ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ŘEKA ŽIVOTA A SMRTI

Řeka Tumen. Chvíli si razí cestu nížinou, chvíli malebným pohořím. Teď, na počátku srpna, je po vydatných lijácích dravější než obvykle, ale na některých místech se pořád dá přebrodit. Na vzdálenost mnoha desítek kilometrů tvoří Tumen podstatnou část státní hranice mezi Čínou a Severní Koreou. Zatímco pro Číňany je to jen hranice, pro Korejce znamená stometrové koryto bariéru, která často rozhoduje o jejich životě či smrti.

 

Polévka z kůry stromů
„Často je tu slyšet střelba a řeka taky občas vyplavuje mrtvá těla,“ říká cestář, který má na starosti nově vybudovaný úsek moderní silnice z města Tumen směrem k čínsko-rusko-
-korejskému trojmezí. Silnice vede podél řeky a je na ní čilý provoz. „Podívejte,“ ukazuje cestář přes řeku na korejskou stranu do míst, kde se rozestupuje houština lesního porostu a k břehu vede hrbolatá polní cesta. Po ní si to šine kravka zapřažená do primitivního dvoukoláku, kolem ní dvojice dospělých a malé dítě. Na vozík nakládají naplavené klestí a za chvíli mizí mezi stromy, kde se v odpoledním slunci míhají další lidské postavy. „To asi bude pohraniční hlídka,“ snaží se rozeznat postavy cestář. „Střílejí na každého, kdo jen vstoupí do řeky. Někdy ale ani nemusejí střílet. Ti chudáci jsou tak zesláblí, že se utopí v proudu.“ Má na mysli severokorejské uprchlíky. Střelba je nemůže zastrašit, Čína se pro ně stala místem, kde není nouze o jídlo.
Severokorejská emigrační vlna se rozjela v polovině devadesátých let, kdy se postupný kolaps komunistických hospodářských experimentů prolnul s povodněmi a katastrofální neúrodou. Výsledkem byl hladomor v nesmírně úrodné zemi. Lidé umírali po statisících. Přesná čísla neexistují, ale odhaduje se, že ze 24 milionů obyvatel Severní Koreje jich v důsledku hladomoru dva až tři miliony zemřelo. Desetitisíce dalších se pak vydaly za prací a obživou do Číny. První pomoc - jídlo, šaty, ubytování - většinou získávali od křesťanských církví. Za minimální mzdu dělali nejtěžší a nejpodřadnější práce na stavbách, v továrnách nebo v restauracích.
„Je to tvrdý život, ale ve srovnání s tím, čím jsme si všichni museli projít, je to ráj,“ vzpomíná paní H. „Doma jsme vyvařovali kořínky nebo kůru ze stromů, abychom měli vůbec nějakou potravu. Když jsem se jednou dozvěděla, že naši sousedé zabili sirotky, kteří se potulovali po ulicích, rozhodla jsem se odejít do Číny.“ Paní H. se vdala, ale manžel ji bil. Utekla a nakonec se s pomocí jihokorejských nevládních organizací dostala až do Soulu. Patří zhruba ke dvěma tisícovkám Severokorejců, kteří se na bezstarostný a bohatý jih Korejského poloostrova od začátku devadesátých let dostali. Tenhle sen nyní sní v Číně zhruba dvě stě až tři sta tisíc severokorejských uprchlíků. Drtivá většina se spíš skrývá než žije v Jenpienské Korejské autonomní prefektuře v provincii Ťi-lin, která je jako příhraniční oblast obydlena převážně etnickými Korejci.

 

