ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PŘEŽIJE INDONÉSIE JAKO JEDEN STÁT?

Je možné vládnout z hlavního města Jakarty čtvrté nejlidnatější zemi na světě se 300 etnickými skupinami, které žijí na 6 tisících ostrovech a mluví 365 jazyky a dialekty?

Ještě před několika lety se zdálo, že to možné je. Oficiální Suhartova propaganda se po desetiletí snažila ukázat světu Indonésii jako stát, v němž muslimové, křesťané a hinduisté žijí ve šťastné symbióze, kde neexistuje oficiální (státní) náboženství a každý občan má stejná práva a stejné šance na úspěch, ať patří k jakémukoli etniku.

Již před třemi lety se však tento růžový sen začal hroutit. Náboženské a etnické nepokoje vypukly na území okupovaného Východního Timoru, pak na dalekém Ambonu, na severu Sumatry (Banda Aceh), Kalimantanu a na samotné Jávě. Dlouholetý konflikt na území Iryan Jayi se vyhrotil a stále více začal připomínat opravdovou válku.


Foto: Jiří Páleníček


NEPOKOJNÁ ZEMĚ


Příslušníci guerilly z východního Timoru. Tito muži smějí jakožto váleční veteráni nosit červené barety.
Foto: Vince Bevan, Corbis Sygma

Zmíněné nepokoje a konflikty nezmizely ani s návratem demokracie. Východisko se našlo jen v případě Východního Timoru, který je v současné době pod ochranou OSN a během příštího roku by měl začít fungovat (a získat mezinárodní statut) jako zcela nezávislý stát.

Okolní svět již čtyři roky pozoruje Indonésii se znepokojením. Ekonomická krize vedla k politickému konfliktu, v důsledku něhož odstoupil prezident a diktátor Suharto. S návratem demokracie však zmizel strach, a vypukly boje mezi jednotlivými náboženskými a etnickými skupinami. Chudí občané demonstrují ve všech velkých městech země a domáhají se zlepšení životních podmínek: již jim nestačí čísla makroekonomických statistik, jež mluví o ekonomickém růstu země. Chtějí práci, kontrolované ceny na základní potraviny a konec korupce v Jakartě.

Zkorumpovaný prezident Suharto odstoupil 21. května 1998 po obrovských protivládních demonstracích, jež otřásly celou zemí a do kterých se zapojili jak chudí, tak i příslušníci střední vrstvy a studenti. Byl pak krátkou dobu vystřídán opatrným technokratem, žijícím předtím dlouhá léta v Německu, J. B. Habibiem, mužem, který se u moci udržel jen do demokratických voleb konaných 7. června 1999. Dne 20. října 1999 parlament zvolil prezidentem země umírněného muslimského kněze Abdurrahmana Wahida. Viceprezidentkou se stala dcera "otce vlasti" Sukarna paní Megawati Sukarnoputri z levicové opoziční strany PDI.

Podle slov opozice byla Wahidova vláda zcela nekompetentní a (opět to módní slovo) zkorumpovaná.


Tito obyvatelé Timoru si nezávislost nepřejí. Jsou přesvědčeni, že ekonomické přežití Timoru závisí na indonéské podpoře. Bojují proto proti guerillám.
Foto: Sung Su Cho, Corbis Sygma

V důsledku politické krize, která trvá již přes čtyři roky, přišla země o miliardy dolarů zahraničních investic a místní platidlo rupiah (indonéská rupie) prudce pokleslo vůči dolaru a jiným světovým měnám. Poklesly též zisky ze zahraniční turistiky, neboť mnozí potenciální návštěvníci nepokládají Indonésii za bezpečný cíl své dovolené.

Chudí občané Indonésie (většina) ztrácejí trpělivost a důvěru vůči jakékoli vládě v Jakartě a také k mezinárodním organizacím včetně MMF a Světové banky. Tyto organizace a jejich poradci po dlouhá léta podporovali nekompetentní vládu Suharta a jeho rodiny (cynicky nazývanou "Suharto & Family Ltd.").

Nejistota a strach z budoucnosti vedly k extremistickým akcím včetně útoků na čínské a jiné národnosti a náboženské menšiny.

Za to, že se Indonésie dosud nezmocnil úplný chaos, lze děkovat jen starým, hlubokým a v zásadě pacifistickým kulturním tradicím, které na tomto souostroví panují po dlouhá tisíciletí. Tyto tradice přežily holandskou a japonskou okupaci, stejně jako bouřlivé období budování indonéského státu po druhé světové válce.

REVOLUCE V INDONÉSII: "JSME JINÍ NEŽ ZÁPAD"

Stejně jako v Paříži či Mexiku v roce 1968 a stejně jako v Praze v roce 1989, boj za demokracii a změnu společnosti v Indonésii začal díky studentům.

Armáda 12. května 1998 zavraždila čtyři studenty prestižní soukromé univerzity Trisakti (v hlavním městě Jakartě) během protestů proti Suhartově vládě. Vojáci byli oblečení do policejních uniforem, celá záležitost byla rychle zveřejněna v místním tisku a o den později se již nemluvilo o protestech, nýbrž o povstání či revoluci.

Studenty podpořily miliony občanů Indonésie na celém souostroví. Rozzuřený dav bojoval s policií a armádou na hlavních třídách měst, drancoval obchody a pálil banky. Jen v Jakartě přišlo o život kolem 500 lidí, v celé Indonésii pak zahynulo v boji proti diktatuře více než 1200 mužů a žen.

Studenti obsadili parlament, počítajíce s podporou dělníků a střední vrstvy. Dokonce i část místní ekonomické elity vyjádřila hluboké znechucení nad současným stavem země a odmítla Suharta podpořit. Dvaatřicetiletá diktatura padla. Suharto odstoupil.

Šlo o levicovou, socialistickou revoltu jako v Paříži či Mexiku před třiceti lety? V žádném případě.

Strávil jsem několik dní v budově L univerzity Trisakti - v "hlavním štábu" revoluce, společně se studenty, kteří povstání řídili.

Během těchto dnů jsem vedl nekonečné rozhovory se dvěma vůdci povstání - se studenty Kanem a Sureshem.

Je téměř nemožné porozumět revoluci roku 1998 a následujícímu vývoji v Indonésii bez pochopení mentality vůdců studentské revolty.

