ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VAROVÁNÍ - ZNIČÍME DEŠTNÉ PRALESY ?

"Stejně jako si národy váží určitých událostí své historie, klasických děl literatury a umění a dalších měřítek své velikosti, měly by se naučit chránit své jedinečné ekosystémy, svědectví historie zemského povrchu." E. O. Wilson

Primární deštné pralesy s původní biocenózou patří mezi největší bohatství naší planety. Jde o nádherná, velmi důmyslná a unikátní přírodní společenstva. Po korálových útesech jsou druhově nejbohatším ekosystémem na Zemi. I když zabírají pouze šest procent zemského povrchu, předpokládá se, že v nich žije více než polovina všech živočišných druhů. V tropických deštných lesích je uložena přibližně polovina veškeré organické hmoty na Zemi. Na jednom hektaru můžeme najít až sto druhů velkých stromů, což je více, než má Evropa a Severní Amerika.

Devastace tropických deštných pralesů je jeden z největších zločinů lidstva.


TROPICKÝ LES

Baldachýny korun pralesních velikánů dosahují výšky až pětasedmdesáti metrů. Většina pralesních stromů však dorůstá dvaceti pěti až padesáti metrů. Porost je rozložen v několika patrech. Pod korunami nejvyšších stromů jsou různě vysoké stromy střední velikosti, které přecházejí ve spodní stromové patro a křoviny. Po kmenech se vinou liány, popínavé a plazivé rostliny. Větve jsou pokryty epifytními orchidejemi, broméliemi a kapradinami. Ozdobou jsou vysoké stromové kapradiny. Všechny rostliny mají jediný cíl - prodrat se co nejvýše k blahodárným slunečním paprskům.

Pokud máte to štěstí a podaří se vám proniknout do nitra deštného pralesa, můžete být zklamáni, protože objevit zvířata a řadu rostlin není nijak jednoduché. Dole je vlhko a přítmí, rušnější život se odehrává až ve vyšších patrech.

Deštných pralesů je však mnoho typů a značně se od sebe odlišují.

Původní, nezničené plochy botanici označují jako primární deštný les. Na mnohých místech byl už tento porost částečně zničen - takové lesy se změněnou druhovou skladbou se nazývají sekundární deštný les.Deštný prales se mění také se stoupající nadmořskou výškou. Typický deštný les roste nejčastěji v nižších nadmořských výškách, okolo 400-800 m n. m. Můžeme jej však najít i přímo na pobřežích moří a oceánů.

Horský les se rozkládá od výšky 1800 do 3000 m n. m. a vyznačuje se nižšími teplotami a menší vlhkostí. Ve výšce nad 3000 m n. m. způsobují stoupající vlhkost a klesající teplota srážení do atmosférické mlhy. Mlžný les přijímá více vody z přímé kondenzace než z dešťů. Na větvích zde nacházíme husté závoje epifytních lišejníků, kapraďorostů a mechorostů.

SMUTNÉ REKORDY

Od roku 1981 do roku 1990 vykácel člověk ve jménu lidské civilizace a jejích potřeb 150 milionů hektarů tropických deštných pralesů. Ve stejném období bylo v tropickém pásmu nově zalesněno 43,8 milionu hektarů, pouze 30,7 milionu z nich však úspěšně. Sledování vykácených míst naznačuje, že obnova může trvat celá staletí. Nízká regenerační schopnost deštných pralesů je dána mimo jiné choulostivostí semen stromů - některá ztrácí klíčivost již po několika dnech. Největšími ztrátami lesních ploch se může "pochlubit" Jižní Amerika (ročně 7,4 milionu hektarů), dále Afrika (4,1 mil. ha), Asie a Tichomoří (3,9 mil. ha). Například v Kolumbii padne tisíc stromů kvůli produkci jednoho kilogramu heroinu. Dvě stě dvacet tisíc kilometrů tropických deštných pralesů ve Vietnamu zničila americká armáda defolianty - látkami způsobujícími odlistění. Smutný rekord v odlesňování drží Brazílie (3,67 mil. ha ročně), následuje ji Indonésie (1,21 mil. ha). V roce 1987 bylo v oblasti brazilské Amazonie vykáceno a vypáleno za čtyři měsíce 50 000 km2 - armády rolníků najaté velkými vlastníky půdy zakládaly ohně, aby vyčistili půdu od poražených stromů a keřů. Obdobně se postupovalo i v dalších letech. Hustý dým se rozkládal nad územím několika milionů čtverečních kilometrů. Brazilské požáry uvolnily 500 milionů tun uhlíku, šest milionů tun sazí a milion tun oxidu dusíku a dalších znečišťujících látek. V povodí Amazonky je plánováno 80 vodních elektráren, které zaplaví 150 000 km2 lesů. Postupující vykořisťování a využívání amazonských lesů je dobře viditelné i z družicových záběrů.

