ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KOLOTOČ PENĚZ, ZÁKONA A NADĚJE

Příslušníci pohraniční policie Vašek a Josef se připravují na dvanáctihodinovou noční službu. Kontrolují zásobníky v pistolích, přes krk si věší dalekohled pro noční vidění a dopíjejí silného turka. Na druhé straně hranice ho možná dosrkávají i exotičtí běženci, kteří se s převáděčem pokusí dnes v noci přiblížit svým snům o novém životě jinde...

Převádět běžence přes zelenou hranici Čech a Slovenska je téměř stejně výnosné jako prodávat drogy. Gangy zabývající se touto trestnou činností si najímají taxikáře, občany příhraničních obcí a je jen otázkou času, kdy i samotnou policii.


 

Vašek a Josef se nechávají vysadit na tzv. styku. To je místo, kde se střetávají hranice dvou okresů, a kde končí a zároveň začíná působnost jednotlivých oddělení pohraniční policie. My se budeme pohybovat v okrese Uherské Hradiště. Ten je totiž co do počtu zadržených běženců, nejexponovanějším okresem na společné hranici se Slovenskem.

"Tady si můžeme ještě povídat a svítit si na cestu, jakmile však narazíme na první hraniční patník, musíme se chovat tiše," upozorňuje Vašek.

Hlídka se při noční směně orientuje jen díky měsíčnímu svitu, světlé cestě, siluetě stromů a patníkům. Na každém je křížem vyznačen směr, kde se nachází další. V úplné tmě je ale i taková nápověda někdy zbytečná.

"Musíš být neustále ve střehu. Nikdy nevíš, kde můžeš na někoho natrefit. Strach už nemáme a hlavně si ho nepřipouštíme. Rodina ani neví, co vlastně moje práce obnáší a jakému riziku jsem vystaven. Jednou jsme například zadrželi muže, kteří měli na rukou vytetované symboly ruské námořní pěchoty, a to jsou vycvičení zabijáci," vysvětluje Vašek.

Prozatím se odchycení běženci chovají pokorně a s variantou neúspěchu počítají. Ti, kteří si stereotyp výslechu a čekání v cele už vyzkoušeli, si dokonce při opětovném zadržení mazácky vytáhli na oddělení papuče a převlékli se do náhradního oblečení. Naopak některé ženy, převážně z Východu, si na dlouhé putování nevezmou nic jiného než svatební šaty, které jsou pro ně nejvzácnějším pokladem.

"Jožko, špízni to," rozkazuje Vašek.

Josef si přikládá k očím dalekohled pro noční vidění, který funguje na principu zbytkového světla a rentgenuje okolí.

BYZNYS S NÍZKÝM RIZIKEM

"Převáděčství je obrovský byznys s nízkým rizikem," vysvětluje mjr. Kubáník, šéf pohraniční policie okresu Uherské Hradiště.

"Funguje asi takto. V Číně se například jedna rodina rozhodne, že se chce dostat do Německa. Zkontaktuje se s osobou, o které se ví, že může takový tranzit zprostředkovat a domluví se na ceně. Za hlavu se platí 6000 až 7000 amerických dolarů. O nic dalšího se už nestará a čeká na datum odjezdu. Čínský boss potom informuje šéfy v ostatních státech, a tak se skupinka předává dál a dál, dokud nedorazí do cíle. Taková cesta trvá i několik týdnů. Samozřejmě v případě, že "cestovatele" nikdo nezadrží na hranicích. Platí ale pravidlo, že jestliže už jednou někdo zaplatil, povinností převáděče je zajistit transport až do konečné země. I kdyby se o to měl pokusit pětkrát. Způsoby převáděčských gangů jsou různé. Jeden slovenský boss si pronajímal rekreační středisko v blízkosti hranic, kde shromažďoval běžence. Když měl plný stav, zorganizoval převedení do ČR. Většinou jsou do celé transakce zapojeni taxikáři z okolních měst. Proč? V podstatě jsou nepostižitelní. Při zadržení pohraniční hlídkou argumentují, že vezou zákázníka, který si je objednal. Nezajímá je, o koho jde. Horský terén Bílých Karpat nabízí i několik celoročně sjízdných cest ze Slovenska k nám. Plně naložená Avie s cizinci tak projede mimo hraniční přechod bez problémů. To jsem si sám ověřil. S vozidlem Land Rover Defender jsem se motal v horském terénu v blízkosti hranice a úmyslně jsem několikrát přejel i pár kilometrů do vnitrozemí sousedního Slovenska a zpět. Mé počínání nikdo nezaregistroval.

