ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

EPIDEMIE - ŽIVOT V NASTAVENÉM ČASE?

"Pronikli jsme do každého životního prostředí a pokračujeme v ničení ostatních druhů takovou rychlostí, že se objevují teorie o příchodu dne, kdy na Zemi nebude žádný jiný život kromě lidské monokultury a malého počtu živočišných druhů, které budou pro člověka užitečné. Než k tomu dojde, bude ale stále větší množství symbiotických vztahů virus-hostitel provokováno k sebezáchovnému protiútoku. Proti nám."

dr. Avrion Mitchinson

 


ZTRACENO V HLUBINÁCH DĚJIN

Když zhruba osm tisíc let před Kristem začali první zemědělci obdělávat půdu, bylo to něco úplně nového. Jejich předchůdci - lovci a sběrači - byli s přírodou úzce spjatí a zcela na ní závislí. O zemědělcích už to tak neplatilo. Naopak, byli to oni, první lidé na naší planetě, kteří začali přizpůsobovat přírodní prostředí svým potřebám. Přebytek potravy, rozvoj nových technik a vznik stabilních sídlišť přinesly lidem poprvé relativní nezávislost na hrozbách okolní přírody. Slovo relativní je namístě, protože ta na první pohled lesklá mince byla na svém rubu o poznání matnější.

Pionýrští zemědělci začali zasahovat do ekosystému, s kterým nikdy nepřišli tak intenzivně do styku. A ekosystém začal působit na ně. Viry a mikroorganismy, které zde dosud kolovaly bez přítomnosti člověka, se najednou dostaly do jeho organismu. Organismu, který na něco takového nebyl absolutně zvyklý.

Následek? První epidemie. S určitostí můžeme předpokládat jenom to, že proběhly, ale o jejich ničivosti se můžeme pouze dohadovat. Můžeme se jen domnívat, jak a nakolik první epidemie infekčních chorob mladší doby kamenné zpomalily kulturní růst a rozvoj lidské společnosti ve všech oblastech, kde se vyskytly.

Vždyť i dnes jsou třeba malárie, spavá nemoc, parazitární onemocnění červy či infekční průjmová onemocnění v mnoha oblastech největší pohromou, nebo - vyjádřeno eufemisticky - omezujícími faktory všeobecného rozvoje.

Lidstvo prožívalo období, ve kterém nárůst nových chorob nerušeně pokračoval. Byl dán dalšími kontakty s choroboplodnými zárodky, s nimiž se lidstvo za miliony let vývoje svého imunitního systému setkávalo minimálně nebo vůbec. Dá se předpokládat, že v prvních městech dávné historie začaly epidemie řádit po překročení kritických hustot populace, kdy se projevily příznivé podmínky pro jejich rozvoj. Odtud se šířily do svého okolí.

Stejně jako dnes byla města i tehdy centry kritických situací, ve kterých se všechny problémy koncentrovaly. Tady se setkávali místní obyvatelé s návštěvníky z okolí, jejichž obranyschopnost byla na daleko nižší úrovni než u obyvatel nákazami zamořených měst. To také byla jedna z hlavních příčin, proč epidemie v okolí měst pravděpodobně řádily daleko tvrději.

První písemné zmínky o epidemiích se dostaly i do nejstarších písemných záznamů dávných civilizací Babylóňanů, Číňanů, Indů, Egypťanů, Chetitů, Židů... Patrně nejznámější zmínky o nich najdeme ve Starém zákoně, kde se můžeme dočíst, jak asi tehdy zhoubná epidemie vypadala.

Podle Druhé knihy Mojžíšovy - Exodus seslal Bůh kolem roku 1500 před Kristem na Egypťany morovou ránu za to, že drželi Židy v zajetí. Mor se projevoval "boláky měnícími se v hnisavé puchýře". Zalistujeme-li První knihou Samuelovou o Filištínech, dočteme se o situaci, kdy Filištíni ukradli Židům Archu úmluvy. Byli potrestáni morovou ranou, kterou se snažili odvrátit tím, že Archu vrátí. Počet obětí je zde udáván na padesát tisíc.

