ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ALBÁNSKÝ DENÍK

 

Byl listopad roku 1998. Stáli jsme před budovou pošty v kosovské vesnici Prilepo. Byla bez střechy, očouzená požárem, puklé stěny pomalované nacionalistickými hesly. TADY JE SRBSKO, vévodil všemu rudě vyvedený obří nápis. Pod ním však bíle svítil albánský dovětek, který uváděl věci na pravou míru: TADY JE POŠTA, IDIOTE...

O půl roku později před poštovní budovou v severoalbánském městě Kukës stojí zástup uprchlíků začínající u dvou budek s telefonními automaty. Fronta na chodníku je opravdu nekonečná. Lidé čekající dlouhé hodiny na telefon znuděně pozorují projíždějící auta albánské policie i humanitárních organizací a přemýšlejí, zda se dnes dozvědí něco o příbuzných, známých, milovaných, kteří se jim ve zmatku posledních dní ztratili... Pokračujeme dál a víme, že tohle ještě zdaleka nemá s obrazem skutečné apokalypsy nic společného.

Autem je to z Prahy do Ancony, přístavu na východním pobřeží Itálie, asi 15 hodin. Nedaleko leží jedna z vojenských leteckých základen, odkud startují letadla NATO k operacím nad jugoslávským územím. V zimě ‚94/'95 jsme odtud létali obřími Herculesy do obleženého Sarajeva. Dnes večer se tu nalodíme na trajekt a opět se vydáme směrem na východ...

Někdo mě budí ze spánku. Je krásná, jarně a mořsky vlahá noc a já ležím ve svém vojensky zeleném spacáku na přídi velké dopravní lodi plující do albánského přístavu Durrës. Mžourám na zarostlý obličej: "Co se děje?" Ústa patřící hlavě s vojenskou čapkou na mě mluví neznámým jazykem, ruka v maskáčovém rukávu ukazuje ke schodům na vyšší palubu.

"I am sorry, myslel jsem podle toho pytle, že patříte k nám. Naši chlapci mají nahoře vyhrazenou zvláštní místnost..." Pohledem na jeho ramenní nášivku se ujišťuji, že jsem pochopil dobře. KOSOVSKÁ OSVOBOZENECKÁ ARMÁDA (UCK)... Jako jeden z mnoha se stará po celé Evropě o rekrutování kosovsko-albánských dobrovolníků pro válku proti Srbům a nijak zvlášť se svým úkolem netají. Dívá se zasněně ke hvězdné obloze: "Taky je třeba co nejdřív zabít Miloševiče, good night, boy..."

Před pouhým půlrokem nebylo vojáků UCK zdaleka tolik jako teď. Tehdy také nebyl na útěku milion lidí... Ve městech ještě fungovaly bary. Ty srbské byly prázdné a měly otevřeno do rána, albánské narvané k prasknutí s policejní hodinou o půlnoci. Celkem přesné vyjádření poměrného zastoupení znepřátelených etnik i skutečného poměru sil... Před pouhým půlrokem jsme v Kosovu viděli tisíce utečenců, kteří váhavě uvěřili Miloševičovým slibům a vraceli se z horských útočišť zpátky do vesnic.

Ve skutečnosti měli na vybranou ze dvou zel: překonat těžkou zimu v horách, kam utekli před fatálním řáděním srbských paramilitantních bojůvek, nebo přežít ve spálených domech, jejichž stěny byly pomalovány srbskými hesly stejně jako pošta v Prilepu. Potřeba tepla a suchého místa pro postel byla většinou silnější než strach z opětovného vpádu maskovaných mužů, ostatně v horách by starci a kojenci zimu zcela jistě nepřežili. A na jaře se uvidí...


