ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SMUTEK ŽLUTÉ HVĚZDY

 

Temné mraky černých a hnědých košil, které se stahovaly nad Evropou konce třicátých let, hrozily nepříjemnými srážkami. Ti, kteří se domnívali, že „z tohoto mraku pršet nebude“, byli dalším vývojem událostí trpce zklamaní. Podepsáním mnichovské dohody v září 1938 došlo k přelití otevřené židovské genocidy přes naše hranice. Na příliv uprchlíků po Křišťálové noci ministerstvo vnitra reagovalo pokynem podřízeným úřadům, aby přes demarkační čáru nebyli z obsazených území propuštěni Židé.

POSLEDNÍ DEN Dr. DRAXLERA
Podepsáním mnichovského diktátu byla oficiálně odstartována honba za židovským majetkem. Není těžké si představit, že právě ten stál v pozadí (a to nejen u nás) cíleného pronásledování. První antisemitská opatření byla v protektorátu Čechy a Morava uskutečněna po 15. 3. 1939. V té době už bylo možné víceméně beztrestně verbálně i fyzicky napadat spoluobčany židovského původu. Fašistické jádro Čechů, maličké, ale o to agresivnější, se začalo cítit pevné v kramflecích. Na schůzi Národní arijské kulturní jednoty 29. 7. 1939 v Pardubicích doporučoval řečník František Brázda „odstranit z celého národa židovstvo a židozednáře i vybitím“. Řvavé prohlášení si mohl dovolit, protože v březnu 1939 začaly platit norimberské zákony také v českých zemích a protektorátní vláda i úřady začaly postupně naplňovat vůli německého národa. Poselství zákonů bylo jasné - tvrdily, že Židé jsou nižší rasa. Startovací prapor dalšího pronásledování Židů zavlál, závod byl odstartován. Největší pomnichovská antisemitská akce proběhla 15. 8. 1939 v Brně. Incident se odehrál v prostorách kavárny Esplanade. Tady a na ulici před kavárnou došlo k fyzickému napadání, padaly rány a kopance. Incident měl i svou oběť. Pro Dr. Draxlera byl ten den jeho posledním.

KONFISKACE ŽIDOVSKÉHO MAJETKU
Dne 21. března 1939 vydala Beranova vláda nařízení o správě hospodářských podniků, čímž byla zahájena česká účast na arizaci. Ovšem hrozilo, že by tímto krokem mohli Češi získat majetek, na který si brousili zuby Němci, což germánští „osvoboditelé“ rozhodně neměli v plánu. Proto Konstantin von Neurath vydal dne 21. 6. 1939 nařízení k židovské otázce. Tím vlastně zablokoval rozhodování Čechů a budoucnost sledovaného majetku se přesunula pod říšskou taktovku. Celková hodnota židovského majetku byla v pomnichovské republice odhadována na 16 miliard korun, takže se rozhodně nejednalo o nějaké troškaření! Němci měli s konfiskací židovského majetku své zkušenosti z let minulých. Znali zápal soukmenovců s pochodněmi v rukou, nadšení fanatiků během Křišťálové noci. Stálo za to něco takového v protektorátu podpořit, nebo alespoň nestíhat. Na druhou stranu politické špičky moc dobře věděly, že třeskot rozbíjených výkladů a drancování židovských obchodů uspokojí uliční násilníky a podpoří ideovou stránku věci, ale skutečné hodnoty se skrývají jinde.

