ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MĚLKÁ VODA

Vlnky se odrážely od hrubých kamenů hráze. Náraz za nárazem se voda snažila osvobodit ze svého obklíčení. Povzdech z porážky proměnila v tiché šplouchnutí. Překonat dva metry svahu od hladiny k vrcholu hráze nebylo v jejích silách. Byl to člověk, který jí zabránil v úniku.

MÍT RYBNÍK


Opatovický rybník

Spočítat všechny básně a povídky opěvující krásu tiché vodní hladiny rybníků je téměř nemožné. Skoro každý, kdo navštívil některou z rybníkářských oblastí, ji považuje za idylický výsek zeměkoule. Na něco se ale zapomíná.

Rybníkářství je průmysl. Mělké nádrže nevznikaly kvůli trempům a cákajícím se dětem, a tím méně kvůli básníkům. Od počátku se jednalo o nesmírně tvrdý obchod, který byl bez slitování veden nejschopnějšími své doby. A vítězili v něm ti všeho schopní.

Dlouhý je i výčet rybníkářských oblastí. Jižní Čechy, které se nám spojily s rybníky jako Strauss s valčíky, nebyly v historii zdaleka jediné. Obrovské vodní plochy se nacházely na Pardubicku, Kolínsku, Břeclavsku na Chomutovsku či v okolí Prahy.

Ještě před slavnými jihočeskými Rožmberky tu byli jiní, přinejmenším stejně významní šlechtici. Třeba Vilém z Pernštejna, který vlastnil největší rybníkářské impérium 15. století. Ke svému podnikání využíval labské roviny u Pardubic a patřila mu i rozsáhlá území jižní Moravy.

Rybník patřil odpradávna k výborným investicím. Každý významnější panovnický rod nebo jen obyčejný malý pán "od někud" vlastnil vodní plochu. A protože co měli feudálové, museli mít samozřejmě i duchovní, objevuje se v darovacích listinách klášterů přehršel důkazů o majetnictví různých rybníků a tůněk. Rybí maso chutnalo všem bez rozdílu.

NA JIHU KRÁLOVSTVÍ

Jižní Čechy byly k rybníkářskému podnikání obzvláště vhodné. Přírodní podmínky tu nahrávaly podnikavcům, kteří jich jaksepatří využili. Proto dnes leží v jihočeských pánvích celé dvě třetiny všech našich rybníků.

I přes svůj ryze praktický původ se rybníkům nedá upřít krása. Avšak krása se většinou pojí s krutostí, která každému lidskému dílu propůjčuje velikost a úctu.

Slovo rybník je u jižních hranic země poprvé zmíněno okolo roku 1255. Rybníky se zakládaly jak v okolí Jindřichova Hradce, tak Třeboně nebo Českého Krumlova na příkaz mocných Rožmberků. Desítky bezejmenných mistrů svého řemesla - fišmistrů - začaly s vršením hrází a zaplavováním neúrodných třeboňských rašelinišť a luk.

Být rybníkářem přidávalo člověku na lesku a prestiži už kvůli jejich malému počtu. Často putovali po neupravených cestách až za hranice zemí Koruny české, kam je zvali zakladatelé rybníků, kteří jejich služby bohatě platili. Nejbohatší a protřelé panovnické rody si pak vydržovaly celé skupiny odborníků, ti vybírali správná místa, určovali umístění hráze a sklon rybničního dna.

Ale zpět na jih. Mezi nejmenovanými se čas od času objevily i pravé hvězdy. Po nahodilé činnosti malých feudálů, jako rytíře Oneše z Vlhlav, který založil velký Vlhlavský rybník, nebo Ješka z Kosovy Hory, známého zvětšením rybníka Dvořiště, přišli rybníkářští velikáni - Josef Štěpánek Netolický a Jakub Krčín z Jelčan. Oba ve službách rodu pětilisté růže.

VELKÁ DOBA

První jmenovaný vnesl do celého vodního stavebního chaosu řád. Dělníci podle jeho plánů postavili rybníky Malý Tisý, Jílovický nebo Horusický s více než 400 ha vodní plochy.