"Jak vidíte, budova L se stala naším provizorním domovem," vysvětloval během povstání Kane. "Máme tu spací pytle, televizní přijímače, počítače, telefony, ledničku - všechno, co potřebujeme k tomu, abychom tuto revoltu řídili. Demonstrujeme 24 hodin denně. Náš univerzitní senát požádal bohaté země světa a bohaté občany Indonésie, aby pomohli chudým lidem této země - lidem, kteří nyní trpí a živoří. Jak víte, z milionů našich lidí se stali žebráci v důsledku ekonomické krize, kterou vyvolala kleptomanie Suhartovy rodiny."

Jak však tito odvážní mladí lidé viděli budoucnost své země?

"Čekají nás těžké časy," vysvětloval Suresh. "Žijete tu a píšete o naší zemi. Víte tedy, co se říká: bude to trvat léta či desetiletí, než se ekonomika této země vrátí na úroveň z roku 1997, kdy vypukla krize. Nejsme snílci, nečekáme velké pozitivní změny během příštích dvou či tří let. O co nám však jde, je podpořit demokratické reformy."

Dá se však očekávat, že se k moci dostane muslimský extremismus? Budou trpět menšiny, pokud zvítězíte?

"Naše hnutí není v žádném případě rasistické. Ale mluvím nyní jen o našem hnutí, na této univerzitě. Náš přístup je jednoduchý - jsme všichni občané Indonésie, ať už patříme k jakémukoliv etniku. Jiní v této zemi však vidí situaci jako sociálně-ekonomický boj. Zatímco my bojujeme za spravedlnost pro všechny naše občany, jiní zrovna teď drancují čínské obchody, využívají situace k uspokojení svých nejnižších pudů. Myslí si, že čínská menšina kontroluje kolem 80 % peněz v této zemi. Můj názor je, že se mýlí. Navíc naše historie je velmi složitá a právě v ní musíme hledat odpovědi na otázky, proč je čínská menšina relativně bohatá."

Nemají obavu z protičínské genocidy jako v době, kdy se Suharto dostal k moci?

"Nevíme, jak na tuto otázku odpovědět. Osobně vám můžeme říci, že si z hloubi našich srdcí přejeme, aby se minulost již nikdy neopakovala. Bojujeme za stabilní demokratický stát. V našem univerzitním senátu máme osoby čínského původu. Pokud však budou Číňané vražděni i nadále, zničí to mnohé iluze a naděje, jež nyní máme. Bude to pro nás soukromá tragédie."

Patří místní studenti k levici? Jde o podobnou revoltu jako na západních univerzitách v roce 1968?

(oba studenti se usmívají) "Naše revolta nemá nic společného s levicí či pravicí. Jde o morální prohlášení, nikoliv o politický boj. Indonésie je zkorumpovaná, naše vláda nestojí za nic a nezáleží jí na tom, aby bránila zájmy většiny občanů, kteří nyní žijí v mizérii. Proto jsme zahájili revoltu. Chceme, aby se naši občané mohli svobodně vyjádřit v demokratických volbách. Dožadujeme se svobodných voleb. Pak se vrátíme ke zkouškám a učebnicím.

Naše kultury jsou zcela odlišné. Evropští a američtí studenti chtěli od základu změnit svoji společnost. Nerevoltovali jen proti své vládě, nýbrž proti válce ve Vietnamu, proti buržoazii, proti svým vlastním rodičům a profesorům. Tady bojujeme za něco jiného, i když přiznávám, že situace vypadá podobně jako na Sorboně v roce 1968. Jenže my máme rádi své rodiče. Naši rodiče, stejně tak jako my, mají po krk Suharta, Habibieho a celé vládní kliky. Naši profesoři jsou na nás hrdí a pomáhají nám, jak mohou. Nerevoltujeme proti naší kultuře, která je nám velmi drahá; bojujeme proti diktatuře, jež je cizí naší kultuře. Možná, že jsme skromnější než vaši studenti: nechceme rozbíjet vše, co je kolem nás. Jen si nepřejeme, aby se diktátoři obohacovali, zatímco národ trpí. Nemáme radost z vlastní revolty. Jsme unaveni. Chceme se konečně vyspat ve svých postelích. Chceme studovat a žít jako normální lidé. Ale zůstaneme tu, zůstaneme na ulicích tohoto města, budeme bojovat, dokud nám neslíbí svobodné volby a skutečné reformy."

NÁVRAT DEMOKRACIE A UTRPENÍ MENŠIN

Suharto padl, s jeho vládou však padl i strach. Stejně jako maršál Tito v Jugoslávii, držel Suharto s pomocí armády a násilí toto obrovské souostroví pohromadě.

Násilím potlačoval touhu po nezávislosti ve Východním Timoru či v Irian Jaye, též však úspěšně potlačoval náboženské třenice a vždy trval na tom, co jeho předchůdce Sukarno prosazoval alespoň slovně, že totiž politická moc v Indonésii musí být nezávislá na náboženství. Nebylo to jednoduché. Indonésie je největší muslimskou zemí na světě, kde islám vyznává 90 % obyvatel, i když jde v podstatě o velmi specifický místní druh islámu, jenž přijal mnohé tradice souostroví a který má jisté kořeny v buddhismu a hinduismu, stejně tak jako v animismu.

Pokud však tak obrovská říše jako Indonésie může přežít jen s pomocí násilí, má vůbec smysl, aby se zachovala v současné podobě?

Odpověď je složitá. Pokud by národnostní a náboženské menšiny žily odděleně na svých vlastních ostrovech, rozdělení Indonésie by bylo logické. Většinou tomu tak ale není.


Moluky se také pomalu stávají dějištěm etnických konfliktů. Na idylickém ostrově Tidore je ale mír.
Foto: Jiří Páleníček

Je pravda, že Sumatra, Jáva a Kalimantan jsou většinou obydleny muslimy, na východních ostrovech jako Flores či Timor žijí křesťané a na Bali většinou hinduisté. Na celém souostroví však také žije početná čínská menšina a na "Ostrovech koření" (Moluky, jejichž součástí je i Ambon) je poměr muslimů a křesťanů jedna ku jedné.

Situaci v žádném případě nepomohla takzvaná "transmigrace", kterou Suharto prosazoval již po desetiletí. Transmigrace spočívala v tom, že z oblastí s obrovskou koncentrací obyvatelstva (jižní Sumatra a Jáva) byly přesídleny stovky tisíc lidí na méně obydlené ostrovy, včetně Timoru, Irian Jayi a Floresu. Flores a Timor jsou však historicky křesťanskými ostrovy a občané Irian Jayi po léta bojují za nezávislost, takže transmigrace v podstatě zkomplikovala situaci a vyvolala etnické a náboženské napětí a nakonec přímé ozbrojené konflikty.

