ikoktejl

ZMIZELÉ SUDETY

 

Z česko-německého pohraničí, z oblasti Sudet, byly po druhé světové válce vystěhovány takřka tři miliony Němců a do vylidněných území se podařilo nastěhovat 1,9 milionu Čechů. Odsun Němců a znovuosídlení pohraničí byly největší sociodemografickou událostí naší novodobé historie. Každá čtvrtá česká rodina nebo alespoň některý její příslušník se odstěhoval do pohraničí. Výměna obyvatelstva Sudet se tak svým způsobem dotkla každého z nás. Zásah ale postihl i ekonomiku a také kulturní a sociální tradice pohraničí.

 

Zaniklo na 3000 obcí, jejich částí a samot, do roku 1947 bylo zrušeno 70 000 drobných živností a většina spolků, zanikly rodinné zemědělské podniky do pěti hektarů, kterých bylo v pohraničí 350 000. Místo toho sem komunistický režim koncentroval těžký průmysl, těžbu surovin, tepelné elektrárny, vojenské prostory a ústavy sociální péče. Vzhled Sudet se změnil. Vytratil se cit k půdě a krajině, zmizela pospolitost a duch místa. Lidé se přizpůsobili kulturní a sociální prázdnotě a ještě dnes jsou bývalé Sudety oblastí s jistou kulturní výjimečností.

 

BOHATÉ SUDETY
Ponořme se do historie a zkusme si představit to, co dnes nemáme šanci zažít - jaké to bylo, když zde ještě žily oba národy, jaké problémy i pozitiva přinášelo toto sousedství. Obecně lze pohraničí rozdělit na severozápadní a jižní. Severní část hranice se kryje se správním označením Sudetská župa, také ji lze nazvat termínem „bohaté Sudety“, kde dominantní byl průmysl a civilizace. Tato severní část byla velmi hustě osídlena, dokonce v období první republiky se říkalo, že je pohraničí přelidněno. Vysoko položené vesnice, v devatenáctém století žijící z cestovního ruchu, domácí výroby, lesnictví a sklářského průmyslu, byly napojeny na sídelní centra v podhůřích. Ta představovala obchodní, správní a kulturní centra celé pohraniční oblasti. Byla i mocnými centry národního uvědomění, vzdělanosti a osvěty. Velká města v těchto oblastech byla průmyslovými, obchodními a duchovními centry sudetských Němců (Cheb, Karlovy Vary, Jáchymov, Chomutov, Teplice, Ústí nad Labem, Liberec - v roce 1869 po Praze druhé největší město v Čechách, Trutnov, Jeseník, Krnov, Opava). Zde byl udržován obchodní a kulturní styk se zahraničím. Dalšími uzlovými body, již na území tzv. vnitřního pohraničí, kde probíhalo prolínání českého a německého kulturního živlu, byla města Plzeň, Žatec, Most, Litoměřice, Turnov, Hradec Králové, Moravská Třebová, Olomouc. Výsledky této regionální spolupráce se potom odrazily na životě kulturních center země (Praha, Brno).

 