SÍLA, KTERÁ NIČÍ CIVILIZACE

Epidemií, která je naprosto nepřehlédnutelná v dějinných vztazích lidstvo a nemoc, je tzv. velký athénský mor. Kolem roku 431 před Kristem se situace ve starověkém Řecku vyvinula takto: Athény, tehdy na vrcholu svého vojenského a kulturního rozkvětu, vstoupily do války se Spartou. V celé konglomeraci Athény a přístav Pireus žilo skoro 200 000 lidí a jejich počet ještě zvýšila invaze uprchlíků z okolí, kteří tu hledali spásu před sparťanským útokem. V tom okamžiku přichází na scénu dějin epidemie, jakou do té doby lidstvo nepoznalo. Jeden z nejznámějších dějepisců té doby Thúkýdidés, kterému se jako zázrakem podařilo přežít, zanechal svědectví, jež přes podrobný a sugestivní popis může sotva vylíčit všechnu hrůzu, která se v obklíčeném městě odehrávala. Nemocní zpočátku dostávali vysokou horečku, zrudli ve tváři, kašlali. Objevil se u nich "krvavý" jazyk a otok hrdla. Následoval krutý kašel, zvracení a průjem vedoucí k dehydrataci a úplnému zhroucení. Na kůži se objevovaly boule, rychle se měnící ve vředy. Neklidní nemocní, kteří nemohli snést ani dotyk šatstva, se potáceli nazí ulicemi, kde hledali vodu, aby utišili neustálou žízeň. Umírali na ulicích, v chrámech, v kašnách, do nichž bezvládní padali. Mrtvoly se kupily na hromadách spolu se zdechlinami psů, umírajících se svými pány. Supi a mrchožraví ptáci hodovali na mrtvých tělech, a rovněž padali mrtví. Nemoc nedělala rozdílu. Umírali všichni. Mladí, staří, chudí i bohatí, otroci, vojáci, jejich generálové i lékaři. Vrchol epidemie trval dva roky a ještě další tři nemoc ve městě přetrvávala. Padla jí za oběť třetina veškerého obyvatelstva. U mnohých z těch, kteří přežili, zanechala trvalé následky: ztratili zrak nebo paměť, přišli o prsty na nohou nebo na rukou.

Epidemie úplně rozvrátila společenský systém. Thúkýdidés popisuje, jak chudí loupili majetek bohatých a nezřízeně rozhazovali. Nezákonnost a svévole zůstávaly nepotrestány. Nikdo nevěřil, že by se mohl dožít řádného soudu. Všichni cítili, že byli odsouzeni k trestu mnohem krutějšímu.

Athény padly. Poprvé vedla epidemie k totálnímu úpadku občanských a morálních hodnot. Podryla veškerou vojenskou moc. Bez epidemie by Athény Spartu díky své námořní přesile pravděpodobně porazily. Kvůli epidemii padly a už nikdy nenabyly zpět politickou moc, už nikdy se nestaly tak významným kulturním centrem jako před válkou.

Nám zůstala v rukou historikova zpráva o nemoci a otázka, co to bylo? Thúkýdidův popis se nevejde do škatulky žádných známých nemocí. Mohlo jít o cokoliv. Uvažuje se o první epidemii spalniček, neštovic, nějakého druhu tyfu, nebo snad dnes už neexistující choroby. Oč se ale tehdy ve skutečnosti přesně jednalo, nemá lidstvo šanci už nikdy zjistit. Co je ale asi pro nás z Thúkýdidových zpráv důležité, je původ epidemie. Jasně se v nich uvádí, že se nemoc do Athén dostala lodí z Afriky. Pakliže je tomu opravdu tak, leží před námi první písemný doklad o rozšíření epidemie takového charakteru z jednoho ohniska do druhého - potenciálního.

