ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ČAS LOVCŮ

 

Kdo dnes sleduje aktuální novinové a televizní zprávy o antropologických objevech, musí mít dojem, že dosavadní teorie o vývoji člověka byly vymazány, a napsány úplně nové. Tím je vinen novinářský styl, ale koneckonců i tón, jímž jsou sami badatelé někdy nuceni formulovat zprávy pro své sponzory. A také nedostatek populárních a naučných publikací o dosavadním stavu výzkumu, abychom mohli nové poznatky zařazovat a porovnávat. Nové objevy totiž základní teorie vcelku nevyvracejí, naopak, pomáhají zaplňovat některá bílá místa. Snad trochu nahrávají stoupencům teorie o postupném vývoji organismů a člověka (gradualistům), a to tím, jak neustále doplňují chybějící články řetězu a překlenují mezery. Přesto pozorujeme, že ve vývoji existují také nápadné "skoky", že proces změn v biologických strukturách má svůj rytmus a že se v něm střídá krátké období změn s dlouhým obdobím stáze. Pojďme se podívat, jak to vypadalo s prvními lidmi v Africe.


EPOCHÁLNÍ OBJEVY

V roce 1924 objevil anatom Raymond Dart v Taungu v jižní Africe lebku nedospělého tvora s opičími i lidskými znaky a vysvětlil ji jako chybějící článek mezi našimi zvířecími předky a člověkem. Nazval jej tehdy Australopithecus africanus neboli "jižní africká opice". Poté následoval řetěz dalších nálezů australopitéků z jižní Afriky až po rok 1959, kdy britský antropolog Louis S. B. Leakey ohlásil objev nápadně mohutného, robustního australopitéka v Olduvai v Tanzanii, a rozšířil tak oblast výskytu nejstarších hominidů také do východní Afriky. Další výzkumy podél východoafrického tektonického zlomu přinesly objev jiného tvora, s objemnější mozkovnou, výrobce kamenných nástrojů, který byl pojmenován Homo habilis - "člověk zručný". Původně se nálezy australopitéků i člověka (Homo) datovaly do doby vzdálené 1 až 2 miliony let, avšak s přibýváním nálezů se časová perspektiva prohloubila až na 4-5 milionů let. Teprve v období starším než 5 milionů let fosilie hominidů mizí - od vyšších primátů třetihor je odděluje několikamilionová mezera. Zdá se tedy, že kdesi na samém počátku našeho rodokmenu se otevírá jakási "černá díra".

ARDIPITÉK - BYTOST Z POČÁTKU VÝVOJE

Počátkem 90. let objevil Timothy White na středním toku řeky Awaš v Etiopii velmi staré kosterní nálezy (4 400 000 let) a navrhl pro ně název Australopithecus ramidus. "Ramid" znamená v místním jazyce kořen, a to u lidí i rostlin - název byl míněn jako pocta domorodým spolupracovníkům, zakořeněným v zemi tak bohaté na fosilie nejstarších hominidů. V roce 1995 však zveřejnil Timothy White se svými spolupracovníky Genem Suwou z Japonska a Berhane Asfawem z Etiopie další zprávu, nebo spíše opravu, podle níž bylo přisouzení nových nálezů k rodu Australopithecus nesprávné, a jedná se spíše o sesterský rod vůči ostatním hominidům. Navrhli tedy nový název, Ardipithecus ramidus, kde "ardi" znamená země nebo podlaha. Tím má být zdůrazněno, že tato bytost stojí na samém počátku vývoje hominidů.

Nálezy ležely ve třímetrové vrstvě tufu formace Daam Aatu, z jejíhož těsného podloží bylo získáno datum 4,39+0,03 milionu let. Šlo především o zuby. Horní i dolní řezáky jsou ještě poměrně velké oproti ostatním zubům a zubní sklovina je tenčí než u pozdějších australopitéků. Z dochovaných zlomků spánkové a týlní části lebky lze soudit, že lebka byla celkově menší než u australopitéka afarského a tvarem připomíná v některých rysech lebku šimpanze.

Mimořádným nálezem byly zlomky levé horní končetiny, které umožňují rámcově srovnávat také velikost postavy. Jak upozornil Jan Beneš, svébytnost ardipitéka se tím však nepotvrdila. Byl totiž větší než nejmenší ze známých australopitéků afarských (A. L. 288-1), ale menší než ostatní zástupci tohoto druhu. Tvarově se na horní končetině objevují jevy srovnatelné jak s hominidy, tak s lidoopy.

Výzkum mezinárodních týmů v Etiopii ovšem pokračuje a podle sdělení Timothy Whitea přináší stále nové fosilie, které se svým datováním blíží hranici 5 milionů let.