Vytvořil se tak "syndrom Pobaltí", kam sovětská říše po desetiletí přesídlovala miliony občanů ruského původu a poté co malé pobaltské republiky vyhlásily nezávislost, Rusko začalo "bránit" zájmy svých menšin a tím se snažilo zachovat svůj vliv na Pobaltí.

ČÍNSKÁ MENŠINA TRPÍ NEJVÍCE

Největší obětí rasové diskriminace a nenávisti však zůstává čínská menšina. Číňanů žije v Indonésii (podle oficiálních statistik) kolem 5 milionů. Podle jiných informací (včetně zdrojů z Ministerstva zahraničních věcí Číny) jich na souostroví žije téměř 7 milionů. Většinou jde samozřejmě o etnické Číňany. Velká většina mluví jediným jazykem: bahasa Indonesia. Etnický původ a buddhismus je jediné, co je odlišuje od ostatních občanů země.

Ve dvacátém století nabylo utrpení místních Číňanů obludných rozměrů a dá se srovnat pouze s utrpením židovských obyvatel Evropy před a během druhé světové války.

V době nizozemské koloniální správy čínská menšina musela vykazovat obchodní činnosti, bylo jim však zakázáno vlastnit půdu. Již v roce 1740 došlo k prvnímu velkému masakru Číňanů v Batávii (dřívější název Jakarty, pozn. red.). Během odboje proti Holanďanům se terčem útoku často stali řadoví Číňané a jejich obchody.

Čínská menšina v Indonésii dosud nemá právo na svůj vlastní jazyk a na vzdělání, jež by ji učilo její kultuře. Čínské písmo je též v Indonésii zakázáno.

Stovky tisíc Číňanů byly brutálně zavražděny během Suhartova převratu na území Jávy, Bali a jiných ostrovů. Občané čínského původu byli obviněni, že sympatizují s komunisty a že jsou "agenty Čínské lidové republiky". Většinou nešlo o soudní procesy a popravy, nýbrž o obyčejné lynče.

Během ekonomické krize a protisuhartovských bouří byla čínská menšina naopak obviněna z "podpory kapitalismu". Rozzuřený dav koncem devadesátých let ničil čínské obchody, obchodní domy, banky a soukromé budovy; vraždy, drancování a znásilnění byly na denním pořádku v Jakartě, Medanu, Solu i jinde.

Většinou šlo o obyčejný rasismus a lidskou závist nejnižšího druhu. Bouře, jež měly svrhnout zkorumpovanou Suhartovu vládu, se na mnohých místech země zvrhly na drancování čínských čtvrtí a podniků. Revoluční a prodemokratická hesla měla zakrýt touhu davu po znásilňování, drancování a vraždění.

Legendy mluví o magickém čísle 80 %. Jde o 80 % ekonomiky této země, podíl, jenž má být údajně v rukou Číňanů. Toto číslo však není statisticky prokazatelné a vyvolává jen skeptický úsměv na rtech ekonomů jak v Indonésii, tak v cizině.

Číňané jsou též obviňováni, že spolupracovali se Suhartem a s jeho rodinou. Se Suhartovou rodinou však přes 30 let musela spolupracovat celá Indonésie a Číňané nebyli žádnou výjimkou.

Většinu obětí v roce 1998 i později tvořili samozřejmě chudí Číňané. Ti bohatší uprchli hned na začátku pogromů na svých soukromých jachtách a letecky do Singapuru, Hong Kongu a jinam.

"Číňané se obohacují, zatímco my trpíme," sdělil mi během pogromu v roce 1998 ve městě Solo muslimský obchodník. "Lidé si teď jen berou to, co jim ve skutečnosti patří."

Ve stejnou dobu mi šeptala čínská číšnice v luxusním hotelu Maliá ve městě Yogyakarta: "Mám strach mluvit svým vlastním jazykem. Jsem Číňanka, ale téměř nic o své kultuře nevím. Rodiče mě naučili mluvit mandarínštinou, ale nic mi nechtěli o své zemi vyprávět, abych neměla v budoucnosti problémy. Vidíte, co se děje v sousedním Solu. Chtěla bych z Indonésie odejít, ale je to jediná země a jediná kultura, kterou znám. Ti, co mají peníze, již odešli. Trpí nakonec jen ti chudí."

Být Číňanem v Indonésii znamená žít v neustálém strachu z násilí. Ani po třech letech se situace nezměnila. Začátkem července 2001 mi moje známá, velmi úspěšná indonéská podnikatelka, která by jistě nechtěla být jmenována, poslala dopis:

"...žiji se svojí rodinou v neustálém strachu a někdy se sama sebe ptám, zda to má všechno smysl. Sestra pracuje v televizi a díky ní máme vždy čerstvé zprávy o tom, zda opět nezačaly pogromy. Můj manžel, já i naše děti máme otevřené letenky do Singapuru pro případ, že se opět začne drancovat a vraždit. Je to nezdravý život a Indonésie je dnes zcela nezdravou zemí..."

KDO ROZHODUJE O POGROMECH?

Během Suhartova režimu MMF často nazýval Indonésii "ekonomickým drakem". Místní ekonomické reformy se měly stát vzorem pro celou oblast jihovýchodní Asie. Mluvilo se o moderní ekonomii, o dynamické společnosti. Ve skutečnosti je však Indonésie krajně tradiční společností, kterou kontrolují často místní sultanáty daleko více než vláda v Jakartě. Dokonce během protičínských pogromů, jež zničily velkou část města Solo, v sousední Yogyakartě byl klid a mír. Yogyakarta je historickým středem jávské kultury, filozofie a umění a sídlí tam osvícený a krajně vzdělaný sultán. Vydal jsem se za sultánovým poradcem, největším současným malířem země Amrim Yahyaou.

