ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KRKONOŠE - STŘECHA REPUBLIKY

 

Stojíte-li na nejvyšším bodě Česka, máte pod sebou přírodní krásy v kombinaci s pokusem o jejich ochranu i využití. Kaple svatého Vavřince jako by reprezentovala lidskou pokoru, a horní stanice lanovky snahu o maximální efektivitu využití téhož místa. Pohledem obsáhnete panoramata hor s ložisky zlata a uranových rud. O přírodě se dozvíte z průvodců, o možnostech ubytování z prospektů. Ale jak je to s obyčejným životem, který je přeci jen ovlivněný statutem národního parku? Někdo park využívá k podnikání, jiný k odpočinku, další k výchově a fanatický ochránce přírody by nejraději lidi poslal někam úplně jinam.

Obyčejné kameny
Stoupá-li se na nejvyšší bod naší republiky směrem od Pomezních Bud, ta nejpříkřejší část cesty je výstup na Svorovou horu. Jak sám název napovídá, je tvořená svorem. Tedy pro většinu milovníků hor obyčejným šutrem. Prudký výstup začínající u boudy Jelenky a končící v podstatě na vrcholu Svorové hory dá každému zabrat, a tak proč si nahoře nedát pauzu. A když už, tak proč po sobě nezanechat stopu ve formě postaveného "mužika" vytaženého z kamenného podloží. Vždyť ty kameny se k tomu skoro nabízejí. Apoň tu "po nás" něco zůstane. Navíc jich už tady pár stojí a třeba v horách Skandinávie běžně slouží jako orientační bod. Stačí vyviklat první ze svorových placáků a další už jdou snadno. Za půlhodinku kamenného tvoření přibude další doklad lidského snažení.
Jenže celé to má jeden zásadní nedostatek. Ačkoli to vypadá, že kameny leží jen tak ladem, obrostlé lišejníky a borůvčím, není tomu tak. Tedy z pohledu přírodovědce. Vytvořením dalšího z mužiků se totiž nenávratně zničí další kousek přírodovědné mozaiky, tak unikátní pro Krkonoše a typické pro jejich vrcholové polohy. Jde o polygonální půdy. Aby se podařilo přiblížit, co se vlastně zničí, je třeba se ponořit trochu do mrazivé historie vrcholů Krkonoš. Vládnou a vládly tady drsně mrazivé klimatické podmínky a vlivem mrznoucí vody pronikající do spár mezi kameny se tyto srovnaly do víceméně pravidelných útvarů. Ve chvíli, kdy zmrzla voda zcela, nově vznikající led, jenž nabýval na objemu, vytlačoval kameny z původních pozic. Jelikož se tento děj opakoval po dlouhá staletí, kameny se setřídily do unikátních obrazců - na rovné ploše to jsou kamenné mnohoúhelníky (polygony) a na svazích vznikají kamenné pásy. Ty jsou dokladem klimatických podmínek připomínajících dalekou tundru.
Ne nadarmo se zdejší společenstva označují jako arkto-alpínská tundra. Ta je opravdu v rámci střední Evropy unikum. Navíc rostlinstvo a další organismy, které arktickou teorii potvrzují, patří v Krkonoších z přírodovědného hlediska k jedněm z nejcennějších. Jenže pak přijde turista, kamenné polygony rozruší, postaví mužika... A přírodovědcům nezbude nic než tiché zoufalství. Navíc mužici v případě Svorové hory a Obřího hřebenu stojí na jediném vyšlapaném chodníku, takže vlastně ani neplní funkci orientačního bodu. Není tady totiž moc kde zabloudit.


Pohled na Sněžku ze Svorové hory. Právě tady vznikají kamenní mužici, a tím zároveň destrukce přírodního fenoménu zvaného polygonní půdy.
foto: Topí Pigula