Převáděči jsou už natolik otrlí, že si chtějí svou práci ulehčit uplacením pohraničníků. Stalo se, že přišli, položili na stůl 250 tisíc a za tuto sumu od policistů požadovali jednu nehlídanou lesní cestu, po které by převáželi běžence. Naštěstí nepochodili. Převáděči se snaží vše vyřešit penězmi i při samotném zadržení. Vysoce lákavé přilepšení k platu pohraničníci ignorují. Zatím.

Do převáděčství jsou zasvěceni i místní obyvatelé. Kdo by si nechtěl přijít na pár tisícovek. Stačí, když zná dobře les. Vyhlášenou slovenskou vesnicí, kde se převáděčstvím živí každý druhý, je Bzinec pod Javorinou. Stačí zajít do dvou ověřených hospod a nabídky se vám jen pohrnou. Pohraničníci tvrdí jako jeden muž, že oni do tohoto výnosného podniku zapleteni nejsou.

"Začlenění policistů do organizovaných gangů je všeobecným trendem," připouští mjr. Kubáník. "O našem oddělení takové signály zatím nemám a nechci na to ani pomyslet. V případě, že ale budeme nosit domů almužny a přijdou převáděči, kteří nabídnou jenom za to, aby policista nebyl na tom místě, kde má být a byl o půl kilometru dál, 20 000 Kč? Co s tím nadělám? On se ničeho nedopustí. Bude střežit hranici jinde, než oni přejdou," uzavírá mjr. Kubáník.

MY TĚ STEJNĚ DOSTANEM!!!

V noci pracují převážně dvě dvoučlenné hlídky. Jedna objíždí hranici ve vozidle, druhá kontroluje čáru po svých. V jednu hodinu v noci si to prohodí. Slouží se za jakéhokoliv počasí, v zimě používají pohraničníci běžky.

"Na protějším kopci je auto a tam dole v údolí, zahlédl jsi to světlo?" Vašek předává dalekohled Josefovi a bere si vysílačku.

"Já na 120, já na 120 · já 100."

"Já 120, příjem."

"Na kopci U Černých zvýšený pohyb vozidel."

"Rozumím, pošlu tam motorizovanou hlídku, kontrolujte dál pohyb, konec."

"Teď zůstaneme chvíli tady, nějak se mi to nezdá," šeptá Josef. Je 23.37. Ticho je jako prázdná notová osnova, do které se v různých pomlkách zapisují zvuky. Těžko odhadnout, který z nich může přinést nebezpečí.

"Velmi tiše teď sejdeme po této louce dolů k potoku. Vašku projeď terén dalekohledem." Z vysílačky se najednou ozývá:

"Já na 125, já 120."

"To není pro nás," říká sotva slyšitelně Vašek a tiskne vysílačku k hrudi, aby neunikl do ticha ani hlásek. O pár centimetrů jsme minuli hlubokou strouhu, ale maliní a ostružiní škrábe do obličejů. Rozsvítit baterku je nyní nepřípustné. Světla naproti zhasla. Jožka naštěstí našel most přes řeku. Stojíme na cestě.

"Tady všude kolem nás jsou samoty. Pokud by tady někdo šel, psi ho ucítí a začnou štěkat. Vašku, neslyšíš auto?"

Zanedlouho zastavují červeným výstražným světlem žigulíka. Je 00.13.

"Vypněte motor a vystupte!" Vašek osvětluje řidiče prudce do obličeje.

"Pohraniční policie, vaše doklady!"

"To je Špaček, známá firma. Odkud jedeš?"

"Od našich. Odkial by som jel."

"Tak co, kolik si jich dnes převedl?" zkouší to drsně muži zákona.

"Čo bych previedol. Nič."

"Zapni mi svíčky. Máš na teploměru 90 stupňů. Neříkej, že jedeš jenom tady kousek od rodičů. Kde máš schovaný mobil, co? Otevři kufr. Co ten rozbitý blatník, to jsou ostré hrany, zástěrku nemáš. To bude za stovku, Špačku. Kam jedeš?"