Amri, muslim ze Sumatry, je mužem krajně kosmopolitním, který během svého života přednášel na předních univerzitách ve Spojených státech a Anglii a spolupracoval s organizací UNESCO. Shrnul situaci u šálku čaje ve svém ateliéru:

"Asi jste již pochopil, co se občanům Indonésie nelíbí na Číňanech. Nelíbí se jim, že mají tolik peněz. Já jsem muslim ze Sumatry. Věřím v islám celým svým srdcem, ale také věřím v to, že všichni lidé jsou si rovni. Indonésie je zemí, v níž žijí lidé různých vyznání. Nemám absolutně nic proti Číňanům, jen nemám rád Číňany, kteří jsou jednou nohou v Indonésii, a jinou v cizině. Investují tu, když je země v dobrém ekonomickém stavu, odcházejí se svými penězi, když máme problémy. Ale tady jste v Yogyakartě, v centru indonéské kultury a filozofie. Tady žil můj profesor, velký Affandi. Tady žije náš sultán. Mezi místními lidmi a sultánem existuje velké mystické pouto. Když lidé v sousedním Solu začínají vraždit a plenit čínskou menšinu, sultán jde mezi lid a řekne: 'Tady bude mír. Zakazuji, aby se tu stalo něco tak děsivého jako v Solu.' A lidé ho poslechnou."

Ptám se ho, zda má sultán opravdu tak velkou moc.

"Bezesporu," odpovídá. "V Jakartě mohou rozhodovat o makroekonomice nebo o novém letišti, ale veškeré morální otázky se řeší tady - na místě."

INDONÉSIE - BITEVNÍ POLE?

Problémy čínské menšiny zdaleka nejsou jediným konfliktem, jenž sužuje tuto přírodním a kulturním bohatstvím oplývající zem. Po pádu Suhartova režimu najednou vyplavaly na povrch po desetiletí tlumené vášně a zdá se, že je demokratická vláda dosud nedokáže zvládnout.

Východní Timor (bývalá portugalská kolonie), trýzněný okupační indonéskou armádou, si po desetiletích vybojoval nezávislost. Avšak poté, co byl v červenci 1976 "integrován" jako 27. provincie, ztratil přes 30 % obyvatel během bojů a hladomoru. Je to zatím jediná oblast, které se podařilo vybojovat nezávislost. Špatné svědomí západních zemí a Austrálie, které indonéskou invazi v sedmdesátých letech podpořily, jistě sehrálo v tomto procesu důležitou roli. I ve Východním Timoru (nehledě na přítomnost dobře vyzbrojených jednotek OSN) však dosud dochází ke sporadickým bojům mezi původním obyvatelstvem a ozbrojenými bandami, které si přejí, aby tato část ostrova zůstala pod kontrolou Indonésie.

Na obrovském území Irian Jayi se bojuje již po desetiletí. Jakarta vždy trvala na tom, že všechny bývalé nizozemské kolonie patří do nové Indonésie. Irian Jaya byla infiltrována v roce 1962 indonéskými jednotkami, zatímco Holandsko připravovalo tuto obrovskou zem (téměř 422 tisíc km², což je více než celá Jáva a Bali dohromady), obydlenou pouze dvěma miliony Papuánců, na samosprávu. V roce 1969 zfalšovala Jakarta místní volby a integrovala tento zeměpisný kolos s obrovským nerostným bohatstvím jako svoji 26. provincii. Od té doby tu zuří válka, kterou Jakarta není schopna vyhrát především díky urputnosti místních bojovníků a kvůli terénu - velká část země je pokryta pralesem. Stejně jako ve Východním Timoru, i zde (především na pobřeží a na menších ostrovech jako Sorong) Suharto prosazoval svoji špinavou politiku transmigrace, jež měla za cíl učinit z místních obyvatel menšinu ve své vlastní zemi.

Na severním výběžku Sumatry malá konzervativní muslimská oblast Aceh (s hlavním městem Banda Aceh) již po léta bojuje o nezávislost. I Aceh disponuje velkým nerostným bohatstvím a věří, že ji vláda v Jakartě okrádá.

O nezávislosti se též mluví na Kalimantanu. Nejde pouze o slova. V posledních letech tu promluvily zbraně.

Tolik o nezávislosti. Války v Indonésii však mají i jiné kořeny. Hlavním z nich je nesnášenlivost mezi náboženskými a etnickými skupinami.

Snad nejhorším příkladem etnického násilí je Ambon, malý ostrůvek uprostřed idylických "Ostrovů koření" (Moluky). Po staletí tu žili v klidu a míru vedle sebe křesťané i muslimové. Vláda v Jakartě často používala toto souostroví jako příklad snášenlivosti pro svoji propagandu. Náboženství tu údajně nikdy nehrálo důležitou roli, sňatky mezi muslimy a křesťany byly na denním pořádku, mešity a kostely zdobily ulice hlavního města.


Jakarta, rok 1999: tři lidské životy si vyžádala bomba, která vybuchla při demonstraci na podporu Megawati. Zvolena byla až letos.
Foto: Sung Su Cho, Corbis Sygma

Devatenáctého ledna 1999 (v době, kdy muslimové slavili Eid al-Fitr) jsem byl jedním z prvních novinářů, kteří spatřili strašné divadlo, jež se na tropických ostrovech rozpoutalo. Hořely mešity a hořely kostely. Stovky lidí byly rozsekány na kusy mačetami, desítky tisíc z nich musely hledat útočiště na vzdálených ostrovech Sulawesi.

Konflikt údajně začal po nezaplaceném jízdném v autobuse a po slovních urážkách, jež následovaly. Později se mluvilo o "provokatérech", kteří byli posláni z Jakarty. Situace však byla opět o něco složitější. Ambon byl v minulosti (díky koření) elitní nizozemskou kolonií a původní obyvatelstvo přijalo za své náboženství křesťanství. Muslimové z chudých částí Indonésie začali do Ambonu emigrovat. Křesťané, spokojeni se svým klidným a poměrně bohatým životem, odmítali vykonávat manuální práce. Muslimové byli houževnatí a pracovití - snažili se rychle zbohatnout, postavit si dům, žádná práce pro ně nebyla špinavou. Koncem století se jejich pracovitost začala vyplácet: muslimské rodiny se staly v mnohých částech Ambonu bohatší než původní křesťanské.

Ekonomická zdatnost muslimů vyvolala závist v křesťanské obci. Přestože se o tom nikdy otevřeně nemluvilo, napětí se každým rokem stupňovalo, až vyústilo v otevřené násilí, které na Ostrovech koření trvá dodnes.

"Přestěhoval jsem se do Ambonu tři dny předtím, než vypuklo násilí," vzpomíná Narhadi Iady, odborník z organizace UNICEF. "Poslal mě sem UNICEF, který tu otevřel malou pobočku. 19. ledna 1999 jsem se toulal uličkami hlavního města a docela jsem se divil, proč mě sem vůbec přestěhovali - byl tu klid a mír a vůbec to tu nevypadalo chudě. Pak jsem spatřil dav tisíce lidí. Byli to muslimové a stáli u vchodu do mešity. Docela mě ta náboženská verva překvapila. Pak jsem si však uvědomil, že k nebi stoupá kouř a že lidé na sebe křičí a mávají rukama. Uslyšel jsem výstřely. Viděl jsem, jak lidé utíkají, jak padají na zem a krvácejí. Ničemu jsem nerozuměl. V tom okamžiku nikdo ničemu nerozuměl."