CHUDÉ SUDETY
Na jihozápadní a jihovýchodní hranici, tedy v oblasti „chudých Sudet“, byla dominantní příroda. Lidé se zde živili zemědělstvím. Hlavně proto, že museli. Byl to mnohem chudší kraj a také menší, respektive užší a bez zázemí větších měst, než sever. Lidé žili méně politickým životem, v zapadlých vsích byli často odříznuti od informací, věnovali se svému živobytí a žili méně ovlivněni výdobytky moderní, resp. průmyslové revoluce. Horské oblasti zde byly nedostupnější, neprobádanější a nebezpečnější. Šumava představovala svou rozlohou a divokostí jakýsi „chladicí box“ pokroku. Inovace si zde šla svým neměnným poklidným tempem. Lidé žili tradičním způsobem, ne nepodobným životu v období minulých století, takřka až do 20. století. Oblast jižního pohraničí na Moravě byla charakteristická odlišným klimatem. Až sem zasahující Panonská nížina byla nejteplejší oblastí českého státu, a proto se zde rozvinulo zemědělství zcela odlišného charakteru než podhorské pošumavské. Úrodná země plodila nejlepší obilí, zeleninu a ovoce. Nejlukrativnějším odvětvím zde bylo vinařství. Pěstovalo se mnoho druhů révy, které však byly po roce 1945 zredukovány na mrazuvzdorný Müller Thurgau. Těmto oblastem mohly konkurovat pouze pánve okolo Českých Budějovic, Jindřichova Hradce a Slavonic. Výraznou úlohu v kulturním vývoji oblasti jižních Čech měl šlechtický rod Rožmberků, kteří vybudovali velmi rozsáhlé, bohaté a mocné panství po obou stranách nestálé hranice. Jejich prosperita byla umožněna díky loajalitě a finanční podpoře vůči Pražskému hradu a panovníkovi. Tato politika pomohla lidem žít na tomto území v klidu a míru. V horských oblastech fungovaly sklářské hutě, sušila se rašelina jako palivo, malovaly se obrázky na sklo, pracovalo se v lese a byla zde rovněž zastoupena domácí výroba. Zruční byli voraři na Vltavě a také pracovníci Schwarzenberského plavebního kanálu. Zemská hranice zde byla velmi nezřetelná, lidé chodili do sousedních zemí za prací, za kulturou a vzděláním. Změny režimů často zjišťovali až s velkým zpožděním. Městskými centry německého zázemí zde byly Vimperk, Železná ruda, Kašperské hory, Prachatice, Český Krumlov, Nové Hrady, Kaplice, Nová Bystřice, Znojmo a Břeclav. Více se Češi a Němci potkávali v Domažlicích, Klatovech, Českých Budějovicích, Jindřichově Hradci, Hustopečích a Hodoníně.

 

