ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SEN O SEVERU

Každoročně koncem zimy, kdy na severu poleví nejhorší mrazy a zaváté stezky jsou uježděny skútry, vyráží několik českých musherů do severního Finska. Jsou to ti jezdci se psím spřežením, jejichž snem je projet na saních se svými psy oblasti za polárním kruhem, tam, kde předkové dnešních severských psů byli před dávnými časy zapřaženi do saní poprvé. Zatím poslední výprava, která na konci zimy 2001/2002 opustila republiku a vydala se za svým mrazivým snem, byla výprava tří českých longových musherů Jaroslava Sumce Bulvy, Pavla Kučery a Vladimíra Párala.

FINSKO - RÁJ MUSHERŮ
Je to opravdu krásná země. Rozsáhlé severské lesy se stovkami jezer a jezírek přecházejí dále na severu v tundru s řídkou vegetací. Rozloha tohoto území je obrovská, můžete cestovat celé týdny a nenarazíte na člověka. Celý sever Finska je protkán sítí tzv. skútrových cest, značených v přírodě i na mapě, po kterých jezdí turisté na běžkách, se psím spřežením a na sněžných skútrech (skútr tady patří k základnímu vybavení domácnosti, podobně jako u nás kolo). Podél těchto cest jsou vybudovány otevřené dřevěné přístřešky, které jsou vybaveny ohništěm, zásobou dřeva, kadibudkou a dokonce nádobami na tříděný odpad! Těmto přístřeškům se zde říká koty, lavu nebo tupy. Ty nejlépe vybavené tupy jsou již klasickými sruby s krbem nebo kamny. Zde se může unavený poutník schovat před nepřízní počasí a načerpat síly na další cestu. Ještě jedno zajímavé pravidlo zde platí - přednost v obsazení těchto přístřešků mají běžkaři před mushery se psím spřežením, a ti před jezdci na sněžných skútrech.

NA STEZCE
První postupný cíl výpravy je ve vesnici Sarvivaara na husky farmě finského mushera německého původu Kurta Köchera. Zde nechávají musheři auto, vykládají veškerou výbavu a proviant a balí saně na čtyřdenní výlet. Na předchozích výpravách zkoušel Sumec cestovat pustinou co nejdéle bez doplnění zásob, ale vléci saně vážící několik set kilogramů byla těžká dřina pro psy i pro lidi. Letos proto zvolili kratší několikadenní výlety s menší zátěží, což v praxi znamená daleko lepší svezení.
Ráno 25. března vyráží po vydatné snídani spřežení na cestu, odpočatí a nedočkaví psi vystřelí jako z praku. Jedou mírně zvlněným terénem, stezka projetá skútry vede lesnatou krajinou se spoustou zamrzlých jezer. Sumec, jehož psi - aljašští husky - jedou rychleji než Pavlovi a Vláďovi malamuti, se po vzájemné dohodě odděluje a jede sám. Mají se opět sejít večer u jednoho z mnoha srubů, které lemují skútrové stezky.
Malamuti uhánějí jako o závod. Kam oko dohlédne, jsou nekonečné prostory severské tajgy. Odpoledne se otepluje, začíná sněžit. Na jednom z jezer se stezka ztrácí a značky dál nevedou. Veškeré hledání je marné, stezka končí uprostřed jezera. Než se podaří opět najít správnou cestu, brodí se spřežení další tři hodiny hlubokým sněhem po neprojetých dřevorubeckých stezkách. Teprve večer nalézají stopy Sumcových psů a ženou se za nimi. Je tma jako v ranci, ale slibovaná chata pořád nikde. Unavení musheři zastavují a táboří pod obrovským smrkem. Psi se nažerou, stočí se do klubíčka a okamžitě usínají. Není divu, mají dnes v tlapkách 72 kilometrů! Také musheři brzy uléhají a spí celou noc jako dřevo. Teprve ráno zjistí, že vyhřátá chata i se Sumcem je za kopečkem, sotva tři sta metrů daleko!

70. ROVNOBĚŽKA
Následujících devět dnů je ve znamení kratších výletů do divočiny s postupným přesunem celé výpravy dále na sever. Denní etapy dlouhé 50 až 80 kilometrů jsou prokládány odpočinkovými dny, kdy spřežení urazí kolem třiceti kilometrů. Psi si již zvykli na způsob cestování i na délku jednotlivých etap, kterou neměli možnost v malé České republice natrénovat.

ČEŠTÍ PSI NA SEVERU
V našich podmínkách je bohužel nereálné jezdit se psy 60 a více kilometrů několikrát týdně. Nejenže není kde, ale není ani kdy - i musheři jsou normálně zaměstnaní lidé s osmiapůlhodinovou pracovní dobou. Nezbývá tedy než trénovat na kratších tratích a zbytek dohnat až na Severu. A jak to bylo na této výpravě? Psi, kteří již začínali línat, obnovili okamžitě po příjezdu do Finska svůj zimní kožich. Dále se během několika dnů naučili běžet tzv. mimochodným klusem, což je nejlepší vytrvalostní pohyb (země se střídavě dotýkají obě pravé a obě levé nohy, takto běhá např. velbloud). Na Severu jsou tažní psi, kteří mají tento způsob běhu vrozený a nemusejí se ho učit, vysoce ceněni. Paradoxem zůstává, že na středoevropských bonitacích čistokrevných plemen psů může být tento pohyb brán jako nežádoucí a pes může být kvůli němu vyřazen z chovu. Další, co se museli psi naučit, bylo správné přijímání potravy při dlouhém výkonu, což bylo otázkou několika dnů. Celá tato „aklimatizace“ netrvala déle než týden, pro psy pak nebyl problém uběhnout denně 80 i více kilometrů. Největší vzdálenost, kterou psi na této výpravě ujeli za 12 hodin, byla u malamutů 112 kilometrů, u aljašských husky Sumcova spřežení dokonce 132 kilometrů.