"Do Luhačovic."

"Kde bude stát auto? Já tam pošlu hlídku, aby to ověřila."

Vašek vypisuje blokovou pokutu. Špaček vytahuje kilo.

"My tě stejně dostanem."

Do pískotu rychlých pneumatik si Jožka ulevuje. "Převádí, ale nemůžeme mu to dokázat."

MOŽNÁ JE UŽ POZDĚ

"Potřeboval bych na každém oddělení o deset lidí víc," stěžuje si mjr. Kubáník.

"Jedinou odpovědí těch nahoře na mé požadavky je · nemáme peníze. Převáděči mají terénní vozidla. My máme jedno auto a ještě musíme šetřit. Maximálně můžeme měsíčně projezdit plus minus 120 litrů nafty. Neprůstřelné vesty? Nemáme na to. Převáděči používají speciální termokamery, mohou tak naši hlídku neustále monitorovat. Vždy jsou o krok před námi."

Při převodu přes hranici není nasazen jen jeden pěšák bandy. Další kontrolují silnici a okolí hranice. Pokud mají sebemenší podezření, že se něco děje, mobilními telefony upozorní své kolegy. Ti potom celou akci odvolají. Nedostatek policejních hlídek střežících hranici a dokonalejší technická vybavenost převáděčů nahrávají do karet gangu. Zjistí, že policisté prošli určitým úsekem, v kterém se nebude nikdo dvě hodiny pohybovat. Vzduch je čistý. Důležitou úlohu hrají také volavky. Pošle se prázdné auto. Když je cesta průjezdná, přejedou auta s běženci. V případě, že vůz jen s řidičem zastaví hlídka, argumentuje, že zabloudil a hledá cestu. Může se také vyslat obětní skupina s pár osobami. Větší část výpravy čeká, jestli předvoj někdo zadrží. Když se tak stane, mají převáděči jistotu, že hranice je volná. Pohraničníci budou totiž zaměstnáni výslechem běženců na oddělení. Skóre nekonečného souboje mezi převáděči a policisty jasně vyznívá ve prospěch těch "horších". Oficiálně se mluví o tom, že z celkového počtu běženců, kteří se nakonec přes hranici dostanou, je pochytána jedna desetina. Převáděči však trumfují jiným číslem.

"Někdy se navzájem hecujeme. Za těch pět let se už s některými známe a občas pustí zajímavou informaci. Jejich vlastní statistika říká, že tak z třiceti převedení je jednou chytneme. Věrohodně a s ironickým úsměvem nám detailně popisují, jak nás tehdy a tehdy oblafli a podobně," přiznávají pohraničníci. Je to vlastně taková kombinace her "Na schovávanou" a "Na četníky a na zloděje" v podání dospělých. A navíc placená.

TRESTY NEJSOU HROZBOU

Bude jedna hodina v noci a hlídky se scházejí na základně. Po třiceti minutách odpočinku nastupují znovu do služby.

"Kontrolovali jste na silnici Špačka?" ptá se motorizované hlídky Jožka.

"Jo a dali jsme mu pokutu dvě stovky za to, že nebyl připásaný."

"My jsme mu odlehčili peněženku o stovku," směje se Vašek a prohlíží si škrábance od trní.

Povinností majitele, či uživatele pozemku v blízkosti hranice je vyčistit hraniční pruh v šířce jednoho metru. Každý to však ignoruje. Postih? Teoreticky ano, prakticky ne. Dejte obecnímu úřadu nebo státním lesům maximální peněžní trest 3000 korun.

Na hranicích je ale i veselo.

"Kolikrát se nám už stalo, že jsme našli vyhladovělou skupinku cizinců i s malými dětmi. První, co se nás ptali bylo: "Hier reich, reich?" Měl jste je vidět, jak byli zklamaní. Jednou se mezi zadrženými Iráčany objevili i kapitáni lodí a atomoví inženýři. Na kolenou nás prosili, ať je nevracíme zpět, že je v zemi Saddáma Husajna čeká smrt," vzpomínají pohraničníci. Nejvíce mě ovšem pobavila historka o slovenském převáděči, který se snažil uniknout trestu chytře promyšlenou fintou. Při zadržení snadno splynul se skupinou Jugoslávců, kterou měl na starosti. Pečlivě si uschoval osobní doklady a při výslechu mluvil lámanou němčinou. Policisté ho považovali za jednoho z těch Draganů, Goranů a Draženů. Teprve až při důkladné osobní prohlídce na slovenské straně byl u něj nalezen usvědčující řidičský průkaz. Stačilo málo a vyšlo mu to.

