ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

V ZEMI ZLATOKOPŮ

Snad nikdo nemůže na Aljašce odolat zlatému mámení. Na dalekém severu dodnes potkáte muže putující divočinou s pánví, zaslechnete rachot strojů těžících zlato ve velkém, nebo na aljašské říčce narazíte na potápěče - moderního zlatokopa v neoprénu. Za zlatem vyráží opravdu každý... A když ne hledat zlato, tak alespoň po stopách slavné zlaté horečky...

NÁKUP „LEVNÉHO NEŘÁDU“
Když v roce 1867 koupily Spojené státy za 7,2 milionu dolarů ruskou Aljašku, označili to američtí novináři za nákup „levného neřádu“. Nikdo tehdy samozřejmě nemohl tušit, že během následujících sta let se cena zaplacená za Aljašku Američanům vrátí ve stovkách milionů dolarů.
První zlaté nálezy se v regionu datují k roku 1862 do povodí řeky Stikine, ovšem vlnu zlaté horečky zažívá Aljaška až od 80. let. Kupodivu nikoho příliš nevzrušil nález lovců Arthura Harpera a Mr. Batese na severním rameni horního toku řeky Fortymile, odkud si oba pánové přivezli roku 1881 zlata za 20 000 dolarů. Daleko větší pozdvižení způsobily až nálezy na jižním rameni Fortymile roku 1886, kde pak kromě překotného záboru přilehlých zlatonosných claimů vyrostlo i město Forty Mile Town - tedy „město na 40. míli“. Město leželo v přilehlé kanadské provincii Yukon Territory, vlastní zlatonosné oblasti se ale nacházely převážně na americkém území. Hlavním impulzem boomu byly nálezy Howarda Franklina a Mickyho O’Braina na jednom z přítoků Fortymile - Franklinově potoce. Dalším místem, které zažilo nápor zlatokopů, byla osada Circle, kam začali dobrodruzi proudit po roce 1892. Po okolí se těžilo i ve značných vzdálenostech, přesto si město uchovalo svůj statut základny a prosperovalo až do roku 1896, kdy vypukla notoricky známá zlatá horečka na Klondiku.
Bylo 17. srpna 1896, když George Carmack, Jim Skookum a Charlie Tagish našli na potoku Bonanza, přítoku říčky Klondike, která se nedaleko vlévá do Yukonu, proslulé valouny zlata. Hned potom spěchali zaregistrovat si své claimy do nejbližšího kanadského úřadu - který se tou dobou nacházel stále ještě ve Forty Mile Town... Vzniká městečko Dawson City, kam se valí davy lidí, a v zimě 1896-1897 upadá Forty Mile Town, stejně jako tou dobou ještě živé a co se zlata týče „nevytěžené“ Circle City. V létě 1897 měl Dawson 4000 obyvatel a o rok později (město se rozrůstalo ve vlnách, přílivy zlatokopů přerušovaly dlouhé zimní měsíce) jejich počet narostl na 20 až 30 tisíc lidí. S nástupem velkých těžebních společností, které sem dorazily vzápětí, ale klasických zlatokopů začalo ubývat. Éra londonovského Dawsonu trvala pouhé dva roky!
Zlato na Klondiku se ovšem ve velkém těžilo celou řadu let a s využitím stále efektivnějších metod se zde vlastně těží dodnes.

