ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VRAZI A SMYČKY

Když se u nás rušil trest smrti, souhlasil jsem. Nikde na západ od Prahy se už v té době nepopravovalo - nepočítáme-li Ameriku, která byla odjakživa výjimečná v mnoha věcech, včetně trestu smrti.


V té době jsem znal osobně pouze jediného vraha: toho tzv. spartakiádního, o kterém jsem napsal kus knížky "Brutalita" a později ještě seriál do Reflexu. Přepadl jedenáct žen, tři z nich velmi brutálně zavraždil, a kdyby nebyl v té době ještě mladistvý (bylo mu 16 let), asi by ho komunistická justice popravila. V osobním styku působil jako milý a plachý hoch, který si v kriminále užil své jak od spoluvězňů, tak od dozorců. Zdálo se, že pokud nepřistoupí na kastraci, do níž ho nutili psychiatři, hned tak se na svobodu nedostane. Svým způsobem pro něj možná těch deset let, které vyfasoval, plus následná ústavní psychiatrická léčba byl horší trest, než kdyby ho tenkrát rovnou popravili.

Nebyl jsem tenkrát sám, kdo tu výměnu neodvolatelné smyčky za doživotní trest vítal. V euforii po listopadu 89 nakrátko většina společnosti uvěřila, že člověk obecně je lepší tvor, než jsme si mysleli léta předtím. Že to jen desetiletí společenské nesvobody z něj ždímala to nejhorší - a teď je na čase, aby se ukázal v lepším světle. Navíc jsme všichni měli ještě v příliš živé paměti osudy čestných a zásadových lidí, kteří skončili na šibenici jen proto, že se prostě státní moci nehodili do krámu. Ať už za nacistů, nebo za komunistů.

Tohle období všeobecného optimismu bohužel ale netrvalo dlouho. Se společenským uvolněním se uvolnil i zločin. Objevil se nový fenomén - nájemná vražda - a objevili se i noví vrazi. Vývojový typ: cynický, bezohledný egoista bez citu. Mnozí navíc ze zemí, kde má lidský život jaksi tradičně menší cenu a kde profesionální vrahy vyráběl pro vojenské účely sám stát. Ruští veteráni z afghánské války, divocí lupiči ze Zakavkazí, mafiáni z Ukrajiny, hrdlořezové z Balkánu, kteří nemrknou brvou, když zabijí dítě jen proto, že je jiného vyznání nebo národnosti. Tehdy jsem poznal osobně dalšího vraha, jenž dost významně ovlivnil můj názor na trest smrti. Jmenoval se Karel Kopáč a v pětici tzv. orlických vrahů, kteří strkali lidi do sudů s louhem a potápěli je do stejnojmenné přehrady, zastával roli řekněme "metodika".


21. 11. 1992, Libérie - popravčí četa tváří v tvář odsouzenému vojákovi AFL před veřejnou popravou.
Foto: Robert Patric, Corbis Sygma

Když jsem s ním mluvil, byl už na invalidním vozíku a tvrdil, že trest smrti se neměl rušit.

"Proč jste pro trest smrti, když byste ho nejspíš sám dostal?" ptal jsem se.

"Mně na životě nezáleží," říkal. "Ale hlavně - protože jsem zabíjel, vím, jak vrazi uvažují. Dokud nad vámi visí dvacet let, doživotí, pořád máte podvědomý pocit, že se z toho nějak dostanete. Ale kdyby nad vámi visela smyčka, zatraceně bychom si rozmysleli, jestli zabíjet, nebo ne."

Ve společnosti v té době vrcholila úplně jiná éra diskuse o trestu smrti. Pod vlivem zločinu, jehož brutalita a četnost překonávala všechny předchozí statistiky, začínali i ti největší odpůrci trestu smrti pochybovat. V tisku i mezi politiky se objevily silné signály: obnovme trest smrti, jinak ten strašný trend nezastavíme. Zarytí humanisté sice dál argumentovali, že sama existence trestu smrti žádné statistiky zločinu nevylepší, varovali opětovně před možným zneužíváním a justičními omyly. Ale kdyby v té době došlo k referendu "obnovit, či neobnovit", názor veřejnosti by byl na straně absolutní odplaty.


14. 8. 2001, Teherán - veřejná poprava překupníků drog. Od roku 1989 zde bylo zaznamenáno 2000 veřejných poprav.
Foto: Corbis Sygma

Kopáčova slova mi ležela v hlavě hodně dlouho. I v době, kdy jsem se pak osobně setkal s dalšími lidmi odsouzenými za vraždu. S Ivanem Roubalem, s Ivanem Jonákem atd.

Pak ale přišla kauza Jiří Kajínek, o níž jsme s kolegou Kroupou natočili seriál televizních reportáží a napsali knihu - a zase bylo všechno jinak. Najednou jsem s úžasem zjišťoval, jak je možné i v demokratické společnosti odsoudit člověka za dvě vraždy, aniž by existovaly základní důkazy, a jak děravé to obvinění může být.

"Kdyby existoval trest smrti, nejspíš bych už nežil," říkal mi Jiří Kajínek. "Takhle mám alespoň naději."

Ať už bude finální verdikt soudu v Kajínkově případu jakýkoli, ať už potvrdí jeho vinu v plném rozsahu, zčásti, či ho dokonce osvobodí, nemění to nic na tom základním signálu, který vyslal. Pro společnost - i pro mě osobně...

Napsal Josef Klíma
říjen 2001

Diskusi k tématu trestů smrti naleznete ZDE!

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group