ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TRESTY SMRTI

 

Téma, do kterého se jakoby nikomu nechtělo. A přitom od nepaměti lidstvo fascinuje. Dokonce lze říci, že způsob, jakým se společnost zbavuje nepohodlných jedinců, je jedním z možných zorných úhlů pro její zkoumání. Minimálně vypovídá o technologické vyspělosti. A kupodivu také o tom, že vyspělost morální se na rozdíl od té technologické mění mnohem pozvolněji. Přitom právě v tomto případě není možné prostě otázku etickou či morální pominout a zaměřit se pouze na technické provedení popravy. Detaily o tom, co přesně způsobí smrt při ukřižování, které orgány vypovídají poslušnost v jakém pořadí, anebo autentické vzpomínky očitých svědků zabíjení v různých historických epochách seřazené vedle sebe možná vzbudí senzaci, ale k pochopení fenoménu trestu smrti nepřiblíží čtenáře ani o jedinou kapku krve - mám-li to říci přiměřeně morbidně.

 


PROČ SE LIDÉ ZABÍJEJÍ?

 

Zabíjet elektrickým proudem či injekcí je z dnešního pohledu snad milosrdnější, než nechat odsouzeného rozsápat dravými šelmami, případně setnout mečem. Z hlediska nadčasového však způsob popravy souvisí s duchem doby, stejně jako způsoby, které se z dnešního pohledu jeví brutálněji, ovšem ve své době představovaly lidovou zábavu. Při posuzování problematiky poprav je nutné si uvědomit, že ne všichni lidé žijí ve stejném čase a jejich historie se neodvíjí od stejného počátku. Muslimové ani hinduisté nemají rok 2001 jako my a jejich rok se nepřekrývá s tím naším. Čím více se to připomíná, tím větší hrůzu to vzbuzuje - namísto snahy o pochopení, že celosvětový den ve skutečnosti nemá čtyřiadvacet hodin, ale je to jakýsi nikdy nekončící a nikde nezačínající mnohoznačný proces. Stejně jako je svět místem, kde existují země, v nichž se lidé usnesli na tom, že některé prohřešky budou trestat ukamenováním, useknutím ruky, anebo smrtí.


1976 - Rudí Khmerové často popravovali motykou, neboť nábojů měli málo a oběti si "nezasloužily kulku".
Foto: Corbis Sygma

 

 

Možná by nás překvapilo, co by oni v naší humanisticky orientované společnosti považovali za brutálnější než tyto v podstatě starozákonně jednoznačné rozsudky.

 

Smrt jako poslední tajemství se bude zřejmě vzpírat poznání jednou provždy. A otázka, jestli má člověk právo přisvojit si ji jako trest, také zřejmě nebude nikdy vyřešena. Zbývá tedy jen vydat se po oněch faktografických stopách - jak, kdy a proč.

 

HARAKIRI A JINÉ METODY

 

Na trestu nejvyšším je v celé historii lidstva příznačné pátrání po takové metodě, která zaručí, aby trest byl co nejexemplárnější. Zabíjení pak může být povýšeno až na jakýsi rituál smrti - cynické umění, které má své vynálezce, hvězdy i publikum. Je šokující, že se trestu smrti daří na této zdánlivě civilizované planetě více než kdykoli v historii. Podle údajů organizací, jež se problematikou trestů smrti zabývají, je každý den průměrně popraveno asi šest lidí - a některé z těchto poprav přenáší dokonce televize.


Navinutí útrob svatého Thierna. Pomalá poprava, oblíbená ještě ve středověké Evropě.
dobová mědirytina

 

 

 

Metody zabíjení jsou svou vynalézavostí neuvěřitelné. Egypťané nechávali plavat oběti v řece plné krokodýlů, Indové rozdupat slony, Kirgizové, Hunové a Mongolové přivazovali odsouzence k ocasům koní a pak je usmýkali. Římané využívali zvířat k rituálním popravám v amfiteátrech v tak gigantickém rozsahu, že během sedmi století, kdy se krvavá poprava změnila téměř v divadelní vystoupení s tragickým koncem, změnili faunu celého kontinentu. V Persii otevřeli odsouzenému břicho a vytáhli šest až osm metrů střev, která namotávali na vrátek. Tento zvyk později obnovili protestanti během náboženských válek ve Francii. Rozpárání břicha je také podobné harakiri, jež, dříve než se stalo formou sebevraždy, bylo způsobem popravy, kterou měl odsouzený vykonat sám na sobě. V 15. století se stal z harakiri složitý ceremoniál, který se již směly učit i ženy. Ovšem s tím dodatkem, že si napřed musely svázat nohy, aby tělo ve smrtelné agonii nezaujalo neslušnou polohu.