Možná se něco takového odehrávalo už dříve. Tady si ale lidstvo zaznamenalo první důkaz o tom, že už nic nebude, jak bývalo. Už nikdo nebude chráněný před epidemií tím, že žije stovky nebo tisíce kilometrů od místa jejího výskytu. Když se epidemie objeví, bude jen otázkou času, kdy dokáže dorazit za ním. Na palubě obchodních lodí, v zástupech vojsk nebo s pomalu postupujícími karavanami obchodníků a cestovatelů. Vše podtrhoval fakt pokračující populační exploze. Lidstvo neustále rozšiřovalo svoje teritorium při hledání nových zdrojů obživy, hledalo místa, kde by mohlo žít bez ohledu na sousedy.

Nemoci začaly cestovat po zeměkouli. Například tzv. Justiciánův mor, jehož cesta vedla z Indie na západ do východní části Středomoří, Konstantinopole a ostatních evropských přístavů, a jeho východní trasa do Číny a Japonska. Nebo morová epidemie, jež dorazila do Evropy v roce 1347 na lodích janovských kupců, kteří se vrátili z Turky obléhaného černomořského přístavu Feodosije. Tam mor pronikl z centrální Asie přes Čínu a Indii. Díky lodní dopravě byl na konci roku už v celé jižní Evropě. O rok později zasáhl i Anglii.

Kroniky z té doby jsou plné apokalyptických obrazů - vylidněná města, nekonečné utrpení dohánějící k šílenství ty, co přežili. Kojenci sající z prsou mrtvých matek, orgie nahých zoufalců, lodě duchů obydlené mrtvolami a bloudící po mořích.

"Otec opouštěl syna, žena manžela, jeden bratr druhého... Nebylo nikoho, kdo by pohřbil mrtvé, ať z přátelství, ať za peníze... Umírali po stovkách, ve dne i v noci, a všichni skončili v jámách zasypáni hlínou. Když byly jámy plné, kopaly se nové. A já Agnolo di Tura... jsem pohřbil všech pět svých dětí vlastní rukou," napsal jeden z občanů italského města Sieny, který přežil morovou nákazu roku 1347.

Morem nakazila člověka indická černá krysa. Tvor, který v té době nalezl nové možnosti šíření kolem lidských sídlišť a sehrál roli prostředníka mezi divoce žijícími hlodavci a člověkem. Krysa se od hlodavců nakazila bakterií moru Y. pestis a infikovala jí vlastní blechy. Když začaly krysy na mor umírat, pustily se blechy do hledání nového hostitele. Netrvalo dlouho, a stejně rychle začali umírat lidé.

Podtrženo a sečteno: do druhé poloviny patnáctého století prakticky všude pokračoval úbytek obyvatelstva zapříčiněný morovými epidemiemi a jejich následky. Existují odhady, které uvádějí, že 25-50 % veškerého obyvatelstva tehdejší Evropy, severní Afriky a části Asie zahynulo právě následkem moru.

OPAKOVÁNÍ V NOVÉM SVĚTĚ

Jestliže je podle některých teorií možné dívat se na dějiny středověké Evropy jako na boj lidstva s bakteriemi a viry o přežití, pak historie objevení a zničení vyspělých amerických indiánských civilizací je s nimi nerozlučně spjata, ať už zvolíme pohled jakýkoliv. V hlavní roli zde vystupují neštovice a spalničky - choroby, které v Evropě tehdy už ztratily své hrozné jméno. Na jejich smrtící epidemie se pomalu začínalo zapomínat. Ovšem v okamžiku, kdy se tyto nemoci dostaly mezi obyvatele Nového světa, do bájemi opředených říší Aztéků, Mayů a Inků, mezi nedotčené populace, měla tato onemocnění opět katastrofický průběh.

"...vymřela víc jak polovina obyvatelstva... Mrtví se kupili v hromadách jako pošlé štěnice. Jiní umírali hlady, jelikož onemocněli všichni najednou, a tak nebylo nikoho, kdo by se staral o nemocné ani kdo by jim podal chléb či jinou potravu. Na mnoha místech, kde všichni obyvatelé domu vymřeli do jednoho, takže tak velké množství mrtvých těl nebylo možné ani pohřbít a zápach se stával nesnesitelným, bořili přeživší celé domy, a tak se mrtvým stávalo hrobem vlastní obydlí..." Takové svědectví o situaci v aztéckých provinciích zanechal mnich Toribio Motolinia.