Jan, starší Holanďan, který tu žije již přes deset let, ředil pivo ledem a s hrůzou pozoroval spoušť kolem baru, který přes nebezpečí odmítal opustit: "V životě by mě nenapadlo, že tu vypukne náboženský konflikt. Všichni tu v minulosti na náboženství s..."

K večeru jsem se setkal s poručíkem Karyasou z Bali, který se rozhodl otevřít kasárny a poskytnout pomoc rodinám, jež ztratily své domovy. Provedl mě kasárnami a s neskrývaným smutkem mi vyprávěl: "Mnozí lidé, které tu vidíte, ztratili své rodiny. Podívejte se na tu starou ženu, její dům spálili, její syn a manžel byli rozsekáni na kusy mačetami před jejíma očima. Já jsem hinduista z Bali, já ksakru vůbec nechápu, co se to s těmi lidmi stalo."

Násilí v Ambonu je kruté, tvrdší než mnohé opravdové bitvy a války, o kterých jsem psal. Krutost je nejspíš natolik děsivá především proto, že je zcela nesmyslná a bezcílná. Nikdo přesně neví, kdo je nepřítel, nikdo nemá sebemenší představu, za co se tu opravdu bojuje.

Rozhodl jsem se, že navštívím vesničku Hila, 50 kilometrů od hlavního města. Kdysi jsem tu strávil dva skvělé týdny. Četl jsem, psal jsem a plaval v krásném a klidném moři. V Hile Holanďané postavili u moře pevnost a sto metrů od ní stál nejstarší kostel v Indonésii, vybudovaný Portugalci již v roce 1580.

Když jsem do Hily dorazil, pevnost dosud stála, z kostela však zbyl pouze doutnající popel.

Místní kurátor jen rozhodil rukama: "Kostel byl zničen 20. ledna, den poté, co v Ambonu vypuklo násilí. Nikdo tu zatím nezahynul. Křesťanů tu bylo méně, takže prostě odešli, opustili své domovy. Stydím se. Vždycky jsem věřil v to, že krása těchto zelených ostrovů pomáhá tvořit krásu uvnitř duší místních lidí. Teď už nevěřím ničemu. Jsem muslim, ale polovina mých přátel jsou křesťané. To, co se tu stalo, navždy změní naše životy. Již nikdy nebudu sedět večer na stěně hradu a vyprávět si příběhy se svými křesťanskými sousedy. Už nikdy si nebudeme věřit. I když se zase setkáme, za úsměvy se bude skrývat podezření a snad i nenávist. Dokonce i na dně nejhlubšího moře se dá najít pravda. To, co se skrývá na dně lidské duše, je však tajemstvím. Až budete psát o Ambonu, nezapomeňte říci, že ti z nás, kteří mají svědomí, se stydí. Nerozumíme tomu, co jsme spáchali, a nevíme, jak tu hrůzu napravit."

Během několika dnů násilí vypuklo i na sousedních ostrovech Saparua a Seram a pak o stovky kilometrů dál, na ostrovech Kai a Banda.

JAK ZAČÍNÁ ETNICKÉ NÁSILÍ

Za příklad toho, jak etnické násilí v Indonésii začíná, by mohl posloužit nevelký turistický ostrov Lombok. Nepokoje tam začaly v polovině ledna 2000, ale nikdy se nezvrhly v masové krveprolití jako na Ambonu. Po práci v Ambonu jsem na Lomboku odpočíval, byl jsem tudíž prvním novinářem, který o nepokojích podal zprávu.

Místní muslimové posedávali ve warungu (místní obchůdky, které večer většinou fungují jako pivnice) v hlavním městě Mataram, pokuřovali své sladce vonící cigarety a mluvili o situaci v Ambonu, který je od nich vzdálen vzdušnou čarou více než 1500 kilometrů. Ostrov Lombok nikdy předtím nezažil náboženské či jiné násilí, jeho krásná příroda ročně lákala desítky tisíc turistů z celého světa. Z místních obyvatel je 80 % muslimů, ale náboženství tu hraje většinou zcela rituální roli. Muži pili ve warungu pivo a na obrazovce televizního přijímače pozorovali program vysílaný z Jakarty, který nabízel kruté záběry z Ambonu. Čím více muži pili, tím více se rozohňovali. Záhy již nemluvili jen o Ambonu, jejich hněv byl namířen též proti Jakartě, proti klesající životní úrovni, proti cenám, inflaci, dokonce proti nudě maloměsta, ve kterém žili.

Pak jeden z nich prohlásil: "Za násilí v Ambonu mohou křesťané." A tak se všichni rozhodli, že křesťany musí potrestat. Příští den vytiskli stovky letáčků, na nichž stálo: "Křesťané, máte 24 hodin na to, abyste se zamysleli nad tím, co se děje v Ambonu." Připomínalo to scénu z románu Gabriela Garcíi Márqueze Kronika předem oznámené smrti: všichni na ostrově věděli, co bude následovat, ale nikdo neučinil nic, aby tomu zabránil. Protože nikdo nezasáhl, muži měli pocit, že musí jednat, aby zachránili svoji čest.

O den později muslimský dav napadl členy křesťanské menšiny, spálil jejich domy, kostely a vytvořil barikády a zátarasy na silnicích a cestách. Sedm lidí bylo zavražděno, stovky zbity, život na ostrově se zastavil. Desítky tisíc vyděšených mužů, žen a dětí uprchly na Bali. Policisté a armáda neučinili zcela nic, aby násilí zabránili. Flákali se kolem křižovatek, přístavu a letiště, pohrávali si se samopaly. Když už byl v tom, rozhodl se dav provizorně "potrestat" Číňany. Desítky čínských obchodů byly spáleny a zboží, počínaje potravinami a televizory a ledničkami konče, bylo rozkradeno. Desítky tisíc hinduistů z Bali opustily ostrov ze strachu, že i oni budou v nejbližších dnech napadeni.

Lombok se objevil na prvních stránkách novin na celém světě. Turisté, již měli v úmyslu ostrov navštívit, změnili své plány a ti, kteří tu právě trávili svoji dovolenou, ihned ostrov opustili na katamaránech, prámech a plachetnicích, jejichž majitelé nehorázně zvedli ceny za dopravu.

