ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PRAHA VENKOVANŮM

Pražákům, těm je tu hej, ty nikam nezablouděj," zpíval příznačně už legendární Kocábův Výběr, a čas toto tvrzení jen dobarvil. O to bylo pro mě jako mimopražského těžší jít po stopách fotografií pražských dominant starých více než století, abychom mohli ze stejného místa i úhlu pohledu zaznamenat, jak ta místa vypadají dnes. A když už se jednou vydáte po stopách starých daguerrotypistů, napadá vás při bloudění pražskými uličkami spousta věcí, které se vlastně netýkají jenom Prahy.

PRAHA JE VŠECH ČECHŮ RÁJ

A také: "My Prahu nedáme, radši ji zbouráme." To jsou asi dvě nejznámější písničky svědčící o oblíbenosti našeho hlavního města. Je to však jenom velmi skromný prolog rozbujelé pražské bibliografie, která je každým rokem bohatší o nové a nové průvodce, dnes už i na CD-ROMu. Ku Praze každý velikán, který v ní aspoň pár týdnů bydlil, cítil potřebu se vyjádřit.

Někde se tu pořád ozývá Smetanova hudba (a jakýsi Mozart do toho říká, že jeho Pražané mu rozumějí). Stačí, když odbočíte z hlavní turistické trasy, a rázem vás zajmou Kafkovy podivně smutné křivolaké uličky. Jdete spláchnout pouliční prach a z hospodského hovoru občas zřetelně zaslechnete Hrabalovy nebo Haškovy průpovídky. Večer vzdáte nad elektrickými lampami hold Edisonovi jako Vítězslav Nezval, ale přitom vám trochu schází to magično Gustava Meyrinka, rozpustilé reportáže Egona Erwina Kische ane bo Kondelíkové a Vejvarové Ignáta Herrmanna.

Po celou dobu vás provázejí Šemík s Horymírem, vznáší se nad vámi ne Damoklův, ale Václavův meč, který si jednou vyzvednou blaničtí rytíři, pokud nám nepomůže ani NATO. Dívá se na vás kněžna Libuše, která uměla natolik věštit, aby si přivedla svého oráče. To všechno je kus nejen pražské, ale i naší venkovské české historie.

Jedině v Praze, českém Hollywoodu, můžete být svědkem toho, jak herec Vyskočil okukuje ojetá auta v autobazaru, přistihnete Lucii Bílou, jak si v metru vybírá peníze z bankomatu, uslyšíte herečku Švandovou a herce Lábuse, jak se nadšeně baví o filmu Zahrada, anebo se potkáte ve stylové hospodě pod Hradem s romskou delegací, která vyřizuje stížnosti svému poslanci.

MĚSTO, KTERÉ NELEŽÍ

Možná jste už procestovali hodně měst, ale pořád se vám zdá, že Praha je nějak jiná. Třeba jde o to, co kdysi řekl architekt Le Corbusier: "Zatímco ostatní města v krajině leží, je Praha jediným městem, které stojí."

A druhý den se s průvodcem v ruce můžete ptát, kdo asi bydlel v domě U tří hořících srdcí nebo U zelené žáby? Na dům U dvou slunců se ptát nebudete, protože víte, že tam od roku 1845 bydlel Jan Neruda. Není tak těžké si to zapamatovat, zvlášť když se ta ulice jmenuje Nerudova, podle toho Nerudy, který v jednom ze svých fejetonů napsal: "Jako má Paříž v Boius d?Boulogne svůj první květen a jako má Petrohrad na Něvském prospektu svůj den prvního sněhu, má Praha svůj květen šestnáctý... V tu dobu žije venkovan v nejslibnějších nadějích svých a má čas i chuť podívat se na Prahu. V tu dobu také Pražan se stává člověkem, shodil svoji zimní městskou uzavřenost a touží ven k přírodě, po splynutí s venkovem."

MY V PRAZE

Praha je všech Čechů ráj, hlavní město všech Čechů, ale bydlí jich tam jen desetina. A co nás zbývajících devět milionů, kteří do "stověžaté" víceméně pravidelně dojíždíme? Čím je jiný pocit venkovana při pohledu na rozkvetlý Petřín, když v zácpě na nábřeží uvízne s vozem, jehož značka nezačíná písmenem A, zatímco v autorádiu mu na RDS běží zpráva o tom, na kterých místech měří policie dodržování povolené rychlosti?

Důvodů, které mohou vést k cestování venkovanů do Prahy, je více:

a) vyřizování na úřadech,
b) návštěva Matějské pouti, ZOO nebo Pražského hradu,
c) přestup na delší trase napříč republikou,
d) návštěva rodinných příslušníků (neboť snad každý Čech má v rodině někoho z Prahy),
e) studia, případně pobyt na koleji (u mladších venkovanů).