VNĚJŠÍ POHRANIČÍ
Další možností, jak členit území českého a německého kulturního vlivu pro lepší orientaci v prostoru, dějinách a kultuře, je členění na „vnější“ a „vnitřní“ pohraničí. Vnější pohraničí bylo autonomní oblastí jednotného jazykového úzu spravovanou správními centry ve velkých městech po celém obvodu území, s menšími kulturními kontakty k přirozenému centru státu v Praze, o to však s užšími vztahy k sousednímu Sasku, později Německu. Po ekonomické stránce však byla tato oblast napojena na dodávky zboží do vnitrozemí a centrem obchodu byla Praha. Ačkoliv toto území nikdy nemělo vlastní samosprávu, vyznačovalo se v důsledku kolonizace německými přistěhovalci jiným přístupem k lidové tvorbě a architektuře. Rozdílnost německých měst oproti českým byla velmi zřetelná a byla patrná na první pohled i na venkově. Sociolog Quido Kastner ji popisuje následovně: „Tzv. sudetská města byla mnohem bohatší než vnitrozemská. Je to vidět z jejich výstavnosti. Posuzujeme-li česká města po stránce urbanisticko-architektonické, od Prahy směrem na sever, severozápad a západ (snad jen s výjimkou Mladé Boleslavi, Kladna a Plzně) nalézáme pás skutečně velkých měst až ve vnějším pohraničí poměrně nedaleko státní hranice, od Jablonce nad Nisou přes Liberec, Děčín, Ústí nad Labem a Podkrušnohoří až k Chebu. Hodnotíme-li města z hlediska dopravního, tak v období před rokem 1945 měla v českých zemích městskou dopravu především města v pohraničí. I to ukazuje na majetkovou sílu těchto měst. Tato města se odlišovala i co do vzhledu zejména novější architektury (19. a 20. století) a potom hlavně co do technických zařízení - silničních, uličních, tramvajových a železničních (silničních ukazatelů, telegrafních sloupů, pouličních lamp, nádražních lamp, patníků, železničních budov, signálních zařízení, nástupišť, vozového parku, lokomotiv apod.), zřizovaných říšskými a sudetskými firmami. Tento specifický ráz českého vnějšího pohraničí přetrval ještě několik desetiletí po druhé světové válce a jenom velmi pomalu ustupoval novým technickým stavbám a zařízením. Železniční a silniční technická zařízení tzv. sudetského typu nalezneme dnes sporadicky ještě v určitých, zejména odlehlých pohraničních oblastech (např. na staré českolipské silnici u Úštěka, v železniční stanici Štítina na Opavsku, na silnici z Horšovského Týna do Domažlic a na některých dalších místech)... Naproti tomu obytné činžovní domy, stavěné od podzimu 1938 sudetskou stavební firmou z Kadaně prakticky po celých tzv. Sudetech, nalezneme pořád v hojném množství v pohraničních městech (větší komplexy např. v Litvínově, v Ústí nad Labem, v Litoměřicích, v Liberci, ve Svitavách, v Moravské Třebové, v Opavě a jinde).“ Odlišnosti mezi vnitrozemím a pohraničím bychom našli i jinde, např. v chovu různých plemen skotu: v českých vesnicích chovali skot barvy hnědé, v německých barvy černé. Starousedlíci z českého jižního Opavska vzpomínají, že když ještě v době první republiky zaběhla do vsi z německých vesnic černá kráva, říkalo se: „Němkyně přišla.“ Po odsunu německého obyvatelstva v letech 1945-1947 a potom zejména po združstevnění venkova došlo k promísení těchto plemen.
Na území vnějšího pohraničí se lišilo procentuální zastoupení obou národností. Zatímco v severozápadních Čechách, na Chebsku a Karlovarsku byla, zvláště v horských oblastech Krušných hor, národnostní hegemonie Němců takřka stoprocentní, v pánevních oblastech Mostecka a Chomutovska byl s náborem pracovních sil do dolů a továren poměr jiný. Např. v Kraslicích roku 1930 bylo 13 524 obyvatel, z toho jen 235 Čechů, v Mostě roku 1930 žilo 28 212 obyvatel, z toho 9740 Čechů.

 

VNITŘNÍ POHRANIČÍ
Českým vnitřním pohraničím označují sociologové poměrně úzké teritorium českého vnitrozemí těsně přiléhající k etnicky německému pohraničí Čech, Moravy a Slezska, oblast, na které probíhala neustálá změna národnostní hranice. Toto území se v období po Mnichovu změnilo ve skutečné vnější pohraničí. „V 19. století se mnohé z těchto podoblastí stávaly regionálními a lokálními centry českého vlasteneckého života (Chodsko, Plzeňsko, Podřipsko, Boleslavsko, Náchodsko, Hradecko, Litomyšlsko, Poličsko a další), v roce 1938 pak prvními záchytnými pomocnými body pro Čechy, Židy a německé antifašisty utíkající a vyháněné ze Sudet... a během roku 1939 byly místy konání protinacistických shromáždění,“ píše Quido Kastner. Do této oblasti byly situovány časté „tábory lidu“, což byly oslavy českých kulturních témat a mýtů v krajině, např. na kopce Říp, Bezděz, Zvičina, Trosky atd. Oblast Českého ráje je zaplněna symboly „češství“ a mnoho jeskyň ve skalách má v paměti obyvatel původ jako skrýše českých věřících nebo lidových hrdinů. Krajům vytvářejícím české vnitřní pohraničí věnovali pozornost spisovatelé, básníci a malíři. Z velkého počtu literátů připomeňme např. pro Podřipsko Jana Nerudu, Viktora Dyka, Josefa Horu nebo Jaroslava Seiferta, pro Českodubsko Karolínu Světlou, pro Hořicko Karla Jaromíra Erbena, pro Náchodsko Boženu Němcovou, Aloise Jiráska. Karel Čapek psal rád a často o krajině svého domova, jíž bylo Úpicko. Z malířů pak uveďme alespoň národního malíře Mikoláše Alše, Josefa Mánesa nebo Julia Mařáka. V těchto oblastech také od konce 19. století a zejména v první polovině století 20. vycházelo mnoho časopisů a sborníků vlastivědného charakteru. Vznikala zde i národopisná muzea, probíhaly výstavy a mnoho regionálních historiků sbíralo vlastivědný materiál. Využíváno bylo tradice svatojiřské, kde boj křesťana s drakem byl chápán jako boj češství s němectvím.