AUSTRALOPITÉK OD JEZERA TURKANA

Následující článek v řetězu nejstarších hominidů doplnila tentokrát skupina vedená Meave Leakeyovou, která pracuje v Keni. Jde o celkem devět zlomků lebky, kostry a zubů z lokality Kanapi a dvanáct zlomků z lokality Allia Bay. Jsou datovány mezi 4,2 až 3,9 milionu let, takže časově přímo navazují na nálezy ardipitéka. Autoři pro tuto skupinu v roce 1995 navrhli název Australopithecus anamensis; "anam", česky jezero, vyjadřuje skutečnost, že všechny fosilie pocházejí z okolí jezera Turkana.

Nejvíce informací o tomto hominidovi poskytují nálezy horní a dolní čelisti a zlomky dolní končetiny (kost holenní). Tvar a proporce čelisti i zubů, tloušťka zubní skloviny a další skutečnosti zdůvodňují tvarové rozdíly vůči starším i mladším hominidům, ale současně naznačují také rozdíly v tvrdosti potravy, na niž se jednotlivé formy zaměřovaly. Zuby tedy věda používá nejen k vymezování nových druhů, ale poznává z nich i to, jak se tito tvorové chovali.

Stephen Jay Gould považuje za nejvýznamnější vývojový zlom přechod k pohybu na zadních končetinách, což úplně uvolní přední končetiny pro jinou činnost. Zvětšování mozku jako by za vzpřímením ještě stále časově pokulhávalo. Nový nález zlomků kosti holenní je tedy velmi šťastný, neboť prokazuje vzpřímení hominidů o 0,5 milionu let dříve, než se dosud soudilo. Nadto kost holenní umožnila pokusit se rovněž o výpočet váhy australopitéka anamského: oba odhady, 47 kg a 55 kg, přesahují váhu pozdějšího australopitéka afarského. Bohužel dochované zlomky mozkovny nedovolují přesný výpočet jejího objemu. Podle M. Leakeyové a jejích spolupracovníků tedy nově definovaný druh překlenuje mezeru mezi ardipitékem a australopitékem afarským nejen časově, ale také tvarem kostí. Nemusel ovšem být v africké krajině osamocen, neboť před 4 miliony let mohlo existovat paralelně několik nových druhů hominidů a všichni se už mohli pohybovat vzpřímeně.

SLAVNÁ LUCY S RODINOU

V průběhu 70. let poskytly vrstvy písků a slínů prostoupené sopečnými tufy v etiopském Hadaru na 270 kosterních pozůstatků a fragmentů hominidů, pro něž Donald C. Johanson, Timothy White a Yves Coppens v roce 1978 navrhli název Australopithecus afarensis. Nejvýznamnějším objevem tehdy byla podstatná část kostry ženského pohlaví, slavná Lucy z roku 1974, a celý soubor fosilií nalezený o rok později, o němž se tehdy hovořilo jako o "nejstarší rodině". Chyběla však kompletní lebka. Mnohé antropology zaráželo, jak jsou jednotlivé nálezy různorodé tvarem i robustností. Obnovené výzkumy po roce 1990 přinesly další série fosilií a doplnily poznatky o tvaru lebky. V roce 1993 byla ohlášena čelist, tvarem srovnatelná s australopitékem afarským, dokonce až v povodí Gazelí řeky v Čadu, tedy poprvé mimo klasický jiho-východoafrický region.

Australopiték afarský je v Hadaru a v Laetoli datován mezi 3,6 až 3,0 miliony let. Samice byly podstatně menší než samci, dosahovaly velikosti dnešních Pygmejů. Objem mozku nepřesáhl 500 krychlových centimetrů, zuby byly celkově veliké, ovšem u ženských jedinců podstatně menší. Čelisti vyčnívaly dopředu, nos byl plochý, čelo ubíhalo dozadu a nad očima vystupovaly masivní oblouky. Pánev ukazuje, že tito tvorové se již dokázali pohybovat vzpřímeně po dvou, a studium paže a ruky zase naznačuje, že stále ovládali i pohyb v korunách stromů.

Ve vrstvě ztvrdlého sopečného popela, kterou odkryl výzkum v Laetoli, se mezi křížícími se stopami různých zvířat otiskly i šlépěje nějakého hominida. Vzhledem k datování tudy zřejmě prošel právě australopiték afarský.