V roce 1989 zbylo na světě osm milionů čtverečních kilometrů deštných pralesů, tedy o něco méně než polovina původní prehistorické plochy. V roce 1994 zmizelo ze světa každou minutu 40 hektarů tropického lesa a s tím ročně také 20 000 živočišných druhů. Tímto tempem přijde Země do roku 2020 o polovinu dnešní plochy a zároveň o 10 až 22 % živočišných druhů.

Spolu s pralesy nenávratně mizí složité ekosystémy. Víme například, že na tři tisíce druhů rostlin používají primitivní národy jako antikoncepční prostředky, čtrnáct set druhů rostlin má vlastnosti, u nichž lze předpokládat využití v boji proti rakovině. Nevíme, kolik rostlinných druhů, které nenávratně mizí, v sobě skrývá látky, které budou v budoucnu zásadní pro další existenci lidstva. Z celkového počtu 220 000 kvetoucích rostlin bylo prozkoumáno pouhých pět tisíc, přičemž ovšem vlastnosti mnohých už nebudeme mít možnost poznat. A to, jen pro příklad, přibližně čtvrtina léků je rostlinného původu, třináct procent pochází z mikroorganismů a tři procenta z živočichů...

CO ODKÁŽEME PŘÍŠTÍM GENERACÍM?

Deštný tropický prales vnímáme především jako království stromů a velkých obratlovců.


Deštný prales, neuvěřitelný svět tisí-
ců druhů rostlin, hmyzu a živočichů.
Ve skutečnosti zde vládne hmyz, houby a bakterie. Entomologové odhadují, že na jednom hektaru lesa žije více než 40 000 druhů hmyzu, pavouků a stonožek. Kdybychom zvážili celkovou hmotu všech živočichů - včetně velkých savců - žijících v deštném lese, zjistili bychom, že 10 % hmoty tvoří mravenci. Statisíce drobných tělíček, nepřetržitý potok pohybující se rychlostí dvacet metrů za hodinu a pohlcující vše, co stojí v cestě. Napadají nejen hmyz, ale i menší plazy i jiná větší zvířata, pokud se rychle neodklidí. Mravenčí řeka mizí pod zemí, kde je superorganismus mraveniště. V bornejském pralese jsem jejich útok zažil na vlastní kůži. Fotografoval jsem kácení. Postavil jsem se do koruny poraženého stromu a velcí mravenci, kteří ji obývali, se místo na lesní dělníky - kteří jejich katastrofu způsobili - vrhli na mne. Stovky kusadel se zakouslo do všech částí mého těla. Začal jsem tančit indiánský tanec, přiběhli dřevorubci a mravence na mně umlátili. Ale ještě po několika hodinách mi v hotelu manželka vytahovala z těla velká kusadla s hlavohrudí.

Ve špetce půdy je přibližně pět tisíc druhů bakterií, bez nichž je nemožné zajistit biologickou rovnováhu. Každý organismus je spojen potravním řetězcem pouze s několika sousedními druhy. Pokud vymizí jeden druh, jeho místo vyplní okamžitě další. Jakmile však vymizí více druhů, celý ekosystém se hroutí. Například hmyz a suchozemští členovci jsou natolik důležití, že kdyby zmizeli z povrchu zemského, lidstvo by nepřežilo déle než několik měsíců.

Dalším závažným momentem je neustálý koloběh vody. Vzdušná vlhkost deštných pralesů je 80 až 100 %. Vlivem slunečního záření se vzduch ohřeje a voda se odpaří. Tvoří se bouřkové mraky a ochlazené páry padají zpět v podobě deště. Nejméně polovina tropických lijáků je právě z odparů deštného pralesa. Dnes již bezpečně víme, že odlesněním velkých ploch se mění i klimatické podmínky ostatních kontinentů. Změna způsobí na jedné straně sucha, a jinde zvýšení srážek.