 

ČÍŠE BOLEHLAVU

 

Některé rozsudky svou exemplárností vstoupily do dějin. K nejznámějším patří Sokratův příběh. V Athénách, jakmile rada starších vyslovila rozsudek smrti, poslali odsouzenci dávku jedu, většinou výtažek z bolehlavu smíchaný se šťávou z máku - rozšířené rostliny, ze které lze získat velmi účinný alkaloid zvaný cikutin anebo konicin. V rozsudku byl i návod k použití a doporučení: rozpustit jed ve vínu, aby se rychleji dostal k srdci. Sokrates byl odsouzen, protože kritizoval některé úřední rozsudky. Přítel Kritón mu nabídl pomoc při útěku, ale on odmítl a dal přednost smrti před exilem. V den smrti přišli všichni jeho žáci i manželka Xantipa. Kat mu poradil, aby po vypití nechodil po místnosti, protože tím se účinky bolehlavu snižují. Sokratova poslední slova byla: "Kritone, Eskulapovi dlužíme kohouta, vyrovnej mé dluhy, nezapomeňte."

 

Ve srovnání s předchozími drastickými metodami je jed poměrně kultivovaným způsobem trestu smrti - samozřejmě pokud u tohoto tématu můžeme mluvit o kultivovanosti. Ve svých důsledcích má právě jed na svědomí usmrcení, která svou exemplárností nemají obdoby - co jiného než otrava jedem je plynová komora?

 

UKŘIŽOVÁNÍ


Lámání končetin a kloubů na kříži, varianta známějšího lámání kolem. V Evropě ještě v 18. století.
dobová rytina

 

 

 

Kříž je snad nejčastěji užívaným symbolem a svým způsobem také obžalobou trestu smrti. Obecně se soudí, že trest ukřižováním používali ve starém Římě vůči zvlášť velkým zločincům. Židé si prý osvojili tento trest za časů Herodových. Dá se předpokládat, že stejně jako u mnoha jiných historických událostí se ukřižování neodehrávalo tak, jak si představujeme v obecném povědomí. Některé kříže měly tvar T, jiné X nebo Y. Občas se dokonce ukřižovávalo hlavou dolů - když se vojáci museli potýkat s mokrou půdou, kde by bylo nutno zarazit kříž hodně hluboko. Ve skutečnosti nesl odsouzenec na místo popravy jen vodorovné horní břevno - svislá část v té době již byla zatlučená do země. Cesta Ježíše kráčejícího ke Golgotě tedy zřejmě vypadala jinak, než znázorňují statisíce obrazů. Na kříži se neumíralo hladem a žízní nebo vykrvácením, ale udušením. Ukřižovaný mohl dýchat jedině tak, že se pokoušel přitáhnout za paže. Potvrzovali to vězňové koncentračních táborů, kteří byli přítomni ukřižování. V Evropě bylo později usmrcení na kříži rouháním a na dlouhá staletí vymizelo. Vrátilo se ve velké míře za druhé světové války, kdy Němci ukřižovali mnoho Židů na území bývalého SSSR.

 

NARAŽENÍ NA KŮL

 

Jednou z nejhorších metod, jakou člověk dokázal vymyslet, bylo naražení na kůl. I když ji používaly hlavně orientální národy, byla rozšířená po celém světě. V Rusku přetrvávalo naražení na kůl až do doby carevny Alžběty v polovině 18. století. A ještě v roce 1958 byl podle Martina Monestiera, autora knihy Historie trestu smrti, na kůl naražen strýc iráckého krále, známý svými homosexuálními sklony. Vztyčený kůl pronikal odsouzenému do těla jeho vlastní tělesnou vahou, až nakonec vyšel ven v podpaždí, hrudí, zády nebo břichem. Někdy trvala nepředstavitelná agonie několik dní, zvláště když byla špička kůlu zaoblena, aby nepoškodila důležité vnitřní orgány.

 

UPÁLENÍ

 

Trestání ohněm je zřejmě staré tak, jak dlouho lidé oheň znají. Objevuje se ve starém Chammurabiho zákoníku, stejně jako ve staroindickém právu, zákoníku Chetitů a i u dalších národů. Tento způsob trestu smrti byl osudný pro českého kněze Jana Husa, jehož příběh se stal v našich zeměpisných šířkách stejně významným jako Sokratův v Řecku. I v tomto případě zřejmě samotný akt probíhal jinak, než jak jej znázorňovaly historické obrazy. Do země byl zasazen velký kůl, okolo něj do výše člověka postavená hranice tvořená vrstvami polen a slámy. Hus se svlékl a oblékl si košili napuštěnou sírou, pak ho úzkým otvorem mezi otýpkami zavedli do nitra hranice a přivázali řetězy ke kůlu. I když ho lidová obrazotvornost znázorňovala stojícího na otepích, ve skutečnosti nebyl vidět. Ani upálení z novodobých dějin trestů smrti nevymizelo.