AUSTRALOPITÉK AFRICKÝ

V období po 3 milionech let se předpokládá větvení australopitéků na formy gracilnější (Australopithecus africanus) a robustnější. Australopiték africký byl popsán Raymondem Dartem z jižní Afriky již v roce 1925. Čenich už tolik nevystupuje vpřed, špičáky se zmenšily a mozkovna byla kulatější. Mozek sám se zvětšil, ale stále neměl vyvinuta ta centra, která jsou důležitá pro rozvoj článkované řeči.

Pozůstatky jihoafrických australopitéků se po několik následujících desetiletí dostaly do stínu nových objevů ve východní Africe a teprve v posledních letech se k nim znovu obrací pozornost. Přitom se ukazuje, že některé z nich jsou "mnohem více opičí, než by bylo žádoucí", a to i ve srovnání s australopitékem afarským. Pánev sice svědčí o pohybu po dvou - což jsme pozorovali již v předchozím období, zdá se však, že gracilní australopiték trávil většinu života na stromech. Jeho kosterní pozůstatky se pak hromadily spolu s faunou ve výplni jeskyní, kam přirozeně padaly vertikálními šachtami, anebo je tam zavlekly šelmy. Je totiž pravděpodobné, že australopitékové často hynuli násilnou smrtí. Studium zubů ukazuje na průměrný věk kolem 22 let a naznačuje také, že tito tvorové byli všežravci a částečně i masožravci.

V roce 1999 připojili T. White a B. Asfaw na základě posledních výzkumů v Bei Bouri v Etiopii ještě další druh, s africkým australopitékem zhruba současný, a nazvali jej Australopithecus garhi ("garhi" znamená překvapení). Opičí rysy jsou v tomto případě patrné na lebce i horních končetinách, zatímco tvar dolních končetin je lidský. Technologickou vyspělost naznačují kamenné nástroje i řezné stopy na zvířecích kostech.

ROBUSTNÍ AUSTRALOPITÉKOVÉ

Robustní australopitékové, označovaní rovněž jako paranthropové, se dnes člení do dvou forem, Australopithecus robustus a Australopithecus boisei. První z nich je jihoafrického původu, ostatní pocházejí z Afriky východní. Australopithecus boisei je skutečně hyperrobustní a vyvinul se zřejmě z předchozí formy Australopithecus aethiopicus, jehož nejkompletnější nález je znám jako "Černá lebka".

Hovoříme sice o mohutnosti těchto hominidů, ale máme přitom na mysli především mohutnost žvýkacího aparátu, nikoli těla. Obličej robustních australopitéků se celkově liší plochým obličejem a výraznými oblouky nad očnicemi. Objem mozku se poněkud zvětšil a dosáhl 530 krychlových centimetrů. U některých jedinců, spíše samců, probíhá po temeni lebky kostěný hřeben, k němuž se upínají mohutné žvýkací svaly. Některé mikroskopické studie zubů ukazují, že se živili rostlinnou potravou, která byla tvrdší a vyžadovala značný tlak. Dožívali se poměrně nízkého věku - průměrně jen 17 let. Poslední robustní australopitékové se objevují před 1 milionem let. Někteří autoři, například Bernard Wood, dnes znovu poukazují na značnou velikost stoliček i třenových zubů u všech robustních forem, vydělují je z rodu Australopithecus a navrhují obnovit starší název Paranthropus.

Vegetariánský způsob obživy i malý mozek vedly k tomu, že antropologové tradičně upírají robustním australopitékům schopnost vyrábět první nástroje, i když se na několika lokalitách v oblasti Koobi Fora vyskytly současně. To je podle Randyho Susmana nespravedlivé, neboť jejich ruka, na rozdíl od starších australopitéků, už dokázala uchopovat předměty přesně.

OBJEVUJE SE HOMO

Hranice, která by umožnila rozdělit hominidy na úrovni rodu - australopitéky od prvních lidí, není při prvním pohledu na nalezené kosterní pozůstatky příliš zřetelná. První zástupce rodu Homo je podle současného stavu výzkumu Homo rudolphensis, který se před více než 2 miliony let objevuje v Olduvai a v oblasti jezera Turkana (původně Rudolfovo jezero). Oproti už klasickému, poněkud mladšímu (až po 2 milionech let) Homo habilis, kterého už v roce 1964 definovali Louis Leakey, Phillip Tobias a John Napier, je pro něj příznačná delší a širší tvář s méně výraznými nadočnicovými oblouky a s poměrně velkou mozkovnou. Pro první lidi obecně je příznačné zmenšení a zjemnění žvýkacího aparátu, i když například Homo habilis měl ještě stále tvář australopitéka. Odlišuje se však od něj nejen užšími stoličkami, ale zejména výrazným zvětšením mozku (až 730 krychlových centimetrů) a zřejmě i jeho složitější stavbou, takže se někdy uvažuje o schopnosti jednoduché řeči. A právě to je trend, který v dalším vývoji pokračuje. Archeologické nálezy prokazatelně dokládají, že Homo habilis, tedy člověk zručný, vyráběl nástroje a této jistotě vděčí i za své jméno. Podobně je tomu i s posledním zástupcem prvních lidí, Homo ergaster (člověk dělník), pro něhož je typická menší spodní čelist, vystupující nos a modernější anatomie končetin. Mohli bychom tedy předpokládat, že mezi stavbou mozku a technologií existovala přímá souvislost.