Hernán Cortés a Francisco Pizarro - španělští vojenští velitelé a dobyvatelé - s několika stovkami vojáků porazili indiánské říše s miliony obyvatel. Zdá se vám to nepředstavitelné? Ano, ale jen pokud si neuvědomíme, že v jejich řadách pochodoval jako spojenec onen bájný čtvrtý jezdec Apokalypsy - "morová rána Starého světa" s nemocemi, na které byli dobyvatelé imunní.

Psal se rok 1568, bylo to méně než padesát let od příchodu Cortése do Mexika, a počet obyvatel tady poklesl z původních 25-30 milionů na tři! Podle španělského sčítání lidu v Peru se uvádí, že počet Inků poklesl od roku 1553 do roku 1791 z osmi na pouhý jediný milion. Že tyto počty nejsou vůbec nadsazené, dokázaly případy z nedávné doby. Například o vpádu spalniček do tehdy "panenské" populace na ostrově Fidži v roce 1870. Úmrtnost dosahovala 20-30 %.

PAN TYFUS A PANÍ CHOLERA

Starý svět chvíli prožíval jakýsi klid před bouří (alespoň pokud šlo o nové nemoci). Psal se konec roku 1489 a Španělé si k obléhání maurské Granady přivezli žoldnéře, kteří předtím úspěšně na Kypru bojovali s Turky. Chvíli po jejich příjezdu španělští vojáci onemocněli chorobou, kterou do této doby v Evropě ještě nikdo neviděl. Začínala bolestmi hlavy, přidala se vysoká horečka a kožní vyrážka, obličej nemocného potemněl a natekl. Těžký stav přecházel v delirium a otupělost, která dala nemoci jméno - typhos, řecký název pro kouř nebo mlhu. Vyrážka často zvředovatěla a vedla ke gangréně a následné ztrátě prstů na rukou a na nohou. Postižení doslova hnili zaživa, vydávajíce nesnesitelný zápach. Až do objevu antibiotik byla většina nešťastníků v okamžiku nakažení už mrtva.

První epidemie pod vysokými hradbami Granady si vedla neobyčejně efektivně. Uběhlo pár měsíců, a Španělé ztratili 20 000 vojáků. Jak? Tři tisíce jich padlo v boji, sedmnáct tisíc zemřelo na skvrnitý tyfus.

Jako všechny nové nemoci vykazoval i skvrnitý tyfus od začátku vysokou virulenci a s úspěchem vyrazil na sever od Granady do Evropy. Ovlivňoval válečná tažení - např. v roce 1528 zdecimoval francouzská vojska obléhající Neapol. Stačil měsíc, a z armády o síle 28 000 mužů zůstala jen polovina. Na lodích se dostal přes Atlantik do Nového světa a spolu s neštovicemi a spalničkami vytvořil hroznou trojici smrti. Evropu pustošil celou třicetiletou válku. "Generál tyfus" s úspěchem přispěl k nezdaru Napoleonova tažení proti Rusku v roce 1812. Takřka půlmilionová armáda se začala ještě před hlavním střetem s nepřítelem rozpouštět v epidemii skvrnitého tyfu, která propukla kvůli nedostatečným zdrojům pitné vody. Podle údajů dokonce ztráty v důsledku epidemie neustále převyšovaly ztráty pluků v bojích. Až v polovině 19. století začíná tyfus v Americe a Evropě ustupovat, i když ještě na začátku 1. světové války, po vypuknutí epidemie na východní frontě, prakticky vymazal 150 000 příslušníků rakouské armády v Srbsku, kde úmrtnost dosahovala skoro 70 %. V letech 1917 až 1921 onemocnělo v Rusku 20 milionů lidí tyfem, z čehož tři miliony zemřely. Lenin tehdy prohlásil známé: "Buď socialismus přemůže veš, nebo veš zničí socialismus." Nakonec veš prohrála, epidemie pohasla.