Většinou se přes naše území směrem na západ snaží dostat občané ze zemí bývalé Jugoslávie, Čínani, Rumuni, Afghanistánci nebo Kurdové.

A co vlastně v ČR hrozí převáděči za trest? Pokud mu soud prokáže, že bral za převod peníze, nebo je členem organizované skupiny, či se snažil zatajit trestný čin, může být odsouzen na dobu 6 měsíců až tři roky. Jestliže se mu nepodaří dokázat ani jedna z předešlých variant, může očekávat jen pěněžitou pokutu. Bohužel se to vždy převáděči vyplatí. V boji proti tomuto druhu podnikání by pomohly jen tvrdší tresty, tak jak to je v ostatních vyspělých evropských zemích.

UTRPENÍ DOKOLEČKA

Končí noční služba s Vaškem a Josefem. Do výkazu a kolonky "počet zadržených" vypisuje velitel směny velkou nulu. Najednou zaslechnu hlášení z vysílačky. Na Strání dnes v noci chytili 22 albánských Kosovců. Postupně je převezli na služebnu a budou je vyslýchat. Konec zprávy.

V nevelké cele předběžného zadržení se povaluje devatenáct mužů, dvě ženy a jedno dítě. Je půl deváté ráno a začíná se s výslechy. Tlumočnice si vytipovala jednoho z běženců a společně s ním a policistou odchází do tzv. výslechovny.

"Počkej tady s ním, my jdeme vařit kávu," sděluje mi v klidu člověk v uniformě.

Proboha, říkám si v duchu. Teď mě ten unavený, ale určitě silnější člověk naproti chytne vzteky pod krkem. Je mi jasné, že mi nerozumí, ale přesto se snažím o přátelskou atmosféru.

"Máte za sebou asi dlouhou cestu?" ptám se pomalu a opatrně.

Mlčí. Běženci se většinou nesnaží vypovídat. Podle mého úsměvu ve tváři a rozstřeseného hlasu, ale pravděpodobně poznává, že já ruka zákona nebudu.

"Cigarety, cigarety," šeptá.

"Tak cigarety by se ti zachtělo. Dostaneš, když budeš spolupracovat," zpřísní najednou přicházivší policista.

Kosovec chvíli přemýšlí, ale nakonec při prvních slovech slastně vyfukuje dým do prostoru. Jedno je jisté. Do Budapešti přijeli řádnou autobusovou linkou z Kosova. Na nádraží si je už převzali převáděči a po pěti dnech skrývání, hladovění a bezesných nocí byli až dnes odchyceni na česko-slovenské hranici. V jednu hodinu odpoledne se dokončuje evidence všech zadržených. Do 21 osobních obálek jsou uloženy jejich doklady, cigarety, peníze a klíče. Každému je vypsána bloková pokuta za nelegální překročení státní hranice a jsou zaprotokolovány tři výpovědi. Na všem pracují čtyři policisté. Ve 14.07 dostávají běženci první jídlo. Od té doby jsou i ochotnější při fotografování. Sedím v kanceláři policistů a přes dvě mříže se dívám do obličejů v místnosti přede mnou. Je mi jich líto. Prodali svůj veškerý majetek. Převáděčům zaplatili každý 2000 německých marek za převoz do Německa, a teď se jim jejich sen začíná rozplývat. Vrátit se nechtějí a na cestě vpřed nyní stojí velká překážka. Hysterii a zoufalství ovšem nepropadají. Vědí, že příští noc, jen co je slovenští pohraničníci propustí, to budou zkoušet znovu. Přeji jim, aby jim to vyšlo.

"Mohu té tříleté holčičce něco koupit?" ptám se policisty.

"Klidně."

