ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

STRACH Z CIZINCŮ - MIGRACE NA KONCI STOLETÍ

 

TO, CO OPRAVDU OVLIVŇUJE JEDNÁNÍ POLITIKŮ NA NEJVYŠŠÍ ÚROVNI, JE STRACH. OBAVA Z MIGRACE "NEKONTROLOVATELNÝCH ŽIVLŮ" ZDVIHÁ EMOCE PROSTÝCH LIDÍ, AKTIVIZUJE TEORETIKY DEMOKRACIE A LÁME DNES JIŽ PŘEŽITÉ PŘEDSTAVY O NEVMĚŠOVÁNÍ SE DO SUVERENITY STÁTŮ, ODKUD LIDÉ UTÍKAJÍ.
NÁMI I POLITIKOU HÝBE STRACH Z NEVRATNÝCH ZMĚN, MY VŠICHNI MÁME

 


STO MILIONŮ V POHYBU

Migrační proudy dnes představují sto milionů lidí po celém světě. Směry a cíle migračních proudů se přitom neustále mění. Pokud například z Evropy odcházely po celá staletí desítky milionů kolonizátorů, obchodníků, osadníků a misionářů do celého světa, po druhé světové válce se situace obrátila, a dnes proudí miliony lidí směrem k Evropě. Dokladem tohoto trendu je třeba Itálie, která byla až do šedesátých let zemí, odkud se odcházelo za chlebem do zahraničí. Během deseti let se podíl vystěhovalectví a přistěhovalectví bez jakýchkoliv podnětů vyrovnal a dnes podíl přistěhovalců dramaticky stoupá. Z Itálie dnes odcházejí pouze nadaní a úspěšní lidé, kterým zvláště USA poskytují větší šance na úspěch či seberealizaci, zatímco Itálie se s rolí hostitelské země vyrovnává jen s obtížemi. Také struktura přistěhovalců se v posledním století mění. Většina z nich se snaží dostat za lepším živobytím, ale to je jen velice hrubě řečeno. V bližším pohledu jsou důvody a popudy k migraci daleko rozmanitější.

Nejčastější pohnutkou k tomu, aby člověk opustil svoji vlast, jsou hluboké a zřetelné rozdíly v kvalitě života. Popudem k pohybu bývá rozdílná výše ekonomického zázemí, snadnější obživa a lepší hmotná úroveň. Vystěhovalectví ale může často být jediným způsobem, jak vůbec přežít. Vzpomeňme na hromadný exodus Slováků do Nového světa, a nehleďme skrz prsty na emigranty z těch rozvojových zemí, ve kterých vlády nejsou schopné vytvořit alespoň trochu výkonné ekonomické klima.

Druhou nejčastější pohnutkou je celá škála politických motivů, od politické nestability země přes nesvobodu, perzekuci, náboženskou či etnickou nesnášenlivost až po násilné vyhánění a pogromy.

Dalším faktorem pohybu může být přelidnění určitého regionu. Příkladem mohou být některá etnika Dálného východu roztroušená po celém světě.

Čtvrtý faktor je úzce spojený s kvalitou životního prostředí. Počínaje dobou ledovou přes sucha nebo naopak časté záplavy, nezdravé prostředí v průmyslových centrech až po jadernou havárii například v Černobylu. Podle Blaschkeho je prý "v samotném Společenství nezávislých států asi 300 oblastí, ve kterých dnes existuje akutní ohrožení lidského zdraví jako důsledek znečištění životního prostředí. Tyto oblasti pokrývají 4 miliony čtverečních kilometrů, což je asi 20 % rozlohy bývalého Sovětského svazu."

Dalším důvodem mohou být pokusy o sociální inženýrství. Tyto velkorysé přesuny obyvatel z jednoho místa na druhé jsou téměř vždy dílem nějakého mocného impéria a téměř vždy to zavání průšvihem po rozpadu takové říše. Můžeme vzpomenout Stalinovy přesuny mezi kavkazskými národy nebo odsun Tatarů z Krymu.

Pohnutkou k tomu, aby člověk změnil svoje působiště, může být dokonce i jen "útěk z nudy". Dnešní svět je plný lidí, kteří se řídí heslem "změna je život", ale i v dobách minulých bylo dobrodruhů vždy dost. Tento způsob migrace je však téměř bezkonfliktní.

Tyto faktory se ale vzájemně prolínají a otázka "proč?" je často i pro samotného migranta těžko zodpověditelná.


STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ

(tuto kapitolu napsal Michal Novotný)

Za přesuny celých národů mohly původně zřejmě změny klimatu, které nutily jednotlivé národy opouštět nehostinná místa a hledat obživu jinde. Lidé se vydávají na cestu. Jeden národ tlačí a pohání druhý, který mu stojí v cestě.

V předhistorických dobách obsazují národy ze střední Asie severní Afriku a přes Gibraltar pronikají na Pyrenejský poloostrov. První obyvatelé Ameriky přišli odněkud ze severovýchodní Asie. Asi do doby dva tisíce let před Kristem sahá invaze indogermánských kmenů z oblastí na východ od Evropy na Přední východ a do Indie, o tisíc let později vpád indoevropských národů do Malé Asie a s ním související příchod "mořských národů" do Palestiny, Sýrie a Egypta, či například Etrusků do Itálie. Mluvíme-li o stěhování národů, máme na mysli zpravidla veliké stěhování germánských národů a Hunů ve 4.-6. století po Kristu, vedoucí ke zničení římské říše.

Co se všechno při migracích v dávné historii odehrálo, si dnes můžeme jen domýšlet. Chvalozpěvy vítězů, ale i kroniky poražených nám mohou leccos prozradit. Stalin se mohl klidně učit od asyrského krále Aššurnasirpala II., který už devět století před Kristem během svých výbojů masově deportoval původní obyvatelstvo, aby zlomil jeho neposlušnost. V šestém století byla ze stejných důvodů do Mezopotámie odvedena elita židovského obyvatelstva. V babylónském zajetí se ocitla plná čtvrtina národa.

Ani Hitler nebyl "vynálezce" antisemitismu. Nenávist k Židům, kteří se už od raného středověku zdržovali od ostatních obyvatel a žili v oddělených ghettech, byla příznačná pro celou křesťanskou Evropu. Již roku 1290 museli všichni Židé opustit Britské ostrovy, Francii o sto let později. Ve Španělsku vešel v platnost královský dekret (1494) nařizující pod hrozbou trestu smrti vyhnat všechny Židy z Pyrenejského poloostrova do čtyř měsíců od vyhlášení. České země museli Židé opustit "až" v polovině 16. století.

Velkolepost šíření křesťanského světonázoru a feudálního systému se naplno projevila během kolonizace v 16.-18. století. Evropské státy zřizovaly mimo svá území kolonie od 15. století. Hlavní oblastí kolonizace se stala Amerika - Nový svět, kde se usazovali Španělé a Portugalci (hl. Střední a Jižní Amerika), Francouzi a Angličané (Severní Amerika). Africký kontinent zajímal evropské národy do 19. století hlavně jako základna pro obchod s otroky. Prvními kolonizátory byli hlavně dobrodruzi okouzlení vidinou pohádkového bohatství domorodých obyvatel. V druhé vlně přicházeli do nově objevených či dobytých zemí lidé, kteří zde chtěli žít svobodnější život než ve své vlasti. Například Holanďané chtěli kolonizací získat území pro kalvinisty vyhnané z Flander.

Příchod bílých mužů byl pro mnohé indiánské národy zásahem do tradičního způsobu života, tragédií, ze které se prakticky nevzpamatovali. Indiáni byli postupně vytlačováni do rezervací, kde ani nemohli uplatnit hlavní prostředek obživy - lov - a po tisících umírali. Od 30. let 19. století začíná vytlačování indiánů z oblastí na východ od řeky Mississippi na západ USA, na násilném přesídlování indiánských kmenů do rezervací se od roku 1870 podílí sama americká vláda.

Současnou směsici ras a národů v Novém světě však nemají na svědomí pouze dobrovolní přistěhovalci. Jako první přivezli do Ameriky černošské otroky Portugalci v roce 1501. Přibližně v polovině 19. století už bylo na otrokářském jihu USA 7 milionů bělochů a 3,8 milionu černošských otroků.

Na přesunech velkého počtu obyvatelstva v minulosti měly často velký podíl náboženské války v Evropě v 15. a 17. století a potlačené revoluce v 18. a 19. století. Po zrušení nanteského ediktu v roce 1685, který zajišťoval rovnoprávnost a svobodu hugenotům, odešlo více než půl milionu Francouzů z vlasti - hlavně do Braniborska. Zemí otevřenou přistěhovalcům z náboženských důvodů bylo v minulosti Nizozemí. Unikátní deportací politických odpůrců a trestanců ze svých území vynikly v 19. století Francie a Anglie. Roku 1853 se tichomořský ostrov Nová Kaledonie stal francouzskou trestaneckou kolonií. Podobně byli trestanci deportováni také do Austrálie, přičemž postupně jejich počet mnohonásobně převýšil původní domorodé obyvatelstvo. Aboriginci jsou dnes, podobně jako Indiáni nebo Tibeťané, ve vlastní zemi pouze okrajovou menšinou.