Až další světová válka se stala první válkou za období 400 let, kdy se tyfus nestal hlavní hrozbou armád. Tehdy jej poprvé zastavily mýdlo a voda s insekticidy. Přesto všechno - od roku 1490 do roku 1920 si tyfus vždycky vyžádal ve válkách více obětí než samotné vojenské akce.

Při pohledu na glóbus z roku 1830 vypadá cesta z Indie do Evropy jako cesta z jednoho konce světa na druhý. Dobrodružná a rozhodně ne stoprocentně jistá. Pro bakterii Vibrio cholerae, která odtud, z delty řeky Gangy, začala svou pouť světem, to dobrodružství bylo, a navíc stoprocentně jisté. Ve zmíněném roce se v Evropě začalo hovořit o neznámé chorobě pocházející z Indie.

Vibrio cholerae se pravděpodobně vyvinula z bakterie volně žijící ve vodách Gangy a přizpůsobila se podmínkám lidského střeva. Možná se dostala k lidem prostřednictvím masa infikovaných ryb, možná vodou znečištěnou výkaly infikovaných zvířat. Možná. Dál už šlo všechno rychle a bakterie se šířila jako původce většiny průjmových onemocnění přenosem z člověka na člověka a znečištěnou vodou. Když se Vibrio cholerae dostane do zažívacího traktu, dochází k jejímu rychlému rozmnožení ve střevě, kde vylučuje silný toxin.

Výsledkem je prudké zvracení a průjem, vedoucí k nebezpečné ztrátě tělesných tekutin, svalovým křečím, šoku, selhání oběhu, smrti. Neléčená cholera znamená smrt pro 20-50 % postižených během několika dní, někdy i hodin. První epidemie proběhla v Indii v roce 1817. Po obchodních cestách se šířila dál. Všude, kde se cholera objevila, měla proti sobě nedotčenou populaci. Co víc si mohla přát? Do konce 19. století stihly její pandemie přibližně šestkrát oběhnout svět. Sedmou pandemii datujeme do poloviny dvacátých let našeho století a osmá se málem spustila v roce 1993.

Slovo cholera tak můžeme objevit prakticky ve všech jazycích a pro starší ročníky patřily nadávky prošpikované tímto výrazem k těm nejhorším. Vítězství nad cholerou ve světě rychle rostoucích průmyslových center se nerodilo lehce. Zvlášť když prakticky všechna města tehdy neměla vůbec žádný systém zajištění nezávadné pitné vody a její zdroje nebyly vůbec odděleny od splaškových vod. Až vzestup zájmu o bezpečné vodní zdroje, chlorování vody a v neposlední řadě očkování pak dokázaly choleru ze západního světa na sto let prakticky vytlačit.

PROCITNUTÍ ZE SNA

V roce 1882 Robert Koch v Berlíně izoluje bacil tuberkulózy. Společně s Louisem Pasteurem dokazují, že určité nemoci vyvolávají pro ně specifické choroboplodné zárodky. V roce 1883 je Kochem prokázána přítomnost Vibrio cholerae v tělech obětí cholery. Medicína stojí na prahu nové éry. Najednou se uvolnila lavina s objevy příčin, přenosů a léčení infekčních onemocnění. Postupně jsou odhaleni původci všech doposud známých infekčních onemocnění, nemocnice díky antiseptickým opatřením přestávají být místy, kam se chodilo převážně umírat. Je dokázáno, že malárii šíří komáři. Žlutá zimnice a skvrnitý tyf se stávají nemocemi léčitelnými a kontrolovatelnými. Paul Ehrlich vynálezem salvarsanu - první chemikálie, která byla určena k boji proti choroboplodným zárodkům - ukazuje cestu pro sulfonamidy a antibiotika. Alexander Fleming legendárním "náhodným" objevem penicilinu (1928) pokládá základní kámen, alespoň v tom okamžiku to tak vypadá, k definitivnímu řešení problémů infekcí.

