ikoktejl

DOBRODRUŽSTVÍ JMÉNEM ŠEDIVÁČKŮV LONG

Když na prostranství před chatou Kristýnou přijelo první psí spřežení, diváci zašuměli - konečně se dočkali! Bylo studené lednové dopoledne, pár minut před desátou, a sluneční paprsky teprve před chvílí našly cestu do Jedlové, malé vesničky v jednom z údolí Orlických hor. Musher, který spřežení řídil, zabrzdil saně těsně před startovní čárou a do země zašlápl sněhovou kotvu, aby mu vzpínající se psi nevyjeli dřív, než přijde jejich čas. „START ZA DVĚ MINUTY!“ ozvalo se z amplionu. Psovod opustil zakotvené saně a nedbaje halasu kolem sebe, přešel dopředu ke svým poskakujícím a nedočkavým psům. Nebyli zvyklí na takové množství lidí, chtěl jim říci, že je tu s nimi a že se nemusí ničeho obávat. Že pojedou závod, to jim říkat nemusel, věděli to, nebyli tu poprvé.
Musher hladil svého vůdčího psa a pohledem zavadil o dvě dřevěné věže, které se tyčily nad startem. Tohle tu tenkrát nebylo, pomyslel si, a hlavou mu prolétly vzpomínky na všechny předchozí ročníky Šediváčkova longu, nejtěžšího závodu psích spřežení v České republice, na jehož startu stál nyní pošesté. Přestal vnímat hluk okolí a vzpomínal na události, které vzniku tohoto závodu předcházely.

Historie Šediváčkova longu
Tento výjimečný závod vděčí za svůj vznik šumavskému musherovi Pavlu Kučerovi, kterému se podařilo nejen objevit v České republice jedno z mála míst, kde lze něco podobného ještě pořádat, ale hlavně stmelit dohromady tým nadšenců, kteří jsou schopni tak velký a náročný podnik zorganizovat.
První psí spřežení, tehdy ještě složené z německých ovčáků, se objevilo na českých sněhových pláních už v polovině osmdesátých let, ale první závod se jel až v březnu 1985 v Krkonoších. Od té doby byla závodů odstartována celá řada, ale část jich byla postupně zrušena, protože byla zakázána jízda se psím spřežením z důvodu ochrany přírody na územích, kde byly pořádány. Tak skončily i některé závody na Šumavě, které organizoval právě Pavel Kučera. A proto začal hledat místo, kde by mohl uspořádat nový long.
V březnu 1996 se vydal Pavel s několika přáteli do Orlických hor, aby si ještě před koncem sezony se svými psy trochu zajezdili. Na Šumavě bylo už málo sněhu, a tak se rozjeli na chalupu k příbuzným na opačný konec republiky, kde vládla ještě zima. Týden křižovali se svými spřeženími Orlické hory a báječně si to užili. Nebylo tedy divu, že na konci pobytu vypadla z kohosi ona památná věta: „A neuděláme tady závody?“ A tak se zrodila myšlenka, ze které vzešel Šediváčkův long.
V létě téhož roku se Pavel s přítelkyní Andreou do Orlických hor vrátili a se starostkou Deštné paní ing. Václavou Domšovou rokovali o možnosti uspořádat zde závod. Nápad byl nadšeně přijat a na stolech všech důležitých lidí, kteří měli k organizaci závodů co říci, se rozezněly telefony. Všechna razítka nutná k povolení celého podniku byla postupně získána, a když horská služba přislíbila zapůjčení skútru na protažení tratě, závod mohl začít.
V únoru 1997 se na startu prvního ročníku (který byl tehdy nazván nultým a později přejmenován na první) sjelo pouhých sedmnáct spřežení. Sněhu bylo dostatek a musheři si krásně zajezdili. V roce 1998 se jel druhý Šediváčkův long, tentokrát poprvé jako mistrovství republiky v longu. Start byl posunut na poslední lednový víkend a v tomto termínu se závod jezdí dodnes. Sněhové podmínky byly tehdy kritické, ale organizátoři měli štěstí, noc před závodem napadlo třicet centimetrů sněhu a mohlo se startovat. Další rok 1999 se Šediváčkova longu zúčastnil první zahraniční musher, Němec Oliver Kranz. Jeho příjezd provázela humorná historka, Oliver se domníval, že se závod jede na Šumavě. Poté co se psy, saněmi, přívěsem a autem přejel hranice a zjistil svůj omyl, přemýšlel, zdali se nemá vrátit. Ale když už byl tak daleko, pokračoval těch zbývajících čtyři sta kilometrů do Orlických hor. Nikdy toho nelitoval.