 

Ještě z roku 1962 pochází zpráva deníku Times z Nigérie, kde prý dav polil petrolejem a poté zapálil krále Adesanyu.

 

POVĚSTE HO VEJŠ...

 

Oběšení patří k nejrozšířenějším způsobům popravy. Technicky vzato je jednoduché a levné. Dá se provádět i hromadně, o čemž by mohl vyprávět car Petr Veliký, který nechal během několika dní pověsit sedm tisíc lidí. K věšení se používá šibenice - jedno ze slov, které se z původně technického termínu stalo symbolem. Poprava konopnou smyčkou byla především ve středověku skutečným rituálem a veřejnou podívanou. Odehrávala se v neděli nebo ve svátek a měla ustálený průběh. Odsouzenec přijížděl ve voze, sedě zády ke koni. Po boku měl kněze, za sebou kata a na krku volně položené tři provazy. Když dorazil pod šibenici, mniši a kajícníci zpívali Salve Regina. Kolem krku odsouzenému uvázali provaz, protažený kladkou, který pak zdvihali do výšky. Snad právě příležitost na vlastní oči vidět smrt umožňovala již tehdy uvědomit si velikost a význam života. Mysterium smrti se přenášelo na osoby i věci s popravou spojované. Katům se přisuzovaly léčitelské schopnosti. Vše, co přišlo do styku s oběšenými, se považovalo za zázračné či magické.

 

KATOVSKÉ ŘEMESLO

 

Jedním ze známých argumentů proti trestu smrti je již to, že být katem není povolání pro člověka. Navzdory tomu ale toto řemeslo vykonávala spousta lidí, a občas za to byli dokonce nejen dobře placeni, ale měli i jakousi společenskou autoritu. Když například v roce 1883 kat jménem Marwood odcházel na odpočinek, přihlásilo se na jeho místo 1399 lidí - mezi nimi byli i lékaři, obchodníci, ba dokonce i kněží. Ostatně případ, kdy kat byl zároveň i kazatelem, dějiny také pamatují. Zručnost potřebovali kati zejména při popravě stětím. Jsou známé případy, kdy dav nespokojený s prací kata, kterému se nepodařilo oddělit hlavu od trupu jedinou ranou, nakonec zlynčoval popravčího. Při popravě urozené paní Helene Gilletové, odsouzené za vraždu dítěte, si kat počínal tak nešikovně, že odsouzená dostala milost. Ač se to zdá neuvěřitelné, chirurgové dokázali paní Helene vyléčit.

 

GILOTINA


Rok 1919 - poprava gilotinou.
dobová fotografie

 

 

 

Hora nářků, břitva národa, vlastenecké stínadlo, Kapetova kravata, to jsou jenom některé z přezdívek vynálezu doktora Guillotina. Pochmurný nástroj ztělesňoval přechod od patriarchálního řemesla k věku strojů. Ohlašuje průmyslovou smrt, nový věk zabíjení, který se už nadále měl vždy vyvíjet ve spolupráci s lékaři. Svérázným způsobem se zde uplatňuje myšlenka rovnosti: "Ve všech případech, kdy zákon předepisuje pro obžalovaného trest smrti, musí mít tento trest týž charakter, ať už byl spáchán jakýkoliv delikt." Sláva ostří, které připravilo o život Ludvíka XVI., šla tak daleko, že gilotina byla prodána nesčetným sběratelům. Každý z nich si myslel, že má tu pravou.

