ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

HRADY A JEJICH STRAŠIDLA

Naše vlast je na hradní památky neobyčejně bohatá, a to dokonce i v evropském měřítku. Díky císaři Karlu IV. a husitským vynálezům jsme světu dali mnoho významných hradních vylepšení a inovací. Zhruba 60 % našich hradů a zřícenin stojí v Čechách, které udávaly směr pokroku a vývoji, protože většina novinek k nám přicházela ze západu, z Francie a přes Německo. Výstavba slezských a moravských hradů byla spíše ovlivněna poněkud zastaralými vzory z Podunají. Naším nejstarším kamenným hradem je Přimda, tyčící se nad bavorským pomezím. Na našem území můžeme nalézt přes 1000 hradů a tvrzí, a další desítky se jich nalézají v oblastech za naší hranicí, které bývaly součástí Českého království. Mnohdy o jejich osudech víme velmi málo nebo skoro nic, ale to právě probouzí naši fantazii a přitahuje k jejich zbytkům v hlubokých lesích a na skalních útesech stále nové zájemce a poutníky.


KRÁLOVSTVÍ ČESKÉ - KRÁLOVSTVÍ STRAŠIDEL

Stejně jako samotné hrady, tvoří i lidové báje, pověsti a legendy silný motivační prvek pro různá putování a trmácení se po vlastech českých a moravských. Ba co víc - ve všech těchto zkazkách je ukryto veliké bohatství národní historie a lidové moudrosti, což je právě to, co stmeluje určitou skupinu lidí do tvaru nazývaného národ.

Čechy, Morava a Slezsko, tři historické země, patří mezi krajiny s dlouhou kulturní tradicí. Mnohonárodnostní složení království uprostřed Evropy vytvořilo výborné podmínky pro prolínání jednotlivých kultur, tedy i bájí a pověstí.

Spočítat všechny druhy strašidel a duchů, provádějících svoji činnost v našich krajích, je prakticky nemožné. Vždyť v každém pořádném rybníku se vyskytuje nějaký ten vodník Volšoveček nebo Česílko, v močálech tančí vodní víly a divoženky, nad nimi létají bludná světýlka a v lese křepčí lesní víly, ječí hejkal a doutná ohnivec (na Chodsku přezdívaný Fajrmónek). Kromě toho mají své duchy, někdy hodné, jindy rozmrzelé, i některá naše pohoří. Patronem ze všech nejstarším je Krakonoš, "pán kerkonošských hór". Němci, v jejichž bájích lze dodnes vysledovat stopy krvavých a krutých vikinských ság, mu už od 13. století říkali Rýbrcál a strašně se ho báli. Jenže Krakonoš, stejně jako Rampušák, patron Orlických hor, byl ve skutečnosti hlavně ochráncem chudých horalů. Podobně na tom byl se strašením jejich synovec Muhu, dobrý duch Jizerských hor. Svého patrona mají i Brdy, nejvyšší české vnitrozemské pohoří. Říká si Fabián a své hlavní sídlo má na pověstmi prošpikovaném Plešivci. Na našem území se však vyskytovalo i mnoho jiných strašidel, která zde z pochopitelných důvodů mohou být jenom zmíněna: baziliškové, divoké baby a víly, běsi, bejválkové, bludičky, čarodějnice, divocí lovci a jejich strašidelné družiny, hejlalové, noční cmůry. Klekánice, plivníci a ohnivci, prašivci, skalníci, štrakakalové a vlkodlaci. Většina z nich se vyskytuje i ve zříceninách českých a moravských hradů.

České a moravské hrady

ÚZKÁ SPECIALIZACE - HRADNÍ STRAŠIDLA

"Vůbec vše, čím se kdo straší, obzvláště pak příšery a obludy, dle obecné pověry nejvíce v noci obcházející, kteréž má lid buď za zlé duchy, anebo za duše zemřelých, jimiž takové obcházení uloženo za trest nebo za hřích, za něž neučinily dostatečného pokání na tomto světě. Víra v strašidla nachází se u všech národů a má za základ jednak víru v nesmrtelnost duše, jednak chorobný stav duše, jevící se v subjektivním vidění. Srov. Hallucinace."