V lednu 2000 napadlo velké množství sněhu, a tak se v tomto ročníku poprvé nejel obávaný Tobogan, úzké koryto v lese bylo tak zaváté sněhem, že zde nebylo možné trať protáhnout skútrem. Tento rok se také poprvé ztratil musher, vyjel si po závodě s mladými psy, že je trochu proběhne, ale na zpáteční cestě je překvapila tma a zabloudili. Naštěstí je nalezl skútr horské služby a bezpečně je dovedl domů. Také účast zahraničních musherů byla větší, kromě Němců přijeli do Orlických hor poprvé Rakušan a Slovák. A počet startujících spřežení rok od roku stoupal.
Jubilejní pátý ročník v roce 2001 vážně ohrožovala obleva, ale Orlické hory opět nezklamaly - sníh se udržel na tratích během celého závodu. Poprvé byl zařazen mezi dvě padesátikilometrové etapy závodu bivak - nocleh na sněhu pro psy i mushery; poprvé startoval polský závodník.
Pošesté - v lednu 2002 - se již startoval Šediváčkův long jako velký mezinárodní závod psích spřežení s pověstí nejdelšího a nejtěžšího závodu v České republice. Sjelo se zde na osmdesát musherů s téměř čtyřmi sty psy a celková délka všech etap závodu měřila 185 kilometrů.

DO STARTU PŮL MINUTY!
...zaznělo znovu z amplionu a musher procitl ze svých úvah. Vstal a přešel zpátky k saním, uchopil je za věž, postavil se na brzdu a čekal. PĚT, ČTYŘI, TŘI, DVA, JEDNA - GO! Psovod se shýbl, vytrhl ze země sněhovou kotvu a zavolal: „Jedeme, kluci!“ Psi zabrali a celé spřežení se přehnalo přes startovní čáru. Prolétlo koridorem diváků, minulo pár posledních chalup a zamířilo dál po vyplužené cestě. Počet zvědavců postávajících podél trati postupně řídl a do lesa, vzdáleného od startu sotva kilometr, vjelo spřežení již zcela osamocené.
Trať závodu se pozvolna zvedala vzhůru a musher seskočil ze saní a běžel za nimi, aby psům trochu odlehčil. Saně nebyly zrovna lehké, při povinné zátěži osm kilogramů na jednoho psa vážily při počtu jeho osmi tahounů skoro tři čtvrtě metráku. Ne že by to psi neutáhli, zvládli by i půl tuny, ale proč jim odčerpávat síly hned na začátku? Čekalo je během následujících tří dnů ještě dvě stě kilometrů v ne zrovna lehkém terénu a taky tu šlo o čas. Šel tedy pěšky a přidržoval se věže saní, ale tlačit je nepomáhal. Věděl, že kdyby si psi na jeho přílišnou pomoc zvykli, odmítali by pak do kopců tahat sami a vyžadovali by jeho spolupráci neustále. Naštěstí jeho vůdčí pes byl spolehlivý a málokdy si postavil hlavu. „Měl jsem na tebe docela kliku,“ pomyslel si na adresu svého leadera musher a pes, jako by věděl, že na něj jeho pán myslí, otočil hlavu a upřel na něho své chytré oči. Prožili spolu už hodně a věděli o sobě téměř všechno. Ve vzácných chvílích, kdy byli na horských stezkách sami, kdy musher zapomněl na své každodenní starosti a spolu se psy se nechal vtáhnout do nálady té mrazivé pustiny kolem, tu se jejich myšlenky dokázaly sjednotit a nebylo třeba slov, aby si rozuměli.

Jak se řídí psí spřežení?
Smečku saňových psů, zapřaženou do spřežení, lze řídit pouze hlasem. Žádné další pomůcky se nepoužívají a jsou zakázány. Tažného psa totiž nelze k práci donutit; nechce-li z nějakých důvodů běžet, tak prostě netáhne. Stává se to ovšem vzácně, severská plemena (a nejen ona) mají touhu běžet vrozenou a ve spřežení pracují velmi ráda.