Jeho mistrovským dílem byla Zlatá stoka. S primitivním vybavením sám vyprojektoval téměř 50 kilometrů dlouhý, mírně se svažující kanál. Tahle smyčka, která odvádí vodu z Lužnice u samoty Pilař, aby ji po padesáti kilometrech opět řece vrátila u Veselí nad Lužnicí, byla vybudována během neuvěřitelných dvou let (1516-1518)! Lopaty zašpiněných dělníků prokousaly koryto s takovou přesností, že slouží dodnes.

Jeho příklad následoval další stavitel. "Musím Vaší Milosti přiznat, že tato řeka počet mých šedin rozmnožila," psal 27. listopadu 1585 rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan svému pánu Vilémovi. Myslel tím tzv. Novou řeku, která odváděla vodu z Lužnice do Nežárky a na své cestě napájela několik třeboňských rybníků (Ženich, Vdovec aj.). Odstranila tak nebezpečí protržení Krčínova životního veledíla: rybníka Rožmberku. Ten je stále po více než čtyřech stech letech s vodní plochou 489 ha největší v České republice.

Krčín se podepsal i pod mnoho dalších děl. Někdy budoval rybníky až nestřízlivě obrovské a hluboké - k větší slávě rožmberského rodu. Hned první výlov Rožmberku, ještě za Krčínova života, se ale stal obrovským zklamáním. Rybník nevydal téměř nic. Tedy vzhledem k vynaložené dřině. Byl totiž příliš hluboký, a kapři potřebují spíše vodu mělkou. Hladina se proto výrazně snížila, ale ani pak Rožmberk zdaleka nepatřil k těm nejvýnosnějším.

Další problematickou stavbou byl rybník Svět. Krčín si vzal do hlavy, že ho vybuduje hned za branami Třeboně. I přes odpor celého města, jehož obyvatelé se báli protržení hráze a zatopení svých domů. To se také stalo, ale pouze jednou a až v roce 1890. Přesto nenávist, proti které Krčín po dobu stavby bojoval, dala rybníku jeho původní název Nevděk. Až později ho v úctě přejmenovali na Svět.

ZA GROŠE A PIVO

Budování rybníků byla tvrdá dřina a také někdy velká nespravedlnost. Morální profil rybníkářských dělníků časů pána z Netolic a Jelčan si v ničem nezadal s lidskou směskou zlatokopecké horečky na Klondiku.

Hemžilo se to tu zloději, lidmi bez domova, minulosti a ve valné většině bez budoucnosti. Někdy se jednalo přímo o trestance, kteří převáželi tuny zeminy na stavbu hrází. Na březích budoucího rybníka si ti pracovitější vystavěli chýše a ti ostatní spali, kde se dalo.

Nezřídka docházelo i ke sporům se starousedlíky. Opilství, výtržnictví i ty nejtěžší zločiny byly na denním pořádku. Navíc dělníci často odcházeli bez předchozího upozornění, když jim připadalo, že už se napracovali dost.

Výplata byla na tehdejší dobu docela slušná. Jakub Krčín z Jelčan platil při stavbě rybníka Rožmberku (1584-1590) 4-6 grošů denní mzdy, půl bochníku chleba a 2 žejdlíky ovesného piva. To všechno krát 800 dělníků denně. Nebyl to ale žádný dobrák ani naivka. Věděl, že se mu to bohatě vrátí, a proto hnal své zaměstnance šest dní v týdnu bez ohledu na počasí ke stanovenému cíli.

Není se tedy čemu divit, že poddaní Rožmberků nebyli jejich činností dvakrát nadšení. Krutost Jakuba Krčína z Jelčan, rožmberského regenta, byla pověstná. Pro založení rybníka potřeboval vhodnou půdu. Bohužel na ní občas stála vesnice anebo patřila někomu jinému, což ho ovšem nemohlo zastavit. Došlo jednoduše k vystěhování. Na druhé straně je pravda, že takový přesun byl většinou kompenzován - vyhnaní dostali dřevo, kámen a nějakou půdu, na které mohli znovu stavět. A když je nepřemluvil? Existovalo mučení a pro zvláště zatvrzelé odbojníky šibenice...