TIRANA, JARO 1999 - NA ÚTĚKU

"Netušili jsme, že budeme muset tak brzy utíkat znovu a definitivně," říká maminka asi desetiletého chlapce v baseballové čepici. Nese umělohmotný talíř plný polévky a v rozhovoru pokračuje za chůze po kraji hrací plochy největší sportovní haly v Tiraně. Syn ji sleduje s nakrájeným bochníkem světlého chleba a velkým kelímkem vody. Obratně se vyhýbají davu ostatních uprchlíků: "Když k nám do Mitrovice vtrhli v neděli 4. dubna maskovaní Srbové a vyhnali nás z bytu, strašně jsem se bála, ale to trvalo jen pár desítek minut. Vyplatili jsme se a naštěstí jsme to přestáli bez úhony. Netušila jsem, že to, co uvidím o pár dní později, bude tisíckrát horší..." Docela hezká žena stoupá po schodech mezi sedadly hlediště až na první galerii, kde má její rodina rozložené matrace. "Nikdy jsem totiž neviděla tolik bídy soustředěné do jednoho místa jako v Kukësu, kterým jsme museli na cestě sem projít," říká tiše. Předává polévku starému pánovi na žíněnce a osvobozené ruce dokreslují pokračování příběhu: "Hranici jsme překračovali v Morině. Podařilo se mi naštěstí ukrýt trochu peněz před těmi srbskými vrahy," ukazuje s odzbrojující upřímností směrem k vlastnímu klínu, "takže jsme po noci strávené ve škole se sedmdesáti lidmi v jedné třídě mohli opustit tu apokalypsu na severu a vydat se sem, do Tirany. Chtěli jsme do italského tábora, ale ten už je beznadějně plný. Tak nám známí pomohli dostat se aspoň do basketbalové haly." Z nadhledu jsou dobře vidět přímo pod koši ležící desítky žíněnek a výdejní linky na vodu, polévku a chléb u střídaček soupeřů. Skupinky uprchlíků poslouchají zprávy s ušima přitisknutýma k malým tranzistoráčkům. Už týdny tu žije na 700 lidí.


PRIŠTINA, PODZIM 1998 - O CO ŠLO V KOSOVU

Kuštrim, kdysi dávno učitel, teď řidič humanitární Organizace Matky Terezy, nám v listopadu ukázal, o co v Kosovu jde. Zavedl nás do střední školy v Prištině, kde předtím učil: vytlučená okna, stržené knihovny, polámané stoly a židle poházené po chodbách. Na podlahách papír a zbytky střepů praskající pod nohama.

"Museli jsme si postupně vybudovat paralelní strukturu školství," vysvětloval, když jsme společně zaháněli vlezlou listopadovou zimu v albánském baru. "Postupně jsme totiž ztratili možnost normálně učit. Jednoduše přestaly přicházet peníze na výplaty. Přednášeli jsme zadarmo po bytech, měl jsem příjem okolo 100 marek za měsíc od rodičů studentů navštěvujících mé domácí kurzy... Totéž se týkalo třeba doktorů, kteří neměli možnost atestovat a byli vyházeni z velkých státních nemocnic... Teď se ale všechno radikálně změnilo," dodal Kuštrim, rozvážející humanitární pomoc, "moje místo je za volantem, to je momentálně daleko důležitější..." Netušili jsme, že se nevidíme naposled.


KUKËS, JARO 1999 - PĚŠÍ DEN

Náš džíp s pohonem na všechna čtyři kola šplhá po rozbité silnici směrem na sever. Doprovázíme první náklad české humanitární pomoci vypravený v rámci kampaně SOS KOSOVO 1999 do oblasti severoalbánského města Kukës, kde je největší koncentrace kosovských uprchlíků. Dva náklaďáky jsou naloženy hlavně těstovinami, dětskými výživami a dekami. Prostor nahoře pod plachtou je do posledního místečka napěchován umělohmotnými kanystry na vodu. Neohrabané traky na obtížné albánské cestě zdržují. Přestože jsme vyjeli za úsvitu, dorážíme na místo až těsně před západem slunce. Zaznamenáváme první dojmy - všude kolem jsou davy lidí.

Etnické čištění, už vžitý způsob řešení národních mindráků a pomsty za minulost, dostoupilo na Balkáně nejgrandióznějších měřítek za posledních deset let. V dubnu 1999 je v albánském Kukësu 150 000 lidí, z toho 130 000 uprchlíků z Kosova, původní Albánci tvoří sotva šestinu současného osídlení. Na dlouhých vlnách posloucháme české rádio a musíme se smát prohlášením některých našich politiků, že za to může bombardování NATO.

