ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

K BRANÁM VĚČNÉHO LEDU

 

Opilí Eskymáci halekají pod mostem, psí spřežení táhne saně na kolečkách... Jinak jsou ulice, obklopené budovami z plechu, od kterých se teď odráží ranní slunce, liduprázdné. Fairbanks neoplývá životem ani krásou. Tento nedostatek však nahrazuje atmosférou... Vcházíme do právě otvíraného bufetu, abychom posnídali. Jsme prvními hosty a majitelka se s námi hned dává do řeči. Je poněkud zaskočena našimi záměry cestovat na sever teď na začátku září a svůj údiv dává nepokrytě najevo. Zanedlouho se bufet plní a výřečná majitelka obeznamuje lokál s našimi plány. „A jakou máte pušku?“ ozve se z kouta. „Žádnou? To není možné!“ ušklíbají se a nevěřícně kroutí hlavou. Začínáme vzbuzovat všeobecnou pozornost. Lovci nás častují historkami o agresivitě medvědů... Od protějšího stolu vše poslouchá stará Eskymačka s pichlavýma očima a nevyzpytatelným výrazem. „Be careful out there,“ (Dávejte tam na sebe pozor) ozve se za námi její sípavý hlas, když opouštíme bufet. Jsme vyvedeni z rovnováhy. Pokoušíme se sehnat alespoň sprej proti medvědům. Cena tohoto výrobku nás však posléze odradí, takže zůstáváme věrni několika lžícím přivázaným k ešusu. Doufáme, že kovový rámus, který medvědi nesnášejí, nás ochrání...

DALTON HIGHWAY
Dalton Highway (Daltonova silnice) je jedinou silnicí spojující Fairbanks s pobřežím Severního ledového oceánu. Původně byla vybudována pro kamiony dovážející materiál na stavbu aljašského ropovodu. Přes 800 kilometrů dlouhá komunikace byla dokončena v roce 1978, ale pro veřejnost byl tehdy otevřen pouze úsek k řece Yukon (200 km). Po celé své délce byla silnice zpřístupněna teprve v roce 1994. Charakter provozu se tím ale podstatně nezměnil - silnice je téměř výhradně využívána kamiony, které zajišťují zásobování ropným společnostem na pobřeží oceánu, osobní auto tu potkáte zřídka. Od výletu na sever je nepochybně odrazuje stav vozovky. Asfaltové úseky jsou výjimečné, většinou je povrch štěrkový, plný hlubokých děr a výmolů. Řidiči kamionů jezdí jako šílení, kameny od jejich kol létají na všechny strany. Podél celé silnice je pouze pět čerpacích stanic a servisů, poskytujících většinou jenom omezené služby. Skoro všechny půjčovny aut na Aljašce nabízejí své vozy s výhradou, že s nimi nepojedete na Dalton Highway. Není také divu, neboť jak jsme se dočetli v našem průvodci, otázkou není, zda během cesty prorazíte pneumatiku, rozbijete přední sklo nebo odřete lak, ale spíše kolikrát vás taková nepříjemnost potká.
Naše posádka má výhodu, že se o své auto nemusí přehnaně bát. Po třech měsících práce na turisticky atraktivním jihu Aljašky, na poloostrově Kenai, jsme ho koupili za 450 dolarů. Je na něm vidět, že už něco pamatuje. Vybaveni rezervní pneumatikou a dvěma patnáctilitrovými kanystry benzinu tedy vyrážíme na cestu.
Auto skáče přes výmoly, řízení vyžaduje velkou pozornost. Při kličkování mezi nerovnostmi nemůže být o cestovním komfortu ani řeč. Maximální rychlost, kterou za těchto podmínek dokážeme vyvinout, je 40-45 km za hodinu. Přesto nám je od počátku jasné, že riziko i trocha nepohodlí rozhodně stojí za to - dostali jsme se do úplně jiného světa, mimo hlavní turistické oblasti. Pustina tu na člověka dýchá ze všech stran. Pár metrů od rozbité silnice se vlní ropovod a za ním už jenom nekonečné lesy.