Sto gramů kukuřice na den
Do roku 1999 oficiální čínská místa nepodnikala proti nelegálním imigrantům prakticky žádné kroky. Pak však na žádost severokorejského režimu začala policie uprchlíky repatriovat. Svou roli tu sehrálo nejen tradiční komunistické bratrství Pekingu a Pchjongjangu, ale i čínské obavy, že benevolence by mohla vyprovokovat imigrační vlnu, se kterou by si Čína již nedokázala poradit. Navíc by mohla vést ke zhroucení Kim Čchong-ilova režimu. A ztráta takřka posledního komunistického spojence by Peking jistě nepotěšila.
Čínské diplomacii rovněž komplikují život skandály se severokorejskými uprchlíky, kteří žádají o azyl na zahraničních velvyslanectvích a konzulátech v Číně. Letos v březnu úřady doslova rozdráždila pečlivě připravená akce nevládních organizací zabývajících se severokorejskou problematikou. Tehdy před španělským velvyslanectvím v Pekingu zaparkoval autobus s pětadvaceti uprchlíky ze severu. Byli moderně oblečeni, na hlavě červené baseballové čepičky. Vypadali jako dokonalý zájezd movitých Asiatů a všichni v klidu prošli kolem vojenské ostrahy na velvyslanectví. Čínská vláda jim nakonec po dlouhém jednání a mezinárodním tlaku umožnila přes Filipíny odlet do Jižní Koreje, okamžitě ale zpřísnila ostrahu zahraničních misí, aby opakování podobných incidentů zamezila.
O dva měsíce později se o tom mohlo přesvědčit dalších pět Severokorejců, které policie doslova vytáhla z japonského konzulátu v Šen-jangu. Na základě dohody mezi Pekingem a Pchjongjangem byli stejně jako mnozí další vráceni do Severní Koreje. O jejich osudu není nic známo. Drtivá většina z nich pravděpodobně skončila za branami jednoho z deseti koncentračních táborů v zemi. Na vězních severokorejský režim šetřil i v době, kdy přídělové zásobování potravinami relativně fungovalo. Tehdy trestanci dostávali na den 100 gramů drcené kukuřice a kalíšek osolené horké vody, které se říkalo polévka. „Není dost jídla pro lidi, kteří Kim Čchong-ilovi stále věří, natož aby krmili vězně,“ říká pan P., představitel jedné z nevládních jihokorejských organizací, která se snaží svým krajanům ze severu pomáhat přímo v Číně.

 

Repatriace = rozsudek smrti
Kombinace nedostatku jídla s otrockou prací a terorem činí z pobytu v severokorejském koncentračním táboře v podstatě rozsudek smrti. Nápravná zařízení v Severní Koreji si v ničem nezadají s nacistickými koncentráky z druhé světové války či sovětskými gulagy. Život vězně tu možná má ještě nižší hodnotu. Potvrzuje to ostatně i svědectví Dong-čul Čoje, bývalého strážce jednoho z koncentračních táborů, kterému se před sedmi lety podařilo uprchnout do Jižní Koreje. „Během prvních měsíců ve strážní jednotce jsme byli opakovaně školeni, abychom s vězni nezacházeli jako s lidskými bytostmi, neboť jsou to vši a paraziti, kteří sají krev a pot lidu. Byli jsme rovněž varováni, že pokud bychom směrem k vězňům projevili lítost a sympatie, bude se i s námi zacházet jako s nimi. Byli jsme kdykoliv oprávněni zabít kteréhokoliv z vězňů. Bylo nám řečeno, že máme střílet, kdyby se pokusili o útěk, nikdy s nimi nemluvit o samotě a vždy u sebe nosit zbraň. O poměrech v táborech jsme se nesměli nikde zmiňovat,“ říká Dong-čul Čoj.
Čína však Severokorejcům status politických uprchlíků odmítá přiznat. Označuje je za ekonomické imigranty, kteří nelegálně vnikají na čínské území. Pokud policie Severokorejce zatkne, následuje nemilosrdná repatriace. „Posílají je na smrt,“ říká pan P. z nevládní organizace. „Dříve se na mostě přes řeku Tumen předávalo do rukou severokorejských pohraničníků zhruba 50 uprchlíků za měsíc. Dnes asi 160 týdně,“ dodává. Čínská policie rovněž zvýšila pokuty za pomoc severokorejským imigrantům a zároveň se obyvatele snaží motivovat vysokými odměnami k udávání uprchlíků. Částka ve výši několika průměrných měsíčních platů je lákadlem, kterému se v relativně chudé čínské provincii těžko odolává, i když jeho vyplacení je podmíněno úspěšnou akcí policie. Tvrdá opatření za posledního půl roku vyhnala převážnou většinu Severokorejců z městských staveb do továren a hor. Tady se živí sběrem horských a lesních bylin, které pak prostřednictvím místních rolníků prodávají na trhu, a dál sní svůj sen o ráji jménem Jižní Korea.

 

 


 

Chcete-li se dozvědět více k tomuto tématu, navštivte
informační servis společnosti Člověk v tísni www.infoservis.net
říjen 2002

 

 

 

 

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group