Hledáme místo, kde budeme podle dohody skládat humanitární náklad z Čech. Je večer a náklaďáky albánské armády právě přivážejí na náměstí asi dvě stovky uprchlíků, ti na hranice dorazili po svých. Z hraničního přechodu Morina je do Kukësu 15 kilometrů, které by už byly nad jejich síly. Je totiž pěší den, do Albánie dnes neprojelo jediné kosovské auto či traktor. Ale přišlo deset tisíc lidí. Deset tisíc lidí za jediný den. Bezprostředně kolem nás jich je sotva dvě stě, ale i tohle množství působí hrozivým dojmem... Denní rekord tady bude dosažen zítra - Dvacet tři tisíc příchozích. Ale to bude až za dvacet čtyři hodin, kdy Srbové pustí traktory.


PRIŠTINA 1998 - MRAZENÍ V ZÁDECH

V parku před univerzitou v hlavním městě Prištině pochodovala pod jugoslávskou vlajkou skupinka na krátko ostříhaných mladíků. Když uviděli kameru, zastavili se a začali skandovat: "SERBIA DO TOKIA, SERBIA DO TOKIA..." Překlad vyvolával mrazení v zádech i s vědomím, že představu Velkého Srbska táhnoucího se přes celou Asii brali sami křiklouni jako nadsázku. Zeptali se, odkud jsme, a po pár vzájemných pohledech nás akceptovali: "Češi? Dobrý národ, chytrý, dokázali jste se vždycky vyhnout zodpovědnosti. To my do toho jdeme natvrdo, po zimě už bude všechno jasné. Nezapomeňte, že jste Slované." A spustili znovu jako kolovrátek: "SERBIA DO TOKIA, SERBIA DO TOKIA..."


ALBÁNIE 1999 - VELKÁ TRAKTOROVÁ ODYSEA

Slunce zapadá a ženské znavené dlouhými kilometry pochodu usedají na trávník a na chodníky kolem náměstí. Těžce si zouvají boty a "staří" uprchlíci jim polévají zbědovaná chodidla studenou vodou z plastových láhví. Děti spí a hlavičky se jim bezmocně klimbají, když je dospělí sundávají z náklaďáků a pokládají na zem vedle kufrů, batohů a ranečků s věcmi. Problém je se starými nepohyblivými lidmi. Nejsou schopni seskočit z korby, muži si je podávají a opatrně je skládají na zem vedle dětí. My se ukládáme na noc do stanů albánské katolické charity a děláme dobře, protože brzy ráno dotvoří obraz apokalypsy obrovský liják.

Neuvěřitelně silný déšť okamžitě proměňuje okolí města v podivuhodný svět bahna a igelitu. Srbská logika navíc určila, že dnes bude traktorový den, takže se silnice před i za hraničním přechodem Morina rychle zaplňuje šňůrou nejrůznějších povozů, traktorů, vlečených aut a dokonce i zahradních fréz. Proud se pohybuje a plahočí bez ohledu na počasí, na poloprázdné gumy či úplně holý ráfek, bezmocně se kroutící na zadní ose valníku. Igelitové plachty jsou naduté živými lidmi. Občas se objeví hlava, která už nemohla dýchat, a trochu nepatřičně a udiveně trčí zpod průhledné plachty.

Sucho je pouze pod střechou vlastního přechodu, v místě, kde jindy probíhá normální celní a pasové odbavení. Srbští milicionáři na druhé straně hranice lidem berou doklady, auta a traktory mají stržené poznávací značky. Albánští policisté stíhají evidenci příchozích s přehledem - každý traktor se stává samostatnou statistickou jednotkou, kterou tvoří velitel traktoru, většinou šofér, plus 14, 17, 25 nebožáků... podle toho, kolik se jich na povoz vešlo. Tak zní i údaj na kartičce, jež se na čas stává jediným dokladem dané skupiny uprchlíků: Novák + 14.

Z jednoho valníku sesedá starý muž a proti předpokladům nemíří k policistům, ale k nám. Postupně obejme všechny novináře, kteří jsou v dosahu, a stále opakuje: "Děkuji, děkuji vám, že tu jste, děkuji Bohu, že se o tom všem svět dozví..." Šílenství dalšího dne je dovršeno.


KOSOVO 1998 - POZOROVATELÉ

V roce 1998 bylo na území Kosova rozmístěno 2000 pozorovatelů OBSE. Bývalý učitel Kuštrim nám několikrát opakoval: "Jejich oranžová auta jsou pro nás symbolem, zprávou, že se Západ na Kosovo úplně nevykašlal. Ale všichni si uvědomujeme, že dohoda, kterou teď v Bělehradě uzavřeli Miloševič s Richardem Holbrookem, neřeší skoro nic..." Humanitární organizace dál zásobovaly paralyzovaná území potravinami a dál pomáhaly obnovovat spálené domy, ale Srbové zjevně nechtěli, aby svět Kosovanům pomohl - dostat vízum bylo stále složitější a na přelomu roku už nepomáhala ani ID karta vysokého představitele humanitární organizace. V ten večer, kdy jsme naposledy mluvili s albánským humanitárním řidičem Kuštrimem, se všichni diskutéři v baru shodovali: zdaleka ještě není konec.