Jak rychle se lidstvo vzdalovalo od hrůz druhé světové války, tak se stejně rychle přestávalo obávat infekčních nemocí. Najednou se zdálo, že budou zapomenuta celá staletí utrpení a boje o přežití s viry a bakteriemi. Teď mělo lidstvo po svém boku pomocníka, který se jevil všespasitelný. Vypadalo to na jednoduché řešení vyjádřené heslem: "Všechno utopíme v antibiotikách". S epidemiemi je konec. Známe původce, a tak jsou řešitelné.


Matka s dcerou v nemocnici ve Foubamu v Kamerunu. Jejich příbuzní přes okno fascinovaně sledují injekční stříkačku.

Díky antibiotikům to skutečně vypadalo, že jsou epidemie v ringu na ručník. V roce 1960 byla vyhlášena válka TBC, která za posledních 150 let zahubila odhadem 750 milionů lidí. Nyní byla na ústupu. Malárii drtila nová antimalarika. Neštovice, které od doby římského impéria jako permanentní pandemie ničily svět a ještě kolem roku 1958 na ně umíraly 2 miliony lidí ročně, mizely po vakcinaci ohrožených skupin. Černý kašel, obrna, tetanus, záškrt - zástup nemocí, které decimovaly převážně dětskou populaci, po rozsáhlých očkovacích akcích ztrácí svoji sílu a osudový význam pro bytí a nebytí. V roce 1967 vedoucí amerického úřadu pro zdravotnictví otevřeně hovoří o tom, že infekční nemoci jsou poraženy. Všude panoval bezbřehý optimismus. Dnes poroučíme bakteriím a virům, co všechno dokážeme zítra!...

Trvalo ještě nějakou dobu, než se opojný pocit z vítězství rozplynul. Zůstala pachuť v ústech, když jsme zjistili, jak rychle získávají viry rezistenci. To se ještě dalo pochopit. Za tímto zjištěním se vynořilo jedno méně pochopitelné. Objevují se nové nemoci. Nemoci se smrtností, která nevyvolává jenom paniku, ale ochromení z úžasu. Jako by tady najednou historie běžela po spirále a vše se mělo opakovat znovu, na jiné úrovni. Ještě před několika lety to vypadalo, že jsme přežili první kolo boje s epidemiemi. Na základě získaných znalostí jsme se vyzbrojili a očekávali snadnou dohru. K našemu překvapení ve druhém kole proti nám nastoupil stejně posílený i nepřítel.

START NOVÉHO ZÁVODU

Píšeme rok 2000 a prakticky všechny nemoci se vrátily. Měly být zničeny, a jsou tu zpět. Odolnější, nebezpečnější. Nejsou samy. Jsou tu nové nemoci s parametry, které se vymykaly všem dosavadním představám. Jako jejich příčina už není uváděný jediný důvod nebo náhodný průnik dvou předpokladů. Dnes už jde o synergický efekt globálních jevů.

OTEPLOVÁNÍ PLANETY: Paul Epstein, americký epidemiolog, tvrdí, že zvýšení průměrné teploty o 2 °C umožní přenašeči malárie komáru Anopheles další expanzi do vyšších poloh, a její výskyt se rozšíří ze 42 % na 60 % povrchu planety.

K dramatickým změnám počasí - výskytu záplav v suchých místech a sucha ve vlhkých oblastech - stačí připojit obrázek přemnožených hlodavců a zvýšené možnosti přenosu bakterií a virů na lidskou populaci.

VELKÉ SPOLEČENSKÉ ZMĚNY: Dlouho je sledováno, jak jdou pandemie ruku v ruce s obdobím velkých společenských změn. Co se děje kolem nás dnes? Ještě nikdy se společnost neproměňovala tak rychle, nevypočitatelně a nerovnovážně. I ve světě rozvinutých ekonomik se už prohlubují rozdíly, a třetí svět jako by se marně bránil chaosu.

CESTOVÁNÍ A MIGRACE: Z pohledu infekčních nemocí už neexistuje žádné místo na světě, od kterého bychom byli dostatečně vzdáleni. Neexistuje člověk, se kterým bychom nebyli spojeni. Názorně nám to dokázal virus HIV a na další v řadě čekáme.

