě na motorce a jako přidává plyn. Připadá mi to trochu komické. Když po něm chci, aby napsal své jméno, po třetím písmenu to s odevzdaným úsměvem vzdává. Tužku jistě často v ruce nedrží.

Zato umí velmi zručně vyplétat židle. Jeho prsty rychle proplétají drsný sisál kostrou židle, zubí se na mne od práce a sotva postřehnutelným grifem provaz utahuje. Při téhle činnosti ale fotografovat nechce, nejspíš to není pro muže důstojná práce. Angeli je totiž čerstvým živitelem rodiny, má krásnou, mladou ženu, má svůj domek, ale nemá auto. O odbyt jeho produkce se stará Georgi. Jak jsem si později všiml, sisálové židle jsou snad ve všech tradičních kafeneiích, a ty jsou snad na každé usedlosti, která má více jak pět stavení.

Kromě Angeliho romští muži přes den v táboře příliš vidět nejsou. Ráno jsou na přístavním trhu, kde skupují zeleninu, ryby, ponožky, ubrusy nebo cokoli, a se svými dodávkami potom objíždějí skalnaté vnitrozemí ostrova, aby prodali. Žádné dodávce nechybí amplión, z něhož již z dálky k vesnici vyvolávají zboží, které je dnes u nich k mání. Večer se sjíždějí do tábora, vykouří spolu cigaretu, nastartují malé benzinové elektrocentrály a pustí si řeckou televizi.

ŽENY

zde nepracují. Tedy ne ve smyslu slova být zaměstnán, živit se něčím. To je úlohou mužů.

Úlohou romských žen na Krétě je postarat se o děti a o domácí krb - vyprat, umýt nádobí, uvařit a udržovat v čistotě obydlí. Tahle práce je v osadě, kde není kanalizace ani vodovodní řád, na první pohled nemožná. Přesto je vidět, jak dvě děvčata drhnou vybetonované prostranství před chýškou košťaty. Obě mají mokré vlasy. Voda se musí zužitkovat - nejdřív se umyjí vlasy, potom podlaha. A tak poprvé v životě vidím mýt podlahu šamponem na vlasy. Ale příbytky jsou čisté a ženám většinou zbývá čas na podvečerní klábosení, než přijdou muži. Zkouším se začlenit do hloučku žen v černém, ale Sophia mne táhne do svého domku - chce fotografovat.

Stavení je to prajednoduše vystavěné. Kostra je z dřevěných trámků, zevnitř sololit a z venku igelit. Podlaha a nejbližší okolí příbytku do tří metrů je vybetonované a natřené růžovou barvou. Ta je tu ostatně velmi populární, růžovou totiž najdete na každém obydlí, když ne zvenku, tak docela jistě vevnitř.

Uprostřed jediné místnosti stojí kamínka, je tu až k zalknutí vedro. Kolem se batolí dvě děti. Sophia věří v Ježíše, jako většina žen tady, ale do kostela moc nechodí. Jednu celou stěnu zabírají nesčetné ikonky a obrázky svatých, skoro jako domácí oltář. Právě před tou stěnou chce zvěčnit se svými ratolestmi. Ona, Ježíš a její děti. Ani mně nevadí, že na stolku pod ikonami vedle zapálené svíce stojí lak na nehty a kojenecká lahev.

. . . . .

"Jani, Jani!" volají na mne venku děti a mají hroznou legraci, když se na to oslovení otočím. Po táboře se už dávno rozneslo jméno gadža na motorce.

Trochu doufám, že se mne někdo optá, kde že to budu spát, já pokrčím rameny a oni mne pozvou, abych tedy přespal u nich. Nic z tohoto vymyšleného scénáře se nestane. Rameny pokrčí oni, otočí se a jdou za svými. Sbalím fotoaparát, nastartuji motorku a vyjíždím z tábora nedotknutelných, abych si rozložil spacák o několik kilometrů dál. Nejspíš je ani nenapadlo, že by cizí gadžo jednou chtěl spát mezi nimi.



MARIE OD MOŘE
napsal Jakub Svěrák

Poslední víkend v květnu se na jihofrancouzském pobřeží poblíž Marseille ve vesničce Saintes Maries de la Mer, která leží v nejjižnějším cípu kraje Camargue, konal tradiční rituál evropských Cikánů. Šlo o zajímavou směs katolictví a temperamentních obyčejů mnoha cikánských rodin, které měly možnost alespoň po tuto krátkou dobu nabýt dojmu vlastní státnosti.

