ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PŘETÍRÁNÍ ČERNÝCH NA BÍLÉ

Kontroly Britů na ruzyňském letišti mi nádherně nahrály. Najednou se k otázce Romů vyjadřoval kdekdo. Někdo se snažil uhrát politické body, jiný měl potřebu veřejně vyjádřit svoje "gádžovství". Téměř nikde nezaznělo, že jedno z možných, neopomenutelných řešení celé romské problematiky je třeba hledat ve školních lavicích. A protože většina školou povinných Romů je ve zvláštních školách, šel jsem si tam s počátkem školního roku sednout taky. A hledal jsem dál, abych zjistil, jak to vlastně funguje "tam dole". Protože zkušenost praví, že ti, co rozhodují ve sférách vyšších než vysokých, nevědí, jak to chodí v patrech nižších než dolních. Pokud vám tato nesrozumitelnost připomíná část některého z našich zákonů, nebo hloupost větší než malou, tak asi chápete, že raději než z vládních prohlášení jsem šel čerpat z osobní zkušenosti.

 


VLACHIKE ROMA, SERVIKA ROMA

 

Není Cikán jako Cikán. Zato všichni bílí jsou gádžové. Od kyprostí přetékající Američanky po podvyživeně vyhlížejícího bezdomovce z kteréhokoliv hlavního nádraží. Gádža není nadávka, ale označení skupiny. Stejně tak, jako Cikán či Rom. To první označení lidí snědé pleti se odvozuje od zápisu v řecké kronice z roku 1068. Tam se píše o lidech Atsínganoi (Atsígános). Ale politicky korektnější je název Rom, neboť i ti, kterých se týká, jej vzali za svůj. Romové jsou velká, nejednotná skupina. U nás jsou dvě větší a několik menších skupin, které běžný gádža špatně rozeznává. Olašští Romové (vlachike Roma), tedy ti, kteří se dodnes drží svých tradic, mají krále, tradiční "rodinné" uspořádání a vydrželi na našem území kočovat, dokud to nebylo zakázáno. Navíc sami sebe považují za romskou šlechtu. Ostatní nazývají Rumungry. Toto označení je zřejmě nesprávné, protože by se mělo vztahovat na Romy maďarské (Rom ungro), ale je tak zaběhlé a běžně používané, že jsem jej bez mrknutí oka převzal. Nejsa ani etnograf, ani antropolog, nebyl jsem si rozlišením těchto dvou skupin jistý, ale opravdu masivní, zřejmě zlaté prsteny a náušnice byly dost spolehlivým identifikačním znakem. Jenže když jsem si na brněnském nádraží jednoho "zlatého" prohlížel, výhružně ke mně popošel a jeho baryton zazněl tak, že přehlušil projíždějící taxík. "Co čumíš! Znáš mě odněkud?" Rád jsem přiznal, že ne.

 

V HODINÁCH


Podle statistik až 60 % romských dětí navštěvuje právě zvláštní školy. Romové tak tvoří skupinu s velmi nízkou úrovní vzdělání.

 

 

 

Paní učitelka ze Zvláštní školy v Pečkách, která mě uváděla do první ze tříd, poznamenala: "První dny školy budou chodit všichni. To se začíná učit a nikdo po nich zpočátku moc nechce. Stejně tak na konci roku." Takže jsem měl šanci potkat se se všemi. Podle statistik až 60 % romských dětí navštěvuje právě zvláštní školy. "Olachy poznáš snadno. Rumungráši nejsou tak moc ověšení zlatem a někteří pracují. Olach pracovat nebude. Nikdy!" Tyhle základní informace mi měly zjednodušit pochopení jejich pohledu na svět. "Máme tady dva nové žáky, zkusíme se jich zeptat, proč jsou tady." Otázka paní učitelky Květy Vyskočilové na začátku hodiny u osmáků byla jasná. Ale odpověď ji evidentně zaskočila. "Protože ti chytří zůstali na základce." "To chceš říct," rozhorlila se, "že my tady jsme jenom ti hloupí? Vždyť to není pravda. Někdo je pomalejší, jinému nešly úkoly, ale nikdo tady není hloupý!" Na tónu i gestech bylo vidět, že se jí to opravdu, ale opravdu nelíbilo.