Causa Tetrao
Statný pták, který se v celé své tmavé kráse nádherně vyjímal na plakátu horského bufetu, byl tetřev hlušec. Vedle něj byly opřené lyže, ze kterých pomalu odkapával tající sníh. Celé zátiší jako by symbolizovalo boj mezi ochranou přírody pro přírodu jako takovou a využitím horského terénu k utužení tělesného i duševního zdraví "pánů tvorstva". Tetřev hlušec (Tetrao urogallus) do divoké přírody Krkonoš bezesporu patří. Tedy patřil, protože jeho současná zdejší existence působí poněkud nejasně. V roce 1976 zavedla Správa KRNAP umělý chov tetřevů ve voliérách v zámecké zahradě ve Vrchlabí, jehož cílem bylo posilování původní populace. To už byli ptáci ve volné přírodě velkou vzácností. Tetřevi už ale tehdy nebyli domácí, nybrž pocházeli z odchovů východoněmeckých a bavorských. Kuřata se většinou nepodařilo odchovat, takže se v roce 1980 přešlo na chov polodivoký, a na Rýchorách (východní Krkonoše) vznikla stanice oproštěná od většího vlivu lidí. Zvířata se chovala v přirozených podmínkách a přístup k nim byl silně omezený. Výsledky se dostavily. V letech 1986-89 se odtud do přírody dostalo 72 tetřevů. Ne vždy byli vypuštěni, občas se jim podařilo "vzít roha" ještě před oficiálním rozlučkovým večírkem. Nejúspěšnější byl rok 1988. To se chovatel Gustav Hofmann chlubil 40 odchovanými kuřaty. Jenže populace dál v přírodě skomírala.
"Velkoplošná vakcinace lišek proti vzteklině zbavila tyto predátory zásadního faktoru jejich úmrtnosti, populace lišek roste, a to se muselo projevit na jejich potenciální kořisti. V případě tetřevů se to bohužel ukázalo - 90 % označených ptáků ulovily lišky," vysvětluje RNDr. Jiří Flousek, vedoucí odboru ochrany přírody, jednu z hlavních příčin, proč se na podzim vypuštění ptáci nedožili jara.
"V roce 2002 bychom se, po loňských dobrých zkušenostech z Jeseníků, pokusili vypustit část ptáků až na jaře, kdy je sněhová pokrývka nutí sbírat potravu v korunách stromů, a riziko ulovení liškami by mělo být nižší. Je to nezkoušený přístup, ale v Jeseníkách se, bohužel na pouhých 4 jedincích, osvědčil. Takže to chceme vyzkoušet i u nás. Pak se bude zvažovat, co dál, zda pokračovat, či skončit," naznačuje budoucí postup.
Další handicapy, které ze zajetí vypouštěný pták má, vysvětluje Mgr. Pavel Marhoul z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR: "U tetřevovitých ptáků se ukazuje jako problém i změna morfologie trávicí soustavy u uměle odchovaných ptáků. V klecích jsou kuřata krmena různými směsmi, zatímco v přírodě se živí hmyzem a dalšími bezobratlými, a později různými složkami rostlinné potravy. Granule podávané v kleci jsou ´výživnější', ptáci se nemusejí při jejich trávení tolik ´namáhat', a mají proto kratší střeva než divocí ptáci. Při vypuštění do volné přírody jsou pak nuceni v krátké době přejít na přirozenou potravu, propukají u nich různé katary a ptáci hynou.
Programy na záchranu nejrozličnějších živočišných druhů jsou aplikovány od poloviny minulého století a zvláště v USA jich probíhá velké množství. Při hodnocení jejich výsledků, ke kterému došlo v posledních letech, však vyšla najevo jejich velmi malá účinnost - pouze 1-2 % druhů bylo možno prohlásit za zachráněné. Tyto výsledky se však zatím velmi pozvolna dostávají mezi odbornou veřejnost a stále přetrvává víra v úspěšnost podobných akcí, což je pravděpodobně i případ KRNAP. Myslím si, že reintrodukce tetřeva by se měla pozastavit a měl by být zahájen detailní výzkum, který by odhalil příčiny odpovědné za úbytek tohoto druhu. V každém případě se domnívám, že vypouštění uměle odchovaných ptáků bez odstraňování dalších ohrožujících faktorů nepřináší očekávaný efekt a de facto postrádá smysl."
Důvody, proč tetřev stále mizí, mohou být skryté. Například námraza na stromech vzniklá z kyselých dešťů může po roztátí likvidovat borůvčí pod stromy. To má za následek snížení tetřevovy potravní nabídky. V porovnání s desítkami vypuštěných kusů je stav v roce 1999 tristní. Ten rok bylo na Rýchorách vypuštěno 5 kohoutů a 7 slepic z odchovny ve Švédsku, kteří by spolu s odhadovanými 13-17 tetřevy měli vytvořit životaschopnou populaci. Pokud se nezdaří další pokus - tentokrát s pozdějším vypouštěním, bude program utlumen. Tetřev je plachý pták a zdá se, že soužití s turisty asi není reálné. Špatně se mu žije v horách, kde ročně projdou či na lyžích, rolbách a skútrech projedou miliony turistů. Ke své spokojené existenci potřebuje klid! Na rozdíl od lidu, jenž vyžaduje chléb a hry.