Jakarta na Lombok ihned vyslala posily a v tomto (velmi vzácném) případě se podařilo násilí zastavit. Turismus, hlavní příjem ostrova, však padl a potrvá léta, než se sem zahraniční návštěvníci začnou vracet.

Pivní orgie tedy stály sedm lidských životů a za sedm dní zruinovaly místní ekonomiku.

PROČ JE NA HINDUISTICSKÉM BALI KLID?

Samozřejmě že i na Bali se čas od času diskutuje o možné nezávislosti. Bali má obrovskou kulturní tradici, je to jediný ostrov, který vyznává hinduismus, má svůj vlastní jazyk, architekturu, životní styl. Bali je však velmi pragmatický ostrov. Během voleb tu sice došlo k menším výtržnostem na severu (ve městě Singaraja), dosud tu však panuje klid, mír a obchodní duch.

Jedním z důvodů, proč se tu násilí nikdy nezabydlelo, je, že Bali je na indonéské poměry neuvěřitelně movitým ostrovem. Místní obyvatelé nikdy nespoléhali na vládu v Jakartě. Až na několik velkých hotelů na pobřeží se tu zažilo malé, rodinné podnikání. Nezaměstnanost tu téměř neexistuje, neboť téměř nikdo nikoho ve skutečnosti nezaměstnává (výjimkou jsou nádeníci ze sousedních ostrovů). Rodiny mají své vlastní hotýlky, umělecké galerie, klenotnictví či rýžová pole.

Křesťané či Číňané jsou tu bráni jako zákazníci, jako návštěvníci, jako obchodní partneři, nikoliv jako "nepřátelé". Na ostrov sice proudí tisíce zchudlých přistěhovalců z Jávy, Sumatry a odjinud, přistěhovalecká politika je tu však tvrdě hlídaná a Bali si nechává jen tolik lidí z jiných ostrovů, kolik potřebuje.

Existuje tu též jistá samospráva. Například ubudskému králi patří většina půdy v jeho slavném městečku a jen on může opravdu rozhodnout, co se tu smí a co nesmí stavět (díky králi v Ubudu tu neexistuje jediný McDonald's či Burger King). Zásluhou dvojjazyčnosti (a často troj či čtyřjazyčnosti, neboť mnozí místní obyvatelé mluví plynule anglicky či japonsky) jsou občané Bali daleko vzdělanější než kdekoliv jinde na území Indonésie. Jakartě se sice platí daně, tento fakt se tu však bere jako nutné zlo, kterému se mnozí podnikaví občané dokáží snadno vyhnout.

Po několika vypitých pivech se tedy i místní obyvatelé čas od času ptají: "Co by se stalo, kdybychom se oddělili od Indonésie?"

Mluví se však o tom jen žertem a odpověď je téměř vždy stejná: "Vždyť my spolu s Jávou jsme vlastně středem Indonésie. Kdybychom vytvořili vlastní stát, možná bychom byli o něco bohatší, ale museli bychom za to sto let bojovat. Nestojí to za to. Stejně si většina blbých cizinců, co sem přijedou, myslí, že Bali je samostatný stát. Ani je nenapadne, že jsme součástí Indonésie."

ROZDĚLIT SE, ČI NE?

Otcové vlasti Sukarno a Hatta snili o zemi rovných, nebude existovat vykořisťování a kde náboženské doktríny zůstanou za dveřmi kostelů, mešit a chrámů. Snažili se vybudovat "kontrolovanou demokracii" s jistými prvky komunismu.

Sukarno byl snílek, romantický revolucionář, na druhou stranu Suharto byl pragmatický tyran. Jeho ekonomické reformy však bezesporu měly v sedmdesátých a osmdesátých letech úspěch, i když z nich většinou měli zisk představitelé vyšší střední vrstvy a místní elity.

Oba státníci - Sukarno i Suharto - viděli budoucnost Indonésie zcela jinýma očima. Měli však jednu společnou zásadu, z níž se po letech stalo cosi jako národní náboženství: jednotu souostroví, nerozdělitelnou Indonésii, za jakýchkoli podmínek, za jakoukoli cenu.

Současná vláda zdědila strach z rozdělení státu a z "domino-efektu". Domnívá se, že pokud se oddělí i sebemenší část Indonésie, budou následovat další oblasti, a země se nakonec rozpadne na stovky a tisíce malých státečků.

Strach z rozdělení je však přehnaný a nepodložený. Indonésie musela dát svobodu Východnímu Timoru, jehož okupace byla barbarská a neomluvitelná a navíc stála spoustu peněz a mezinárodní prestiže. V budoucnosti bude muset dát svobodu i Irian Jaye. Čím dříve, tím lépe, neboť dlouholetá okupace bude stát další tisíce zbytečně ztracených lidských životů. Tím by však "dělení" mělo skončit. Všechny ostatní provincie se nejspíš dobrovolně rozhodnou zůstat součástí Indonésie, snad s výjimkou nepatrného a ekonomicky či politicky zanedbatelného území Aceh. Potrvá však desetiletí, než budou odčiněny brutální důsledky Suhartovy transmigrace, jež jsou jedním ze zásadních důvodů napětí a násilí. Při dobré vůli se však najde řešení přijatelné pro všechny strany.

Jediné z provincií, jež by měly (teoreticky) morální nárok na oddělení, jsou křesťanské východní ostrovy a hinduistické Bali - všechny tyto oblasti si však v současné době přejí v Indonésii zůstat.

A CO DÁL?

Demokracie může být často složitým procesem, především v zemi, jež byla po staletí kolonializována cizími mocnostmi. Již nyní je jisté, že v Indonésii nebude nikdy existovat demokracie západního (evropského) typu. Stejně tak jako Indie nebo Čína, má i toto souostroví s více než dvěma sty miliony obyvatel příliš hluboké tradice na to, aby jednoduše přijalo cizí základy vládních struktur.

Komunistický expert Sukarno se tu neosvědčil, úspěch nakonec neměla ani Suhartova víra v západní organizace jako MMF či Světovou banku.