EKONOMICKÁ SITUACE: V důsledku snadného přístupu k antibiotikům dochází k devalvaci jejich používání a rychlejšímu vzniku rezistentních kmenů bakterií a virů. Při zemědělském využívání dalších ploch se člověk dostává a bude dostávat do míst, kde nikdy nebyl, nikdy nevyvíjel žádnou aktivitu. Tam může potkat další viry, které ještě nezná.

NAPLNĚNÍ PŘEDSTAV

Pakliže se přes tyto brýle díváme na nové choroby, zjistíme, že skoro všechny z těchto předpokladů vycházejí. Největší "slávu" si zatím vydobyly syndrom celkového selhání imunity organismu - AIDS vyvolaný virem HIV a krvácivá horečka Ebola vyvolaná virem stejného názvu. Obě onemocnění o sobě dala poprvé vědět na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let. Zatímco u viru Eboly (první zjištěná epidemie proběhla v roce 1976 v pralesních oblastech tehdejšího Zairu) zarazila od počátku jeho skoro 90% smrtnost i skutečnost, že se dodnes nepodařilo najít jeho zvířecí zdroj, rodokmen viru HIV-1 vede badatele k opicím, které mají vlastní - opičí vir SIV se stejnými projevy. Protože jsou opice proti lidskému HIV imunní, předpokládá se, že v oblastech, kde Afričané jedí opice, SIV zmutoval do podoby nebezpečné pro člověka.

Ebola byla zaznamenána okamžitě při prvním epidemickém výskytu, onemocnění AIDS způsobené virem HIV bylo poprvé diagnostikováno teprve v roce 1983. Od tohoto roku lidstvo zatím prakticky bezmocně přihlíží šíření novodobé pandemie. Jsme sice dál co do prostředků ochrany, víme, jak se bránit kontaktu s virem, prakticky jsme rozluštili mechanismus jeho působení, ale neumíme virus v těle napadeného zlikvidovat. Díky synergickým účinkům globálních jevů si teď stojíme zhruba stejně jako naši pradědové s cholerou před objevem antibiotik.

VYHLADÍ NÁS CHACAL?

Ty dva viry zřejmě nejsou a nebudou poslední v řadě. To nám už dokázaly viry typu hendra a nipah, které se v roce 1994 objevily v Austrálii (Hendra - název předměstí Brisbane) a Malajsii (Nipah - malajsijské město).

Mají nižší smrtnost než Ebola, ale snadněji se šíří z koní, resp. prasat na lidi. Co bude následovat po nich? Přijde jednou čas konečného smrtícího viru, kterému někteří odborníci pracovně říkají Chacal? Objeví se jednou úplně neznámý a zcela nový vir, proti kterému budeme bezmocní, o kterém nebudeme nic vědět, nebudeme znát, co a jak hodlá dělat a na co je citlivý?

Převedeno do našich současných znalostí - imaginární virus Chacal by musel mít nakažlivost chřipky a smrtnost Eboly nebo HIV-1 a musel by se přenášet vzdušnou cestou - nejjistějším způsobem nákazy. Pak by asi vyvolal pandemii, kterou si dnes ani neumíme představit...

Do budoucnosti epidemií nikdo nevidí, ale na základě minulosti už nemůžeme předpokládat, že se nám někdy podaří nakažlivé nemoci vymýtit. Pokusili jsme se o to, ale vrátily se. Silnější a nebezpečnější... Z toho vyplývá, že k nim budeme muset zaujmout jiný přístup. Bude zřejmě velice nákladný, a nebude smět selhat, protože cena za toto selhání by byla neskutečně velká...

"Pandemie jsou nevyhnutelné. Neuvěřitelně rychlý rozvoj lidstva, naše ohromné potřeby, které se dotýkají celého světa, rozvoj složité průmyslové společnosti, to vše pohnulo přírodními hranicemi. Vývoj společnosti spolu s vědeckým pokrokem do značné míry posílily možnosti vzniku pandemického kmene."

dr. Joshua Lederberg

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group