20. STOLETÍ - STOLETÍ EMIGRANTŮ

Právě míjející století je svědkem prudkého rozmachu dopravy a komunikace vůbec. Svět jako by se nám zmenšoval před očima, vzdálenosti se zkracují. Rozhodnutí odjet ze země už není limitováno vzdáleností, otázku kam je také ve věku televize a informačních dálnic mnohem snazší zodpovědět. Právě 20. století je stoletím výměny informací, zboží a lidí mezi kontinenty.

První velkou migrační vlnu tohoto století předznamenal pád carského Ruska a následný bolševický převrat. Lidé nejen utíkali na západ před novým pořádkem, ale docházelo i k násilným přesunům obyvatelstva uvnitř nově vznikajícího impéria. Také koloniální Britské impérium stěhovalo celé velké etnické skupiny v rámci své říše a sledovalo tím především dva cíle: vytvořit politickou protiváhu místnímu obyvatelstvu a zároveň dát impulz lokální ekonomice. Tak byli stěhováni například Tamilové na Cejlon, aby pěstovali čaj, nebo Indové do Jižní Afriky, na Mauritius či Fidži, kde dnes tvoří většinovou populaci.

Druhá světová válka a následná bolševizace východní Evropy vyvolala druhou migrační vlnu.

Třetí migrační vlnu tohoto století předznamenal rozpad koloniálních říší. V této vlně probíhaly největší přesuny obyvatelstva mezi dvěma nově vzniklými státy: Indií a Pákistánem. Důvodem bylo sebeurčení obyvatel na náboženském základě. Toto stěhování bylo ale zároveň jedním z nejkrvavějších. Hrůzným mementem té doby jsou vlaky mrtvých, povražděných lidí, které dojely do cíle s jediným živým pasažérem - strojvůdcem.

Zvláště tragickou kapitolou celých dějin migrace je africký kontinent. Nepřehledné kmenové a etnické války, hladomory a nejisté vlády uvádějí takřka všechny obyvatele světadílu do pohybu. Miliony lidí umírají a stejně velké počty pobývají mimo své domovy. Příčin je mnoho, jednou z nich je ale zcela jistě koloniální politika Evropy minulých století.

Důsledky rozpadu sovětského impéria a jeho satelitů vyvolávají další migrační vlnu, která není ani tak mohutná a nebezpečná, jako je první, jež se dotýká přímo nás jako hostitelské země.


MNOHOBAREVNÁ EVROPA PODLE UMBERTA ECA

Umberto Eco, italský filozof a spisovatel, v roce 1997 přednesl na sympoziu "Výzvy třetího tisíciletí" příspěvek, jehož část se přímo dotýkala našeho tématu:

"Musíme se připravit na skutečnost, že v příštím tisíciletí Evropa bude stejná jako New York. V New Yorku vedle sebe existují různé kultury, od portorikánské až po čínskou, od korejské až po pákistánskou. Některé etnické skupiny splynuly, jiné si udržují svou integritu (žijí ve svých čtvrtích, mluví svými jazyky a zachovávají své tradice); další poklidně žijí pospolu na základě společných zákonů a jednoho dorozumívacího jazyka, angličtiny, i když ji často moc neovládají, na rozdíl od těch, kteří jsou v nepřetržitém konfliktu. Jsou čtvrti, kde se nemluví jinak než španělsky. New York vznikl jako město Waspů (White Anglo-Saxon Protestants, protestantů anglosaského původu). Dnes nejenže tak zvaně bílá populace začíná být v menšině, ale z ní ještě plných 42 % tvoří Židé a anglosaští protestanti jsou jen malou částí zbytku.

Nuže, Evropu čeká podobná situace a žádný rasista, žádný nostalgický reakcionář tomu nemůže zabránit. Nemůže tomu zabránit ani žádný protiimigrační restriktivní zákon.