Indonésie se nyní zajímá o místní - asijské modely kontrolované demokracie, které měly obrovský úspěch v Singapuru a Malajsii. V Jakartě se opět mluví o "asijských hodnotách" a o asijské jednotě. Singapurský model je postaven na silné vládě, sociálních jistotách pro všechny občany, omezené svobodě tisku a slova a na volném, avšak vládou zčásti kontrolovaném trhu. Úspěch singapurského a malajského modelu spočívá v rovnosti národnostních menšin. Obě země jsou mozaikou národností a žijí tu v záviděníhodné symbióze Malajsijci, Indové, Číňané a Evropané. Singapur má jednu z nejvyšších životních úrovní na světě a Malajsie je na úrovni České republiky. Občanům obou zemí je poskytnuto dobré vzdělání.

Vzdělání, chudoba a zeměpisná rozpolcenost jsou jedním z hlavních problémů dnešní Indonésie. Země potřebuje nové definice své národnostní identity. Náboženství, jež jsou v mnohých případech jen "barvami" rozličných klanů, by měla začít hrát významnější roli v mírovém procesu. Armáda a policie se v budoucnosti musejí stát nestrannými ručiteli pořádku a důrazně zasáhnout všude, kde je některá z národnostních menšin napadena. Bohužel tomu dosud tak není. V Ambonu proti sobě na ulicích bojovala prokřesťanská policie s promuslimskou armádou.

Boj s korupcí je předem ztracený. Korupce existuje ve všech zemích Asie, dokonce i v těch nejbohatších, jakými jsou Singapur či Japonsko. Tam však jde o korupci institucionalizovanou, o jakousi "výměnu pozorností" mezi vládou a obchodní elitou, jež nemá rozhodující vliv na ekonomiky těchto zemí. V Indonésii šlo a dosud jde o korupci nekontrolovatelnou a krajně arogantní, kdy malý počet neslýchaně bohatých rodinných klanů kontroluje ekonomiky této obrovské země na úkor drtivé a chudé většiny.

Indonésie z mapy světa nezmizí. Houževnatost, vrozená inteligence a kulturní tradice jejích lidí z ní v budoucnosti bezesporu učiní jednu z nejvýznamnějších zemí světa. Příští desetiletí však bude těžké a neobejde se bez krveprolití. Období kolonializace a diktatur však skončilo a téměř nikomu nebude chybět. Tento složitý národ, jenž mluví stovkami jazyků, se bude muset naučit vládnout sám sobě. Poprvé osud indonéských ostrovů spočívá v rukou jejich lidí.

INDONÉSIE PO 11. ZÁŘÍ 2001

Dne 11. září 2001 došlo k několika teroristickým útokům proti cílům ve Spojených státech. V důsledku útoků byly zničeny dvě věže Světového obchodního centra (WTC) v New Yorku a část budovy Pentagonu ve Washingtonu.

Po několikadenním vyšetřování Spojené státy obvinily z útoku teroristickou skupinu pod vedením saúdskoarabského milionáře Usámy bin Ládina, která působí na Talibanem kontrolovaném území Afghánistánu. Strach z amerického protiúderu vedl miliony Afghánců k tomu, aby opustili své domovy a zamířili k pákistánským (a jiným) státním hranicím. Podle slov představitelů UNHCR (Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) kolem sedmi milionů Afghánců bude hladovět, pokud se OSN nepodaří zásobit je jídlem předtím, než v listopadu udeří mrazy.

Taliban prohlásil, že pokud bude Afghánistán napaden jakoukoliv západní velmocí, vyhlásí džihád - svatou válku.

Džihád je závazný pro všechny dospělé a zdravé muže muslimského vyznání, teoreticky tedy i pro desítky milionů mužů v Indonésii.

Za normálních okolností by byla taková výzva v Indonésii přehlédnuta. Avšak protizápadní nálada, která tu nyní panuje, může vést ke katastrofě.

V současné době na území Indonésie operuje přinejmenším 10 extremistických muslimských skupin, včetně neblaze proslulé "Laskar Jihad" (údajně vyzbrojené a vycvičené samotným bin Ládinem v Afghánistánu). Laskar Jihad je zodpovědný za náboženské boje na "Ostrovech koření" (Ambon). Několik skupin učinilo během posledních týdnů prohlášení (včetně zcela otevřeného varování během tiskové konference v Jakartě koncem září), že pokud dojde k útoku na Afghánistán, indonéští muslimové zničí americké podniky na celém území země a pak "si najdou americké občany, kteří tu žijí".

Koncem září se velká skupina extremistů vydala do všech luxusních hotelů ve městě Solo. Donutili pracovníky recepcí, aby jim vydali seznam hostů. "Hledáme Američany," vysvětlili. Ani jeden občan Spojených států v té době v Solu nebyl ubytován, tato akce však byla varováním.

Indonéská vláda má obavy o bezpečnost cizinců, kteří na území Indonésie pracují. Zrušila tedy dočasně několik mezinárodních projektů, včetně těch, jež jsou spojeny s těžbou ropy.

Dalším nebezpečím je, že se na území země dosud nacházejí tisíce uprchlíků z Afghánistánu a jiných zemí jižní Asie a Blízkého východu. Afghánci se pokoušejí dostat do Austrálie, která však zpřísnila imigrační politiku. Mnozí Afghánci jsou tudíž na území Indonésie bez peněz a existují obavy z toho, že se mohou spojit s místními extremistickými muslimskými skupinami.

Prezidentka Megawati Sukarnoputri, jež původně podpořila západní koalici, prohlásila začátkem října, že "žádná země nemá právo napadnout jinou zemi nebo se pokoušet smýt krev krví".

Napsal André Vltchek




SUKARNOVA DCERA MEGAWATI V ČELE INDONÉSIE


Foto: V. Miladinovic, Corbis Sygma

Slepý král padl, ať žije královna! Po měsících politické nestability vystřídala v červenci na pomyslném trůně nemocného Abdurrahmana Wahida dosavadní viceprezidentka Megawati Sukarnoputri. Je to o to symboličtější, že dcera zakládajícího prezidenta Indonésie stanula v jejím čele v době, kdy je celistvost země ohrožena více než kdykoli předtím. Sukarnoputri se zřejmě opře o armádu a pokusí se udržet jednotu země silou.

Miliony příznivců přivítaly její zvolení jako spásu a vysvobození z politického a ekonomického marasmu, který drtí zemi od asijské krize v roce 1997. Experti ale již tak nadšeni nejsou a kladou si otázku, zda je možné, aby tato váhavá politička s vizáží ženy v domácnosti, jak ji s oblibou vykresluje západní tisk, vládla nejroztříštěnější zemi světa, zemi, které hrozí občanská válka a dost možná i rozpad.