Ta jediná totiž nechápe, o co v tomto vyčerpávajícím výletu jejím rodičům jde. Není ji jasné, proč ji tatínek nosí už pátou noc na ramenou. Proč jsou s nimi všichni ti strejdové, a proč je dnes ti pánové s pistolemi zavezli do tohoto domu, kde není jediná dětská hračka. Možná jí to dojde léty. V pět hodin večer přijíždí slovenští kolegové a začínají postupně zadržené běžence odvážet na celnici, kde budou Kosovci podrobeni stejným výslechům a obdobné byrokratické proceduře jako na české straně. První je transportována ona rodina s kudrnatým andílkem. Jejímu otci dávám dvě mléčné čokolády a tatranky. Asi je rád. Nevím. Jeho tvář totiž už kreslí jen únavu. V půl osmé večer se zavírají dveře cely za posledním eskortovaným Kosovcem. Slovenská pohraniční policie by je měla všechny vrátit do země, odkud pocházejí. To se ovšem neděje. Maximálně je vysadí na trenčínském nádraží a přikáže, aby jeli domů. Kdo by se ovšem vracel. Převáděči už na ně čekají a kolotoč se točí dál. Kolotoč ve hře strážníků a zlodějů. Kolotoč peněz, neštěstí, víry a naděje.

Hranice může být pro někoho velkým nepřítelem, s kterým se musí poprat. Za takový zápas se ale platí velké peníze, nechodí na něj diváci a na vítěze se nevsází.

Uprchlík není běženec

Statut uprchlíka může v České republice získat každý, kdo je v zemi, odkud pochází, pronásledován nebo diskriminován z důvodů rasových, náboženských, národnostních, pro své politické nebo jiné názory. Pokud chce cizinec v ČR požádat o přiznání postavení uprchlíka, musí to písemným prohlášením oznámit cizinecké policii, nejlépe již při překročení státních hranic. Poté je dopraven do uprchlického tábora, tzv. záchytové části, kde je umístěn nejdéle čtyři týdny. V ČR jsou čtyři uprchlické tábory. Dva se nacházejí v severních Čechách (Červený újezd a Bělá-Jezová), po jednom na jižní Moravě (Zastávka u Brna) a severní Moravě (Vyšná Lhota). Během čtyř týdnů se provádějí lékařské prohlídky a vstupní interview, při kterém se zjišťují důvody požádání o přiznání postavení uprchlíka. Potom je žadatel umístěn do jednoho ze čtyř uprchlických táborů · tzv. pobytové části. Zde vyčká na verdikt cizinecké policie, která má povinnost rozhodnout do devadesáti dnů.

Jestliže je rozhodnutí pozitivní, cizinec získá statut uprchlíka a navíc téměř stejná práva a povinnosti jako český statní občan. Nemá však volební právo, nepodléhá branné povinnosti. Vykonávat výdělečnou činnost a nabývat nemovitý majetek může jen za podmínek stanovených zvláštními úpravami pro cizince.

Při negativním rozhodnutí cizinecké policie má žadatel možnost odvolání k Odboru pro uprchlíky a integraci cizinců Ministerstva vnitra ČR. Odvolání by mělo být vyřízeno do šedesáti dnů. V případě, že žadatel neuspěje ani podruhé, obdrží od cizinecké policie výjezdní vízum platné 30 dní. Cizinec buď musí opustit uprchlický tábor a vycestovat z ČR nebo požádá o povolení trvalého či dlouhodobého pobytu.

Důvody přiznání postavení uprchlíka mohou být cizineckou policií znovu přezkoumávány, a pokud se zjistí, že již pominuly, je statut uprchlíka odňat.

Od roku 1992 do června 1997 požádalo v České republice o přiznání postavení uprchlíka celkem 8778 osob. Statut uprchlíka byl přiznán 788 osobám a zároveň odňat 233 osobám.

Žadatelé většinou pocházejí z Bulharska, Rumunska, Arménie, Afghanistánu a bývalého Sovětského svazu. Postavení uprchlíka získavají v ČR nejčastěji občané Rumunska, bývalého Sovětského svazu, Vietnamu a Arménie.

Počet zadržených osob na česko-slovenské hranici:

v roce 1993 · 243 osob

v roce 1994 · 1302 osob

v roce 1995 · 1089 osob

v roce 1996 · 1759 osob

v roce 1997 · 2544 osob
únor 1998

 

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group