Rýchory. Výhled na panorama východních Krkonoš z výšky 1000 m n. m. pomalu mizí. Ještě pár let, a smrky část výhledu překryjí.
foto: Topí Pigula

Panen et Circenses
Na jednu stranu přísně chráněné zóny s velmi omezeným přístupem, na druhou stranu střediska pro desetitisíce turistů toužících po vyžití. Jen hotel Horizont, který se pyšně tyčí v Peci pod Sněžkou, má 131 pokojů. Ne nadarmo místní, mluvíce o věžovitém tvaru hotelu, naznačují cosi o Krakonošově přirození. Krkonoše po vzoru Jizerských hor mají Krkonošskou běžkařskou magistrálou - což je cesta z Harrachova až do Malé Úpy, potažmo do Žacléře. To jest přes celé Krakonošovy hory. Trasa je projížděná rolbami, které tvoří slušnou běžkařskou stopu. Celkem jde o 76 km hlavní cesty a dalších více než 70 km tvoří doplňkové okruhy. Šířka trati přes 3 m umožňuje techniku bruslení, ale je tam i klasická běžkařská stopa. Tlak na sportovní využití Krkonoš se zvětšuje. Zdá se, že zejména ze strany místních, kteří chtějí podnikat v oblasti turistického ruchu. Zajímavý koloběh - slušná nabídka sportovního využití - vidina zisku z turistů - stavba nových ubytovacích a stravovacích zřízení - tlak na nové sjezdovky a rozšíření stávajících. Lyžování je vůbec zdejší fenomén. Harrachov se letos opět stal místem konání vrcholného závodu v letech na lyžích. Hory jsou tu přece pro lidi a každý má právo si odpočinout, zasportovat. Jenže sjezdovku by rozšiřoval kdekdo. "Častý argument je ten, že jde jen o pár arů na okraji," vysvětluje Miloš Růžička ze Správy KRNAP argumenty zájemců o rozšíření. "Jenže tím dojde k odpláštění porostů, stromy přizpůsobené růstu uprostřed jiných se najednou nemají kde opřít. Náhle se ocitnou na kraji. Stromy mají vysoko posazené těžiště, dole nemají větve, a pak snadno podlehnou větrným nárazům."
Jenže mít sjezdovku a nemít u ní hotel či penzion je totéž, jako mít zlatonosný potok a nemít rýžovací pánev. Právě to řeší zastupitelstvo Pece pod Sněžkou, které má zpracovanou studii na novou lanovku na vrchol Sněžky. Byla by s přestupní stanicí, a právě tam by měl být umístěn lyžařský areál s dvoukilometrovou sjezdovkou. To by už nebyla zlatonosná horská bystřina, ale téměř nasycený zlatý roztok. Jen ta rýžovací pánev nebude z nejlevnějších. Jenže jde o stavbu v národním parku, takže by poslední slovo mělo přijít z Ministerstva životního prostředí.
"Obecně se snažíme, aby se nové lanovky a vleky v první a druhé zóně nestavěly. Výjimkou je Lysá hora, kde nová lanovka do první zóny zasahuje. Při její výstavbě byl součástí povolení striktní požadavek - provoz pouze v zimním období a odstranění dvou starých vleků," popisuje Miloš Růžička historii vzniku jednoho z konfliktních zařízení sporu. "Jenže sotva se dostavělo, hned vyvstaly žádosti o letní provoz." Klasická ĘsalámováĘ metoda - výhody získávat po kousíčkách i za pomoci slibů, které se vzápětí po získání povolení vypaří jako pověstná pára nad hrncem. Vyposlechl jsem si stesky, "jak nejdou kšefty a jak je nevýhodné dneska v Krkonoších podnikat". Jenže byla-li by to pravda, proč by se neseriózní podnikavci strojili do rouch seriózních podnikatelů a stavěli nové penziony skryté pod pláštíkem stavby obyčejného rodinného domku. Nejdřív je třeba jej postavit, však on se ten zakroucený paragraf nějak ohne. V roce 1998 si pan Malina podal žádost na stavbu svého rodinného domku v těsné blízkosti sjezdovek na Žalý. Dnes, světe div se, pražský hotel Avion nabízí rezervace pobytů za 350 Kč v neatraktivním termínu v penzionu (vánoční prázdniny jsou dražší), který vyrostl na stejné parcele místo rodinného domku. Kdepak jsou slova abbého Grubera, který v 18. století charakterizoval zdejší obyvatele slovy: "Je potěšení setkat se s lidmi tak dobromyslnými, že ani na nátlak nechtějí za svoji ochotu přijmout žádnou odměnu ani peníze. Soudě podle výrazu v obličeji, uvádí je to do rozpaků. Jejich vzezření prozrazuje zdravou krev, dobrou tělesnou konstrukci, kterou udržují zdravou stravou. Jsou ztvrdlí prací, zvyklí a odolní drsnému podnebí. Zdá se, že ctnost a blaženost uprchly do nejbližších hor, kde se bujná neřest tak lehce nenajde."
Co se obecně týká rozvoje Krkonoš, tak máslo na hlavě má i "velení" Správy KRNAP. Zdá se, že tady chybí dlouhodobá koncepce, která by jasně říkala: ano, budeme podporovat rozvoj malých obcí a zbrzdíme turistickou expanzi ve velkých střediscích. Nebo naopak jasná podpora využití stávajících velkých středisek, do kterých bude směrován hlavní turistický nápor, čímž se uchrání příroda v jiných částech parku. "Studie jsou," potvrdili zdejší úředníci, "ale všechny popisují stávající stav, a nenavrhují jasné řešení." Kolik ty studie stály, jsem se radši ani neptal.