DO SVĚTA

Loďka pomalu klouzala po hladině. Ke dnu klesala vrstva žlutého krmení pro kapry a lopata co chvíli vyhodila další chutné sousto do rybníka. Nikdo z posádky neřekl ani slovo.

Kdyby ryby byly ponechány jen svému osudu, samozřejmě by přežily, ale zdaleka by tolik nevynášely. Obrovská poptávka znamenala zintenzivnění jejich chovu. Vždyť uprostřed druhého tisíciletí přibývala města a s nimi se zvyšoval počet obyvatel. Rybí maso se probojovalo na první místa v jídelníčku.

Navíc prudce stoupl export. Kryté vozy kodrcaly pohraničními horami do všech světových stran. "Papež je s vašimi rybami nadmíru spokojen," dostalo se českým vyslancům ujištění až ve Vatikánu. A tyhle papežské ryby pocházely z jižních Čech.

Víc a více. Ale co v letech, kdy vytažené sítě nezdobili tuční šupináči, za což jednou mohly dravé štiky, které sežraly malé kapříky, podruhé nedostatek potravy?

Doba, kdy se do rybníka naházelo několik set kilo kaprů (podle velikosti rybníka), minula. Majitelé nasadili malé kapry do trdelního rybníka, který zbavili dravců, a po třech letech je přesunuli do větších násadních rybníků, odkud je za tři roky vytáhli.

V druhé polovině čtrnáctého století vsunuli mezi trdelní a násadní ještě rybník výtažníkový, kde šupináči strávili jeden rok. Systém se výborně osvědčil. Ryby tloustly a výlov už nebyl čekáním na přeživší, ale jistotou.

Každý rybník se také letnil a zúrodňoval. Jen co poslední stružka vody při podzimním výlovu odtekla do roury výpustě, nastoupili na dno zemědělci, kteří tu pásli dobytek a na jaře zaseli oves nebo pšenici. Po podzimní sklizni se následujícího jara rybník znovu napustil.

Alespoň tak to tvrdí olomoucký biskup Jan Dubravius, který vydal v polovině šestnáctého století souhrn všeho, co v tomto odvětví stálo za to. Takovou latinskou rybníkářskou kuchařku, která se používala s malými odchylkami skoro čtyři století.

ŽOLDÁCI

Dějiny jsou jako kolotoč. Po radosti z jízdy přijde nevolnost. Rybníky měly i svá černá období.

To první (o kterém víme) znamenaly husitské války. Vypuštění rybníka kvůli hladu reptajících vojáků a tímto způsobem provedený divoký výlov byly ještě tím nejmenším zlem. Husité často využívali rybníky také ve vojenské taktice. Protrhli hráz a zatopili příslušné oblasti, aby znemožnili pohyb nepřítele. Z vojenského hlediska výborné, ale díru ve valu nezbývalo než znovu zanést.

Daleko hůře si počínala vojska za třicetileté války. Po divokém výlovu sloužil rybník jako ideální cíl nenávisti nudících se žoldáků. Proráželi hráze, pálili dřevěné části rybníka, zasypávali výpustě. Po třech desítkách let bojů navíc pro ryby chybělo to nejdůležitější - zákazník. Nebyly peníze a obrovské vylidnění znamenalo utažení nevolnictví, kdy vrchnost dokonce nutila poddané k povinnému nákupu ryb!

Situace se jakžtakž srovnala až dvacet let po skončení války. Přesto už nikdy nenastalo zlaté období 15. a 16. století. Na počátku 18. století bylo přesto v Čechách napočítáno 20 796 úředně registrovaných nádrží (1,45 % veškeré půdy).