Definice strašidla, 2. díl Slovníku naučného z roku 1862 autora Dr. Františka L. Riegra.

Kromě těchto "venkovních" strašidel se u nás vyskytují i jejich příbuzní, kteří pro svoje rejdy potřebují nějaký zámek, hrad, zříceninu a podobně. Není se čemu divit. Naše nejstarší stavební památky zažily více než 300 000 svítání, soumraků a půlnocí. Právě v těchto objektech se nejvíce formoval a tvořil český stát, soustřeďovala moc a bohatství. V jejich zdech byla z nejrůznějších pohnutek prováděna závažná rozhodnutí a často krvavé činy. Citlivé duše tak mohou na těchto místech výrazné bolesti, zjitřené ještě dalšími osudy desítek dávno zemřelých generací, opravdu pocítit závan něčeho iracionálního.

DOYEN ČESKÝCH A MORAVSKÝCH STRAŠIDEL - BÍLÁ PANÍ

Bezesporu naším nejčastějším hradním a zámeckým strašidlem je bílá paní. Toto původem pohanské zjevení u nás v době od 14. století tak zdomácnělo, že stopy po jeho výskytu nalezneme celkem na 108 místech! Je to také jedno z mála našich strašidel, u kterých známe jejich občanské jméno (za života), a můžeme tak vznik pověsti časově zcela přesně určit. Naší nejznámější bílou paní je paní Perchta ze zámků v Jindřichově Hradci, Rožmberku a Českém Krumlově. Paní Perchta, rodové strašidlo Vítkovců a Rožmberků, se narodila v krvavých časech husitských válek a zemřela kolem roku 1475. Za svého života byla proslavená hlavně rozdáváním sladké kaše chudině. Tento zvyk se udržel přes různé reformační i církevní obstrukce až do konce 18. století, protože bílá paní každému, kdo chtěl tuto tradici zrušit, zle zatopila. Zvěstovala také narození posledního Rožmberka, pana Petra Voka. Údaje o jejím zjevení, často velmi věrohodné, sahají až do 20. století a zdá se, že bílá paní je nejenom hodné, ale také vlastenecké strašidlo. Za německé okupace byl totiž Rožmberk využíván nacistickou organizací Bund deutscher Mädeln, která zde měla svůj letní tábor. Když se chystaly mladé nacistky poprvé vztyčit vlajku s hákovým křížem na hranatou věž Dolního hradu, spatřily - a s nimi i jejich vedoucí - na ochozu stát bílou postavu, která jim zle kynula. To stačilo, aby holky s děsným jekem utekly z věže. Strašidlo viděl i správce hradu, kterého vedoucí tábora donutila vylézt na věž pro vlajku - sama k tomu neměla odvahu. Když už si nikdo nevěděl rady a věc hrozila skončit politickou blamáží, rozhodla se vedoucí dokonce zavolat obávané gestapo. Ani to však s vyšetřováním neuspělo. Faktem zůstává, že od dalšího vztyčování hákového kříže na hradě už Němky upustily.

V Německu se první písemná zmínka o bílé paní datuje až roku 1486 ze zámku v Bayreuthu. Stejně jako u nás tehdy věštila smrt hradního pána. Kromě toho se však její zjevení stává často i poselstvím o narození potomka rodu, nebo varováním před hrozícím požárem či jiným nebezpečím. Tento duch velmi rád cestuje: bílá paní se už zjevila na mnoha místech Evropy od Stockholmu na severu po Vídeň a Řím na jihu a od Londýna na západě až po Moskvu na východě, kde ji v roce 1812 jako zlé znamení před ústupem spatřil dokonce pragmatik císař Napoleon Bonaparte. Existují i zprávy o výskytu bílé paní v Americe.

SMRTÍCÍ BÍLÁ PANÍ ŠELMBERSKÁ

Nejčastější a nejromantičtější částí každé české zříceniny je vysoká obranná věž - bergfrit. Hrady s touto věží patří k našim nejstarším. Celé feudální sídlo tvořilo jen několik stavení obehnaných hradbou a bergfritem a namačkaných na velmi omezeném prostoru. Věž sloužila jako poslední útočiště v případě dobytí hradu, proto se v jejích někde až 9 metrů tlustých zdech normálně nežilo, pouze sklepení bývalo používáno jako vězení. Vstup do bergritu byl jen úzkými dveřmi po dřevěné terase nad úrovní nádvoří, která šla samozřejmě lehce strhnout.

