ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PLAVEBNÍ KANÁL SCHWARZENBERSKÝ

 

V horách Národního parku Šumava mezi šumícími lesy a průzračnými potoky se nachází neočekávaně zajímavá technická památka, Schwarzenberský kanál. Kanál dlouhý 51,6 km byl postaven pro dopravu dřeva z nedostupné lesnaté a hornaté krajiny, a také aby spojil toky řek Vltavy a Dunaje. Projektantem a částečně stavitelem této monumentální a zvláštní památky je Josef Rosenauer, knížecí lesní inženýr, který sloužil rodu Schwarzenberků. Do roku 1989 byla většina kanálu nepřístupná, dnes je možné obdivovat kamenná koryta z turistické nebo cyklistické stezky.


OBDIV I ZDĚŠENÍ


V létě ožívá Schwarzenberský kanál tradicemi. Ukázky plavení dřeva jsou ale pro "herce" pěknou fuškou - na konci musejí polena z vody zase vytáhnout.

Rosenauer nebyl první, kdo přišel s myšlenkou postavit kanál, který by spojil řeky Vltavu a Dunaj. Idea stavby už byla známa z doby císaře Karla IV., ale v polovině 14. století neexistovaly takové technické možnosti. Ani v 18. století nebyl projekt okamžitě přijat, přestože byl nedostatek paliv, cena dřeva stoupala a velké lesní plochy jižních Čech, ke kterým nevedly přístupové cesty, se jen těžko využívaly.

Ing. Josef Rosenauer, zaměstnanec Schwarzenberského panství v Českém Krumlově, vypracoval brilantní návrh na stavbu svahového kanálu, který propojí horní tok řek Vltavy a Dunaje. Kanál měl přetnout Šumavské hory a umožnit přístup k doposud nepřístupným částem lesů. Návrh v roce 1774 vzbudil obdiv i zděšení a kníže Josef I. ze Schwarzenberku návrh nepřijal. Ekonomická situace a přítomnost nevyužitého lesního bohatství ale přiměly Jana ze Schwarzenberku se k plánu o několik let později vrátit. Práce však začaly až v roce 1789.

Podle plánu měl kanál splavovat polenové dříví mezi potokem Světlá voda blízko bavorských hranic na sever od Třístoličníku a řekou Gross Mühl u rakouského města Haslach přes Jelení, schwarzenberské území Plechý a Smrčina, a lesy rakouského kláštera Schlagl. Než se projekt mohl spustit, musel kníže Jan žádat o císařský patent. V roce 1789 byl proto postaven zkušební úsek dlouhý necelé 2 km mezi bývalou osadou Růžový Vrch (U Korandy) a potokem Ježová. Ukázkové plavení dřeva pro císařské úředníky dopadlo dobře a povolení ke stavbě bylo uděleno. Stavba pokračovala rychle a v prvním roce bylo dokončeno 29,3 km délky kanálu, až k potoku Rasovka. Další část kanálu k Jezernímu potoku, který vytéká z Plešného jezera (což byla jedna z naplánovaných nádrží pro vodu do kanálu) byla postavena v roce 1791. Zbylá část byla dokončena až o dva roky později, kdy byl vybudován poslední úsek k Jelenímu potoku. Kanál už měřil 39,9 km a později se nazýval Starým kanálem. Tentýž rok se celé kusy dřeva plavily po celé délce kanálu řekou Gross Mühl k Neuhasenu před ústím do Dunaje, kde bylo dřevo zachyceno, naloženo do lodí a pak přepraveno do Vídně. Sám Rosenauer neplánoval pokračovat ve stavbě kanálu, protože nevěřil, že by zásoby vody byly pro úspěšné splavování dřeva dostatečné.

Na stavbě kanálu pracovalo až 1200 dělníků. Koryta kanálu byla asi 1 m hluboká, rozměry horního zdiva byly 2,5 až 4 m a na dně byla zeď 1,5 až 2 m široká. Dopravovala se jím polena asi 1 m dlouhá, která musela být kvalitní a suchá. Nejvhodnější dobou pro splavování bylo jaro, kdy tál sníh a potoky a kanál měly nejvíce vody. V okolí kanálu nebyly žádné cesty či silnice. Dřevo ležící daleko od splavných potoků se ke kanálu dopravovalo v zimě na ručních saních. Do kanálu se muselo vhodit rovnoměrně, aby se nezapříčilo, tak jako tak ale muselo volný průběh plavení zajišťovat nejméně dvě stě lidí podél břehů. Plavení bylo také občas přerušeno kvůli nedostatku vody a bylo nutné čekat na déšť, aby byl kanál opět splavný. Dříví plavené kanálem za první dva roky zaplatilo celou stavbu.