YUKON
Kolem čtvrté hodiny odpoledne silnice začíná klesat dolů k řece Yukon. Zanedlouho už vidíme most a za ním další čerpací stanici, tentokrát dokonce i s restaurací. Přeplněné parkoviště vyvolává představu o spoustě návštěvníků. Brzy se ale ukazuje, že opak je pravdou. Většina aut už zde stojí pár dnů či týdnů, zatímco jejich majitelé odpluli na člunech po řece za rybařením. Ve skutečnosti tu kromě několika řidičů kamionů není ani živáčka - turistické centrum je zavřené, restaurace téměř prázdná a nalezení obsluhy čerpací stanice nám trvá více než dvacet minut. Je vidět, že už je po sezoně.
Scházíme se podívat dolů k řece. Koryto je v těchto místech velmi široké a proud silný, i když to tak na první pohled nevypadá. Yukon, pátá nejdelší řeka v Severní Americe, má v historii Aljašky nezastupitelnou roli. Od nepaměti sloužila indiánům z kmene Athabasco jako dopravní cesta, po které se plavili v kánoích z kůry, když hledali nová loviště a místa pro rybolov. Po vypuknutí „zlaté horečky“ význam řeky ještě vzrostl, neboť právě po ní přivážely parníky stále nové zlatokopy, zásoby i poštu. K mnohým nalezištím na severu ani neexistovala jiná přístupová cesta než po vodě. O pár generací později, v době, kdy byla na pobřeží oceánu objevena ropa, však široké koryto Yukonu způsobilo těžebním společnostem nemálo starostí při výstavbě ropovodu a zásobovací silnice. A tehdy byl v průběhu jediné zimy 1974-1975 vybudován přes půl míle dlouhý most, jehož pět pilířů každoročně obdivuhodně odolává nárazům ledových ker v době jarního tání. Není bez zajímavosti, že se jedná o jediný most přes Yukon, který se na Aljašce nachází.

ZA POLÁRNÍM KRUHEM
Pomyslnou metu polárního kruhu překonáváme další den asi v 11 hodin dopoledne. Místo není nijak zvláštní - malé parkoviště s velkou barevnou cedulí, u které si turisté mohou pořizovat fotky na památku. I my této možnosti využíváme, musíme však použít samospoušť, protože zde není nikdo, kdo by nám hromadnou fotku udělal. Dlouho se nezdržujeme a pokračujeme v cestě. Silnice vypadá o poznání lépe, místy je povrch tak upravený, až v nás narůstá podezření, že těžařské společnosti nechávají počáteční úsek v tak hrozném stavu záměrně, aby odradily případnou vlnu turistů. Bezmračná obloha slibuje další nádherný den. V Coldfootu se před námi naplno otvírá výhled na pohoří Brooks Range, jehož hřebeny, dosahující nadmořských výšek kolem 2700 m, jsou nejsevernějšími výběžky Skalistých hor. Na první pohled se toto pohoří výrazně liší od nám důvěrně známých hor na poloostrově Kenai. Ačkoliv jsou zdejší hory mnohem severněji položené a jejich vrcholy dosahují vyšších nadmořských výšek, ledovce, tak typické pro kenaiské pohoří, zde téměř nenaleznete. Tento jev lze snadno vysvětlit extrémně nízkým průměrným ročním množstvím srážek (150-250 mm), zhruba srovnatelným s pouštními oblastmi. Letní déšť je zde krajně neobvyklý, ale i přesto je místní tundra trvale podmáčená. Pod celou oblastí se totiž nachází permafrost (nikdy nerozmrzající půda), který brání vsakování vody z roztátého sněhu. Lesy najdete jen v nejnižších polohách, ve vyšších jsou už pouze travnaté a křovinaté porosty. Zajímavostí je délka období, které místní vegetace potřebuje v případě poničení k obnově původního stavu - u některých druhů se uvádí 100 a více let. Není se čemu divit, protože vegetační doba v arktickém podnebí trvá pouhých 7-8 týdnů. Oblast Brooks Range je domovem černých i hnědých medvědů, vlků, polárních lišek, sobů, ovcí, svišťů i dalších savců.
První běloch, o kterém je známo, že vstoupil do této části Aljašky, byl Robert Marshall v roce 1929. Byl to on, kdo pojmenoval dva horské masivy nacházející se u řeky Koyukuk jako „Gates of the Arctic“ (Brány Arktidy) a toto jméno později zůstalo i národnímu parku, za který byla oblast na západ od Dalton Highway prohlášena. Označení národní park je v tomto případě lehce zavádějící, neboť vyvolává představu udržované krajiny se značenými cestami a informačními centry. Národní park Gates of the Arctic poskytuje jiný druh dobrodružství - možnost turistiky bez jediné cesty, v divoké přírodě, kam noha bělocha třeba ještě nevkročila a kde nepotkáte celé dny živou duši.