JAK TO TENKRÁT DOOPRAVDY BYLO?
Naše cesta raftem po středním toku řeky Fortymile trvala dva dny. Jak jsme se vzdalovali, ubývalo roztroušených srubů soudobých zlatokopů, zato jsme naráželi na pozůstatky osídlení z konce 19. století: rozvaliny srubů, zrezavělé kovové předměty - části nejrůznějších zařízení, která kdysi lidem pomáhala v těžbě. Repertoár zahrnoval vše od torz rezavých lopat a krumpáčů až po zbytky parního kotle... muzeum pod širým nebem.
Naopak oficiálním muzeem jsou dnes ruiny domů Forty Mile Townu. Mezi několika zbytky prostých srubů lze dodnes rozeznat bývalou poštu, jakýsi saloon či kapličku. Vše ve vzrostlém smrkovém lese... Silnice zvaná Top of the World Highway - tedy „magistrála na vrcholu světa - nás zavedla do města Dawson City. Je dnes především turistickou atrakcí, jeho pečlivě udržované domy často působí jako filmové kulisy. Spořádanost dotvářejí pravoúhlé ulice. Člověka snad jen překvapí obrovská volná prostranství a nezastavěné plochy. Vždyť cena půdy v Dawsonu v době boomu jistě nepatřila k nejlevnějším! Jenže jak v pozdějších dobách počet obyvatel rapidně klesal, mnohé domy byly opuštěny a jiné padly za oběť ničivým požárům, které ve zdejších krutých zimách, kdy bylo potřeba pořádně přitopit, nebyly v dřevěných domech nijak výjimečné.
V samotném Dawsonu je zcela nezbytné zajít do baru na sklenku whisky nebo alespoň na třetinku piva, a tak nasát trošku „té nezaměnitelné yukonské“ nálady... Dále je nutné navštívit místo Carmackova památného objevu - pod soutokem potoků Bonanzy s Eldoradem. Na slavném claimu je dnes umístěn pamětní kámen s cedulí „Jak to tenkrát všechno doopravdy bylo“. Okolí je dnes zarostlé křovinami, které zčásti kryjí nekonečné haldy stokrát přehazované a přetěžované hlušiny.
Na okolních zlatonosných polích, z nichž mnohá jsou dnes stále aktivní, je možné vidět - a patří to také ke zdejším turistickým povinnostem - pozůstatky velkoplošné mechanizované těžby zlata. Mohutná monstra zvaná dredge vystřídala mravenčí práci tradičního zlatokopa. Nejznámějším mezi dredges neboli plouvoucími rypadly je „Dredge No. 4“. Za svůj věhlas vděčí samozřejmě především poloze poblíž turistického okruhu po zlatých polích na Klondiku. Jinde se několik dalších obřích dredges postupně rozpadá, na údržbu nejsou prostředky ani vůle...
Práce dredge byla založena na tom, že ve velkém prohrabával říční dna, aby se veškerá takto získaná zemina mohla propláchnout vodou a díky vysoké hustotě zlata oddělit zlatý kov od ostatního materiálu. Na řekách nebylo samozřejmě pro taková zařízení vody dost, navíc tekla rychle. Jenže pro velké společnosti nebyl problém zdejší řeky přehradit, a tak vytvářet umělé laguny po celém širokém a mělkém říčním údolí. Dredge pak stačilo postupně posouvat, kam bylo právě třeba.
Vynález dredge - jakéhosi plovoucího bagru - pochází z Nového Zélandu z roku 1867. Původně byly dredges poháněny vodním proudem, otáčejícím koly s lopatkami. Po roce 1881 se přechází na parní pohon. Na Aljašce se první obří dredge objevil už roku 1899 na Velkém lososím potoce, záhy však byl přesunut na Bonanzu. Následně bylo na různých zlatonosných územích instalováno celkem 35 dredges, z nichž poslední byl uveden do provozu ještě roku 1950.
Dredges se rozlišovaly podle obsahu radlic. Dodnes největším v celé Severní Americe je právě Dredge No. 4. Toto 23 metry vysoké monstrum s ramenem dlouhým 43 metry a o celkové hmotnosti 2722 tun bylo v provozu od roku 1913 až do roku 1959, postupně na několika místech. Zkonstruovala ho roku 1912 společnost Marion Steam Shovel Company pro Canadian Mining Company. Dredge No. 4 dovedl přeházet až 22 tun zeminy za den a pod vodní hladinu se mohl dostat až do 17metrové hloubky. V sezoně, která trvala až 200 dní v roce, pracoval 24 hodin denně. Později v nejbohatší lokalitě v ústí Hunkerova potoka, kde pracoval v letech 1929-1940, produkoval až 22,68 kg (800 uncí) zlata denně! Po vytěžení Hunker Creeku byl opět rozebrán a přemístěn zpátky na Bonanzu, kde ho v letech 1941 až 1959 provozovala společnost Yukon Consolidated Gold Corporation.
Aljašské dredges vytěžily nejméně 90 procent všeho aljašského a yukonského zlata!