Stálá těžba dřeva navíc otevřela Šumavu nové imigraci dřevorubců, lesních dělníků a jejich rodin, kteří založili řadu osad v okolí kanálu, například Novou Pec, Stožec nebo Jelení Vrch.

PO KOLEJÍCH MÍSTO PO VODĚ

Dalších 12 km kanálu od Jeleního potoka k německým hranicím pod Třístoličníkem bylo podle Rosenauerova plánu postaveno až po jeho smrti mezi lety 1821 až 1822. Stavbu vedli Arnošt Mayer, ředitel správy Schwarzenberského panství, a inženýři Jan Kraus a Josef Falta. V tomto úseku takzvaného Nového kanálu pod Jelením vrchem byl postaven plavební tunel o délce 419 m. Jeho dolní portál je empírový a horní novogotický. V roce 1980 hrozilo zřícení dolního portálu, a proto byl rozebrán a znovu sestaven.

Celková délka dokončeného kanálu dosáhla 51,6 km, ale plavební cesta i s přírodními vodními toky, po kterých bylo plaveno dřevo od potoka Světlá voda pod Třístoličníkem až k Neuhasenu na řece Gross Mühl před ústím do Dunaje, byla 89,7 km. Do kanálu se vlévalo 27 potoků, které mu dodávaly vodu. Tři smyky naopak vodu s dřevem odváděly. Dále bylo postaveno 22 stavidel, 87 mostů, 78 vodních příkopů a 80 vodních propustí. Přítok byl zajištěn vybudováním tří nádrží. První z nich, Jelení jezírko, byla postavena v roce 1835 a pak následovaly Rosenauerova nádrž a Rijiště. Kupodivu se první plavení po celé délce kanálu konalo až v roce 1824.

Ekonomické změny v druhé polovině 19. století vedly k přestavbě kanálu. Jako zdroj paliva byla dřevěná polena vyměněna za uhlí, které bylo levnější, ale zase vzrostla poptávka po dlouhých kládách. Pro jejich plavbu byl ale kanál v obloucích moc úzký, a tak byl v roce 1887 dvaadvacetikilometrový úsek mezi potoky Světlá voda a Rasovka rozšířen v obloucích tak, aby tudy propluly klády až 20 m dlouhé. Aby se klády mohly dopravit k Vltavě, bylo nutné postavit asi 4 km dlouhý Želnavský smyk od potoka Rasovka až ke korytu Vltavy u Želnavy. V Želnavě se z klád svázaly vory, které byly po Vltavě přepravovány nejen do Prahy, ale i do Saska a severního Německa. Stále se také plavilo dřevo kanálem po Dunaji do Vídně, ale kvůli nízké poptávce po dřevěných polenech se s touto činností v roce 1892 skončilo. Potom se kanál používal už jen pro přepravu dřeva do rakouského Haslachu.

Vývoj železnice a prodloužení tratí k úpatí Šumavy znamenal konec využití Schwarzenberského plavebního kanálu. Železnice nabízely levnější přepravu dřeva. Bylo jen otázkou času, kdy se s plavením dřeva skončí, a skutečně se v roce 1916 konala poslední plavba kanálem. Jediná část kanálu, která byla využívána pro plavbu dřeva až do roku 1961, byl Želnavský smyk. Za celou existenci kanálu bylo přepraveno 8 milionů kubíků dřeva.

VÝLETNÍ MÍSTO

Od uzavření kanálu se vodní dílo pokládá za technickou památku, ale naneštěstí velká část chátrá a některé úseky úplně zanikly. Malé části kanálu byly obnoveny na nejatraktivnějších místech, kde se také každoročně konají ukázky plavení dřeva. Pořádají je každou druhou sobotu od poloviny května do poloviny září Lesy České republiky a správa NP a CHKO Šumava. Muži drží dlouhá bidla s bodcem, jsou oblečeni v historických kostýmech, kouří fajfky a hází polena do kanálu. Potom doprovázejí dřevo, které pluje kanálem jako v minulosti, a odrážejí bidly kusy, které se vzpříčily. Rozhodně to nebyla lehká práce, vždyť "herci" kráčející podle kanálu jsou notně zpocení. Největší fuška je ale čeká na konci, kde zase musí vytáhnout polena z vody.