SETKÁNÍ S LOVCI
Večer přijíždíme do osady Wiseman, kde máme poslední zastávku předtím, než půjdeme hledat vhodné místo pro tábořiště. Na první pohled osada vypadá, jako by se v ní zastavil čas v době „zlaté horečky“, kdy také byla založena. Stojí zde jeden dřevěný srub vedle druhého a mezi nimi se klikatí rozbahněná silnice. Na konci cesty je louka, která slouží jako místní letiště - alespoň tak soudíme podle několika letadel odstavených na jejím okraji. Jak projíždíme osadou zpátky, míjíme ženu středního věku, která spravuje žlutý školní autobus a přátelsky na nás kyne. Druhý, evidentně nepojízdný a již notně zrezivělý autobus stojící opodál potvrzuje naši teorii o tom, že co se sem jednou dostane, setrvá tu už navěky. Rozbité věci nikdo neodváží pryč a ty se hromadí kolem lidských obydlí. Však také odtah nepojízdného vozidla zpět do civilizace rozhodně není levnou záležitostí. Poplatek ve výši 3000-5000 USD by i středně movité americké rodině mohl citelně nabourat rozpočet.
Tábořiště nacházíme u opuštěného lomu, kde se kdysi těžilo kamení a štěrk na stavbu silnice. Jaké je naše překvapení, když zjišťujeme, že jeden stan už tu stojí. A není to stan ledajaký - má dokonce i kamna a z provizorního komínku se valí kouř. Tu už se ven hrnou i jeho dva obyvatelé, chlapíci v kostkovaných košilích a špinavých džínách. Také vypadají, že dnes už nikoho nečekali. Seznamujeme se, jmenují se Mark a Rolf, jsou ze Soldotny na jihu Aljašky a vyrazili si na lov. Máme se prý utábořit a pak přijít na kus řeči. Pozvání přijímáme a zhruba za hodinu vstupujeme s láhví tequily v ruce do vyhřátého stanu. Je to moc příjemné posezení, venku mrzne, ale tady je nádherné teplo. Dostáváme horký čaj a uzeného lososa, na oplátku dáváme do placu tequilu, kterou si Mark i Rolf lijí do čaje v královském poměru 1:1. Zábava se rozjíždí, střídáme se ve vyprávění historek a zážitků. Klidný běh večera je přerušen pouze jedinkrát, a to když Rolf s Markem zaslechnou jakýsi šramot zvenku a vybíhají s lukem a šípy v naději, že něco uloví. Po chvíli se vrací s prázdnou, dnešní lov je u konce. Na naše zvídavé otázky ohledně jejich loveckého náčiní nám ochotně odpovídají a předvádějí nám celou svou sadu speciálních hrotů šípů, každý na jiný druh zvěře. Jejich snem je ulovit losa, prý má vynikající maso. Naopak o masu sobím se vyjadřují velmi nelichotivě (...caribou tastes like shit...). Rozcházíme se kolem jedenácté, na obloze je polární záře a zcela zřetelně slyšíme vytí...
duben 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group