Krásně zachovalý vchod do bergfritu je např. ve věži podblanického Šelmberka. K této pěkné zřícenině se váže hrůzyplná pověst o zabijácké bílé paní. Ačkoliv jsou tato stvoření na našich hradech většinou považována za hodná strašidla, šelmberská paní je právě tou výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Podle zkazek to byla za svého života nešťastně zamilovaná dcera hradního pána, která si nemohla vzít toho, koho milovala. Po své smrti se v závisti nad štěstím druhých rozhodla, že když jí byla láska odepřena, nedovolí ani nikomu jinému se mít lépe. Proto se na hrad nebo v jeho okolí nedoporučuje chodit milencům, pokud nechtějí ještě tu noc zemřít, nebo osamoceným zamilovaným lidem přijímat od bílé paní jakékoliv věci. Ty se totiž mohou stát příčinou společné smrti obou zamilovaných. Starousedlíci v Kamberku, vzdáleném asi 6 km, se ještě dnes dušují, že od přestavěné kamberské tvrze u rybníka vede do hradu podzemní chodba, kudy se občas vydává šelmberská bílá paní na své výpravy do okolí.

NA HRADĚ OKOŘI, SVĚTLA UŽ NEHOŘÍ, BÍLÁ PANÍ ŠLA UŽ DÁVNO SPÁT...


Vysoké věže hradu Okoř sloužící k obraně jsou ideální procházkovou terasou pro bílou paní i bezhlavého rytíře. Snad proto, že jsou zdaleka vidět? Každý chce svých 10 minut slávy.

Ve vysoké věži hradu Okoř nedaleko Prahy také strašívá bílá paní. Na rozdíl od své vzdálené šelmberské kolegyně je to však duch veskrze hodný. Podle známé trampské písně zde dokonce s místním šerifem o půlnoci eroticky vyvádí. Kromě této milé povinnosti má za úkol hlídat velký poklad. Že se nejedná jen o novodobou pohádku, svědčí i nález z konce minulého století, kdy byl v jedné ze síní této rozlehlé zříceniny objeven vyrytý nápis "letha Panie 1456 kopali jsme zde..." doprovázený vyrytou střelou.

Ve zříceninách hradu Nový Herštejn u Kdyně straší dokonce hned tři bílé paní. Pověst vystavěná na skutečných historických událostech praví, že byl hrad za panování loupeživého rytíře Jana z Herštejna roku 1475 obléhán Bavory. Když hradní pán poznal, že jde do tuhého, nechal v jedné části hradu - dnes nazývané Panenská bašta - zazdít všechny svoje poklady a své tři dcery. Jenže - hrad byl dobyt, Jan odvlečen do Bavor, kde byl umučen, a jeho dcery tak bez pomoci zemřely ve věži hladem a žízní. Od té doby střeží otcův poklad. Zjevují se jen jedenkrát do roka, na bájnou Květnou neděli, stejně jako mnoho jiných strašidel, a vysvobodit je může jenom mladík, který tu noc objeví poklad nešťastného lapky Jana z Herštejna.