Stylem pohybu městem se venkované spíše podobají cizincům než Pražanům. Ukazují si prstem na koňská spřežení, jedí na ulici vafle se šlehačkou, sedají na schodech u Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí a čekají, až začne odbíjet orloj, a dělají ještě tisíc dalších věcí, podle kterých je každý rodilý Pražák bezpečně pozná.

TENKRÁT V ROCE 1898

Svět nevypadal roku 1898 zdaleka tak černobíle, jak by se mohlo ze starých fotografií zdát. Pro některé lidi, jako například S. K. Neumanna, jsou to přímo nejkrásnější léta života: "Ta léta devadesátá zdají se něčím tak krásným pro mne a tak skvělým pro národ," říká, "že mne opouští radost života, kdykoli události nebo osoby připomenou mi onu dobu."

Stará Praha z té doby, jak ji zachytily první fotografie, se do světového kontextu změnila jen málo. Pořád je to město evropského západu, vysokých a vzdušných loubí, pravidelné dispozice prostorů ulic a náměstí, ve všem, nebo skoro ve všem úhledné a zdobné. Dokonce má koncem devadesátých let ty samé problémy, které shrnuli již před stoletím: "Na periferii Evropy je velkoměsto Praha v roli maloměsta, žije hospodářsky skromným životem, malé poměry a malé prostředky veřejné i soukromé omezují technický rozvoj, udržují špatné dláždění a kanalizaci..."

Přece se ale za těch sto let něco změnilo. Netečou splašky po ulicích a žumpy se nevyvážejí v bečkách. Nečerpá se voda z uličních kašen a studní a pověstná slanečková bouda na Karlově náměstí taky dosloužila. Dávno už nejezdí povozy ledařů s ledovými kostkami a kdysi slavný národ vorařů Podskaláků a rybářů z Petrské čtvrti také vyhynul.

ZE ŽIVOTA DAGUERROTYPISTŮ

A kdo byl vlastně autorem těch podivných černobílých snímků, které si s trochou představivosti můžete splést s rytinou? Snad první daguerrotypový snímek Prahy pochází z roku 1848 a jeho autorem by měl být jakýsi záhadný Trajc, možná tehdejší student medicíny Wilhelm Treitz. Z dalších prvních fotografů to byl pozdější profesor architektury Josef Schulz, jehož snímky se zachovaly v pozůstalosti po básníku J. V. Sládkovi, a dr. Vojtěch Šafařík. Potom počet amatérů rychle stoupá a roku 1882 je založen p rvní Český fotografický spolek. Takzvaná "živnostenská" fotografie, neboli profesionální, začíná v Praze kolem roku 1855. A už v roce 1856 tu bylo sedm daguerrotypistů a jeden fotograf, v roce 1858 již třináct ateliérů. Po vydání živnostenského řádu roku 1859 byli fotografové postaveni mimo společenstva a až v roce 1864 prohlášeni za členy svobodných živností. Teprve v roce 1885 byli fotografové v Praze sloučeni do samostatného společenstva. Za řemeslo byla fotografie prohlášena v oboru podobizny v roce 1911 a v ostatních oborech v roce 1926.

PRAHA PODBÍZIVÁ

Styl fotografování se za těch sto let změnil stejně bláznivě jako fotografovaný objekt. Jakpak by to asi vypadalo fotografovat aparátem s měchem a na třech vratkých nožkách tančící dům, hospody ve "sklepáckém" duchu anebo reje pogující mládeže na koncertech undergroundových kapel? Ale i na barevné zástupy turistů, reklamní bilboardy lemující po obou stranách výpadovky, pouliční maskoty a reklamní akce prováděné živými lidmi se jaksi víc hodí autofokus a jednooká zrcadlovka s vestavěným bleskem. Ale když srovná fotografie dominant Prahy, zjistí i venkovan, že za oněch sto let se Praha zase tak moc nezměnila. Výsledek tisíciletého úsilí našich předků nelze překrýt za pár let budování tržní společnosti, i když se někdo hodně snaží.

PRAHA MÉHO STÁŘÍ

A jaká bude Praha budoucnosti, neboli Praha mého stáří? Najde se tu ode všeho jako v Londýně, bude marnivá jako Paříž, monstrózní jako Berlín, až se do něj přesunou sídelné organizace SRN? Odstěhují se firmy z centra a budou se po pěší zóně promenovat bohatí měšťané na koních, jako tomu je ve Stockholmu? Dočkáme se toho, že budou gangsteři zabíjet staré osamělé lidi, aby získali jejich byt, jako se to děje v Moskvě? Doufejme, že si od každé jiné světové metropole Praha vezme jen to dobré, ale pořád zůstane svá. Zvykneme si na ruštinu v metru, čínskou, vietnamskou i bůhvíjakou čtvrť, panelákový Bronx na předměstí, ale nezvykli bychom si, kdyby se nám Praha prostě vypařila před očima. Aby se to nestalo, to mohou hlídat lidé, kteří dojíždí jen občas, možná lépe než roduvěrní Pražáci.
červenec - srpen 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group