V JAKÉM PROSTŘEDÍ ŽILI

Geologické vrty v hlubokomořských usazeninách a změny ve skladbě rostlinného pylu, měkkýšů i savců shodně vypovídají o tom, že někdy před 6 až 5 miliony let se teplé a příznivé podnebí naší planety ochlazovalo. Tvorba ledovců, zejména v Antarktidě, vyvolala všesvětový pokles hladiny moří o 50 až 60 metrů. Současně ustávaly i deště. V Africe se to projevilo ústupem pralesa ve prospěch otevřených savan, mozaikovitě porostlých křovinami a skupinami stromů. Mění se také složení obyvatel této krajiny, například některé druhy antilop zcela mizí a jiné se objevují nově. Otevřené savany ovládly velké šelmy.

Další ochlazení následovalo před 2,5 miliony let, kdy se kolem severního i jižního pólu začaly soustřeďovat masy ledu. A protože ústup afrického deštného lesa se zastavil na linii oddělující v severojižním směru východoafrické savany od středoafrického lesního pásma, nazval francouzský antropolog Yves Coppens svou teorii o vzniku člověka "East side story". Je to teorie zdůrazňující vliv přírodního prostředí na vývoj hominidů. Předpokládá, že právě v otevřené krajině východní části kontinentu a v přímém ohrožení šelmami se tento vývoj nutně urychloval.

...A JAK SE CHOVALI

První hominidy tedy můžeme třídit podle celkového vzhledu a jednotlivých tvarových rysů na kosterních pozůstatcích, avšak chceme-li jim alespoň trochu porozumět, bude podstatné jejich chování. Mezi bytostmi žijícími na naší planetě dnes totiž není žádná, která by umožňovala analogii a srovnání. Jane Lawick-Goodallová a další etologové proto volili cestu studia života lidoopů, zejména šimpanzů, zatímco etnografové se zaměřili na údaje o lovecko-sběračských kmenech současnosti, Křovácích, původních Austrálcích a Eskymácích. Oba pohledy jsou však vzájemně nepřeklenutelné, a dávná skutečnost leží kdesi mimo naše zorné pole.

Co k tomu říká archeologie a jak vysvětlit její svědectví? Ve srovnání s rozvětvenou strukturou našeho rodokmenu působí archeologické pozůstatky trochu monotónně. Naleziště tvoří zatím jen shluk rozštípaných kamenů a kostí, beze stop ohně či prokazatelných obydlí. Snad nikde se proto neotvírá tak široké pole možností jako právě při výkladu nejstarších afrických lokalit. Už Raymond Dart, hned poté co australopitéka afrického tvarově popsal, zaměřil se i na stopy jeho chování. Tehdy šlo o rozbité kusy zvířecích kostí, zubů a rohů, v nichž viděl nejstarší zbraně nebo nástroje a které označil pojmem "osteodontokeratická kultura". Dnes, po kritickém přezkoumání, se ukázaly být spíše důsledkem ohlodání šelem nebo přirozených posunů v jeskynních puklinách jižní Afriky. Spolu s osteodontokeratickou kulturou zanikla i představa australopitéka jako úspěšného a nebezpečného afrického lovce.

V 70. letech pracoval na východoafrických nalezištích hominidů spolu s antropology a geology také archeolog Glynn Isaac. Jeho postup nápadně připomínal práci kriminalisty na místě činu: zkoumal kamenné nástroje, nyní už nesporné, a stopy řezání či lámání na zvířecích kostech. A také polohu předmětů v prozkoumaném prostoru a jejich možné vztahy. Domníval se, že nalezené předměty dokládají záměrnou, a dokonce už nějak plánovanou součinnost. Naši dávní předkové byli v pohledu Glynna Isaaca lidé organizovaní a společenští, žili na pevných základnách, donášeli tam kamennou surovinu, rostlinnou i masitou potravu a dělili se o ni.