HRADNÍ POKLADY - MOŽNOST, JAK RYCHLE ZBOHATNOUT

Hned po bílé paní, co se počtu výskytů týká, se nejčastěji můžeme ve zříceninách setkat s pověstmi o ukrytých hradních pokladech, většinou hlídaných různými skřety, duchy hradních pánů, čerty, divokými psy apod. I tyto pověsti mají své pravdivé základy. Na hradech bylo vždy uloženo značné bohatství, které mnohdy v případě nečekaného přepadení nebo vzpoury nebylo možno odvézt na bezpečné místo. Zbývala jediná možnost - pokusit se poklad rychle ukrýt přímo na hradě. Další události však mnohdy nabraly velké tempo. Při dobývání mohl být například zabit velmož, který poklad někam zazdil, a tak stopa po něm vychladla. V lepším případě se mu sice podařilo uprchnout, ale na vyzvednutí pokladu někdy v budoucnu už nebyly vhodné podmínky: majitel hradu musel odejít do vyhnanství nebo zůstalo panství už natrvalo v rukou těch, kteří hrad dobyli. A když se mohl původní majitel třeba po mnoha letech, mnohdy tajně, na hrad vrátit, nemusel už poklad po složitých přestavbách ani najít. Přesto známe z historie mnoho případů, kdy se informace o pokladech ukrytých buďto ve zdech zámků, nebo v tajných sklepeních zřícenin ukázala i přes nepřesná ústní podání jako pravdivá a stala se klíčem ke znovuobjevení pokladu nesmírné ceny, často nejen historické. Poslední známý případ se stal v roce 1985, kdy Státní bezpečnost završila čtyřicet let trvající pátrání po pokladu ukrytém koncem druhé světové války sudetskou šlechtou v západních Čechách. Pátrání bylo korunováno úspěchem, když policie objevila pod podlahou kaple sv. Petra na hradě Bečov nad Teplou zlatý relikviář sv. Maura, výjimečnou zlatnickou práci z 12. století, blížící se svojí hodnotou k českým korunovačním klenotům.

Některá pátrání po ukrytých pokladech byla neúspěšná (přinejmenším dosud). Legendárním svojí smůlou, ale i neústupností se stal Jan Horduval-Chamaré, jenž strávil 40 let hledáním pokladu loupeživého rytíře Mikuláše na hradě Potštejn, který za tu dobu doslova přeoral a rozbořil. Jeho příběh se stal také námětem pro celovečerní film.

HRADY JAKOUBKA Z VŘESOVIC - DOUPATA NEŘESTI A HŘÍCHŮ

Jiným rozšířeným typem hradů, objevujícím se zhruba ve stejné době jako bergfritový styl, byl hrad donjonového typu. Donjon, francouzsky obytná věž, sloužil k bydlení, a byl tudíž lépe vybaven než strohý bergfrit. Měla ho už Přimda, i když se zde jedná o případ, který o více jak 200 let předběhl svoji dobu. V prvním patře byl většinou rytířský sál, který sloužil k hostinám a důležitým jednáním, nahoře byly ložnice. V případě ohrožení se však donjon těžko bránil.


Pustý zámek je dnes opravdu pustinou. Alespoň na první pohled. Ale pokud tam straší, tak si hejkal či divoženka docela užijí. Tady, v turisticky atraktivní oblasti Kokořínska, mohou plnit svá strašidelná předsevzetí na víc než 100 %.

Jedna z největších obytných věží u nás je na hradě Pajrek u Nýrska. Dodnes má rozměry 16,5x16,5 metru. Posledním majitelem byl potomek husitského hejtmana a loupeživého renegáta Jakoubka z Vřesovic, pan Jindřich Kostomlatský z Vřesovic, taktéž občanským povoláním loupežník. Když byl Pajrek roku 1472 dobyt, byl tento lotr na Pražském hradě popraven mečem. Hradu se vyplatí v noci zeširoka vyhnout, protože v něm straší hned pět strašidel - z toho tři životu nebezpečná. V jeho sklepeních si prý schoval poklad čert Urian. Hlídá mu ho zde velký černý pes. Když si hradní zbytky koupil později sedlák z Nýrska a dozvěděl se o pokladu, rozhodl se ho zmocnit. Zařídil se podle rady místního kněze a pozval si v noci na pomoc dalších jedenáct mužů včetně velebníčka. Jakmile kněz začal odříkávat kouzelnou formuli, poznal čert, že pokud něco ihned neudělá, přijde rychle o svůj poklad. Přivolal si tedy na pomoc divokého lovce. Ten přiletěl za hrozného lomozu, a shromáždění zlatokopů se rozprchlo. Ve zříceninách můžeme také potkat zakletou dceru hradního pána, která v podobě zmije s korunkou čeká na své vysvobození. Svého času tu žil i obr, jenž vlastně nebyl žádným strašidlem. Lidem neškodil, naopak, když si od něj někdo potřeboval půjčit obrovské kladivo, šel za ním, a obr pomohl. Dokonce se svým přítelem, žijícím na zřícenině blízkého Rýzmberku (také obrem), postavili společně kostel v Loučimi. Každé ráno si obři navzájem podali ze svých hradů ruce - na vzdálenost dobrých 30 kilometrů...