Lesy České republiky začaly s rekonstrukcí památky v oblasti Ježová, kde bylo obnoveno 1,5 km kanálu na českém a 1,7 km na rakouském území, a to v roce 1995. NP Šumava v roce 1999 obnovil dalších 6 km v oblasti Jeleních vrchů.

Při prohlídce kanálu narazíme na dvě významná stavební místa. První je již zmiňovaný 419 m dlouhý vodní tunel nad Jelení se dvěma kamennými portály. Dalším je dnes málo známý spádný úsek v nejatraktivnějším místě kanálu pod Morau, skrz který se valí voda kanálem z koryt potoků Otovského a Světlá. Kvůli silnému spádu vody zde musel být kanál důkladněji zpevněn, aby stěny vydržely nárazy dřeva. To zde dosahovalo velmi vysoké rychlosti. Proto také původní dřevěná konstrukce byla po povodních v letech 1821 a 1825 vyměněna za kamennou dlažbu.

Pod úpatím Třístoličníku je kámen s pamětní deskou u místa, kudy kanál vede. Pár stovek metrů nad kamenem je bývalá Rosenauerova nádrž, která držela vodu pro plavení a kde asi původně kanál začínal.

Poblíž soutoku Schwarzenberského plavebního kanálu a Jezerního potoka nechal Rosenauer na počátku 19. století postavit dřevěnou kapličku a žulový památník. V jižní části kanálu pod takzvaným Růžovým vrchem u rakouských hranic se nachází historický hraniční kámen. Na jeho postavení se podílel i sám Rosenauer.

Přes 50 kilometrů dlouhý kanál je přehrazen 22 stavidly, 87 mosty, 78 vodními příkopy a 80 propustěmi.

Mapa: Vladimír Žákovič




JOSEF ROSENAUER
(1735 - 1804)

Zaručené informace o životě slavného inženýra neexistují. Přesné datum narození Rosenauera je dnes jen spekulací, protože záznam byl zničen požárem v roce 1808. Je znám pouze výpis z matriky, který uvádí, že Josef Rosenauer, syn Voršily Traxlerové, byl 26. února pokřtěn v kostele ve Chvalšinách. Dá se jen předpokládat, že to bylo v den narození. Jeho otec se k malému Josefovi nehlásil, proto je divné, že dostal otcovo příjmení, a ne matčino. Nelegitimní stav mu v budoucnu dělal problémy. V roce 1758 Rosenauer žádal o povýšení na lesního adjunkta, ale jeho původ byl jediným důvodem pro zamítnutí žádosti. Tentýž rok bylo vše vyřešeno listinou Marie Terezie z 20. listopadu, a o rok později Rosenauer nastoupil na své vysněné místo.

Josef v pouhých 13 letech začínal jako učeň u schwarzenberského bažantníka Petra Lambechara v Černém Dvoře blízko Chvalšin. Velmi nadaný učeň byl odměněn v roce 1759 povýšením na lesního adjunkta v Českém Krumlově. Jeho nadání bylo tak zjevné, že ho zaměstnavatel poslal na své náklady na studie do inženýrské akademie ve Vídni. Schwarzenberským knížecím inženýrem byl jmenován v pouhých 35 letech, po studiích, která dokončil s výborným prospěchem v roce 1771. Díky svým brilantním schopnostem sklízel jeden úspěch za druhým a po složení zeměměřičských zkoušek v roce 1791 byl jmenován ředitelem schwarzenberské vodní dopravy v jižních Čechách. V té době již byla první část Schwarzenberského plavebního kanálu v provozu. Rosenauer také projektoval další dva plavební kanály, Vchynicko-tetovský a Aist v Horních Rakousích. Je také známo, že všechny plány kanálu kreslil vlastnoručně.

Zemřel 10. března 1804 v 69 letech po neúspěšné operaci močových cest. V Českém Krumlově po sobě zanechal ženu a osm dětí. Jeho život připomínají dvě pamětní desky - jedna na domě číslo 118 ve Chvalšinách (kde je nové muzeum) a druhá v Českém Krumlově, kde mu patřil dům Latran č. p. 54.
leden 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group