Migrace, ať už probíhá násilnou, nebo pokojnou cestou, je jako přírodní živel: propukne a nikdo ji nemůže zadržet. Migrace nastává, když se celý národ postupně přemístí z jednoho území na jiné a když migrující obyvatelstvo radikálně změní nejen kulturu území, na které migrovalo, ale i jeho etnické složení. Tak tomu bylo například s velkými prehistorickými migracemi z Kavkazu směrem na západ či s evropskou migrací na americký kontinent. Dnes, na sklonku 20. století plného imigrantů, čelíme jevům, které se nedají přesně definovat. Existuje nepochybně nezadržitelný tok od jihu k severu (Afričanů nebo obyvatel Středního východu do Evropy), Indové osídlili některé břehy Afriky a ostrovy Pacifiku, Číňané jsou všudypřítomní, Japonci zasahují svými průmyslovými a ekonomickými organizacemi, ačkoli se fyzicky v masovém měřítku příliš nepřemisťují. Třetí svět buší na vrata Evropy a vchází do ní, i když ona to nevidí ráda. Problém spočívá v tom, že v příštím století se Evropa stane multirasovým kontinentem. A dojde k tomu, ať se vám to líbí, nebo ne.

Co vlastně bude znamenat rok 2000, když v Evropě pro někoho bude třináctistýmsedmdesátým rokem od hidžry a pro jiné třeba rokem pětitisícím nebo desetitisícím, podle různých chronologií?"


PRÁVO KRVE NEBO PRÁVO PŮDY?

Poslední otázka Umberta Eca by se dala volně interpretovat i ve smyslu: Převálcují oni nás, nebo ustojíme své kulturní hodnoty? To je otázka, kterou si musíme položit především my Evropané.

Francouzský antropolog a historik Emmanuel Todd si v knize Osud přistěhovalců zase pokládá otázky spojené s integrací přistěhovalců. Proč v některých západních zemích dochází spíše k asimilaci přistěhovalců, a v jiných k jejich segregaci? A proč se určité skupiny v nových vlastech asimilují snadno, a proč jiné dávají přednost komunitám a separaci? Todd to přičítá rozdílně zažitému vzoru rodiny: "Tam, kde se bratři, popřípadě všichni sourozenci považují za sobě rovné, věří se apriorně na rovnost všech lidí. A naopak: kde funguje rodinná struktura asymetrická (bratři si nejsou rovni), nelze uniknout vizi rozděleného lidství." Francie je zemí, která prezentuje archetyp symetrické rodiny. Právě ve Francii byly na konci 18. století formulovány zásady rovnosti a bratrství. Proto Todd tvrdí, že Francie dokázala asimilovat úspěšně všechny přistěhovalce ze severní Afriky: kolem 20 % všech severoafrických přistěhovalců uzavírá smíšená manželství. Výjimku zde tvoří pouze Arabové, kteří nejsou ochotni přijmout princip rovnosti například v otázce ženských práv.

Velká Británie, podobně jako jiné evropské země, byla postavena před zkušenost masového přílivu cizinců teprve po druhé světové válce. Nationality Act z roku 1948 zaručoval všem obyvatelům Commonwealthu právo usadit se v bývalé metropoli. Přes výrazně nepříznivé Toddovo kritérium dědičného práva je v Británii poměrně velké procento smíšených manželství - více než 15 %. Roli tu totiž hraje ještě jeden velmi důležitý faktor. V Británii i ve Francii platí právo půdy - právo na občanství má každé dítě, narozené na území země. V Německu platí právo krve: občanství je přiznáváno pouze lidem etnicky německého původu, ostatní musí projít procesem naturalizace.

A jak je to u nás? My jsme tradičně rovnostářsky založeni. Přesto to u nás cizinci nemají jednoduché. V praxi jedinou schůdnou cestou, jak získat pro dítě narozené v Čechách české občanství, je porodit ho ve smíšeném manželství, tedy s Čechem nebo Češkou. O české občanství pro potomka však stejně musejí tito rodiče zažádat.


MUSLIMOVÉ V ZÁPADNÍ EVROPĚ

V polovině sedmdesátých let se v proudu migrantů do západní Evropy objevuje velmi silný prvek - islám. Evropské země se dnes pro řadu muslimů stávají územím, na kterém žijí, a tedy dár al-islámem, což znamená teritoriem, na kterém se má uplatnit islámská víra. Přistěhovalci z muslimských zemí jsou stejně jako ostatní postaveni před volbu: integrovat se individuálně, nebo společně usilovat o uznání kolektivních práv? Je to otázka zároveň pro hostitelské země. Před několika lety se odehrály dvě události, které ukázaly na možné důsledky nabízených řešení. Tou první byla aféra "muslimského šátku" ve Francii, druhou byla aféra Rushdie ve Velké Británii.