Stejně jako nejslavnější český vojevůdce Jan Žižka, který si vybudoval u Litoměřic svůj vlastní hrad, po němž se i psal "z Kalicha", postavil si v tomto kraji vyhaslých sopek, tak vhodných pro výstavbu sídel (neboť odolávala nové ničivé zbrani - dělostřelectvu), svůj hrad i hejtman Jakoubek z Vřesovic, tehdy ještě poctivý husita. Stalo se tak po roce 1426, pojmenoval ho v duchu své doby Oltářík. Hrad, vystavěný na strmé skále na dohled několika dalších pevností (Košťálova, Házmburku a Litýše), byl tvořen také donjonem, ale díky své expozici byl prakticky nedobytný. Možná právě proto se o něm traduje, že tu ve sklepě stojí obrovský sud kvalitního vína. Opilci však mají jen nepatrnou šanci na úspěch - k sudu vede tajná chodba, která se otevírá jen jedenkrát za rok na Květnou neděli. Kdo se tu navíc zpije do němoty, zůstane v podzemí uvězněn, protože večer se chodba na celý další rok opět uzavře. Přesto se vyplatí na hrad vylézt: zvláště za zimní úplňkové noci, kdy měsíční zář osvětluje kolem něj jenom sněhem pocukrované lesy, má noční host pocit, jako by stál na můstku lodi plující zpěněným oceánem.

Na samém okraji Českého středohoří a měsíční krajiny mostecké pánve stojí perfektně zachovalá zřícenina hradu Sukoslav. Kromě bergfritu s netypickou nástavbou zvanou máselnice má hrad i dva paláce a velké předhradí. V roce 1434, v čase osudné lipanské bitvy, byl hrad obléhán právě Jakoubkem z Vřesovic (t. č. už spíše loupežníkem). Hrad se mu podařilo dobýt těsně před příchodem vítězných posil z lipanského bojiště. Tváří v tvář této náhlé změně politického vývoje hejtman Jakoubek nelenil a na rozdíl od většiny svých ještě nedávných spolubojovníků, bojujících proti Němcům do posledního dechu, se ihned přidal na stranu císaře Zikmunda. Po své smrti byl však za svoji zradu potrestán - dodnes musí noc co noc o půlnoci bloudit zříceninou s vypáleným černým kalichem na čele.

FEXTI, DRACI, UPÍŘI, VLKODLACI...

Klasickým hradním strašidlem jsou také draci, saně a velcí hadi. Prakticky vždy jde o strašidlo člověku velmi nebezpečné. Výskyt těchto potvor je doložen na 36 místech Království českého, ale stopy po nich najdeme navíc ještě v dalších 134 lokalitách.

V oblastech obydlených převážně Němci se strašidel vyskytovalo mnohem více než v českém vnitrozemí. Německá zjevení byly také na rozdíl od mnohdy dobromyslných českých protějšků pěkné potvory. Na Krušnohorsku řádili hlavně různí zlí skřetové, na Vysočině a jižní Moravě byl zase ráj fextů. Fextové byli lidé, kteří nemohli být zastřeleni obyčejnou kulkou a jejich těla se ani po smrti nerozložila. To, že se z člověka stane fext, bylo možno zjistit už při narození, pokud přišel novorozenec na svět v plodovém obalu. Většina pověstí o fextech vznikla v době třicetileté války.

Vzdálenými příbuznými fextů byli kostlivci, také dost nebezpečná a při pouhém setkání velmi nepříjemná strašidla, a zvláště pak upíři - vampýři. Slovo vampýr je tureckého původu, označuje démona a do střední Evropy se dostalo přes Balkán, kde zvláště v Rumunsku a Haliči zapustilo silné kořeny (viz hrabě Drákula). V Čechách se upírům nejvíce dařilo opět hlavně v poněmčených oblastech - vůbec se zdá, že se Němci rádi nechávají strašit. Např. ještě v roce 1751 je olomouckým opatem Calmetem popisován případ měšťana z Libavé (dnešní vojenský prostor), který vstával neporušen z hrobu a chodil vysávat své sousedy. Naopak nejstarším dochovaným případem je zpráva z roku 1366 opata Neplecha z Opatovického kláštera o upíru, bývalém pastevci Myslatovi ze vsi Blov kousek od Kadaně. Protože byli upíři považováni za jedno z nejstrašnějších a nejnebezpečnějších zjevení, byla metodika obrany proti nim vypracována na vysoké úrovni, což vedlo mimo jiné ke zvýšené oblibě česneku.