Medvědín, horní stanice lanovky. Zimní sporty především jsou předmětem sporů mezi ochranou přírody a zájmem obcí.

Učebna pod širým nebem
Střediska ekologické výchovy jsou v národním parku nejméně dvě. Jedno v rukou správy parku, druhé v rukou nevládní organizace SEVER. Vzhledem k tomu, že obě jejich budovy jsou od sebe vzdálené necelé 4 kilometry, jde o jasnou konkurenci. Výhoda prostředí i zázemí hraje do karet KRNAPu, zkušenosti s metodikou ekologické výchovy jsou spíše na straně druhé. Seveřané mají vypracovaný mustr, tedy základní koncepci týdenního pobytu žáků a studentů od základních po vysoké školy. Ten přizpůsobují konkrétním požadavkům ze strany vedení školy. Cílem je problematiku ekologie a životního prostředí ukázat "in natura". Znečištění ovzduší se dá popsat a prakticky dokázat podle druhového spektra lišejníků během půldenní exkurze do východních částí hor. Souvislost mezi chtěním "mít víc" a destrukcí prostředí zase pomůže pochopit simulovaná hra podpořená počítačem umožňující plundrovat ekosystém až k jeho zhroucení. "Ale my jsme to nechtěli zničit, jenom trochu vydělat," zní občas v debatě o důsledcích našeho jednání. V rámci biologického programu zaměřeného na vodní a půdní bezobratlou faunu si každý může ulovit zvířátko, byť například takovou larvu jepice za zvíře označí málokdo. "Fuj, to je hnusné! Nedávej to ke mně!!!" zní na březích Lysečinského potoka. Aha, takže kluci ulovili nějakého blešivce, nebo možná larvu pošvatky a šli se pochlubit holkám. Jelikož pečlivě vybírali "fajnovky", tak je reakce uspokojila. Zatímco se jiní se síťkami brodí po kolena docela studenou vodou, o kus dál stojí RNDr. Jiří Kulich a vysvětluje, jak se pozná samec ropuchy, kterého drží v ruce, od samičky: "Na palcích předních končetin má zdrsněné plochy, kterými se drží na zádech samičky, aby během jejího kladení vajíček nespadl. Navíc ho samička nese k vodě." Že nelže, je vidět všude kolem. Hopkající žabí snoubenci vyvolávají u kluků žertovné poznámky. V průběhu roku 2000 takto proběhlo 55 pobytů, takže snad aspoň někdo si z národního parku krom potěchy duše odveze i něco znalostí.