 

Já se zase u páťáků pokusil zjistit, čím by chtěli být. Jasně vítězila povolání, kde se pracovalo s jídlem. Kuchař, cukrář. Výjimku tvořil opravář aut. "Co ty?" obrátil jsem se na Sandru. "Já? Nic." Snažím se dál. "Kdyby sis mohla vybrat úplně cokoliv. Co by tě bavilo?" "Nic. Já pracovat nebudu." Z dalšího vyplynulo, že je její budoucnost rovnice o všech známých. Konec školy - svatba - další existence v rámci olašské komunity v závislosti na našem sociálním systému a finančním zabezpečení rodiny. Sandra hloupá není. Ale ví, co ji čeká a že jí škola k ničemu není. Že ji prostě nepotřebuje. Co bude potřebovat, třeba právní radu, tak si prostě koupí.

 

Po přestávce ve vedlejší třídě se v hodinách paní učitelky Bičákové začíná písničkou. Zpívá pěkně. "No, to má každý učitel rád, když má návštěvu ve třídě," reagovala na moji přítomnost. "No co," říká s nadhledem a bere mě coby hospitaci. A je to tak. Být inspektorem, asi bych jí na konci hodiny opravdu upřímně poděkoval (za což si nic nekoupí), a kdyby to šlo, navrhnul zvýšení platu (aby to mělo aspoň nějaký normální efekt). Zatím jsem ale čekal, co se z literární výchovy vyklube. Rozbor básně? Připravil jsem se na nudu a zopakoval si, že "básník touží býti trpaslíkem", jak se praví v jednom z pamětnických filmů. "Budeme si povídat o slově domov. Co je to domov? Je to místo, kde vás mají, co...? Rá, rá...rádi. Správně. Rádi." Tak jsme se díky Sládkově Domovu dostali k tomu, co je to vlast. Probíralo se to s dětmi, které mají zkušenost s emigračním pobytem v Belgii. "Před mořem, za mořem, nenajdu takové, jako tys, milený český můj domove." Úplně jsem zíral, jak silný vlastenecký a přitom nenásilný ráz může mít dobře připravená hodina. Filip a Robert Lakatošovi už chybějí. Už se totiž v rámci výuky něco požaduje.

 

O hodinu později si ve vedlejší třídě vede paní ředitelka Naděžda Mixová rázně. Matika. Všechno má svůj řád a systém. Kontrola pomůcek, krátká pětiminutovka. Umíš, neumíš, známka. Taková klasická škola, i když zvláštní. Nejenže mě to vrátilo na chvíli ve vzpomínkách do doby mojí vlastní školní docházky, ale přišlo mi, že ta ženská má respekt, který vede k tomu, že se žáci opravdu něco naučí. "A co dýně, vypěstovals?" zaznělo najednou ke konci hodiny k jednomu ze žáků. Zpozorněl jsem. Otázka evidentně vzbudila nejen mě z nepozornosti (kterou jsem si mohl dovolit, protože bylo jisté, že já zkoušený z násobilky nebudu - ehm, naštěstí). Bylo jasné, že už jde matika stranou. "Jak velké? A nechytly plíseň?" Heleďme se, takže ona ta přísná matikářka je i člověk, který ví, kde a na co se zeptat, aby právě oním přísným, ale spravedlivým člověkem zůstala. A co se dýní týče, tak klučina měl zahradnické úspěchy větší než paní ředitelka.