RALSKO - NEJTAJEMNĚJŠÍ Z TAJEMNÝCH

Mohutná zřícenina hradu, tyčící se vysoko nad bývalým ruským vojenským prostorem, připomíná maják. Za hezkého počasí můžeme z hradeb obhlédnout celou třetinu Čech! Po celá desetiletí byla zřícenina nepřístupnou, nebo jen za cenu plížení velmi obtížně dostupnou metou všech trampů v okolí. I dnes, když už pominulo nebezpečí, že tu zvědavému návštěvníkovi prosviští kolem hlavy dávka z kalašnikova, má hrad, obsahující velmi vzácnou raritu - hned dva donjony, své silné genius loci. Možná i proto, že přes svoji velikost a význam Ralska patří historie hradu k těm doposud nejméně prozkoumaným a samotné počátky hradu v polovině 13. století jsou zahaleny v úplnou šeď. Úměrně k nedostatku historických podkladů se ale k hradu vztahuje mnoho bájí a legend. Povídá se, že v zasypaném podzemí hlavní věže se nalézají velké poklady, které však hlídá nebezpečný vlkodlak. Přesto se tu v honbě za zlatem již několikrát skutečně kopalo. Při nočním výstupu po staré hradní cestě je také možné před sebou zahlédnout černý kočár tažený koňmi, jimž z huby šlehají plameny. Na kozlíku sedí bezhlavý rytíř s hlavou v podpaží. Je to přízrak hradního pána, kterého husité po dobytí hradu takto poslali na onen svět za napáchané krutosti. Strávit noc ve spacáku pod donjonem nebo ve stínu štítové zdi, dosud šest metrů silné(!), může být tedy i dnes nejen velmi romantické, ale stát se také pořádnou zkouškou odvahy. A nemusí to být jen za silné letní bouře, kdy její klikaté blesky při pohledu z kopce ozáří velkou část kraje kolem hradu.

STRAŠNÝ RYTÍŘ HUNEC - METLA KRÁLOVSKÉHO HRADU VRŠKAMÝKU


Poblíž přehrady Kamýk se zjevuje duch zabitého rytíře Hunce. Ten by se měl dodnes prohánět v okolí hradu Vrškamýku. Možná by některý z trampů, zdejších častých návštěvníků, mohl být jedním z jeho přátel...

Královské hrady patřily mezi nejhonosnější a nejpevnější opěrné body. Byly budovány od počátku 13. století jako hrady s obvodovou zástavbou (výjimečně podle vzoru francouzských kastelů), kdy kromě věží a brány byly hradby přerušovány velkými paláci po celém svém obvodu, a to nejen podél zemských hranic, ale i na důležitých místech ve vnitrozemí. Ani jim se pověsti a báje nevyhnuly. Například na Vrškamýku, královském hradě Václava I. umístěném na první pohled v lehko dostupném místě poblíž dnešní Kamýcké přehrady, se dodnes zjevuje duch krutého rytíře Hunce. Onen ničema velmi trápil své poddané, a tak není divu, že když si jednou vyjel na koni ke Zduchovicům, byl v lese Jezero přepaden a zabit. Na místě jeho smrti pak stála dlouho malá kaplička. Jeho duch, štván výčitkami svědomí, se tak dodnes musí projíždět lesy kolem hradu, v jehož zdech se skvěle táboří.