Na místě původních deštných lesů je buď otřesné dýmající spáleniště, nebo plantáže. Na některých místech je prales vykácen pouze pro těžbu vzácných dřev a tady zbývá pouze neúrodná zem rozrytá těžkými zemními stroji. Tropické deště dokonají dílo zkázy, spláchnou poslední zbytky slabé úrodné vrstvy země a krajinu poznamenají hlubokými jizvami.

ČLOVĚK A LES

Po staletí žil člověk s pralesem v symbióze. Sbíral jeho plody a lovil zvěř jen pro svou obživu. Ani první zemědělci nebyli zpočátku příliš na obtíž, následky mýcení lesů byly bezvýznamné. Člověk se totiž na vykácené plochy vracel za jednu či více generací. Během této doby se lesy navrátily na svá místa a ke své dřívější hustotě. Tento způsob zemědělství se někde provádí dodnes. V mnohem větší míře si však člověk v současnosti tuto divokou "džungli" podmaňuje.

Dnes, kdy je lidí stále více a půdy stále méně, přicházejí do pralesa lidé hlavně z přelidněných měst, aby zde získali půdu a založili hospodářství. Vytrženi z městských kořenů však neumějí s pralesem žít, a často lesy jenom ničí. K získání půdy vykácí stromy a spálí zbylý porost. Pěstují pak nezbytné plodiny - hlavně obilí, tykve a melouny. Z odlesněného území smývá každý rok tropický déšť asi 185 tun úrodné půdy na hektar. Půda se tak rychle vyčerpává, území se stává nepoužitelným. Lidé se po třech letech musí stěhovat dál. A koloběh pustošení se opakuje. Lidé se vrací na stejné místo už za dva nebo tři roky. Půda nemá čas se zotavit mezi dvěma nájezdy člověka.

Kromě nároků střídavého a usedlého zemědělství jsou pralesy vystavené vzrůstajícímu tlaku dřevařského průmyslu. Těží se zde tvrdé kvalitní dřevo, velmi ceněné na světových trzích. Většina vzácných druhů stromů ale roste na stěží dosažitelných místech v hloubi pralesa. Právě tam se staví sítě cest a silnic napříč celým pralesem. Odhaduje se, že každou minutu zmizí asi 5,6 hektaru lesa. Velké společnosti přemění les na pastviny a vybudují dobytkářské farmy. Maso z takto chovaného dobytka je také velmi levné, snadno se prodává do zahraničí. Tyto způsoby využití prales navždy poškozují.Z ekonomického hlediska se přitom tradiční zacházení s tropickým deštným pralesem mnohonásobně

vyplatí. Ekonomové spočítali, že z jednoho hektaru nepoškozeného pralesa v Peru je možné získat ovoce a surový kaučuk v hodnotě asi 6820 dolarů. Výtěžek ze stejné plochy půdy pro chov dobytka činí pouhé 3184 dolarů. Cesty, jak využít bohatství pralesa, aniž by se přitom zničil, jsou tedy známy. Mnoho lidí se navíc sběrem kaučuku a plodů z ovocných stromů v těchto oblastech živí. Při tradičním sběru tekutého surového kaučuku není vůbec nutné stromy kácet.

V tropickém pralese se také nacházejí obrovské zdroje nerostných surovin, hlavně bauxitu, cínu a mědi. Těžba rud je dalším z důvodů rychlého ničení pralesa. V okolí dolů se místo stromů vrší výsypky hlušiny. Taková destrukční činnost má nedozírné následky. Poničená země zůstává nadlouho zcela nevhodná pro rostliny a živočichy.

Ničení tropických deštných pralesů vede navíc k erozi půdy, k záplavám a nepříznivým změnám podnebí. Pralesy často rostou na chudé, neúrodné půdě a po jejich odstranění zůstane jen neplodná poušť. Každý rok se zdevastuje nebo naruší 16,4 až 20,4 milionu hektarů území, což odpovídá dvojnásobné rozloze Rakouska. Při takovém tempu zničí některé země pralesy na svém území kolem roku 2035. Nejvážněji to platí pro Haiti, Guatemalu a ostatní středoamerické země, dále Srí Lanku, Thajsko, Paraguay, Kolumbii a Ekvádor. Nejvíce deštného pralesa dosud zbývá v Jižní Americe.