ZLATOKOP V NEOPReNU
S pravými soudobými zlatokopy jsme se setkali v osadě Chicken - tvořené několika obchody podél Taylor Highway. Název osady Chicken také cosi vypovídá o nátuře zdejších usedlíků. Traduje se, že kolem roku 1900 chtěli osadu pojmenovat po zde velmi rozšířeném ptáku podobném horskému tetřevu, anglicky ptarmigan. Když se to ale nikomu nepodařilo napoprvé vyslovit, někdo navrhl nazvat osadu Chicken (kuře). Populace vísky se mění od 25 stálých obyvatel v zimě po nějakých 200 v létě. Jako snad každé místo spojené s dobýváním zlata má i tak malá osada svou pečlivě zaznamenanou a dnes turistům předávanou historii: roku 1896 objevil na Chicken Creeku zlato prospektor Bob Mathieson, postavil si tu srub a zůstal. Postupně v okolí vyrostlo několik dalších srubů... Roku 1903 byla založena poštovní stanice. Roku 1906 dal postavit Harvey Van Hook dvoupatrový Chicken Creek Hotel, jehož část zde stojí dodnes... V roce 1930 přistálo na polním letišti první letadlo. Roku 1953 byla dokončena Taylorova magistrála, která Chicken propojila s Aljašskou dálnicí... V okolí je dodnes těžení zlata hlavní ekonomickou aktivitou.
Záhy jsme se seznámili s krajanem - Slovákem Emilem. Žije tu s tátou, přes léto si vydělává zlatokopectvím na studia v Oregonu. Otec je zkušeným prospektorem, ale právě odletěl nakupovat proviant do Anchorage. Do moderního zlatokopectví nás bez problémů zasvětil Emil - jen co jsme se přemístili na jejich claim.
Práce začíná obléknutím neoprenové kombinézy. Pak jsme Emilovi pomohli přesunout po vodě jeden z jejich dvou malých dredges - agregátů se silnými čerpadly. Vzhledem k tomu, že je třeba využít co nejvíc času z půlroční aljašské sezony, mají neopreny vnitřní vytápění - vodou z chladiče motorů. Na jaře je voda ledová, začíná se, jen co popraskají ledy, ve vodě se stráví denně dlouhé hodiny. Potápěč si na sebe připne olověná závaží a s tlustou hadicí se ponoří na dno. Někdy je vody po kolena a pracantovi pak z vody trčí záda. Hadicí se podtlakem nasává vše ze dna, hlavně za velkými kameny, kde se zlaté šupinky koncentrují. Tímto způsobem se na zdejších řekách dá těžit do nekonečna, protože jarní záplavy každoročně přinášejí nové nánosy zlatonosné zeminy. A jak velká jarní voda hýbe i s většími kameny, čas od času není vyloučen ani nález většího valounku, který předtím v poklidu přečkal i několik generací zlatokopů...
Po půldenním „nasávání dna“, kdy je zároveň nasátá zemina propírána na dredge v plechovém korytě přes umělohmotné rohože, je třeba získanou zlatonosnou směs „pánvovat“. To se dělá spíš kvůli zjištění obsahu zlata nebo vytěžení nugetů. Pak se směs zpracovává za pomoci žáru a rtuti - k tomu už ale nemá nezlatokop přístup. Každý zlatokop totiž přísně tají, kolik zlata získá - jednak kvůli závisti, a jednak kvůli daním...
Na závěr celodenní exkurze nás Emil zasvěcuje do další ze zdejších nutných dovedností - údolím se rozléhá ohlušující střelba z jeho winchestrovky...
Jiní „malí“ soukromí zlatokopové těží po okolních stráních a podél malých vodních stružek jen se základní mechanizací. Prý v okolí existuje i několik panenských claimů, na kterých se dosud nikdy netěžilo. Tam je možno i dnes najít velké nugety.
Zatímco těžba „v malém“ si dodnes v řadě míst zachovala jistou romantiku, pozemní těžba za použití těžké techniky ji už dávno ztratila. Moderní doly vypadají jako obzvlášť rozbahněná staveniště, kde právě vznikají jámy pro základy. Kolem je vidět spousta těžkých strojů, jako bagrů, náklaďáků anebo vlastních zlatonosných procesorů - tromelů. Tromel tvoří objemná trubka umístěná na podvozku, do trubky se bagrem a pomocí trychtýře sype vytěžená zemina, trubka se otáčí podél své osy a za pomoci proudící vody se v ní odstředivou silou odděluje těžší zlato od lehčí hlušiny. Takto získaná zlatonosná směs se pak dál upravuje. Za dlouhých letních dnů se pracuje mnoho hodin denně, během této doby se z dolů ozývá rachot a lomoz techniky. Pracovníci mají na uších sluchátka, a tak jim to snad vůbec nevadí... Povrchová těžba probíhá v oblastech, kde se dříve těžilo ve štolách a mezi jednotlivými štolami zůstalo mnoho nevytěženého... Proto jsou na dnech jam vidět spousty rozlámaných trámů - starých výztuží.
Zcela jiný obraz z Aljašky je připraven v Chickenu pro turisty. Každé ráno přijede z velkého dolu před hospodu bagr a vysype jednu lopatu zeminy z dolu do nedalekého potoka. Během dne si pak mohou projíždějící turisté v baru půjčit za dva dolary pravou zlatokopeckou pánev a k velkému nadšení z potoka „vypuncovat“ několik nepatrných zlatinek na památku. Největší šťastlivci si prý mohou odvézt i malý nugetek...
Na večer se pro změnu bar zaplní místními dělníky, řidiči a bagristy - pravými současnými zlatokopy. Z reproduktorů hraje hlučná muzika, jak vystřižená z doby před sto lety. Popíjí se jedna sklenka za druhou, panák stojí dolar. Muži laškují s barmankou a vrchol večerní zábavy je, že se všichni vyvalí ven na rozlehlé štěrkové parkoviště. Ti nejotrlejší nalezou do obrovských pneumatik a nechají se pustit svahem do buše. Závodí, kdo se v plné rotaci, doprovázené strašlivými skoky, dostane nejdál. Inu, bez pravé chlapské zábavy si nelze život mezi zlatokopy představit ani dnes...
duben 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group