ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POSLEDNÍ DIVOČINA NA ZEMI

 

Když dozněl ohlušující rachot odlétajícího letadla, rozhostilo se nad Walkerovým jezerem ticho. Právě jsme přetrhli poslední svazek s civilizací. Nadcházející měsíc budeme odkázáni jen sami na sebe, na své ruce, nohy a myšlení, na stany, boty a nafukovací člun, na moskytiéry, fungující zapalovače či zápalky spolehlivě uchráněné před vlhkostí. Nejbližší osada je vzdálena několik set kilometrů.

SBOHEM CIVILIZACE
Obklopovala nás dokonalá panenská příroda zalitá zářivým letním sluncem. Jediný zvuk v nehybném tichu občas vytvářelo jemňounké šplouchání vlnek, narážejících na oblázkovou pláž.
Vzápětí podvědomě, snad v rámci návratu ke kořenům, odhazujeme oděv, a jak nás pánbůh stvořil, zahajujeme pobyt v divočině koupelí v chladných vodách jezera... Ve vodě, kterou i uprostřed léta přiživují v horách tající sněhy, se opravdu dlouho vydržet nedalo. Chlad kompenzujeme na břehu vyhříváním se na oblázcích a kamenech rozpálených slunečními paprsky takřka do běla.
Chystáme se nejprve na sedmidenní pochod divočinou k prameni řeky Kobuk. Už první kroky tajgou nás fascinují: nádherné scenerie skalisek, bližších i vzdálenějších hor, řídký severský les, kroutící se řeka a desítky jezírek či velkých louží prorostlých bujnými travinami je přesně to pravé, o čem každý z nás mnoho let snil. Aljašská divočina. Chybí jen pasoucí se los, stádo karibu nebo medvěd. Všeho se brzy dočkáme...
Procházíme mezi ohořelými torzy smrků a břízek, země se černá popelem, kterým začíná prorůstat svěže zelená přízemní vegetace nebo fialové plamínky květů vrbovek... Jak se později dozvídáme, požáry patří v aljašské divočině ke zcela přirozeným úkazům, jsou dokonce nezbytné pro obnovu porostů, omlazení přírodního prostředí. Většinu přírodních ohňů způsobují blesky, v průměru zapalují na 400 požárů ročně. Přibližně až třetina všeho zalesněného území bývá v nějaké fázi třísetletého cyklu požáry zasažena. Popelem se v zemině obnoví zásoby živin, během prvních pěti let se na vypálené území vracejí mechy a rostliny. Do 30 let vypálené území zaroste březovými a olšovými háji. 50 let od požáru už existuje hustý listnatý les, během dalších 50 let se objevují první smrky, které do 300 let od požáru zcela převládnou a vytvoří typický severský les. Ten pak žije svým životem až do dalšího požáru, který přichází třeba až za několik set let... Takovéto přírodní cykly jsou důležité i pro vysokou zvěř, zejména losům umožňují putovat krajinou a osidlovat nová teritoria, do kterých by se v případě hustých smrkových lesů pro svá široká paroží jinak nedostali. Podle biologů by na omezených teritoriích časem vyhynuli.

K PRAMENI ŘEKY KOBUK
Prodíráme se křovím a otravují nás všudypřítomní komáři. Moskytiéra nám brání ve výhledu, větvičky ji neustále strhávají a člověk se pod ní potí. Alternativou je americký repelent. Jednou jsme ho omylem nastříkali na plastovou přezku u batohu a on ji naleptal. Poté k němu část výpravy ztratila důvěru a věrný mu zůstal pouze Bohouš. Při brodění potoků, na které se zatím zouváme, vám však nepomůže nic. Bestie okamžitě vycítí příležitost a koušou do obnažených nohou. Ještě že voda v bystřinách tak příjemně chladí!
Odpoledne jsme na komáry vyzráli - to když se Zdeněk přebrodil Kobukem a zjistil, že se na ostrůvku, kde pofukuje vítr, nepříjemná havěť nezdržuje. Všichni jsme pak absolvovali brod v ledové vodě do pasu a komáří absenci na písčině využili k pořádnému dlabanci...
V namáhavém pochodu pokračujeme do deváté hodiny večerní, pozdní dobu skoro neregistrujeme. Jsme přece nad severním polárním kruhem, za jasného dne není soumrak téměř vůbec patrný.
Další dny následuje nekonečný pochod řidším březovým mlázím, jindy hustým roštím, hned zase vyšším lesem, kterým se postupuje nejrychleji. Slunce zakryla nastupující oblačnost. Mrholí, procházíme mlhou a každou chvíli sprchne. Začínáme se postupně měnit v chodící nacucané houby. Večery i rána nás pak zastihují kolem ohně, kde pořád dokola dosoušíme promočenou obuv, ponožky a další části oděvů... Po dlouhém ranním sušení jsme znovu mokří už po několika prvních krocích, kdy sbíráme stovky kapiček z větví nebo se boříme do nacucaných polštářů mechů a lišejníků...
Na medvědí stezce narážíme na první čerstvé medvědí lejno. Míjíme bezpočet shozených sobích a losích parohů, někdy i lebek či koster celých zvířat...
Čtvrtý den pochodu začíná údolí stoupat strměji. Když se nakrátko roztrhají mraky, pozorujeme v dáli výrazné skalnaté štíty masivu Arrigetch Peaks, který je částí polárního pohoří Brooks Range (Brooksovo pásmo). Brooksovo pásmo dělí v této části Aljašky lesnaté tajgové porosty na jižních úbočích hřebene od tundry, převážně bezlesé krajiny na severu. Tam někde je cíl naší cesty - pramen Kobuku.
Poslední půlden nás obklopují 100 až 200 metrů vysoké skalní stěny po levé straně údolí. V podvečer zanecháváme u ohniště v dočasném tábořišti Bohouše s věcmi a odlehčeni chceme proniknout co nejvýš do masivu Arrigetch Peaks. Jen co jsme se rozdělili, potkáváme medvědici se dvěma medvíďaty. Z dálky nám vyklízí cestu, prchá do houštin. O Bohouše s winchestrovkou-medvědobijkou, bez které se do divočiny nikdy nevydává, nemáme strach.
Stoupáme a před námi se otvírá široká zatravněná dolina. Kolem ní se zdvihají prudké srázy černých takřka kolmých stěn. Stojíme a mlčíme, obklopuje nás posvátné ticho. Je to mystické... Pod stěnou, která před námi uzavírá dolinu, nacházíme malé jezírko, horské pleso. I teď, uprostřed aljašského léta, je z větší části pokryté rozlámaným ledem. Z jeho hladiny nás ovanul ledový závan.
Jezírko označujeme symbolicky za pramen Kobuku, za prameniště je ale nutno považovat celou dolinu pod námi. Sbíhá se do ní celá řada stružek ze všech stran. Na břehu vztyčujeme stany. Je po desáté hodině večerní, kvůli mlze nastává ponuré šero.
Láďa se Zdeňkem zůstávají, s Tondou pokračujeme nalehko na průzkum nedalekého sedla nad námi. Mezi obrovskými kameny jsme vystoupali poměrně rychle. Nahoře jsme jen chvíli před půlnocí - slunce právě mizí za kolmou skalní stěnou. Sledujeme fascinující hru do oranžova prosvětlených převalujících se mlžných cárů. Šero ale dál nepřibývá, slunce skryté někde za tajemným masivem Arrigetch Peaks začíná nenápadně stoupat. Je čas pro návrat...
duben 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group