Přelom 18.-19. století však znamenal definitivní likvidaci. Během padesáti let se počet rybníků snížil na polovinu. Ty třeboňské dopadly ještě relativně dobře, ale majetek Pernštejnů zmizel jako mlha. Měli smůlu, že jejich rybníky stály v úrodných oblastech, kde půdu potřebovalo zemědělství.

"Proč bych jedl kapra, když si mohu dát čerstvou mořskou rybu, a ještě k tomu levněji," zní prostý argument člověka 19. století. Železnice spojila vnitrozemce s pobřežím moří. Budovaly se první silnice a podnikatelé v nich viděli novou příležitost. Tak se kapr stal definitivně vánočním jídlem.

NAHORU A DOLŮ

Po staletí ověřené techniky používají rybníkáři ještě v 19. století. Jen málo se změnilo od časů Dubraviových a pokud ano, tak spíše k horšímu.

Dějiny opět trochu pokročily. V okolí rybníků a struh se objevil profesor Antonín Frič. Pokusy a pokusy - co ryby žerou, proč, jak a kdy, co rybníku prospívá, co neprospívá nebo vadí. Rybníkářství vycházelo znovu ze stínu.

Ale ten opravdový návrat přišel o něco později, v roce 1867. Správa Třeboňského panství se dostala do ruky Josefu Šustovi. Ten vypracoval unikátní systém péče o rybníky a jejich obyvatele právě na základě pokusů svého předchůdce Friče a svých vlastních bádání.

A výsledek? Rybníkáři vylovili z mělkých vod obrovské množství kaprů, lososů, marén a úhořů. Byl to právě on, kdo začal s vápněním a cíleným přikrmováním ryb.

Století dvacáté. Zvony v habsburské monarchii se rozezněly za následníka trůnu Ferdinanda d´Este. Tisíce mužů opustily domovy a vydaly se křížem krážem po Evropě. Objevil se hlad, ryby se dostaly znovu do kurzu jako vítaný a často jediný zdroj masa. Vše pro armádu! Habsburkové zakázali volný prodej a přikročili i ke konfiskacím ryb. Pro rybníkáře to ovšem znamenalo nezadržitelný růst.

Po versailleském míru dosáhla republika nezávislosti a prvním z kroků nové vlády byla hospodářská reforma. Podle litery zákona přešla zatím menší část rybníků do státního vlastnictví.

Černý pátek na burze v New Yorku odstartoval hospodářskou krizi. Odbyt pro zboží zmizel v důsledku nízké kupní síly dělnictva. To platilo i pro ryby. Zástupy nezaměstnaných si poměrně drahé rybí maso nemohly dovolit.

Vše se znovu měnilo v roce 1939. Druhá světová válka znamenala paradoxně oživení, voda se hemžila rybami, ovšem opět výhradně pro armádu. I když se rozvinul paralelní černý trh, postihy při dopadení byly obrovské. Často smrt. Stejný trest se vyměřoval za pytláctví. Rybníkáři hospodařili pod hlavněmi samopalů Hitlerových vojáků.

Neuběhly ani tři roky od konce druhé světové války, a objevil se nový režim - socialismus. A s ním pozemková reforma, v pořadí už druhá, která 21. března 1948 znárodnila půdu nad 50 ha. Na rozdíl od té první se tato týkala de facto všech rybníků.

Hospodaření se znovu zintenzivnilo. Hnojení vápnem, dusíkatými hnojivy a minerálními látkami neuvěřitelně zvýšilo výnosy. Zdálo se, že člověk konečně přírodu ovládl. Pro ilustraci: kapr dorůstal v 70. letech tržní váhy během 2-3 let. To je polovina doby, kterou potřebovali Krčínovi šupináči.

Ačkoliv terminologie starých fišmistrů zůstala, podmínky se změnily. Všechno se tak nějak zrychlilo...