Britský model bere menšiny jako skupiny a přiznává jim právo veřejně vystupovat jako komunity. V roce 1988 vyšel v Londýně román Satanské verše, ve kterém Rushdie líčí proroka islámu dosti negativně. Britská muslimská obec tuto knihu přijala rozhořčeně a označila ji za rouhačskou. Došlo k pálení výtisků, vyhrožování knihkupcům a nakladateli. Rozhodující přitom bylo, že Rushdie je původem muslim. K aféře mohlo dojít jen ve společnosti, kde se muslimové integrují do cizorodé společnosti jako komunita a prostřednictvím svých duchovních vůdců.

Naproti tomu aféra "muslimských šátků" demonstruje zranitelnost francouzského modelu individuální integrace. V jedné třídě státní střední školy vznesly tři dívky z muslimských rodin požadavek na právo nosit ve škole šátek, který jim má krýt vlasy a nařizuje jim ho jejich islámská víra. Nesouhlas ředitele školy, vycházející z principu, že víra spadá do soukromí občana a nemá se vnášet do veřejného života a tudíž ani do státní školy, vyvolal bouřlivou diskusi. Ke slovu se důrazně přihlásily i některé skupiny ochránců lidských práv a ve jménu antirasismu proklamovaly "právo na odlišnost". V pochybnost tak byl uveden jeden ze stavebních kamenů právního řádu Francie, zákon o odluce církví a státu z roku 1905, který stanoví, že vše náboženské spadá výlučně do sféry individuálního přesvědčení a do soukromí občana.


MIGRACE RUKU V RUCE S EKONOMICKÝM RŮSTEM

Vznik globální světové ekonomiky posílil informační a obchodní výměnu natolik, že zároveň se zbožím a službami se dali do pohybu i lidé. Obchod a migrace se vzájemně podporují. Budování továren nadnárodními společnostmi v rozvojových zemích posiluje migrační trend. Telefonní a faxové spojení umožňuje imigrantům zůstat ve spojení se svojí mateřskou zemí, se svými rodinami. Podnikatelé z řad přistěhovalců upevňují kontakty mezi oběma zeměmi, využívají znalost a zázemí, které ve své mateřské zemi mají, a zakládají exportní firmy nebo cestovní kanceláře. Tyto aktivity potom opět posilují ekonomiky obou zemí a přitom podporují migraci mezi oběma zeměmi.

Například jihokorejská ekonomika se v 70. letech rozvíjela tempem 10 % ročně, země byla jednou z nejdynamičtěji se rozvíjejících na světě. Přesto byla Korea současně zemí s nejrychleji rostoucí emigrací do USA. Kontakt imigrantů s vyspělou západní ekonomikou a její kulturou s sebou nese přijímání demokratických hodnot, nebo alespoň jejich poznávání. Satelitní televize vyváží tyto tradice do celého světa.

Přesto nejsou imigranti nikde přijímáni vřele. Je jim vyčítáno, že nepohrdnou špatnými nebo nedůstojnými pracemi, přetrvává obava, že nekontrolovatelný růst imigrantů s jiným hodnotovým žebříčkem destabilizuje politický systém. Proto všechny země bez výjimky prosazují poměrně tvrdý restrikční režim přistěhovalectví.

Příčinou těchto rozhodnutí je obyčejný strach "z cizích". Jediným pozitivním řešením je spolupráce při vzniku kalamitních situací, podpora ekonomického rozvoje a ochrana lidských práv a svobod na celém světě. Snaha o vytvoření takového světa, v němž by neexistovaly země, ze kterých by se utíkalo.


BÍDNÍCI Z VÝCHODU

"Ať si jdou, jinak bychom je museli postřílet," řekl Trockij.

Během 19. století nebyla politická emigrace ve východní Evropě příliš častá. Snad kromě ruského anarchisty Bakunina a jeho společníků se jednalo o nepodstatný jev. Kolem roku 1905 utekli ruští spisovatelé před carem. Uprchlíkům se říká nultá emigrace a vytvořili vlastně podhoubí nezadržitelnému odlivu lidí z Ruska. Po bolševickém puči v Rusku a po takzvané emigraci vnitřní se v roce 1917 rozběhla klasická emigrace do zahraničí. Začalo období nejděsivějších ruských dějin, které ukončil až rok 1991. Emigranti prchali z Ruska ve třech vlnách - okolo let 1918 až 1922, 1945 a 1974.