PUTOVÁNÍ SVATÝCH MARIÍ

Marie Jacobé a Marie Salomé, blízké příbuzné Ježíše a Marie, byly podle legendy v období perzekucí spolu s Máří Magdalenou a Lazarem vypuzeni z Judey. Jejich nucené strastiplné putování bylo ukončeno v místě, jež se nyní nazývá Les Saintes Marie de la Mer. Zatímco apoštolové, potomci či učedníci svatých Marií pronikali s křesťanskou misií směrem na sever do vnitrozemí, svatá Marie Jacobé a svatá Marie Salomé zůstaly v Les Saintes Maries de la Mer a šířily křesťanské myšlenky mezi Římany a snad mezi Cikány, kteří tvrdí, že tuto jihofrancouzskou pobřežní oblast již v této době obývali. Skutečnost je nejspíš jiná, jelikož hromadný exodus z Indie spadá do období až kolem roku 900 našeho letopočtu, to však nicméně neubírá právoplatnosti Cikánů na jejich mytologický příběh, jež má sám o sobě mnoho formálních variací.

CIKÁNSKÁ MŠE

Den před samotnými oslavami dochází k slavnostnímu rituálu spouštění posvátné schránky s ostatky Marií, mající tvar archy, ze stropní části kostela do středu presbytáře, kam má později každý možnost přijít, dotknout se a vyslovit svou modlitbu. Katolická mše, která je obvykle spojena se křtem nových oveček, probíhá velmi vzrušeně. Kněžiště je plné dětí, na bočních stolicích sedí Gypsy kings, jednotlivá kázání jsou prokládána zpěvy a provoláváním slávy Sáře, cikánské patronce, a oběma Mariím. Děti mávají barevnými fáborky, v lavicích i mimo ně se lidé překřikují. Na stěnách visí ikony Černé Madony a nalevo v menším výklenku jsou vystaveny sochy Marií. Pod babtistériem se nachází krypta Svaté Sáry. Teplota převyšuje 50 stupňů Celsia. Všude je plno svíček ozařujících spousty ikon.

V předvečer hlavní slavnosti je cítit ve vzduchu stále větší napětí. Kostel je otevřený a přístupný každému celou noc, v prostorách kolem něj se tvoří kroužky, v nichž se tančí, na každém rohu a v každé hospodě či restauraci znějí housle a cikánské rytmické kytary. V uličkách, kde se mísí svěží mořský vzduch s vůněmi nejrozličnějších nejen rybích specialit, jsou však také takzvaní malí "mušličkové", kteří vám nutí sesbírané mušličky a hned poté nastavují své dlaně a křičí "...mony, mony," z těch se postupně zřejmě rekrutovali věštkyně budouctnosti, které sice nemají mušličky, nicméně vás chytají za ruku a okamžitě odtahují kamsi za roh, kde vám velmi vážně sdělí, že vás čeká dlouhá cesta, zpříma vám pohlédnou do očí a většinou se velmi chraplivě dožadují své odměny.

PROCESÍ

Tábory, jak na západní tak i na východní straně pláže, kempy i vyhrazená parkoviště praskají ve švech pod náporem cikánských karavanů, které sem přijely především samozřejmě z Francie, Belgie, Holandska, Španělska a Itálie, spojit své rodiny, zúčastnit se rituálu, připomenout si své tradice a ukázat celému světu, že pobřežní vesnička Saintes Maries de la Mer je teď, a v této chvíli jejich státem. S úctou a hrdostí vstupují jednotlivé rodiny do kostela na ranní mši předcházející odpolednímu procesí.

Ve čtyři hodiny odpoledne je vše připraveno na procesí, které cestou od kostela obkrouží v doprovodu tradičně oděných camargských jezdců střed města a poté směřuje na východní pláž.

V čele tří tisícového davu vyčnívá černá hlavička svaté Sáry, jediná odhalená část sochy, která je jinak celá zahalena do bílého šatu. Hned za Sárou jde jeden z cikáských králů, který pozvedává bibli a vyslovuje modlitbu. Socha se dostává do popředí a po několika málo okamžicích vše končí a celé procesí se vrací zpět ke kostelu. Muzikanti doprovázející procesí suší své nástroje, někteří účastníci se rozprchnou, někteří se koupou.

První procesí svaté Sáry má zpřítomnit dobu, kdy svatá Sára podle legendy přivítala svaté a požádala je o křest, nejen pro sebe, ale i pro celou svou rodinu. Určila tedy budoucí cestu svému pokolení, která se měla odehrávat plně v duchu křesťanských ideí. Což se povedlo zhruba tak napůl a vznikla podivná společnost lidí sice křesťanská pravidla respektující, nicméně společnost, která nikdy neopustila tradiční zvyky a zákony svých předků.