Samozřejmě, že se dá udělat vědecká přednáška s fakty a čísly. Třeba výroční zpráva Správy KRNAP praví, že "v rámci arachnologického průzkumu bylo na Úpském rašeliništi sebráno 2095 kusů pavouků příslušejících k 51 druhům ze 7 čeledí". Zní to hezky, možná důležitě, ale co to studentu-laikovi řekne? Snad jen, že je těchto osminožců v Krkonoších hodně. Dokonce na tak nehostinném stanovišti, jako je rašeliniště, jsou pavoučí rodiny podivuhodně bohaté. Ovšem to trošku vypovídá i o celkové diverzitě těchto hor. Koho nadchne fakt, že byly nově pro faunu ČR v Krkonoších nalezeny 3 druhy pancířníků? Co to je? Roztoči! Vždyť čísla se tak snadno zapomenou, důležitý je prožitek. A na něm, spolu s pochopením souvislostí, na SEVERu stavějí.
Pracovníci konkurenčního Krkonošského střediska ekologické výchovy Rýchorská bouda, ležícího na okraji 1. zóny národního parku v druhově nesmírně bohaté louce, zase nemají problém ukázat botanické poklady jako třeba lilie zlatohlavou a cibulkonosou přímo v terénu. Rostou totiž hned v sousedství - řádově desítky metrů od střediska. Praktická výuka se dá spojit s praktickou ochranařinou. Kosení chráněných luk či třeba plošné vytrhávání pampelišek sem nepatří. Do Dvorského lesa, po Sněžce snad nejfotografovanějšího kusu Krkonoš, je to půl hodinky chůze. Křivolaké kmeny původního bukového lesa rostoucí na hranici přežití svými bizarními tvary dokazují, jak jsou zdejší klimatické podmínky náročné a přežití složité. Takový oživlý přírodopisný orbis pictus. Podmínky k výuce, která se vůbec jako výuka tvářit nemusí, jsou víc než ideální. Ne každého baví příroda, takže kluci při exkurzi zajásají nad betonovými bunkry, které tu zůstaly coby nechtěný památník na druhou světovou válku. Spolu s informacemi od doprovodu si mohou udělat obrázek o zdejší betonové hranici dvacátých a třicátých let. Pokud budou hodně chtít, tak obrovská betonová monstra pevnosti Stachelberg, v létě přístupná, jim dobu války připomenou ještě plastičtěji.
Nejen válkou se dá vzpomínat na historii. Obě střediska to mají v rámci exkurzních tras kousek do Sklenářovic. Právě tam sjela vůbec první písemně zaznamenaná lavina v Krkonoších. Dne 15. 2. 1652 strhla v obci Sklenařovice dvě chalupy. Z 15 zasypaných osob 8 zahynulo. K tomu, aby sjela, zřejmě zásadně přispělo odlesnění svahů nad obcí. Ještě na začátku 20. století měla obec vlastní samosprávu, školu, mlýn a dva hostince. Ve 42 domech žilo 220 obyvatel. V letech 1959-1960 byly v rámci akce Demolice ženijními jednotkami armády pomocí trhavin Sklenářovice srovnány se zemí, takže dnes je možné obdivovat historický most a pomalu se rozpadající zbytky zdí či spíše hromádky kamení. Jen planě rostoucí růže a zplanělé ovocné stromy ukazují místa bývalých zahrádek.


Rýchorská bouda - školicí a rekreační zařízení správy KRNAP.