 

SPOLEČNÉ POVĚSTI
S kulturními tradicemi v Sudetech to bylo trochu jiné. Třebaže Češi a Němci měli společné pověsti, jejich interpretace byly odlišné. Dokumentuje to přístup k legendě Krkonoš - ke Krakonošovi. Zatímco česká pověst a tradice vidí v postavě lidem blízkého Krakonoše dobrého ducha, který sídlí vysoko v horách, pomáhá lidem dobrým a zlé lidi straší, německá interpretace tohoto mýtu vyznívá poněkud jinak. Němci jej nazývali Ribenzall, Rüberzahl, tedy Rýbrcoul, což lze přeložit jako Zjevení, a vídali ho, jak sedává v sedle Sněžky, kde dnes stojí Slezská bouda, a klátí nohama. Byl nevyzpytatelný a snadno změnil náladu z dobré ve zlou. Byl schopen uškodit i lidem dobrým. V tomto rysu jeho povahy, tedy v nestálosti, se dobře zračí nestálost počasí v Krkonoších. Jeho temperament byl tedy nejspíše dán právě povahou počasí v horách. Zatímco Češi si Krakonoše představovali jako vousatého, silného, moudrého a hodného staršího pána podobného myslivci, u sudetských Němců vypadal jako vousatý skřet s divokým pohledem a oblečením z přírodních surovin, tedy mechu, kůry a listí. Jeho výraz nebyl dobrácký, ale spíše bláznivý. I v české kulturní tradici se postava Rýbrcoula s jeho nevypočitatelnými vlastnostmi objevuje. Češi prostě měli Krakonoše i Rýbrcoula, kteří vytvářeli jakousi jednotu mytických postav, které jsou přítomny na světě.
Oba národy mají také svou pověst o bílé paní, která se zakládá na prastaré víře v mrtvé. Zatímco zdrojem této látky je pro Němce hraběnka Kunhuta z Orlamünde, zemřelá roku 1351, jejíž duch kvůli vraždě svých dětí neklidně obcházel na hradě Plassenburgu v Horních Francích, pro Čechy byla bílou paní historická Perchta z Rožmberka, zemřelá roku 1476.

 