 

ELEKTRICKÉ KŘESLO

 

První elektrický generátor byl předveden v New Yorku v roce 1882, a již o deset let později byla elektřina využita jako legální technický prostředek popravy. I když poprvé se smrtící elektřina paradoxně představila vlastně na popud Edisona - jako zdroj nebezpečí, se kterým je spojen střídavý proud. Edison propagoval proud stejnosměrný, a tak elektrické křeslo vzniklo vlastně náhodou díky aktivitám člověka, který byl zastáncem zrušení trestu smrti. První popravy na elektrickém křesle se zúčastnili především lékaři a fyzikové. Na pohled, který se jim naskytl, zřejmě dlouho nezapomněli. První výboj o síle 300 voltů trval 17 sekund. "Odsouzený sebou začal škubat a těžká židle poskakovala po místnosti. Při druhém výboji jeho tělo zčervenalo, kůže začala hořet, páchla a přihlížející zahalil hnědý dým. Za tři minuty byl proud vypnut. Následovala další dávka a podél zad stoupal a klesal modrý plamínek. Při ohledání bylo konstatováno, že mozek vypadá jako spálený koláč a krev v hlavě se spekla v černý uhlík. Dva lékaři oficiálně prohlásili, že odsouzený netrpěl. Nikdo ve skutečnosti nevěděl, kdy přesně zemřel." Revoluční objev elektrického proudu vrátil ve skutečnosti trest smrti do doby ještě před tím, než se začalo s přibíjením na kříž.

 

SMRT V PŘÍMÉM PŘENOSU


Firma McFarlane Toys' nabízí novou hračku, znázorňující popravu na elektrickém křesle. Po stlačení spínače se figurce rozsvítí oči.
Foto: Michael Norcia, Corbis Sygma

 

 

 

Elektřina stála nejen u zrodu elektrického křesla, ale v roce 1987 dovolila íránskému režimu zkonstruovat první automat na odřezávání rukou. Cílem inovace íránské soudní policie bylo provádět amputaci ruky, trest za krádež, rychle a spolehlivě. Tento trest, stejně jako všechny ostatní vycházející z islámského práva šarí'a bývá v současné době nejčastějším zdrojem šokujících informací. Mezi "ozdravnými" procesy islámského Pákistánu například figuruje metoda trestu bičováním, definovaná takto: "Kdo se dopustí zločinu proti Alláhovi a lidskému rodu a oddá se pití, kdo bude užívat zkvašený nápoj, dostane osmdesát ran bičem." Bič smí být dlouhý maximálně metr dvacet, silný centimetr a čtvrt, a při výkonu trestu se dbá na to, aby odsouzený nezemřel. V roce 1988 bylo k hromadnému bičování odsouzeno jedenáct mužů - a směsice svistu holí s výkřiky byla přenášena mikrofony.

 

HOĎ KAMENEM

 

Trest, který pochází ještě z předbiblické doby, je často vyhrazený svatokrádežníkům. V současné době uznává trest smrti ukamenováním osm zemí, jejichž zákonodárství vychází z islámského práva. Zákon stanoví, že kameny nesmějí být ani příliš veliké, aby obžalovaného jeden nebo dva nezabily, ani příliš malé. Aby ve velikosti kamenů nedocházelo k omylům, obstarává je vláda a sváží na místo popravy kamiony. Soudit v tomto případě bez hlubší znalosti islámského světa jedinou z kontextu vytrženou informaci je však nejen neseriózní, ale i nebezpečné. Naopak v jiných případech je stejně nebezpečné se příkrým soudům vyhýbat: Rudí Khmerové, absolutní pánové Kambodže, se domnívali, že jejich oběti nejsou hodny střelných zbraní a nechtěli plýtvat náboji - na dva miliony obětí. Zabíjeli primitivními metodami: rýčem nebo motykou do šíje, pohřbením zaživa. Celé rodiny včetně dětí byly pohřbeny do jam, které si samy musely vykopat.

 

KATOVA PÍSEŇ

 

Trest smrti zastřelením existuje od té doby, kdy se objevily střelné zbraně. Mnoho historiků se domnívá, že jen nahradily luk a šípy. Z mnoha případů tohoto trestu vyberme jeden z nejznámějších: Američan Gary Mark Gilmore neměl nic společného se Sokratem, natož s Ježíšem. Přesto se jeho poprava v roce 1977, když předtím strávil osmnáct let ve vězení, stala známou. Ve velké míře k tomu přispěla kniha Normana Mailera "Katova píseň". Příběh velmi podrobně zaznamenává život i smrt člověka, který si svou vinu uvědomoval a byl popraven na vlastní naléhavou žádost. Pozoruhodné je, že vychází ze skutečných událostí. O samotném okamžiku popravy Mailer píše: "Když se to stalo, Gary nehnul ani prstem. Ani se nezachvěl. Jeho levá ruka se vůbec nepohnula a potom, když byl zastřelen, jeho hlava poklesla, ale popruh ji držel nahoře, a pak se jeho pravá ruka pomalu zvedla do vzduchu a zase pomalu klesla, jako by řekla: Je to skončeno, pánové."

 


Napsal Libor Michalec
říjen 2001

Diskusi k tématu trestů smrti naleznete ZDE!

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group