Procesí následujícího dne probíhalo o poznání méně bouřlivě. Místo svaté Sáry hrály hlavní úlohu svatá Marie Jacobé a svatá Marie Salomé. Sochy nesené v bárce symbolizující jejich dávný příjezd, v doprovodu tradičně oděných Gardiánů a Arleánů na koňských hřbetech, byly opět obklopeny množstvím nejen cikánských poutníků. Rituál se na první pohled lišil pouze přítomností tradiční rybářské lodi, ze které biskup požehnal moři, zemi, poutníkům a všem Cikánům. Procesí se za dunění zvonů vrátilo zpět do kostela a sochy byly umístěny na jejich původní místo v malé svatyni u stropu nad kněžištěm.

. . . . .

Evropští Romové svůj problém do jisté míry zvládli, vyměnili koňské povozy za karavany a kočují tři čtvrtiny roku tak, jak je jim přirozené, alespoň většině z nich. Faktem však stále zůstává, že některá francouzská města nepustí cikánské karavany za brány města a cikánské rodiny tráví zimy na předměstích na vyhrazených parkovištích. Ale i přesto mají jakýsi vlastní a svobodný prostor, ve kterém se orientují a identifikují, mají možnost se rozvíjet.




Původ a historie Romů
NEDOTKNUTELNÍ

napsal Jan Škvára

Národ, který se ve středověku začal objevovat po Evropě, Balkánu, později také na Kavkaze a v Rusku, ale i v Anglii a Skotsku, a jehož původ je dodnes trochu zahalen tajemstvím. Národ, který dnes zaměstnává stránky novin a v minulosti - a bohužel často i dnes - je opovrhován a nenáviděn především pro to, že má jiné zvyky a chování (tak odlišné od evropského), a které si s sebou nese po staletí na své pouti světem, přesto že donedávna neměl písemnou kulturu.

KEJKLÍŘI NEBO KŘESŤANÉ?

Středověcí učenci si kladli otázku, kdo Romové jsou a odkud pocházejí. Po dlouhá léta si Evropa na tuto otázku neuměla odpovědět. V dobových kronikách ze 14. až 18. století existuje mnoho zmínek o putujících kejklířích, o tanečnicích v zářivých barvách, oblíbených u panských dvorů a nenáviděných "zbožnými" a "počestnými" občany. Kronikáři tak popisují jejich vzezření a přirovnávají je k Tatarům. Středověká Evropa má ještě v paměti zkušenosti s nájezdy snědých hord, a tak Romové, dobře si vědomi tohoto handicapu, se představovali jako křesťané, putující od Božího hrobu. Středověký člověk, lpící na půdě, chápal putování také jako určitou formu pokání nebo trestu. Romové začali tyto domněnky okamžitě podporovat přehnanou "katoličností" (patrnou dodnes) a vlastními legendami. Snažili se obyvatele středověkých měst přesvědčit, že musí svým putováním činit pokání za hříchy svých otců, kteří odmítli přijmout Pannu Marii s Ježíšem, když utíkali před Herodesem do Egypta. Další takovou legendou bylo ospravedlnění kočovného života jako trest za to, že zapřeli křesťanství, a musí si tuto zradu odpykávat neustálým putováním z místa na místo.

ZAPOMENUTĺ PŘĺBUZNĺ

Prvním krokem ke zjištění skutečné totožnosti Romů učinil jistý Štefan Váli, který v roce 1763 studoval v Holandsku teologii. Náhodou se tam setkal s několika Indy - Malabary, kteří tam studovali medicínu. Valiho zaujala jejich podobnost s Romy, které dobře znal ze svého maďarského rodiště. Zapsal si více než tisíc malabarských slov spolu s jejich významem. Když se vrátil do vlasti, začal u maďarských Romů zkoušet malabarská slova. Byl překvapen velikou podobností obou jazyků.

Na tento začátek navázala celá řada lingvistů, historiků, etnologů a indický původ Romů je dnes mimo pochybnost.

O tom, že původ Romů je třeba hledat v Indii, svědčí nejen lingvistické studie, ale překvapivá je podobnost některých zvyků, podobná společenská struktura a výběr povolání.