Známe fakta, píšeme petice a - kácíme dál. Podle fosilních nálezů žil kdysi každý biologický druh řádově miliony let. Za rok tedy vyhynul jeden druh z milionu. Činnost člověka zvýšila rychlost vymírání v deštném pralese tisíckrát až desetitisíckrát. Zatím známe pouze zlomek zákonitostí, které umožňují fungování tak složitého systému, jakým tropický prales je. Bezpečně však víme, že na jeho fungování, jsme existenčně závislí i my.

JIŽNÍ AMERIKA

Tropický deštný prales zaujímá více než polovinu rozlohy Jižní Ameriky. Ještě než se začalo s využíváním jeho přírodního bohatství, zaujímal prales kolem 600 milionů hektarů, což jsou asi dvě třetiny území Spojených států. Skrz lesy této pokladnice živé přírody protékají veliké řeky, z nichž největší je Amazonka. Jediné země, kde zůstal dosud tropický prales nedotčen, jsou Guyana, Francouzská Guyana a Surinam.

Za poslední tři roky došlo k odlesnění amazonských deštných pralesů ve stejné míře jako za celou dobu odlesňování Amazonie od roku 1500. V roce 1995 pak zlomilo všechny historické rekordy. V jediném roce zmizelo 2 905 900 hektarů lesa, dvakrát více, než je roční průměr v letech 1992-1994. Zároveň to je o 38 procent více než průměrný roční úhrn těžby v letech 1978-1988, období nazývaném dekádou zkázy. Za poslední tři roky bylo zničeno 60 128 čtverečních kilometrů lesa. Celková odlesněná plocha v Amazonii se tak zvýšila z 467 tisíc čtverečních kilometrů na 530 tisíc čtverečních kilometrů. To znamená, že plocha odlesněná v Amazonii za pouhé tři roky představuje 11,34 procenta celkové zkázy v Amazonii od té doby, kdy byla v roce 1500 Brazílie objevena.

Téměř nedotčeny jsou dosud i peruánské deštné pralesy. Celá oblast se rozkládá na svazích And v nadmořské výšce okolo 4500 metrů a zasahuje až do údolí řeky Manú v Amazonské nížině. V tomto na rostliny a živočichy pestrém kraji žije pravděpodobně největší množství papoušků na světě (hlavně papoušků maka). Nepropustná pralesní džungle je ochranou zbytků starověké civilizace Paititi.

STŘEDNÍ AMERIKA A KARIBSKÉ OSTROVY

Sedm malých středoamerických států se rozkládá na území tropického pralesa. Ten trpí jak občanskými válkami, tak intenzivní zemědělskou činností. Země zde dostává úplně jinou tvář. Tam, kde byl po tisíciletí prales, táhnou se dnes nekonečné lány cukrové třtiny, bavlny, kávy a tabáku. Na ostrově Barbados byl ve snaze vydělat co nejvíce peněz veškerý prales nahrazen poli cukrové třtiny. Pro ostrovy je prales nezbytný. Funguje jako houba, protože zadržuje všechnu dešťovou vodu. Díky tomu netrpí tyto oblasti nedostatkem vody. Nezodpovědný přístup k životnímu prostředí způsobil problémy v oblasti Panamského průplavu. Odstranění pralesa v okolí kanálu s sebou přineslo intenzivní půdní erozi. Aby mohly větší lodě proplouvat mezi Tichým a Atlantským oceánem, budou se muset vynaložit miliony dolarů na odstranění bahna ze dna kanálu.

JIHOVÝCHODNÍ ASIE

Již od konce šedesátých let se v jihovýchodní Asii těží ve velkém dřevo na vývoz. Dřevo z rozsáhlých území tropických lesů je v cizině velmi ceněno. Odlesňování má vliv na podnebí této oblasti. Například na severozápadě Malajského poloostrova se podstatně snížilo množství srážek, následkem čehož zde bylo omezeno pěstování rýže na bažinatých políčkách (paddy). Dvacet tisíc hektarů této půdy museli dokonce obyvatelé pro nedostatek vláhy opustit.

K odlesňování dochází prakticky ve všech oblastech jihovýchodní Asie. Stromy se kácí v Laosu, Kambodži, Thajsku, Malajsii, Indonésii i na Filipínách.