SKALNÍ HRÁDKY A JEJICH BÁJE

Uprostřed Pálavy se na ostře bílých vápencových srázech tyčí romantické zbytky Sirotčího hrádku. Podle pověsti tu straší životu nebezpečný černý pes. Jeden místní učitel prý odmítl uvěřit pověstem o jeho zjeveních a vydal se přenocovat do hradu. Druhý den za světla však byl nalezen mrtev, zalitý krví a s chumáčem černých chlupů v ruce. Pokud se sem vydáme v noci, riskujeme navíc, že nás tu přejede bezhlavý templářský rytíř. Za svého života totiž hrubě porušil stanovy řádu tím, že se tajně oženil a měl syna. Komtur se to dozvěděl a rytíře i jeho ženu předal katovi. Jejich syna však ušetřil, pokřtil ho na Orfanuse (Sirotka) a vychoval ho. Po zákazu řádu se dospělý Orfanus dozvěděl od svědka popravy svůj příběh a odešel jako mnich do lesů pod hradem, kde záhy zemřel. Od té doby noc co noc cválá jeho bezhlavý otec od hradu na Stolovou horu a Turold. Někdy se s ním zjevuje i Orfanus.

V severním českém pohraničí, v divokých roklích Českého Švýcarska se na území jen několika čtverečních kilometrů ukrývá šest pískovcových skalních hradů. Prakticky nic o nich nevíme - i jejich jména jsou až na dvě nepůvodní. Vystavěl je jako soustavu opěrných a strážních bodů rod Berků z Dubé, stejně jako dalších 13(!) hrádků na území Saska, které bylo tehdy součástí Českého království. Berkové byli nepřátelé husitů a na jednom z největších hrádků v oblasti, Falkenštejnu (tento název je původní), uvěznili husitského hejtmana a kněze. Hejtmanovi se v noci podařilo z hradu uniknout po laně úzkým oknem, ale kněz byl natolik vypasený, že se oknem neprotáhl, a tak musel v zajetí zůstat. Podle jiné pověsti byl posledním vojákem z tohoto okna vyhozen hradní pán, který Falkenštejn bránil proti Lužičanům. Ten se pak po své smrti ještě dlouho zjevoval na zbytcích hradeb. Každopádně zdejší krajina, neuvěřitelně krásná a dodnes místy absolutně liduprázdná, byla skutečným eldorádem lupičských tlup. Jedna z takových band podle pověsti sídlila právě na Falkenštejnu, ale komplice měla i na blízkém Chřibském hrádku, kde měli lotři uschován poklad (mimochodem historicky doložený a dodnes neobjevený) a na Kyjovském hrádku. Dlouho nikdo nevěděl, kde lupiče ve skalách hledat. Teprve po čase se na Krásném Buku přihlásila děvečka z Falkenštejna a vše vyzradila. Loupežnický hrad byl obléhán, dobyt a většina lotrů zajata a pověšena. Ti zbývající pátrali po tom, kdo je zradil, a stopa je přivedla do mlýna v kaňonu Křinice, kde se schovávala jejich bývalá služka. Všechny obyvatele lupiči povraždili, informátorku si nechali na konec a připravili jí strašnou smrt - podélně jí rozřízli pilou na žernovy. Za svoje skutky však draze zaplatili: po své smrti jsou každou noc jako hořící psi štváni ďáblem v podobě černého myslivce skalami zdejší divočiny až do České Kamenice.

I NA MORAVĚ STRAŠÍ...

Na Moravě se mnohdy až do husitských válek stavěly hrady podle zastaralého rakouského nebo uherského způsobu jako forty s plášťovou hradbou (to znamená, že hrad neměl žádnou věž a všechny stavby včetně paláce byly nižší než hradba, která tvořila jedinou obrannou linii). Jednou z nejromantičtějších zřícenin hradu s plášťovou hradbou je však bezesporu Nový hrádek vysoko nad "nejbobrovatější" Bobří řekou na Moravě - Dyjí. Velmi hezká je i zřícenina prastarého hradu, možná už přemyslovského hradiska Děviček na výrazném kopci Pálavských vrchů. Měl dost drsnou historii - dobyli ho kromě jiných Kumáni, ale ještě předtím se ho snažili na Moravanech získat Rakušané tím, že zajali hradního pána Crha a nutili ho hrad vydat - i když mu pro zdůraznění vyloupli oči, hrad zůstal náš. Podle pověsti byly při posledním dobytí hradu Švédy v roce 1645 v jeho sklepení zasypány dvě dcery hradního pána, které se tu od té doby zjevují jako dvojice bílých paní.
září 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group