DNEŠNÍ RYBNÍKÁŘI

Rybníky na Třeboňsku jsou v soukromých rukou. Rybářství Třeboň a. s. je zcela bezkonkurenčním rybníkářským gigantem v Česku i v celé Evropě. Okolo šesti a půl tisíce rybníků, od malých návesních bahňáků až po mnohasethektarové giganty, vydalo minulý rok 17 231 tun ryb. Ve srovnání se stoletím nazpět se jedná o vzestup produkce o jeden řád.

Ryby stejně jako v minulosti míří na domácí i zahraniční trhy. V roce 1998 se do zahraničí vyvezlo 43,6 % ryb. Vývoz směřuje hlavně do Francie a Německa. Speciální kategorii tvoří Itálie, která nakupuje ryby pro sportovní rybolov. "Nasypou třeba dva vagony ryb do zatopených prohlubní po těžbě štěrkopísků a pak je zájemci za peníze loví. Týká se to hlavně severní Itálie, oblastí Verony a Milána," doplňuje dipl. ing. Jan Húda, generální ředitel Rybářství Třeboň a. s.

U nás nejsou sladkovodní ryby tolik vyhledávané. Roční spotřeba rok od roku klesá - v roce 1998 tvořila pouze 0,85 kg na osobu.

Největšími nepřáteli rybníkářů jsou v současnosti kormorán, volavka a vydra, kteří zabíjejí více ryb než nemoci a za něž rybářství vyplácí zástřelné. Za lidské pytláky společnost platí 1000 Kč za tip policii vedoucí k dopadení. Za minulý rok tímto způsobem vyplatila 168 000 Kč.

Největší část produkce tvoří kapr (okolo 90 %), ve zbytku pak jsou pstruh duhový, tolstolobik bílý, lín obecný, amur bílý, siven americký, síh severní, štika obecná, candát obecný, sumec velký, okoun říční, úhoř říční aj.

EKOLOGOVÉ A RYBÁŘI

Rybníky na Třeboňsku se dělí do tří kategorií - intenzifikační, polointenzifikační a rekreační - podle stupně hospodaření. "Rybníky jsou přetížené. Optimální obsádka by byla okolo 500 kg ryb na hektar. Dnes je to i třikrát více," tvrdí ing. Bureš ze Správy CHKO a biosférické rezervace Třeboňsko. "Navíc jsou rybníky dneska silně přehnojeny. Dno rybníků je kontaminováno až do hloubky několika desítek centimetrů." Ryby totiž dávají přednost přirozené stravě před doplňkovou, a tak se musí rybníky přihnojovat, aby vyrostlo dostatečné množství potravy pro jejich populaci. A to je problém. Ve vodě se pak přemnožují sinice a špatná kvalita vody se podepisuje na ekosystému. To ohrožuje vzácné živočichy a rostliny.

"Souhlasím s tím, že se rybníky mají chránit, ale musí to mít míru. Vím o tom, že rybářství si nebude moci dělat, co chce a kde chce. Jsou skutečně rybníky v rezervacích anebo rekreační, kde musíme obsádky cíleně usměrňovat a hospodářství upravit, aby vyhovovaly parametrům ochrany přírody. Přitom za to nedostáváme žádné náhrady. Například v Německu, když se vyhlásí rezervace, dostane majitel vyrovnání za újmu, která mu vznikne. U nás nic takového neexistuje. A potom jsou rybníky, kde si myslím, že by ochrana přírody do toho neměla tolik mluvit," říká ing. Húda.

Voda v rybnících nebude úplně čistá nikdy, protože "kde se voda zračí, tam se rybář mračí", jak praví jedna z rybářských průpovídek. Přesto se kvalita vody pomalu zlepšuje. Došlo k omezení intenzivního zemědělství na březích rybníků a výstavbě čističek. Konflikt mezi rybníkářstvím a ochránci však asi přetrvá, jelikož skloubit udržení ekosystému s přiměřeným hospodářským ziskem je hodně složité. Kraji, kde není žádná alternativní volba pro stovky lidí existenčně na rybách závislých a kde rybářství po staletí modelovalo krajinu, nezbude než najít kompromisy.
březen 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group