Nechť si tedy čtenář představí, že se ocitl v oblasti východoafrických jezer před 2,5 miliony let a průvodcem mu bude Glynn Isaac. Jak stoupá do větví osamělého stromu, uvidí asi kilometr daleko na západě bažinaté břehy jezera, oživené ptáky, krokodýly a skupinami hrochů. Na druhé straně se táhne planina porostlá stromy a křovinami, mezi nimiž se potulují skupiny antilop, až k nízkým pahorkům pokrytým savanou, ve vzdálenosti asi 10 kilometrů. Náhle pozorovatel rozezná skupinu čtyř nebo pěti lidí - že jsou to lidé, pozná podle toho, že kráčejí vzpřímeně a něco nesou. Teprve když se přiblíží, všimne si, že ve stínu pod stromem se ukrývala skupina dalších tvorů. Teď vzrušeně vstávají a přitom se ukazuje, že to jsou ženy. Volají, gestikulují, a pozorovatel najednou zapochybuje, zda je má opravdu považovat za lidi: nejenže jsou nápadně malí, ale neovládají ani artikulovanou řeč. Přinesený předmět je mrtvola impaly, což pochopitelně vzbudí nadšení. Největší z mužů zvedá dva kameny ležící u kořenů stromu, následují zvonivé údery kamene o kámen a ostatní rychle sbírají ostré úštěpy, odletující do trávy kolem. Muž, teď už vyzbrojený vybraným úštěpem, se vrací k mrtvole impaly a rázným řezem otevírá její břicho. A nyní nastává okamžik, jehož společenský význam hodnotil Isaac zvláště vysoko: dělení potravy.

Uplynulo několik let a názory na naše předky se začaly znovu měnit. Lewis Binford v roce 1987 odmítl Isaacovy představy o stálé základně a o společenském životě kolem ní, a se svým sarkastickým skepticismem je označil za archeologickou mytologii. "Podle mého názoru," říká Binford, "se tihle chlapíci neustále krmili, když se tak potulovali krajinou jako zatracená tlupa paviánů. Hlízy, červi, semena, cokoliv. Řekněme, že jeden z nich se podívá k nebi a uvidí tam kroužit supy. Několika údery kamenného valounu si vyrobí jeden z těchhle sekáčů a jde. Dorazí k mrtvole, ale mezitím už tam byli dravci, a moc toho nezbylo. Jen trochu morku a delší končetiny, ale aby se k tomu dostal, musí navlhčit ztvrdlou kůži. Takže to všechno táhne k jezeru. Tam rozbije kosti, vezme si, co chce, a nechá po sobě kamenné nástroje, kosti a všechno ostatní. To je to, co pak najdeme na lokalitě. Není tu nic, co by ukazovalo na pevnou základnu, nějakou zástěnu z trní, nebo prokazovalo společenský systém založený na dělení potravy."

Hned na začátku se nám tedy sešly protichůdné pohledy na tentýž archeologický záznam, na nahromadění zvířecích kostí a kamenných nástrojů v určité ploše. První archeolog v něm čte prvky záměrnosti a plánovitosti lidského chování, druhý pouze nahodilost. Kritika se nevyhnula ani onomu kruhovitému útvaru z kamenů z naleziště Olduvai, který už vstoupil do učebnic jako půdorys nejstaršího obydlí - podle Binforda to není nic než náhodný přírodní tvar. A vliv silné autority se přirozeně odrazí v celém oboru i na veřejnosti. Teprve v současné době se řada badatelů znovu vrací k některým původním Isaacovým názorům.

Etologie, nauka o chování organismů, nás poučí, že již primáti s jejich pohyby za potravou a systémem rozmnožování se chovají poměrně specializovaně. Metody, které si k testování svých modelů vytvořila archeologie, však zatím jednoznačným jazykem nevypovídají. Na prvém místě se přirozeně zkoumá potrava, tedy údaje o druhu zvířecích kostí, o způsobech jejich rozbíjení, o stopách po zubech šelem a po kamenných nástrojích. U každé mršiny se vystřídaly vedle lidí i šelmy a někdy se zdá, že zuby šelem předcházely zářezům po kamenných nástrojích. Analýzy však nemohou prokázat, zda zvíře ulovil člověk, šelma, či zda zahynulo přirozeně. Další informace může poskytnout kamenná surovina, tedy zjištění, zda byla sebrána nedaleko (valouny křemene, úlomky sopečných hornin), nebo záměrně donesena z větší vzdálenosti. Ale teprve s postupem vývoje, až na sídlištích přibudou i jednoznačné stopy ohně, obydlí a dalších specializovaných činností, bude analýza archeologického naleziště komplexnější a její závěry
určitější.
leden 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group