SANATORIUM Dr. SCHWEINBURGA
Miliardový židovský majetek měnil majitele. Odnést obraz, stříbro či šperk lze snadno. Jenže jak odnést pole? Zemědělská usedlost či továrna, která přestane plnit svoji funkci, ztrácí na ceně. Jenže právě tu cenu je třeba uchovat. Na místa nucených správců židovských podniků (treuhändrů) se hlásili čeští fašisté. V mnoha případech nešlo přijít a majetek odebrat. V rámci mezinárodního mínění, na které Německo hledělo čím dál méně, se musel převod majetku tvářit jako regulérní prodej. S majitelem byla sepsána kupní smlouva za cenu, která mohla odpovídat hodnotě majetku (často však byla nižší), ale po jejím podepsání byla zaplacena jen malá část z původně dojednané částky. Zbytek byla daň za neárijský původ. Tomáš a Eva Knoppovi ve své knize Oázy vody a vzduchu napsali: „V roce 1927 zaregistroval obchodní rejstřík zemského soudu v Opavě rodinný podnik - Sanatorium Dr. Schweinburga v Cukmantlu, akciová společnost. Sanatorium mělo jednu zvláštnost - stalo se útočištěm pacientů židovského původu. Bouřlivý rozvoj sanatoria zastavil nacismus a samozřejmě také brutální antisemitismus, kterým se nakazila větší část sudetských Němců. Doktor Erich Schweinburg viděl, že je zle. Během roku 1938 se ještě pokusil svůj ústav prodat, ale kdo by v tak nejisté době a v tak sporném území investoval. A navíc říšští Němci ani nemohli obchodovat s Židem. Taková kupní smlouva by se považovala za neplatnou. V září 1938 musel majitel lázní uprchnout. Ještě v březnu 1939 byl zaznamenán jeho pobyt v Olomouci, ale pak se nad ním zavřela voda. V pozemkové knize se objevil nový vlastník - Německá říše.“

ŽIDOVSKÁ HVĚZDA
Následovalo německé arizační nařízení. To se týkalo zákazu koupě a disponování se židovským majetkem. Veškeré aktivity židovských podnikatelů musel nejdříve schválit příslušný protektorátní či přímo protektorský německý úřad. Chytré opatření, které dávalo nacistům dokonalý přehled o převodech židovského majetku na jiné subjekty. Těžko se pak větší majetek, jako nemovitosti či pozemky, zatajoval. Bylo zakázáno prodávat či darovat podniky ve vlastnictví (i částečném). Problematické byly i převody do zahraničí, protože i při takové transakci muselo být výslovně uvedeno, že je někdo z účastníků Žid. Takové prohlášení se muselo zapisovat i do pozemkových knih. Kontrola byla dokonalá, tlak na 118 310 Židů, které k 15. 3. 1939 registrovala německá bezpečnostní policie, se stupňoval. Od června 1939 musejí Židé v protektorátu nosit židovskou hvězdu, což bylo ponižující nejen v jejich očích. Byl vyhlášen zákaz vycházení Židů po 20. hodině, zákaz vstupu do veřejných místností a městských parků, byly určené hodiny, kdy si mohli dojít nakoupit, a mnoho dalších omezení lidských svobod a práv. Vyřazení Židů ze společnosti spočívalo mimo jiné v zákazu výkonu určitých povolání, jako například v soudnictví a advokacii, lékařství (byl úředně stanoven titul židovského lékaře, který směl ošetřit pouze Žida nebo jen příslušníky své rodiny) - tedy zákaz výkonu lékařské praxe lékařům neárijského původu ve veřejných a zdravotních orgánech. Ostatní lidé museli získat pocit, že styk se Židem je nemorální. Nařízením ze dne 23. 10. 1939 byly se židovskými zaměstnanci rozvázány smluvní (pracovní) poměry. Podle zprávy německé bezpečnostní policie ale vyvolalo Neurathovo protižidovské opatření jednotný odpor Čechů, kteří v něm spatřovali další krok ke germanizaci. I přes toto hlášení se ale ve větších městech sdružovaly spolky Čechů, které jasně a demonstrativně podporovaly nacistickou ideologii a hlásily se k rasové čistotě. Logicky došlo na dělení lidí na Židy, židovské míšence a ostatní. Matriční záznamy rozhodly, do jakého typu transportu byl dotyčný zařazen. Pracovní tábor byl pro míšence (stačilo mít v předchozích třech generacích židovského předka), tábory určené pro „konečné řešení“ se plnily čistokrevnými Židy. Proto se není co divit, že mnozí oželeli majetek, pobrali to nejnutnější a zmizeli ze země. Do konce roku 1939 jich emigrovalo téměř 19 000. Mnoho dalších řešilo ponižující situaci sebevraždou.
červen 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group