Možná ano. Díky svému jménu a postavení odpůrce suhartovského režimu v 90. letech je Megawati bez konkurence nejoblíbenější političkou v Indonésii. Nepředstavuje však klasický typ vůdce a v klíčových okamžicích se dosud držela spíše stranou. Do jisté míry je závislá na svých poradcích a vyskytly se obavy, že se stane pouhou loutkou v rukou několika generálů. Její zastánci to však vidí jinak - dokáže se obklopovat těmi nejschopnějšími lidmi a podle nich během svého mandátu, který potrvá do roku 2004, překvapí svou politickou rozhodností.

Sukarnoputri (neboli Sukarnova dcera) nyní možná cítí několikanásobnou satisfakci. Vstup do prezidentského paláce pro ni znamená návrat do dětství - do domu, kde žila, než jejího otce sesadil generál Suharto. Přináší to pro ni i možnost očištění Sukarnova jména a pokračování v jeho odkazu.

Na post nejvyšší ale měla Megawati nárok již před dvěma lety a byl to právě odvolaný prezident Abdurrahman Wahid, kdo ji o něj připravil. Přestože Megawati a její PDI - Perjuangan (Demokratická strana Indonésie - Boj) v prvních demokratických volbách do indonéského parlamentu po padesáti letech jasně zvítězila, z trůnu ji vymanévroval zkušený stratég Abdurrahman, kterého jakožto muslimského učence a kompromisního kandidáta podpořila koalice islámských stran. Stal se tak prvním demokraticky zvoleným prezidentem Indonésie.

Abdurrahman Wahid, který je téměř slepý, byl u moci jedenadvacet měsíců, a to paradoxně i díky podpoře Megawati a její strany. Svým chaotickým způsobem vlády si však znepřátelil mnoho lidí, včetně těch, kteří ho kdysi podporovali. Měl neustálé rozepře s parlamentem a údajně se podílel na zpronevěře milionů dolarů v aférách Buloggate a Bruneigate. Domácí politiku musela před půl rokem kvůli jeho neschopnosti i chatrnému zdraví převzít Megawati. To vše spělo k jeho neodvratnému konci.

23. července tedy nastoupila do nejvyšší funkce dosavadní viceprezidentka Megawati, kterou na místo hlavy čtvrtého nejlidnatějšího státu světa vynesla spíše souhra okolností, než její ambice a schopnosti. Symbolem protisuhartovské opozice se stala v podstatě proti své vůli. V roce 1996 byla odstavena z funkce předsedkyně Demokratické strany Indonésie a útok oddílů diktátorovy armády na sídlo strany z ní učinil modlu demokracie. Jejího politického potenciálu se obával i všemocný Suharto, a proto jí o rok později znemožnil kandidovat ve volbách, což její postavení národní hrdinky ještě posílilo.

Nyní tuto čtyřiapadesátiletou, potřetí vdanou ženu se třemi dětmi čekají nelehké úkoly. Tou největší výzvou bude udržet toto výbušné souostroví pohromadě. Její zbraní je podpora 40 milionů voličů, podobně jako u Sukarna většinou z řad městské i venkovské chudiny a studentů, kteří dobře slyší na hesla jako sociální spravedlnost, potlačení korupce a zachování jednotné Indonésie. Na rozdíl od svého otce, který byl vynikajícím řečníkem a manipulátorem, je však poněkud plachá a nerada vystupuje na veřejnosti.

I její další slabiny jsou známy. Megawati není příliš zběhlá v otázkách politiky, ekonomiky ani státní bezpečnosti. Její zastánci ji brání s tím, že na rozdíl od svéhlavého Abdurrahmana umí naslouchat a těžit z toho. Již osmnáct dní po nástupu do funkce jmenovala vyvážený kabinet, složený z politiků i uznávaných odborníků. Jeho hlavním úkolem je nyní zajištění politické stability a nastartování indonéské ekonomiky, a to především povzbuzením zahraničních investorů a zvýšením důvěry v indonéské banky.

Největší obavy však vyvolávají její úzké vazby na armádu, která je neblaze proslulá porušováním lidských práv a podporou diktátorského režimu. Je pravděpodobné, že Megawati povolá armádu, aby rázně potlačila separatistická povstání ve vzpurných provinciích Aceh a Irian Jaya. Není tajemstvím, že pokud by v době rozhodování o Východním Timoru (1999) již byla u moci Megawati, a ne Suhartův nástupce Jusef Habibie, Indonésie by se tohoto území tak snadno nevzdala. V tom se opět liší od svých předchůdců. Habibie i Wahid dávali přednost jednáním před vojenskou silou, a to i za cenu dílčích ústupků.

Napsal Tomáš F. Petrů




INDONÉSIE (Republika Indonésie)

ROZLOHA: 1 919 440 km², z toho 93 000 km² vodní plocha.
PODNEBÍ: tropické, rovníkové. V horách chladněji.
PŘÍRODA: Vzhledem k velkému počtu ostrovů (více než 13 000) a hornatému terénu je příroda velmi rozmanitá. V Indonésii je zhruba 400 vulkánů, z nichž 100 je stále aktivních. Nejvyšší horou je Puncak Jaya (5030 m n. m.), nejnižším bodem je hladina Indického oceánu.
OBYVATELSTVO: celkový počet 228 437 870 lidí (červen 2001)
ROČNÍ PŘÍRŮSTEK OBYVATEL: 1,6 % (2001)
ETNIKA A JAZYKY: většina obyvatel je malajského původu, ovšem celá Indonésie sestává z asi 300 etnických skupin, které mají i své vlastní jazyky a dialekty, jichž je tak v Indonésii 583. Úředním jazykem je indonéština - bahasa Indonesia.
NÁBOŽENSTVÍ: 85 % obyvatel tvoří muslimové, 10 % křesťané, 2 % hinduisté a zbytek buddhisté a animisté.
VZDĚLÁNÍ: 90 % Indonésanů navštěvuje základní školy. 86,3 % obyvatel umí psát. V zemi je 49 státních a přes 200 soukromých univerzit.
HLAVNÍ MĚSTO: Jakarta (8,2 milionu obyvatel)
POLITICKÉ ZŘÍZENÍ: pancasila - filozofický základ indonéského státu. Slovo pochází ze sanskrtu a znamená: panca - pět a sila - princip. Těchto pět principů představuje: 1. Víra v jednoho a jediného Boha, 2. Spravedlivá humanita, 3. Jednota Indonésie, 4. Demokracie, 5. Sociální spravedlnost
HLAVA STÁTU: prezidentka Megawati Sukarnoputri (od července 2001)
listopad 2001


powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group