Každý pes ve spřežení má svůj úkol a své místo. Nejsilnější psi jsou zapřaháni hned před saně, zcela vpředu je pak pes (nebo fena) s největšími zkušenostmi a inteligencí. Je to leader, vůdčí pes, nejdůležitější člen spřežení. Právě s ním musher komunikuje a s jeho pomocí spřežení řídí. Dobrý vůdčí pes je velmi ceněn a milován, neboť on to je, na kom závisí průběh cesty a v divočině leckdy i život mushera. O schopnostech těchto psů a o jejich intuici rozpoznat nástrahy stezky se vyprávějí celé legendy.
Cesta vedla stále vzhůru a psi neúnavně dřeli a rozrývali drápy svých tlap zmrzlý sníh. Musher, který kráčel vedle saní, uslyšel za sebou náhle zvolání: „Stezka!“ Spřežení startující za nimi bylo rychlejší a chystalo se je předjet. Psovod najel se saněmi co nejvíc ke kraji vyplužené cesty a zastavil psy. Předjíždění nebyl problém, ty tam jsou doby, kdy to býval obávaný manévr, spřežení se do sebe občas zamotala a nervóznější jedinec dokázal rozpoutat rvačku. Dnes je situace jiná, čas prověřil chovy severských psů určených k tahu a longoví musheři mají více zkušeností na to, aby si vybrali do svých spřežení takové tahouny, se kterými nejsou žádné problémy.
Předjíždějící spřežení je minulo a zmizelo za terénní vlnou. Výstup skončil, najížděli na „bunkrovku“, cestu vedoucí rovně po vrstevnici na severozápad Orlických hor. Psi opět zrychlili. Jejich hřbety se vlnily v pravidelném rytmu a vítr, který zvedal oblaka prašanu z návějí kolem stezky, jim čechral ojíněné kožichy. Putovali docela tiše a jediným zvukem, který rušil ticho v zasněženém lese, byl svistot sanic. Nyní, asi šest kilometrů od startu, získali psi konečně ten správný rytmus a celé spřežení se stalo jedinou běžící bytostí. „Dnes jdou krásně,“ pomyslel si musher stojící za saněmi, rozhlížel se kolem a blahořečil svému rozhodnutí jezdit na dlouhých tratích. „Vždyť ti sprinteři si vůbec nic neužijí,“ kroutil hlavou a slastně přivřel oči před další sprškou sněhu, kterou mu uštědřil ledový vítr.

Sprint, mid, nebo long?
Existují tři typy závodů psích spřežení podle délky - sprint, mid a long. Jsou velmi odlišné a účastní se jich nejen rozdílní lidé, ale i rozdílní psi. Sprinty se pořádají na krátkých tratích do deseti kilometrů s lehkými saněmi a lehkonohými psy, převážně alaskany nebo s tzv. evropskými saňovými psy (kříženci ohaře, pointra a chrta). Během několika málo minut, za které proletí spřežení od startu do cíle, není čas na rozmluvy se psy nebo na romantické pohledy do zimní přírody; nejdůležitější je rychlost. Naproti tomu longové závody jsou etapové, několikadenní, dlouhé stovky kilometrů. Jede se více či méně divočinou s naloženými saněmi, které táhnou zpravidla severská plemena psů - malamuti, sibiřští husky, samojedi a grónští psi. I zde se závodí, ale více tu jde o vytrvalost a o to „být na stezce se svými psy“. Najdete tu také daleko více romantiků než mezi sprintery. Midové závody na středně dlouhých tratích jsou někde uprostřed mezi sprinty a longy.
Po několika kilometrech pohoda rovné stezky skončila a spřežení dojíždělo k místu, které je na mapách Orlických hor označeno jako Černý kříž. Mezi pokroucenými smrky se objevil rozcestník, který musherům zvěstoval, že je čeká jeden z nejnáročnějších úseků trati - sjezd Toboganem. Je to několik set metrů dlouhý a místy sotva dva metry široký úvoz, jakési koryto, které se klikatí v prudkém svahu lesem.