První emigranti mohli odejít do nově vzniklých samostatných republik - Finska, Estonska, Lotyšska a Litvy. V roce 1920 se desetitisíce emigrantů vtěsnaných na posledním kousku svobodnějšího Ruska - na Krymu daly do pohybu vpřed. Na francouzských a anglických lodích odjížděli zbídačení a s pocity nejistoty, ale svobodní! Proudy emigrantů končily v Jugoslávii, Bulharsku, Československu, Německu, Francii, ale i třeba v Habeši.

Na podzim roku 1922 učinila bolševická vláda nepochopitelný krok. Vybrala dvě stovky nejvýznamnějších vědců a filozofů a poslala je do Evropy. Trockij to pak vysvětlil: "Oni jsou nebezpeční a my bychom je museli postřílet."

V první vlně ruské emigrace vysídlily asi tři miliony Rusů. Utekli před hladomorem, materiálním zpustošením i z politických pohnutek.


ZPÁTKY DO PEKEL

Uprchlíci a zajatci z období druhé světové války rozhodně neměli na růžích ustláno. Německo ani ostatní západní státy si s nimi nevěděly rady. Proto vzaly zavděk zákonem, který stanovil, že zajatec je zrádce, jenž musí být vydán zpět do země - 332 tisíc vojáků bylo v rámci repatriace deportováno k potrestání zpět do Ruska. Po Jaltské dohodě už to byly asi dva miliony repatriovaných Rusů. Včetně emigrantů z roku 1917!

Třetí vlna ruských emigrantů ze sedmdesátých let měla štěstí. Pokud se jim podařilo uprchnout, většinou zůstali, kde chtěli. Dnes jsou ruské komunity stabilně usazeny v metropolích celého světa.


KRUTOVLÁDA KOMUNISTŮ

Jaltská dohoda v roce 1945 mezi Ruskem, Anglií a Amerikou umožnila průlom komunismu do střední a jihovýchodní Evropy a nakonec vedla až ke vzniku železné opony. V Polsku, Československu, Maďarsku a dalších státech se jediným mocenským činitelem stali komunisté.

Emigranti z nově rozdělené Evropy prchali přes poražené Německo. Ironií je, že utečenci přicházeli do lágrů osídlených Němci, které sami nedávno vyhnali z Východu.


PRYČ ZE SRDCE EVROPY

Podobně jako v Československu se odvíjely osudy ve všech komunistických státech existujících ve stínu Ruska. Podobné byly i osudy jejich vyděděnců - emigrantů.

Poúnorová československá emigrace se odhaduje na více než šedesát tisíc lidí. Většina opustila zemi ilegálně v prvních dvou letech po převzetí moci komunisty. V padesátých letech už byl odchod z Československa, obehnaného ostnatými dráty a "chráněného" minovými poli, téměř nemožný.

V šedesátých letech skončila druhá vlna stalinistického teroru a cestování na Západ bylo opět reálné. V emigraci se ocitli lidé, kteří byli vychováni výlučně komunistickým režimem. Po srpnovém puči 1968 opouští zemi přes sto tisíc Čechoslováků. "Osmašedesátníci" opouštěli svou zemi bez obtíží a s celými rodinami.


KOMUNISMUS V ROZKLADU

Po opětovném utužení režimu a zneprůchodnění hranic se československá emigrace minimalizovala. Omezila se na jednotlivé, často velmi komplikované a dobrodružné útěky ze země.

Po pádu železné opony se Evropa vaří pohybem lidí na všechny strany. Nejprve se jednalo o emigrace motivované ekonomicky, politická emigrace na sebe ale nenechala dlouho čekat.
červen 1999

 

STRACH Z CIZINCŮ

Historie lidstva je především kronikou mohutných pohybů lidí po celém světě. Tyto migrační proudy s sebou vždy nesly svoji kulturu, která byla více či méně odlišná od kultur hostitelských. A právě vzájemné ovlivňování rozdílných kultur v sobě nese náboj, který bývá jedním z nejsilnějších civilizačních podnětů. Ale také může být rozbuškou, k jejímuž vznícení není potřeba mnoho.

Jedno je ale jisté. Obrovské mísení populací různorodých etnik a kultur v kotlíku zvaném svět se nedá zastavit. Zda je migrace škodlivá, či prospěšná, není možné jednoznačně říci. Problematikou se zabývá mnoho odborníků, ale veřejnost problém migrantů zajímá pouze v případě, když se jí přímo dotkne. Evropu čekají v příštím tisíciletí změny, budou neodvolatelné a nezvratné.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group