ALBÁNIE 1999 - PLÁČ

"Když není co dělat, propukají psychické problémy," říká asi třicetiletý pohledný Albánec Naser. Jeho žena leží spolu se dvěma stařenkami pod plachtou, na které osychají poslední kapky deště, a pláče. Muž omluvně dodává: "Spočítala si, že už se 14 dní nemyla, a bojí se, že děti dostanou vši. Ale za chvíli to bude dobré, musí jít rozdělat oheň a to nebude po tom dešti nic snadného..."

Všude kolem jsou traktory a valníky. Tady zatím končí "Velká traktorová odysea". Zaplněno je každé místečko v dohledu, mezi kabinami už jsou natažené šňůry na prádlo. Naser - byl inženýrem v továrně a poté, co ho Srbové vyhodili z práce, se živil jako farmář - usedá do kabiny traktoru, nahodí motor a trochu jej protúruje. "Musím ho udržovat v pohotovosti, aby byl v pořádku, až pojedeme domů. Bude to už brzo, Miloševič to bombardování nemůže vydržet," libuje si napůl pro sebe, napůl pro nás.

Večer už Nasera nenajdeme. Zmizel i s traktorem, ženou a dětmi. Sousedé nám říkají, že prý Řekové otevřeli národní kemp, kde bude zajištěna základní zdravotní péče jako ve všech táborech organizovaných vládami pomáhajících států. Naser s rodinou se prý okamžitě sbalil a odjel, protože jeho matce dochází zásoba inzulinu...

Jedeme zpátky na jih. V hospodě napůl cesty z Kukësu do Tirany potkáváme bývalého učitele Kuštrima, jak si dává do nosu s pracovníky OBSE, kteří jedou po měsících práce v Bajram Curri na dovolenou. Měl štěstí, že nezmizel jako většina těch, kdo spolupracovali s humanitárními organizacemi nebo s kýmkoli ze zahraničí. Srbové po nich šli s obzvlášť velkým gustem.


KONEC DUBNA 1999

Přístav Durrës nikdy nezažil takový nápor. Vypadá to, že všichni přijíždějí a zároveň odjíždějí. Humanitární pomoc se valí v rozměru stovek tun denně. Před pracovníky humanitárních organizací a před představiteli albánské vlády zůstává ten nejtěžší úkol - přesvědčit uprchlíky z Kosova, že jejich problém nebude vyřešen za pár týdnů a že je nutné, aby se znovu zvedli a vydali na cestu, tentokrát do středu či na jih Albánie, kde bude možné postarat se o dlouhodobě nemocné, o slabé, o ty, kteří by na divokém severu určitě nepřežili...



HUMANITÁRNÍ KATASTROFA

Všechno začalo smrtí maršála Tita (1892-1980), která jako červotoč začala rozdrobovat soudržnost národů Jugoslávie. Rozklad se datuje od devadesátých let, kdy s rozpadem komunistického bloku a mnohonárodnostních států nahradili jugoslávští politici starou ideologii nacionalismem a úzkými zájmy svých republik. Dnes, po devíti letech, se život na tomto území proměnil v peklo.

Jugoslávie byla prohlášena Federativní lidovou republikou v září 1945. Josip-Broz Tito - legenda protifašistického odboje - získává ve volbách do Svazového shromáždění 90,84 % hlasů a stává se předsedou vlády a ministrem zahraničí. Pokouší se najít vlastní cestu ke komunismu založenou na dělnických samosprávách, na tržně ekonomických tendencích a samostatné zahraniční politice. Titovy úspěchy jak v zahraniční politice (Jugoslávie vstupuje roku 1961 do pětadvacetičlenného seskupení nezúčastněných států), tak i při budování "socialismu" (rozvinutý průmysl a poměrně vysoká životní úroveň) zapříčinily, že byl opomíjen Titův kult osobnosti. Teprve po jeho smrti se začalo poukazovat na jeho chyby.