Au a U
"Je tu zlato," zněla krkonošskými lesy slova Vlachů, kteří tady dělali prospektorské práce už v 15. století. "Máme tam uran," šeptali si plánovači naší šťastné socialistické budoucnosti na základě geologických informací. Složité geologické podmínky nahromadily v podloží leccos. Zůstaneme-li u žlutě lesklého drahého kovu s chemickým vzorcem Au, tak jeho naleziště jsou zejména ve východních Krkonoších. Konec konců Bártův les u zmiňovaných Sklenářovic s atypickými oblými tvary cosi napovídá. Jde totiž o haldy dnes už zarostlé statnými stromy, které tu po středověkém zlatém dolování zbyly. Vypráví se, že za švédských válek byli všichni horníci pracující ve zlatých štolách pobiti v mladobuckém kostele. Není nevýznamných dolů, a už vůbec ne v případě těžby zlata. Ale mezi ty nejvýznamnější zřejmě patřily Breslerův cech neboli Zlatý klas, Zlatá Pinka, Trenčín, Zlatý cech u Sklenářovic. Tyto doly byly v 16. století vybaveny vodotěsným zařízením a stoupami na drcení rudy. Důležitý důl Zlatý Kryštof byl v 18. století vybaven vodotěžním strojem, čerpajícím pomocí lidské síly vodu z hloubky 30 m.
Zlato je v Krkonoších pořád. Naštěstí je ho buď málo, nebo je v takových geologických podmínkách, že se nevyplatí jej těžit. Jinak by se o to určitě někdo pokusil. Nebyl by to první národní park, kde by k takovému pokusu došlo. Jedna z nejznámějších lokalit přírodovědných - Obří důl, proslulý lavinovými drahami a endemickým výskytem vzácných botanických rarit, má i svou hornickou minulost. Aby ne, vždyť zde bylo nalezeno 35 druhů minerálů. Pojmenování Rudná rokle asi nebude jen tak. Skutečně. Výskyt pyrhotinu a arzenopyritu měl za následek jejich těžbu, hledaly se tady měděné rudy. Roku 1511 sem přišli míšenští havíři. Bývalá důlní díla jsou dnes veřejnosti nepřístupná, což zde zimujícím netopýrům zajisté nevadí. Nebude to ale trvat věčně. Jedna ze štol v Obřím dole se má stát exkurzní trasou. Zájemci se trochu v podzemí ušpiní, ale uvidí, v jakých podmínkách pracovali středověcí havíři. Kousek od nově vyzděného portálu leží převrácený důlní vozík a kopec nad ním je bývalou haldou.
Geologové dvacátého století díky novým metodám objevili v Krkonoších uranové zrudnění na medvědínském ložisku na Horních Mísečkách. Smolinec pak ve štolách Černého dolu. O využití se sice uvažovalo, naštěstí k větší těžbě nedošlo. A tak se geologický svět o Černém dole dozvěděl díky popsání endemických nerostů, jejichž názvy jsou odvozeny od jmen význačných českých geologů Koutka, Nováka a Kutiny. Jde o šesterečný koutekit popsaný v roce 1960, o rok mladší kosočtverečný paxit, čtverečný novákit a nejmladší krychlový kutinait zaznamenaný roku 1970. Objevy nejsou nikdy vyloučeny. Mezi ty novější patří objev Netopýří jeskyně s délkou okolo 60 m a stalaktitovou výzdobou.

Příroda a odcházející "tvář"
Pro ujasnění, FACE v tomto případě není anglické slovíčko znamenající tvář, ale název holandské nadace, která se snaží obnovit přirozené lesní porosty, a tak vázat CO2. Jde o zkratku z anglického Forest Absorbing Carbon Dioxide Emission. Ovšem tahle "tvář" se na tváři Krkonoš významně podepsala. Penězi, což nadace obvykle dělají. Ty měly zahladit vrásky pasek a polomů strništěm nově vznikajících lesů. Nadace FACE chce zmírnit projevy skleníkového efektu, zakládat lesy a díky nim zmírnit důsledky dopadu lidské činnosti. Působí v různých zemích světa a Krkonoše byly vybrány mimo jiné i kvůli odumírání lesních porostů vlivem kyselých dešťů. Emise síry patří bohužel neodmyslitelně k výrobě elektrické energie a FACE byla založena skupinou společností elektřinu vyrábějících. Peníze šly převážně na zalesnění, přičemž se brala v úvahu původní skladba dřevin a nezalesňovalo se, jako před lety, smrkovými monokulturami. Nechme mluvit čísla. Od roku 1992, kdy na svahy Krkonoš vstoupila FACE, bylo zalesněno 5227,53 ha. Ne že by se předtím nezalesňovalo, ale z čistě ekonomických důvodů byl vysazován především smrk. V roce 1994 se nadělovalo nejvíc. Více než 55 milionů korun! Nadace FACE však důsledně vyžadovala jak snížení stavů zvěře, tak i dodržování dřevinné skladby dle stanovištních podmínek. Proč ne, když výsledkem se mohou chlubit všichni zúčastnění. Za 9 let se přesunulo z FACE na konta správy národního parku přes 300 milionů korun, za které bylo zalesněno 5227 ha horského lesa. To představuje 15,5 milionu stromků. Odchod nadace není ale žádnou tragédií. "Dle smluv bude spolupráce s nadací FACE v oblasti monitoringu pokračovat dalších 96 let," řekl ing. Jan Hřebačka, který má spolupráci s Holanďany na starosti. "Jedním z hlavních důvodů odchodu jsou neustále se zlepšující přírodní podmínky v Krkonošském národním parku, tím se i možnosti přirozené obnovy porostů výrazně zvětšují. Není tedy třeba tolik umělé obnovy jako v minulosti."