V Kambodži ještě před rokem 1970 pokrývaly deštné pralesy tři čtvrtiny rozlohy. V současnosti jsou už jen na méně než čtyřiceti procentech povrchu. Pokud bude kácení stromů pokračovat dosavadním tempem, zmizí tamní deštné pralesy do roku 2005.


Devastace pralesa na Kalimantanu.
Také většina ostrovů Indonésie již své bohatství lesů ztratila. Na přelidněné Jávě zbyly pouze v několika malých národních parcích. Stejná situace je na sousedních ostrovech Bali a Lombok. Pokračuje devastace tropických deštných lesů na třetím největším ostrově světa Kalimantanu. Sever, na kterém leží malajská provincie Sabah, je kromě nepatrných ploch národních parků odlesněn. Ale ani západní malajská provincie Sarawak již pralesy příliš neoplývá. Pouze centrální Kalimantan tvoří souvislá enkláva primárních deštných lesů. Jsou však poškozeny četnými požáry. Stopy posledního ničivého požáru na východním pobřeží z roku 1983, kterému podlehly tisíce hektarů, jsou patrné dodnes.S požáry se však tropický deštný prales vyrovnává mnohem snadněji, než s devastací způsobenou člověkem. Ohně, i když jsou děsivě ničivé, byly vždy součástí života v tamních ekosystémech.Kalimantan je jedním z posledních míst na Zemi, kde ještě žijí lidé téměř na úrovni doby kamenné. Ale i k roztroušeným dajáckým rodům pomalu proniká civilizace. Východní pobřeží ostrova není ještě spojeno silnicí, a tak jsou některá města dostupná pouze letecky nebo lodí, ale je pouze otázkou času a peněz, kdy tomu bude jinak. Bohužel, tropické pralesy nejsou jediným bohatstvím tohoto ostrova, jsou zde také naleziště ropy a značná nerostná bohatství včetně uhlí. Také jih Kalimantanu je již téměř odlesněn, na všech řekách plují vory složené z mohutných těl pralesních velikánů.

AUSTRÁLIE A NOVÝ ZÉLAND

Díky tlaku veřejnosti se zachránily unikátní pralesy na ostrově Tasmánie. Lesy, které nenajdeme nikde jinde na zeměkouli, měly být se souhlasem australské vlády počátkem 80. let vytěženy. Stovky demonstrantů však vlastními těly zabránily přístupu dřevorubcům. Vláda ustoupila a krásné pralesy byly později vyhlášeny územím Světového přírodního dědictví.

AFRIKA

Kácení tropických pralesů pro získání orné půdy a obživu je typické i pro oblasti střední a jižní Afriky. Všude se alespoň trochu kácí pro dřevo a aby se uvolnilo místo zemědělským kulturám, místy dokonce průmyslovým závodům. Nebezpečí zmizení lesů hrozí hlavně na Madagaskaru, v Zairu a Středoafrické republice. Zachránit jedinečné přírodní bohatství Madagaskaru pomáhá i Světová nadace pro ochranu přírody, která poskytuje peníze a odborné rady.

ZELENÉ KRÁLOVSTVÍ MADAGASKARU

Obecně se udává, že madagaskarské deštné lesy ztratily ze své původní rozlohy již 75 %. Alarmující rozměr tohoto čísla není jen v jeho velikosti. Daleko více zaráží rychlost, s jakou člověk stihl tak obrovské plochy vykácet. Nutno podotknout, že velké těžařské společnosti, známé především svým neblahým působením v Jižní Americe a Asii, nemají na Madagaskaru doposud velký význam! I přesto jsou odlesněné plochy varujícím mementem. Lidé totiž svou mravenčí, neutuchající "pílí" zvládli za pomoci jednoduchého nářadí zlikvidovat během posledních přibližně padesáti let celou polovinu původní rozlohy tropického deštného lesa na tomto ostrově. Pokud uvážíme, že člověk obsadil ostrov prakticky jako poslední živočišný druh přibližně před 2500 lety, stihlo několik generací za poslední století zdevastovat tamní přírodu tak, jak se to jejich předkům nepodařilo za více než dvě tisíciletí.