 

PŘESTÁVKA

 

Ve škole nezvoní. Pořád jsem musel hlídat hodinky, abych nepřetáhl. O malých přestávkách jsou třídy zamčené i s paní učitelkou a velká, dvacetiminutová, dává možnost se proběhnout po chodbách. Křik, žďuchání, pláč. Taková normální agrese. Kdo to na základce nezažil, že? Stejně tak, jako nápadně nenápadné osahávání děvčat, která se tomu brání tak, aby nevzbudila učitelčinu zvědavost. A když už, je třeba se zatvářit uraženě. Ale ne moc. To by totiž mohly o tuhle pozornost přijít. Přece jen jsou ale živější a dozor je víc než potřebný.


Neustálá přítomnost učitele i o přestávkách je základní podmínkou fungování zvláštní školy. Děti jsou zde přeci jenom živější...

 

 

Neustálá přítomnost učitele je základní podmínkou normálního fungování zvláštní školy. Stačí náznak, a už jsou v sobě. "Hele, co vám na škole vadí?" odchytil jsem dva malé školáky. "Romové. Všechny bijou a vykřikujou ve vyučování." Stejná otázka, jen jinému etniku. "Že se musí ráno vstávat." Je fakt, že to mi na škole vadilo taky. "Pane, pane, on fetuje." No vida, co se člověk nedozví od páťáků. "Já ne, to on. Čuchá heroin. Tys byl včera hotový, ty dilino," rychle na sebe nabonzovalo asi pět žáků svoje zkušenosti. Ale zarazilo mě něco jiného. Heroin? Já myslel, že se šňupe kokain. Možná je dobré se poptat u odborníků v sedmé třídě. "Hele, šňupe se heroin?" "Jasně, chcete?" "Počkej, heroin se píchá ne?" Nebyl by problém ho získat. Pořád mi nejde do hlavy, že by takové děcko bylo schopné narvat si stříkačku do žíly. "Všecko se dá kouřit," zní odpověď, která mi přijde zkušená. Tváří se, jako by věděl, o čem mluví. I další náznaky ukazují, že Olaši mají s drogami svoje hluboké, leč neblahé zkušenosti. Mladíček, který kdyby nebyl Rom, tak je ještě holobrádek. Těch pár fousů, které mu matka příroda geneticky přidělila dřív, si ale hrdě pěstuje. Ty mladší jsem viděl kouřit ráno za školou. Doufejme, že jen cigarety. To, že sedmáci kouří trávu, mě až tak moc nepřekvapilo, jako jejich možné dealerství.

 

"Měli jsme tady případy, kdy přišly holky pod vlivem drog. To na nich poznáš. Skelný pohled..., jsou trochu mimo," potvrzuje mi učitelka Lenka Jankulíková moje tušení. Podle dětí se dají drogy sehnat před základní školou, která je kousek od té zvláštní. I přes to, že je na ní kamera a každé ráno "hlídá" školáky městský strážník. Na konci vyučování jsem se v šatně přimotal k pošťuchování druháků. "Ty jsi Cikán!" To mě zaujalo. "A ty ne?" ptám se snědého tmavovlasého klučiny z vedlejší třídy. "Né. Já jsem Rom." "Aha. A jak se pozná Cikán od Roma?" Nemá smysl klást záludné otázky dětem, když i dospělí si dávají pozor na jazyk. Protože pak mají problém vybruslit z věty: "Já proti Romům nic nemám, ale ti Cikáni mě štvou." Jeden byl Olach a druhý Rumungráš. Oba Romové (tedy Cikáni), a přesto si sociálně tak vzdálení.

 

"Dělám tady na ZVŠ už 28 let a vidím, že posun u Rumungrášů znatelný je," komentuje to paní ředitelka s tím, že tady je možná skrytá určitá naděje. Avšak propast mezi nimi a Olachy se pomalu, ale jistě prohlubuje. Protože Olach se nenechá "přetřít na bílo". On to totiž nemá za potřebí. Aspoň ti pečečtí, kteří ve škole říkají: "Pane, když jste šikovný, tak si na cestách (rozuměj při čekání na azyl) našetříte milion."