JEZERO INARI
Šestého dubna výprava zastavuje u jezera Inari. Opět se spřežení rozdělují, zatímco Sumec se pokusí o objetí jezera Inari na jeden zátah, Pavel s Vláďou namíří své psy k městečku Nuorgam. Sumec vytvořil český rekord v objetí jezera Inari (za 38 hodin).
Jaro se již hlásí i zde, 250 kilometrů za polárním kruhem, a tak výpravu zdrží po následující dva dny pořádná obleva. Když konečně přituhne, prohodí si musheři role a opět vyrážejí na stezku - Sumec tentokrát do Nuorgamu a Vláďa s Pavlem k jihu přes Inari. Cesta přes jezero do městečka Ivalo a zpět je dlouhá 242 kilometrů, spřežení malamutů to zvládají za tři dny.
Tady se musheři setkávají se zajímavým úkazem, kterému se zde říká dvojitý led. Přes zimu zamrzají jezera severního Finska ledem silným třicet až osmdesát centimetrů. Na jaře hladina vody o pár desítek centimetrů klesne a s ní i led. Ten je následně zaplaven svrchu vodou, jež se potáhne novým tenkým ledem, na který napadá sníh. Zatímco skútrové cesty přes jezero jsou bezpečně zdusané a zmrzlé, jakýkoli krok mimo ně může znamenat proboření se až po kolena do vody na spodní led. Není to nebezpečné, ale takto se namočit ve dvacetistupňových mrazech je pořádně nepříjemné. Naše výprava se tentokrát této kratochvíli vyhnula.

NEBEZPEČÍ NA STEZCE
Hrozí vůbec musherovi se psím spřežením v severním Finsku nějaké reálné nebezpečí? O dvojitém ledu zde již byla řeč, ten ale může turisty spíše vyděsit, než aby jim ukládal o život. Skutečné proboření pod led je teoreticky možné u břehů jezer, tam, kde vyvěrají teplé prameny, ale přes tato místa stezky nevedou. Ze strany divokých zvířat je možnost napadení člověka velmi malá. Vlci, i když zde na Severu žijí poměrně hojně, jsou velmi opatrní a navzdory mylným informacím z pohádek a špatných filmů člověka nikdy nenapadají. Medvědi, kteří se zde také vyskytují, prospí studené období zimním spánkem. Snad pouze nešťastník, který by se vydal do lesů a spadl přímo do medvědího brlohu, by byl v choulostivější situaci. Špatnou pověst má rosomák, největší lasicovitá šelma s velikými drápy. Má pro strach uděláno, a když se mu podaří vniknout do některého z odlehlých srubů, dokáže jeho zařízení totálně zdemolovat. Nicméně pravděpodobnost, že by zaútočil na celé spřežení, je mizivá. Skutečně nebezpečným zvířetem (do kterého bychom to neřekli) je los. Pohybuje se často po skútrových stezkách a je to velmi popudlivý tvor. Z Aljašky je známa řada případů, kdy rozlícený losí býk, vážící až 600 kilogramů, rozdupal celé spřežení. Na severu Evropy ale nejsou losi tak nebezpeční a lidí se bojí. Podle slov jednoho finského mushera: „Ti, co se nebáli, jsou zastřelení.“
Hrozí tedy musherovi odněkud skutečné nebezpečí? Ano, a to od něho samého, nechá-li si utéci své spřežení. Pokud se to stane, psi zpravidla na jeho zoufalé volání nezastaví a mohou běžet sami i několik desítek kilometrů - musher nemá šanci je dohonit. Zůstane-li sám, bez vybavení, desítky kilometrů od civilizace, při teplotě pod -30 ̌C, jeho šance přežít nejsou velké.

DOMŮ...
Osmnáctého dubna, 31. den výpravy, otáčejí musheři své auto k jihu. Po třech dnech cesty bez zvláštních příhod přejíždějí hranice do České republiky, kde je čeká zelená tráva a rozkvetlé stromy.
A bilance výpravy? Na tachometru dodávky přibylo 6500 kilometrů, obě malamutí spřežení najela 980 kilometrů, Sumcovi psi dokonce kolem 1400 kilometrů. Průměrná denní etapa byla dlouhá 55 kilometrů. Počasí bylo velmi příznivé, teploty se pohybovaly mezi +5 až -20 ̌C. Všech devatenáct psů zkonzumovalo přes 300 kg krmných granulí a kolem 400 kilogramů masa.
Psi se domů vrátili ve skvělé kondici, nádherně osvalení a s překrásným kožichem. A musheři? Přijeli jiní než ti, kteří před měsícem odjížděli. Hluboký dojem ze zamrzlého Severu navždy zůstane v jejich duších.
prosinec 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group