Zadní Žaly - pohled na kotel s Labským údolím. V popředí jedna z pasek zalesněných také díky nadaci FACE.

Cestáři jak za stara
Vymoženosti současné techniky mají své snílky a vyznavače. Jejich představy jsou, jak jinak, technického charakteru. Jednou z nich je nově plánovaná lanovka na Sněžku s kapacitou 1800 lidí za hodinu. Nádhera ne? Na druhou stranu se Správa KRNAP s pomocí vlastních zaměstnanců i formou zakázky nestátním firmám snaží restaurovat staré či zapomenuté cesty technologií dědů a pradědů. Zdá se, že vydrží víc, než současný způsob stavby cestiček a lesních chodníků. Vždyť budování cest se v Krkonoších datuje od 13. století, kdy je zaznamenána tzv. Česká cesta v západní části pohoří. Základním mechanismem je síla lidských rukou a technologie štětování. Jedná se o vyklínování tisíců jednotlivých kamenů, čímž vzniká to nejdůležitější - kamenná klenba. Turista ji bohužel obdivovat nemůže, protože se zasype vrstvou zeminy, čímž cestička získá přirozený "hliněný" vzhled a zároveň pevnost kamene. Místy se do terénu technika ani nedostane, takže ruční práce je v podstatě nezbytná. Ne vždy se jedná o rekonstrukci zapomenutých stezek. V případě cesty přes Úpské rašeliniště bylo potřeba odstranit celý původní kamenný zához relativně nové cesty a udělat celou cestu znova. Stala se totiž nečekaná chyba. V rašeliništi, tedy chemicky kyselém prostředí, byla cesta postavená z materiálu, který nebyl místní. Ze zásaditého vápence. To mělo za následek změnu zdejšího chemismu a dokonce se podél "zásaditých" cestiček, které tady člověk vytvořil, začaly šířit nepůvodní rostliny, pro něž bylo kyselé prostředí nepřekonatelnou překážkou. Jedna z firem, které mají rekonstrukce na starosti, je firma Klimeš. Její zaměstnanci spali několik jar, let a podzimů v indiánských týpí v Temném Dole, a tak přezdívka "indiáni" na sebe nedala dlouho čekat. Poslední rok se už některým místním přestalo volnomyšlenkářství indiánů líbit a pronajmutí louky k postavení stanů zablokovali. Indiáni mají své psy, svobodu a práci v přírodě. Je to práce sezonní a celkem dobře placená. A taky určitý životní styl. Jsou jiní. Spí venku. Nemají potřebu utrácet za civilizační nezbytnosti. Kouří trávu. Ale jimi vytvořené cesty mají na to, aby vydržely desítky let. Vždyť stará cestní síť je v terénu dodnes patrná. I v případě cest starých více než sto let! Po zákazu využívání původní louky se spalo jinde a v práci za relativně drsných, ale spravedlivých podmínek se pokračovalo. Ručně vytahané kameny se "postaru" skládaly do krumpáčem vykopaného lože, stavěly se odvodňovací kanály. Na mnoha místech krkonošských cest tyto žlábky nahrazuje "moderní" kus železa ne nepodobný kolejnici, který podle okolní erozní rýhy není zas až tak dokonalou náhražkou. Kameny se většinou berou z bezprostředního okolí, takže jejich místní původ neudělá "chemický" zmatek. Zbyšek Prágr, jeden z cestářů, shrnul pracovní postup lakonicky: "Základní technologie, krumpáč, lopata, pajcr. Obnovují se staré cesty." Pracoval na cestě na Růžohorky, turisticky docela frekventované trase. Co na to lid okolojdoucí? "Lidi reagujou většinou pochvalně a uznale." Těm, kdo po nich budou v budoucnu šlapat, bude jedno, kdo cestu postavil. Paradoxně na tom mohou profitovat ti "slušní" starousedlíci, kterým byli samorostlí cestáři trnem v oku. Turisté využívající obnovených cest budou bezesporu ubytováni v penzionech zdejších podnikatelů. Někteří z nich nemohli cestářské psy vystát.
květen 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group