 

ROMSKÁ STŘEDNÍ ŠKOLA SOCIÁLNÍ, s. r. o.

 

Co by se tak asi stalo, kdyby nějaká škola byla "pouze pro bílé". Jen si to představte. Třeba střední průmyslová "gádžovská" škola strojnická. To by byl povyk! Stačilo by, kdyby se tak jen jmenovala. I kdyby se do ní mohl přihlásit kdokoliv jako do té romské. Ale tu romskou si nikdo za pozitivně rasistickou označit netroufne. Byl by totiž rasista. To jen na okraj. Rozhodně je ale kolínská "romská střední" náznakem východiska z celého problému.

 

"Romové nemají svoji třídu inteligence," říká Mgr. Daniela Cincibusová, zdejší zástupkyně, mluvčí a pedagog v jedné osobě. "Ti naši, kteří vyjdou, už povedou svoje děti ke vzdělání. A o to jde." Krásně logické a jednoduché. Zdá se, že v tak složitém problému je jedno z možných východisek naučit Romy následujícím postulátům. Motivovat ke vzdělání, naučit je chápat souvislosti. Což neznamená "přetřít je na bílo", alespoň ne úplně. "Představte si, že tu máme děti, které to svoje romipen - romství už mají potlačené. Třeba neumějí romsky. My je učíme získávat znovu hrdost. Každý ročník má 2 hodiny romštiny týdně, ve všech mimo čtvrtý ročník se vyučuje romistika... Jsou tu děti z celé republiky, z Hlučína, Bruntálska, proto musíme mít ubytovací kapacitu."


V povídce Jak jsem chodila do školy Tery Fabiánové se praví - Phenďa mange miri daj: "Mušines andre škola te phirel, bo tre dades zaphandena." (Maminka řekla: "Musíš chodit do školy, nebo nám zavřou tátu.")

 

 

 

"Kdo je Rom? Když je škola romská, jak se pozná Rom?" zajímalo mě. "To se pozná podle barvy pleti," zněla odpověď paní magistry. A je to. Zvláštní odpověď, vzhledem k počtu Romů na našem území. Těch by podle European Roma Rights Centre mělo být něco mezi 250-300 tisíci. Většina Romů se totiž k romské národnosti oficiálně nehlásí. Ona zdejší necelá devadesátka studentů patří mezi ty, kteří měli štěstí, protože získali studijní stipendium či jinou finanční podporu. Bez peněz studovat nelze a na studium je ochotna přispět mimo jiné Sorosova nadace. Olaši, kteří naopak na studium bez problémů mají, o něj, jak se zdá, zájem nemají. "Měli jsme tady jednoho, ale po několika měsících odešel. Ale nevylučuji, že taky možná ještě u nás nějací jsou."

 

Škola sama o sobě je pěkná. Uklizená, se vzdělávacími plakáty po zdech. Ale jídelna mi vzala dech. Velká zrcadla odrážela dřevěný nábytek a koutek, kde se rýsoval pultík studentského baru. Žádné umakartové ubrusy, ale s opravdovým vkusem zařízené kulturní prostředí. Většina škol může takové stravovací prostory tiše závidět.

 

OTEC LAKATOŠ

 