Dohady o tom, do jaké vrstvy (kasty) v Indii Romové patřili, vedou historikové dodnes. Indickou společnost tehdy rozdělovala přísná hierarchie čtyřech stavů a mnoha kast. Nejvyšším stavem byli kněží bráhmani, následovali vládci a bojovníci kšátriové. Pod nimi byli řemeslníci, rolníci a obchodníci vajšjové, následovali sluhové a pomocné síly šúdrové. Každý z těchto stavů měl ještě mnohočetné dělení na kasty a podkasty, ale mimo tyto stavy stáli "nedotknutelní", příslušníci takzvaných "nečistých" povolání, jako například metaři, nebo příslušníci kmenů, kteří nebyli zařazeni do struktury tehdejšího systému. Domnělá příslušnost k "nedotknutelným" by snad naznačila i motivy, proč začali Romové v 8. století Indii opouštět. Je možné, že se snažili vymanit z přísné kastovní společnosti, která nedovolovala sňatky mezi "nedotknutelnými", šúdry či snad dokonce vajšjiskými řemeslníky. Snad si odchodem z rozkastované Indie hledali Romové nová odbytiště pro své služby a výrobky. Snad k tomu i přispěla častá sucha a s nimi spojený nedostatek potravy, kterou si "nedotknutelní" opatřovali žebráním, činností v Indii nijak neopovrhovanou. Snad všechno dohromady.

Dnes už je jisté, že dnešní Romové začali opouštět Indii již od 8. století. Svědčí o tom opět především jejich jazyk, v němž nejsou obsaženy změny, které postihly příbuzné indické jazyky později. Romskou historii jednotlivých skupin mohli vůbec nejpřesněji určit právě lingvisté. Nejvýstižněji to řekl jazykovědec Martin Block: "Počet cizích, vypůjčených slov v romštině koresponduje s délkou pobytu v různých zemích."

JAZYK JAKO KRONIKA

Podle lingvistů Romové postupovali z Indie přes Mezopotámii na Blízký východ, do asijské části Turecka. Tam se velká část Romů zastavila a setrvala asi tři století. Tato doba jim pomohla v první orientaci v jiné kultuře a ulehčila pozdější postup Evropou. V souvislosti s expanzí islámského světa pokračovali přes Malou Asii a Balkán. Nějakou dobu si také pobyli v Řecku, o čemž svědčí velké množství řeckých slov v romštině. Přesto, že romská řeč vstřebala velké množství cizích slov, samotní Romové zůstávali stále svébytným národem se svými kulturními normami.

Když se kolem 14. století začali objevovat Gitanos ve Španělsku, Gypsies v Anglii, Gitanes ve Francii, Zingarové v Itálii, Zigeuner v Německu a Cigáni ve slovanských zemích, budili především zvědavost pro své exotické vzezření, a také pro dosud nevídané schopnosti a dovednosti, které si s sebou přinášeli. Muži byli výborní muzikanti, ženy nadané tanečnice. Ovládali věštění z dlaně nebo karet, krotili medvědy a kovali koně. Romové zůstali nedotknuti asimilačním tlakem okolního obyvatelstva. Nedotknuti a Nedotknutelní během staletí objevovali jednu zemi za druhou, aby koncem 15. století byli rozptýleni již po celé Evropě, Skandinávii nevyjímaje.

Ovšem v evropském prostředí jejich společenské normy nebyly v souladu s hodnotovým systémem většinového obyvatelstva, a tak vždy žili v skupinách, uzavřených cizím gadžům. S neznalostí Romů souvisel i odstup, který mezi Romy a evropským obyvatelstvem vznikl, a který přetrvává dodnes. V Evropě měly předsudky většinového obyvatelstva takový vliv, že se Romové začali bez rozpaků chovat ke gadžům jako k cizím, které není ostuda všelijak podvádět, okrádat o koně a vůbec všelijak zkoušet.



JAK SE TAJNĚ DOROZUMĺVAJĺ CIKÁNI
(Rozkvět 1911)

Cikáni mají svá určitá znamení cinky, jež upevňují na domech, plotech, stromech, a jimiž si vzájemně podávají zprávy, zdali obyvatelé jsou štědrými neb nejsou, a zdali policie resp. četnictvo Cikány stíhá. Zvláštní druh tvoří putovní znamení kočovných skupin, jež nemají nikde domova. Jest to zvláštní řeč znameními, jíž podobná se vyskytuje mezi jednotlivými kmeny indiánskými a mezi jinými polocivilizovanými národy. O těchto putovních znameních Cikánů je poměrně málo známo, jen tu a tam podaří se některému cestovateli neb badateli vniknouti do tajů těchto zvláštních signálů neklidných kočovníků. Každý kmen má své zvláštní znamení, jež si osvojují všechny rodiny jeho... Je dobře, zapamatují-li si je venkované zvláště. Na zdích, dveřích a plotech bývají křídou neb úhlem načrtnuty neumělé kresby, jež však velmi srozumitelně sdělují různé zkušenosti cikánských tlup.

Je tu neuvázaný pes a kouše.
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group