Psovod se pozdravil s hlídkou s vysílačkami a snažil se soustředit. I když nebyl žádným nováčkem, přesto ho vždycky před vjezdem do Toboganu lehce mrazilo v zádech. Pohledem zkontroloval saně a brzdu, nadechl se - a vyrazil. Psi nadšeně vlétli do úzkého koryta a saně vtáhli za sebou. Už nebyl čas myslet vůbec na nic. Hladina adrenalinu prudce stoupla, prsty pevně objaly věž saní a tělo instinktivně vyvažovalo letící saně. Psi co chvíli mizeli v jámách nahrnutého prašanu a jediné, co z nich bylo občas vidět, byly jejich chundelaté vlající ocasy. První dva vpředu neviděl musher vůbec - ztráceli se za zákrutami Toboganu. Tiše doufal, že si poradí i bez něho a že za rohem nečeká žádné překvapení. Pružná konstrukce saní se v čepech hýbala a sténala a psovod měl co dělat, aby v prudkých zatáčkách udržel saně na stezce. Téměř nebrzdil, v návějích sněhu byly brzdy stejně neúčinné. Sněhová kotva se vyvlékla ze saní a zběsile poletovala kolem jeho hlavy, s obavami sledoval dva kovové hroty a modlil se, aby ten šílený sjezd konečně skončil. Tobogan si za ta léta už vyžádal svou daň v podobě několika rozlámaných saní a v jeho závějích už musheři poztráceli řadu věcí ze své výstroje. Naštěstí se nikdy nikomu nic nestalo. Ještě poslední zatáčka a spřežení vyjelo z úzkého koryta na širší stezku. Musher si oddechl a na volném prostranství zastavil, aby zkontroloval saně a prohlédl psy. Těm se šílená jízda líbila, otáčeli k němu své ojíněné čenichy a jazyky jim visely z otevřených tlam. Zabručel na jejich adresu pár pochvalných slov a spřežení opět vyrazilo. Před nimi bylo táhlé stoupání. Co za pár desítek vteřin sjeli v Toboganu, museli nyní opět nastoupat. Čekal je nejzápadnější bod Orlických hor - hora Vrchmezí.

Náročný závod
I když se Šediváčkův long pořádá v nepříliš vysokých Orlických horách v podmínkách mírné zimy střední Evropy, je považován za závod náročný pro psy i mushery. Důvodů je několik. Je to trať s prudkými sjezdy a následným stoupáním, kdy celkové převýšení je značné, je to velmi rozmanitý terén od hustého lesa, kde stezka kličkuje mezi padlými stromy, až po volné pláně, kde se do spřežení opírá ledový vítr. Je to délka etap, čtyřicet až šedesát kilometrů, z čehož dvě etapy na bivak se jedou s plně naloženými saněmi, a v neposlední řadě jsou to rozmary počasí. Je až k nevíře, jak různě se dokážou Orlické hory tvářit během čtyř dnů závodu! Musheři mohou zažít za jediný ročník sněhovou vánici na hřebenech, palčivé slunce, oblevu s těžkým sněhem, mráz pod minus patnáct stupňů a jedním z oblíbených hostů Orlických hor je hustá mlha. A když k tomu přičteme několik probdělých a žíznivých nocí při kytaře, je jasné, proč není Šediváčkův long žádnou nedělní procházkou.

Jak vznikl název Šediváčkův long
Když se v lednu 1997 sjížděli musheři do Orlických hor poprvé, závod ještě neměl jméno a nikdo netušil, za jak tragických okolností ho za pár hodin získá. Den před závodem šel brzy po ránu venčit Pavel Kučera své psy. Když je vytahoval z přívěsu, tři se mu vysmekli z rukou. Jeden z nich zůstal u psovoda, ale zbývající dva, sibiřští husky Hetyna a Šedivák, zmizeli ve tmě.
Není to nic neobvyklého, občas utečou psi každému musherovi. Severští psi jsou volnomyšlenkáři, a tak i když se většinou dřív či později vrátí, dovedou si náhle nabyté svobody pěkně užít. Někdy jsou z toho mrzutosti, to když vyplení sousedovi kurník (musheři o lásce svých psů k domácí drůbeži dobře vědí, a proto mají své tahouny pojištěné), ale jen vzácně končí podobný výlet tragicky.