Základním pravidem, kterým mě vybavili gádžové, tedy mí "soukmenovci", bylo "žádnému z Romů nevěř". Lžou. A tato věta se mi vybavovala během celé doby, po kterou jsem hledal odpověď na otázku, jak moc touží Romové po vzdělání. Pan Ladislav Lakatoš mě přijal ve své bílé a krásně prostorné vile. Odvolal vlčáka Roxyho, kterému bych evidentně přišel k chuti. Před domem parkovala dvě BMW a dům byl zařízený s nevtíravým vkusem, jejž si mohou dovolit ti, kteří na něj mají. Chtěl jsem vědět, jak se na olašskou budoucnost a vzdělání dívá on, člověk se základní školou, který o sobě hrdě tvrdí, že si majetek nakradl za komunistů. Člověk, jehož osm dětí má osobní zkušenost se zdejší zvláštní školou, tvrdí, že vzdělání je základ. "Mám zkušenosti s tím, že člověk, který v životě nechodil do školy nebo který ani neví, v který ulici je škola, umí spočítat do toho milionu a ani se nesplete. Jestli si vezměte, desetiletý dítě, nebo dvacetiletý, nebo padesátiletý člověk, tak ten si do milionu klidně spočítá," dá k dobru hned ze začátku. Sám o sobě tvrdí, že nemohl chodit do školy, protože táta vydělal málo peněz. Na argument, že škola byla zadarmo, a tak je tomu i dneska, jsem se dozvěděl, že: "Dneska je zadarmo, zatím ještě. I když se mi nelíbí, to co například udělali študákům, vlastně voni udělali tu revoluci a jim dávají, aby platili za knížky a tak dále, což se mi nelíbí." Že to nemá logiku? Nevadí. Pan Lakatoš by byl vynikajícím tiskovým mluvčím. Dokáže mluvit dlouho, neříct nic, vykroutit se z každé otázky, byť několikrát po sobě položené, a sám sobě odporovat. Vzdělání je základ! Ale Naďa, jedna z dcer, se nedostavila na opravné zkoušky, protože "se vdala za bohatého našeho Roma do zahraničí. To je celé. Prostě už to nepotřebuje". Prostě i přes proklamovanou frázi, že vzdělání je základ, není potřeba ani dodělat zvláštní školu.

 

Když se řeč stočila na zdejší zvláštní školu, tak jsem se dozvěděl, že: "Je to speciální komando, co z nich dělaj. Teda nehledě k tomu, že si velice vážím práce paní ředitelky a těch učitelek." A chvíli nato, nepředpokládám, že by mi chtěl vyhrožovat, jenom se chlubil, vytáhl z mobilu kontakty na hradeckou, pečeckou a kolínskou policii s tím, že mu nedělá problém nechat někoho zavřít. Konec konců, chytrost mu přece jen nechybí. "Já mám školu života. Jako pan Klaus." Ano, ano. Jsou argumenty, proti kterým se nepostavíte. Navíc patří mezi romskou šlechtu. Práce je pro gádži a Rumungráše. Jasně, že není Cikán jako Cikán. To vám potvrdí každý Rom. Někde jsem zaslechl kus pohádky, který by mohli mít Olaši v erbu: "Po prašné cestě se lopotil starý Cikán, leže na voze."

 

VZDĚLÁNÍ JE ZÁKLAD!


Romové nemají vlastní výraz pro slova škola, učitel či profesor. Jejich způsob vzdělávání byl jiný - pohádky a moudrosti starších. Škola života. V minulosti to odpovídalo historickému vývoji, dnes stojí Romové na křižovatce.

 

 

 

Vědí to všichni. Ti, co chtějí postupovat ve společnosti tou pracnější, leč poctivější cestou, kterou většina majoritní společnosti uznává. Cestou poznání, uznání, pokroku. Ovšem pan Lakatoš mě přesvědčil, byť tvrdil opak, že jsou jedinci, kteří jej opravdu nepotřebují. Nemusejí pracovat. Mají na to, aby si ty vzdělané zaplatili. "Klidně bysme mohli dělat v Bruneji sultána. Mít takový ty chytrý, který by nám nosili papíry a my bysme je jenom podepisovali." V povídce Jak jsem chodila do školy Tery Fabiánové se praví - Phenďa mange miri daj: "Mušines andre škola te phirel, bo tre dades zaphandena." (Maminka řekla: "Musíš chodit do školy, nebo nám zavřou tátu.")