V případě Madagaskaru jsou tato čísla o to smutnější, že s každou vykácenou plochou vymírají druhy rostlin a živočichů pro lidstvo doposud neznámé a nenahraditelné, jelikož rostou a žijí pouze tam. Díky řadě mezinárodních projektů, mezi nimiž vyniká především aktivita organizace WWF (World Wildlife Fund for Nature), se situace stabilizovala a podle vyjádření některých expertů je úbytek původních deštných lesů již zastaven. Domorodci pálí dřevěné uhlí z rychle rostoucích introdukovaných blahovičníků (Eucaliptus) a v mnohých oblastech zjistili, že zachovalý deštný les může přinést řadě obyvatel alespoň základní prostředky ke skromnému živobytí. Na většině ploch s původním porostem tropického deštného lesa vyhlásila totiž malgašská vláda přírodní rezervaci nebo národní park a tato státem chráněná území jsou pro biology tím nejzajímavějším, co lze ze zbytků divoké přírody vidět. Domorodci znalí místních poměrů a často slušně proškolení zahraničními odborníky jsou schopni vám podat velmi zajímavé informace a ukázat řadu vzácných druhů, kterých si netrénované oko přecivilizovaného Evropana ani nevšimne. Možná to je jediný racionální přístup, jak se vypořádat se stále tvrdším negativním vlivem člověka na přírodu - co ještě stojí za to, velmi přísně chránit a domorodce cílenou ekologickou výchovou přesvědčit o tom, že jeho relativně slušný život záleží na tom, bude-li mu za chalupou růst tropický deštný les, a nikoliv bědné políčko s kukuřicí.

Zpracovali Michal Novotný, Vladislav Jiroušek, Libor Kunte


CESTA PRALESEM

V srdci Malajského poloostrova, daleko od hlučných pulzujících měst dnešní rychle se rozvíjející Malajsie, leží přírodní poklad v ryzí, nedotčené podobě. Pravý tropický deštný prales. Neuvěřitelně živoucí tisíci druhy rostlin, hmyzu, živočichů - národní park Taman Negara. Nachází se zde údajně jedna z nejstarších forem deštného pralesa na Zemi.

Park leží asi 120 kilometrů severovýchodně od Kuala Lumpuru. Z vesničky Tembeling se musí lodí proti proudu stejnojmenné řeky a pak už jsme v místě zvaném Kuala Tahan, které je zároveň oficiální bránou do parku.


ZEM PLNÁ PIJAVIC

Zprvu nás trochu překvapila na náš vkus příliš civilizovaná chatová osada s hezkými dřevěnými bungalovy pro pohodlnější turisty na obou březích řeky. Naše počáteční zklamání ale brzy odeznívá, když se jen pár metrů za poslední budovou noříme úzkým chodníčkem do hustého pralesa.

Vybrali jsme si chodník směřující proti proudu řeky Sungai Tembeling po jejím pravém břehu až do osady Kuala Terengganu. Když jsme se ptali na cestu a na vzdálenost, odvětil nám jeden z domorodců: "Je to celých devět kilometrů. Už je poledne a to už do večera nestihnete. Je to celodenní záležitost." Jen jsme se pousmáli a směle se vydali na cestu. S dostatečnou zásobou pitné vody a jídla na dva dny.

Zpočátku snadný chodník začíná prudce klesat a zase stoupat s každým bočním přítokem do řeky v podobě třeba jen nepatrného potůčku. Další překážkou jsou velké kořeny stromů tvořící z chodníku překážkovou dráhu. Také spousta spadaných stromů rozhodně náš postup neurychluje. Ale ze všeho nejhorší je horko a obrovská vlhkost vzduchu, která až dusí. A tak při našem hlemýždím tempu brzy vzpomínáme na slova domorodce. Po několika kilometrech objevujeme v jednom z potůčků hlubokou tůň s čistou vodou. S povděkem a radostným mručením se noříme do chladivé lázně. Najednou se odněkud z protisměru našeho postupu zjevuje propocený turista, podle přízvuku Australan. Vyjeveně hledí ve svých dlouhých nohavicích a vysokých botách na dvě nahé cákající se postavičky. "Vy nemáte problémy s pijavicemi?" zní jeho udivená otázka. Už máme nějakou tu zkušenost z tropických džunglí a víme, že pijavice hrozí především z listí spadaného na zem. Při odpovědi: "Ani ne. Jsou tady nějaké?" si pro jistotu pokradmu prohlížíme naše bosé nohy obuté jen v sandálech. Žasnu, když mezi prsty objevuji hned dvě potvůrky, už řádně napité krví. Kamarád je na tom podobně a honem také s odporem strhává nezvané hosty. Pijavice sáním narušují ty nejjemnější cévy, a navíc do rány vpouští látku zamezující srážení krve. Rány potom krvácí v nepravidelných intervalech ještě několik hodin. Od této chvíle se už při chůzi neubráníme častým pohledům na naše nohy. Teprve teď na zemi vidíme desítky vztyčených pijavic nejrůznějších velikostí, které se na listech chodníku lačně kývají sem a tam jak ručička metronomu. Čekají na svou příležitost. Když se zastavíme, třeba jen na pár vteřin, jejich vyčkávání vystřídá píďalkovitý úprk ze všech stran směrem k našim nohám. Nechápu, jak se tady holky uživí při tak velkém počtu konkurentek a nepatrném množství masochistických turistů, jako jsme my.