Hetyna s Šediváčkem si to namířili do vzdálené vesnice. Dodnes není jasné, co se tam tehdy událo. Pavel, od rána zoufale hledající své psy, se setkal už jen s vystrašenou Hetynou, Šediváčka už nikdy nikdo nenašel. Postupně vyšlo najevo, že ho uprostřed vesnice, daleko od všech kurníků, vztekle zastřelil jeden občan. Tělo odklidil, a protože svědci mlčeli, nebylo možné nic dokázat.
Pro mushera to byla těžká rána. Nejen proto, že Šedivák byl jeho vůdčí pes, nejcennější pes spřežení, ale pro každého longového mushera jsou jeho psi jako vlastní děti. Ztráta byla o to větší, že Šediváček byl výjimečně tolerantní pes milující lidi a byl proto používán na Šumavě ke canisterapii u mentálně postižených dětí. Ty na něj nemohly zapomenout a ptaly se po něm ještě několik let.
Zavražděný pes je tu stále, a to zřejmě nejenom v názvu Šediváčkův long. Musheři o tom nemluví, ale někdy se zdá, jako by věřili tomu, že Šedivák bdí z věčných lovišť nad jejich závodem a že ve skučení mrazivého větru na hřebenech občas zaslechnou jeho volání, které svírá jejich duši.
Spřežení minulo Pěticestí, nejvýchodnější bod závodu, a v ostré zatáčce si to namířilo po úbočí Orlických hor k západu. Musher sledoval, jak rudé slunce pomalu klesá do mlh v údolí a třpytí se ve vločkách jinovatky na kožichu psů. Zapomněl na únavu a hleděl na obraz, který byl z těch, co se nedají koupit za žádné peníze. Byla to jedna z oněch chvil, ze kterých čerpal sílu do boje se strastmi každodenního života v divokém světě lidí.
Spřežení se vynořilo z lesa, ale místo dalekých rozhledů se před ním rozprostíraly chuchvalce mlhy. Viditelnost se zmenšila na deset metrů a kostel, kolem kterého vedla trať závodu, zmizel v bílém šeru. Překvapený musher marně napínal zrak, stezka se na větrem udusané a saněmi rozježděné pláni ztratila. Dohlédl sotva na vůdčího psa, zbytek světa přestal existovat. Co teď? Na konci pláně se museli trefit na úzkou stezku vedle sjezdovky, odkud bylo do cíle už jen několik set metrů, ale pokud stezku nenajdou, mohli by křižovat pláň do soudného dne. Musher znejistěl a pohlédl na psy. Leader se ztrácel v mlze, ale v běhu nepolevil. „Je to na tobě,“ zašeptal psovod a nechal se vést. Věděl, že jsou chvíle, kdy je třeba zavřít oči a spolehnout se na psy. Tohle byla jedna z nich.
Po několika nekonečných minutách se vynořil vlevo od stezky přízrak kostelní zdi. Jeli správně. Netrvalo dlouho a objevily se před nimi sloupy lyžařského vleku. Byli u konce dnešní etapy.
Když projelo spřežení cílem, byl už skoro večer. Davy diváků zmizely, jen pár otužilců ještě postávalo kolem časomíry. Musher navedl psy do uličky mezi přívěsy, aby na jejím konci zabočil k tomu svému. Když zastavil a zakotvil saně, psi se začali vyvalovat ve sněhu - chladili se. Vypřáhl je a připnul k dlouhému zakotvenému řetězu - stake outu. Zapálil vařič, a zatímco pro psy ohříval polévku, sundal postupně všem postroje a prohlédl jim tlapky. Až se vyvenčí a najedí, půjdou spát do svých boxů v přívěsu - rádi každý vlezou do toho svého. Pak bude řada na musherovi, aby se v místní hospodě „vyvenčil“, najedl a poklábosil o zážitcích ze stezky s ostatními závodníky.
Když musher odcházel z lokálu, byly dvě hodiny ráno. Zář oken svítila skrz půlmetrové rampouchy na střeše Kristýny a osvětlovala nyní pustý prostor startu. Vratkým krokem a se svobodnou myslí kráčel psovod ke svým psům, aby je naposledy zkontroloval a popřál jim dobrou noc. „Už je tu zas to pitomý jaro, ptáci řvou a šeříky smrdí...,“ zaslechl ještě z otevřených oken hospody pár slov z oblíbené musherské písně a pobaveně se ušklíbl. O tom to je, pomyslel si, a ztratil se v temnotě mezi přívěsy.
prosinec 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group