 

Romové nemají vlastní výraz pro slova škola, učitel či profesor. Jejich způsob vzdělání byl jiný. Pohádky a moudra starších. Škola života. Ne horší či lepší. Prostě jiný. V minulosti odpovídal historickému vývoji. Dnes studovat znamená přijmout životní styl gádžů. "Romové tvrdí, že nemají stejnou startovací čáru. Není to pravda. Mají, ale nevyužívají ji. Nechodí do školy, přestože škola tady je," padlo ve škole z úst paní učitelky Bičákové. Asi ví, o čem mluví. Je, na rozdíl od jiných, v té škole denně.

 

"Závažnost problémů souvisejících s romskou komunitou je způsobena především tím, že značná část romské menšiny v České republice patří do skupiny na nejnižší sociální úrovní s vysokou nezaměstnaností, nízkou úrovni vzdělání a vzhledem k celkovému počtu obyvatel má neúměrně velký podíl na trestné činnosti... Jejich životní a vzdělanostní úroveň je vesměs hluboce podprůměrná," praví se v materiálu Úřadu vlády. Přípravné třídy, které mohou být startem k úspěšnému začlenění do normální výuky, mají jeden těžko překonatelný handicap. Musí být navštěvovány. Jinak jsou zbytečné! A zájem ze strany Romů je minimální. Co je to 31 přípravných ročníků ve školním roce 1996/97?

 

PENÍZE Z NE-STÁTU

 

Program Nadace pro rozvoj občanské společnosti Dživas Jekhetane byl vyhlášen v roce 1999. NROS je nestátní organizací a už mnohokrát dokázala, že umí podpořit smysluplné věci, které stát hrubě opomíjí. Proč tedy nedat hrst milionů na začlenění Romů do majoritní společnosti? Proč nepodpořit jejich svébytnou kulturu? Miliony jdou tam, kde mohou být užitečné. Ivan Fiala z NROS to konkretizuje: "Celkem bylo projektů asi 132, romské organizace žádaly přímo, protože šlo mnohdy o volnočasovou a vzdělávací aktivitu, prezentace kultury a podobně. Priority byly vzdělání, výchova, právní a občanská pomoc, poradenství a kultura, podpora multikulturního rozvoje." Hip hip hurá!

 

Je nesmírně záslužné snažit se vzdělávat, kulturně podporovat a udržet v gádžovském sociálním standardu aspoň nějakou část romské komunity. Nadace jim pomáhala vyplnit složitý grantový formulář. To samo o sobě chce obrovskou kancelářskou zkušenost, neb jde o rozdělování peněz Evropské unie, což je vysoká škola byrokracie. Na tom už pohořela nejedna gádžovská nevládní organizace. Částka téměř dvanácti a půl milionu, která šla na romské projekty v roce 2000, příjemně překvapila. Z rozpočtu PHARE byla vyčleněna částka 1 milion eur na pokračování programu Dživas Jekhetane. Jedním ze členů poradního sboru, který pomáhá s orientací v jednotlivých projektech, je i Ondřej Giňa, jenž proslul svými výroky o ghettu a rasistickém útlaku v dobách "slavné" výstavby a bourání plotu v Matiční ulici v Ústí nad Labem.

 

POSTŘEHY Z PRACÁKU

 

"Když půjdu pracovat, Cikáni mě nebudou brát." To je jeden z argumentů, který mimo jiné způsobuje jejich sociální izolaci a za sebou jako černou smuteční vlečku táhne mizernou pracovní morálku. "Prostě chybí pozitivní vzory. Představte si, že máte práci a máte ráno vstávat, zatímco dalších 8 příbuzných leží a berou na podpoře stejně. To je dost demotivující, nemyslíte?" říká vedoucí odboru zprostředkování Mgr. Ladislava Burešová z kolínského úřadu práce.


Romské děti, které se chtějí dostat do "normální" školy, mohou navštěvovat tzv. přípravné třídy. Zájem ze strany Romů je však minimální. Studovat by totiž znamenalo přijmout životní styl gádžů.