TROPICKÁ BOUŘE

Po dlouhých hodinách trmácení zeleným vedrem ohlašuje visutý most přes větší přítok blízkost naší vesnice. Tam zjišťujeme, že ještě i odtud občas jezdí motorová loďka zpět dolů do našeho dnešního výchozího bodu. Je dobré mít únikovou cestu, protože naše nadšení z džungle poněkud ochladlo díky dotěrným moskytům.

Schyluje se k večeru a my nemáme stan. Je potřeba se poohlédnout po vhodném místě k přenocování. Původně jsme chtěli dorazit až k osm kilometrů vzdáleným vápencovým jeskyním a přenocovat tam, ale unaveni horkem a dlouhou chůzí se rychle rozhodujeme dojít do tmy alespoň k nedaleké dřevěné pozorovací věži a strávit noc na ní. Věž je zastřešená a určená právě nouzovým návštěvníkům a také k pozorování života v džungli.

Na věži potkáváme už zabydlené podobné nadšence, jako jsme my - skupinu čtyř mladých cestovatelů z Anglie, Skotska, Kanady a Nového Zélandu. Místa je však dost, a tak po večerní koupeli v potoce společně u ohně vykládáme o všem možném. Miluji takovéto večery v divoké přírodě s kulisou tajuplných zvuků z noční džungle, a nebýt přicházející bouřky, asi bychom besedovali ještě dlouho.

Je těžké popisovat tropickou bouřku uprostřed deštného pralesa někomu, kdo ji na vlastní kůži nezažil. Ale zkuste si alespoň představit desetkrát hustější déšť, než je nejsilnější možný slejvák u nás. A blesky a hromy tak silné a tak často po sobě, že je víc světlo než tma.

Tu noc se stala jedna z nejpodivnějších věcí, jakou jsem kdy zažil a pro niž těžko nacházím vysvětlení. Všichni už spali a dunící hromy vystřídal již ne tak hustý, zato vytrvalý, monotónní déšť. Ležím s očima otevřenýma do absolutní tmy a hlavou mi běží film vzpomínek a představ jako člověku, který je již dlouhou dobu daleko od svých blízkých. Stejnoměrný déšť bez jediného hromu už dlouho bubnuje na střechu naší věže. A najednou se to stalo. Zčistajasna vzduch proťala tak ohlušující nepředstavitelná rána, že nic tak intenzivního jsem doposud neslyšel. Byl to jeden jediný úder, při kterém celá konstrukce nadskočila a zakymácela se, jako by pukla země. Neobjevil se přitom žádný záblesk a ozvěna z okolních kopců vracela tuto ránu ještě hodně dlouho. Pak se rozprostřel znovu už ničím nepřerušovaný trvalý déšť.

JESKYNĚ

Ráno opouštíme ještě spící spolunocležníky a naše cesta vede k jeskyni Gua Kapayang Kecil. Jde se nám lépe než včera, protože batohy zůstaly skryté za námi v džungli. Přesto nám pouhých šest kilometrů pochodu trvá několik hodin. Jeskyně jsou velké členité prostory ve vápencové skále, děravé jako ementál. Pištění netopýrů z hlubin svědčí o dalších prostorách tam někde ve tmě. Shodujeme se, že jeskyně jsou skvělým místem k přespání. Přesto si s sebou příště vezmu stan. Noční rej moskytů totiž umožňuje spát pod širákem pouze pod hustě tkanou plátěnou plachtou, chránící před jejich lačnými sosáky. A ve zdejším vedru, které nepřestává ani v noci, je noc pod takovou plachtou útrpnou koupelí ve vlastním potu.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group