První se osamostatnilo nejbohatší a ekonomicky nejvyspělejší Slovinsko. Po něm se ozvalo Chorvatsko. Tam situaci zkomplikovalo 300 000 Srbů, kteří nechtěli hrát v novém státě podřadnou úlohu. Srbové v Krajině, kde tvořili po staletí místní usídlenou většinu, vytvořili vlastní administrativu a zmocnili se i východní Slavonie. Samostatnost Chorvatska uznalo jako první v roce 1991 Německo, a to bez předběžné dohody s členy EHS. Tímto chybným tahem byl urychlen rozpad Jugoslávie na nacionálních principech.

Po Chorvatsku se přihlásila o nezávislost Bosna a Hercegovina. Nezávislost prosazovali především muslimští politikové s cílem vytvořit v Evropě muslimský stát. Výsledkem byla dlouhá bratrovražedná válka, v níž USA podporovaly muslimsko-chorvatskou vládu v Sarajevu a spolu s Německem umožnily Chorvatsku vyřešit i odtržení Krajiny. Chorvatská armáda porazila milice krajinských Srbů, aniž dbala na modré přilby OSN dohlížející tam na příměří. Zároveň probíhala masová etnická čistka, při níž bylo vyhnáno přes 200 000 Srbů.

Známé daytonské mírové dohody, podle nichž se Miloševič vzdal podpory krajinských a bosenských Srbů, sice formálně sjednotily Bosnu a Hercegovinu, ale vnitřně zůstala rozdělena na muslimsko-chorvatskou Federaci Bosny a Hercegoviny včetně Sarajeva a na Republiku srbskou. USA i EU se potom vměšovaly do vnitřních záležitostí Republiky srbské, což vyvrcholilo tím, že evropský pověřenec EU sesadil prezidenta Poplašena. Nikdo se také nezajímal o osud 700 000 srbských uprchlíků z Chorvatska, Bosny a Hercegoviny žijících v Srbsku. To všechno vyvolalo nedůvěru Srbů k dohodám se státy NATO, jak o tom informoval pověřenec OSN pro Jugoslávii Jiří Dienstbier, a vytvořilo nepříznivou atmosféru pro jednání na zámku Rambouillet.

Počátky humanitární katastrofy ale spadají už do období těsně po daytonských dohodách, kdy dal Západ jasně najevo, že Kosovo je Miloševičovým písečkem. Miloševič tak mohl začít plnit svůj slib, který dal kosovským Srbům v roce 1987 jako čelný představitel srbské komunistické strany, když při řešení konfliktu mezi Srby a Albánci prohlásil: "Nikdo nebude mít právo vám ubližovat."

Pro Srby je Kosovo jakýmsi "Jeruzalémem", srdcem království, rozvráceného Turky po bitvě na Kosově poli (1389). Po nezdařeném protitureckém povstání v 17. století Srbové houfně Kosovo opouštěli a začala turecká kolonizace prostoru spřízněným albánským etnikem. Návrat Srbů do Kosova se datuje rokem 1918 po vzniku Jugoslávie. Soužití obou etnik přinášelo neustálé problémy nejen vzhledem k náboženským rozdílům, ale u Srbů především z obavy, že jejich stagnující porodnost umožní, aby je Albánci početně přečíslili. Ústřední vláda v Bělehradě se proto v roce 1989 rozhodla zbavit Kosovo autonomního statusu. Rok nato vyhlásilo 111 poslanců rozpuštěného parlamentu samostatnou republiku Kosovo v rámci Jugoslávie.

Začaly první nepokoje, demonstrace, jež srbská policie nevybíravým způsobem rozháněla. V roce 1996 se zorganizovala Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), docházelo k vzájemnému napadání, které postupně přecházelo k vyvražďování. Není jistě bez zajímavosti, že když se v roce 1996 objevily první zprávy o činnosti UCK, nevěnoval jim Miloševič pozornost. Potřeboval záminku, aby mohl začít s etnickými čistkami a splnit tak svůj dávno vyslovený slib.

Spálená a vylidněná země na jedné straně a tragédie utečenců na straně druhé. Zničenou zemi může obnovit novodobý "Marshallův plán", ale kdo pomůže těm, kteří přišli o své blízké a trpí traumatem prožitého utrpení, v nichž se usídlil pocit strachu, nenávisti či odplaty?
červen 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group