 

 

Jsou romské firmy, které jsou plně funkční, dokonce platící daně. A nejen na stavební či výkopové práce. Má to však své ale. "Romové sami se sebou mají špatné zkušenosti. Ti, kteří vlastní třeba stavební firmy, nechtějí zaměstnávat Romy, protože jejich pracovní morálka je tak špatná, že se jim to prostě nevyplatí." Na to jsem narazil všude. A začíná to už ve škole. Když nechtějí, tak prostě nepřijdou. "Evidence na úřadu práce je pro ně podmínkou získání sociálních dávek, takže si nás, tedy svoji evidenci, hýčkají," doplňuje pan Keřka. A ředitelský závěr je krásně kuriózní. Ing. Josef Blecha rovnou říká, že bojuje s tím, kdo je vlastně Rom. "Vždyť jsou to občané České republiky. Mají stejná práva a my je nesmíme evidovat podle rasy." To ale nic nemění na tom, že ministerské dotazníky se na počty nezaměstnaných Romů ptají. Takže jak se pozná Rom? Je to ten, kdo se přihlásí k romské národnosti? Ten, kdo má určité kulturní zvyklosti, či ten, kdo odpovídá antropologické typologii. Paní Cincibusová z romské střední školy ví, že Rom "se pozná podle barvy kůže". Jak se tedy pozná Ital či Ind?

 

V jedné větě to přenádherně shrnul Petr Holec v jednom českém týdeníku: "Romové nejsou stejní jako my, protože kdyby byli, neexistoval by rasismus."

 

JE TU POTŘEBA BĚLOBY?

 

Daly by se najít pozitivní příklady. Romové mají svoje básníky, umělce, hudebníky i vynikající řemeslníky. Mají svoji kulturu, básně a velmi složitou, byť smutnou historii. Protože historie už nám neumožňuje vrátit kola od maringotek, která uřezali komunisté v počátcích procesu asimilace Romů do společnosti. Oni skutečně nemají jediný důvod být nám, gádžům, za cokoli vděčni. Jejich budoucnost na území našeho státu musí nevyhnutelně mít návaznost s většinovou společností. První, co můžeme udělat, je "jen" dodržovat pravidla. Všichni! Trestat zločiny bez ohledu na barvu kůže. Trestat hanobení rasy bez ohledu na to, že potrestat zaslouží "členové družstva bílých". Nenechat zneužívat náš sociální systém, na který přispívá zejména majoritní společnost. Kradeš? Potrestat! Hajluješ a nadáváš spoluobčanům pro jinou barvu kůže? Potrestat! Prostě a jednoduše - být spravedlivý! Dokázat neplatit tomu, kdo nepracuje a nechce pracovat, opět bez ohledu na pleťový odstín.

 

Začlenění Romů do naší společné budoucnosti není žádná kulturní revoluce, jak ji představil Mao Ce-tung v Číně, nepotírá brutálně náboženství a vzdělanost, jako Číňané v případě Tibetu, a ani nešíří agresivní ideologii, jako se o to pokusila severní Korea vojenskou silou v roce 1950 oproti svému jižnímu sousedovi. Etnické konflikty jsou a budou. Někdy ve skrytější formě i u nás, jako v případě neshod a rvaček mezi asijskými stánkaři z různých oblastí Vietnamu (policie v Hřensku má spoustu historek), jindy s milionem mrtvých, jako v případě bojů Tutsiové kontra Hutuové ve Rwandě. Zatím u nás vzniklo Muzeum romské kultury v Brně a cikánské písničky znějí nejen na folkových festivalech. Při vzájemné spolupráci je šance uchovat to pestré a užitečné, co nám Romové mohou předat, a zároveň neustoupit z norem, které jsou na našem území platné. Netvrdím, že rasismus u nás není. Ale nemá cenu schovávat hlavu do písku. Už proto, že když je hlava v písku, je vystrčen opačný konec. A z toho nikdy nic chytrého nevyšlo.
březen 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group