ŘEČ LIDU
A jak se prolínání německého a českého živlu promítlo do jazyka? Německá slova přešla do českého jazyka v době kolonizace ve 13. století většinou s příchodem rolníků, řemeslníků a havířů, kteří používali nové nástroje a slova, a masivně také v době pobělohorské. Ostatně od konce vlády Přemyslovců byla čeština úředním jazykem pouze za Karla IV., po husitské revoluci se její vliv šířil za vlády Jiřího z Poděbrad a za vlády Jagellonců (1420-1526), ale od roku 1526 až do 1918 byla úřední řečí němčina. Teprve po vzniku Československé republiky se situace změnila. Důležité státní, kulturní a politické informace přicházely do Sudet z nového centra Prahy a byly v českém jazyce. Také počet německých veřejných zaměstnanců klesl od roku 1920 do roku 1930 skoro o polovinu, přesně o 48,3 %.
V prostředí Sudet lidé mluvili buď německy, nebo česky, ale také spoustu slov přejímali. Sudetští Němci používali některá původem česká slova např. Peitsche (bič), Droschke (drožka), Kummet (chomout), Kutscher (kočí), Graupe (kroupa), Gurke (okurka), Preiselbeere (brusinka), Quark (tvaroh), Haubitze (houfnice), Pistole, Stieglitz (stehlík) a Zeisig (čížek), Brebenze (Ameise - mravenec), Buchtel (Gebäck - buchta), Gasch (Brei - kaše), Kaluppe (Hütte - chalupa), Lusche (Pfütze - louže), Powidl (Pflaumenmus - povidla) a Schischka (Zapfen - šiška). Češi zase z němčiny převzali dosud používané vercajk (Werkzeug), štrozok (Strohsack - slamník), flákota (Fleisch - maso), šnuptychl (Schnupftuch - kapesník), fusekle (Fusssocken - ponožky), fald (Falte - záhyb).
V místních názvech se na severu (od východních Krušných hor až na severní Moravu) používala forma na konci s -dorf (Waltersdorf, Heinzendorf) nebo rozšířená verze s -wald, -walde, -waldau (Tannwald, Georgswalde, Freiwaldau). V západních Čechách se často najdou názvy končící na -grün (Katzengrün, Walthersgrün) nebo -reuth (Krugsreuth, Pilmersreuth). Na jižní Šumavě je převažující formou koncovka -schlag (Hosterschlag, Tieberschlag). Do českého jazyka se německé koncovky typu -dorf, -schlag, -reuth přejímaly jako -ov, -ovice, -ice (Leutensdorf - Litvínov, Petersdorf - Petrovice, Riedweis - Rodvinov, Nollendorf - Nakléřov). Do německého jazyka se české názvy přejímaly s koncovkou -dorf, -schlag, -reuth. (Jankov - Janketschlag, Sedlíkov - Zettlesreuth, Svatomírov - Zwarmetschlag).

 

PRŮMYSLOVÉ SUDETY
V severozápadním pohraničí byla vytvořena velmi hustá síť průmyslových závodů. Tato průmyslová výroba se stala jednostranným výrobním artiklem. Její síla byla orientována ve značné míře na vývoz, což byla křehčí oblast obchodování, o to však výnosnější. V průmyslu Sudet pracovalo v období první republiky přes 20 % obyvatel země. Velké množství zemědělské půdy tu totiž představovaly tzv. „trpasličí“ výměry, pouze pro vlastní spotřebu rodin, které na nich velmi tvrdě pracovaly. Potraviny se proto dovážely z vnitrozemí. Poprvé se nedostatek komodit projevil hned po zřízení samostatného státu v roce 1918, kdy byly na zimní období přerušeny dodávky obilí do pohraničí kvůli „válečnému stavu“ s místními politickými samozvanci a jejich neochotě připojit se k novému státu. Pohraničí tak bylo vyhladověno a i z těchto důvodů se muselo podvolit centrální vládě v Praze.
Koncentrace obyvatel v pohraničním průmyslu způsobila v období hospodářské krize ve 30. letech 20. století, že se tu bez zaměstnání ocitlo mnohem více lidí než ve vnitrozemí. V lednu 1933, kdy hospodářská krize v ČSR vrcholila, bylo ve vnitrozemském okrese Plzeň 7,4 % nezaměstnaných z celkového počtu obyvatel, zatímco v okrese Nejdek to bylo 24,8 %, Kraslice 19 %, Aš 17,2 %, Karlovy Vary 11,9 %. Koncem října 1935 bylo statisticky z 1000 obyvatel v převážně německém území 80,9 bez práce, ale v českém vnitrozemí připadalo na 1000 obyvatel jen 30,5 nezaměstnaných. Hlad v horských oblastech vyvolával prosebné i pesimistické výroky typu „Praha o nás neví!“, což bylo reakcí na fakt, že za celých 17 let nebyl jediný ministr obchodu oficiálně v německých průmyslových krajích na návštěvě.

 

POVÁLEČNÉ OSIDLOVÁNÍ
Zájmem osidlovacího úřadu, který byl vytvořen pro koordinaci poválečného osidlování, bylo pokusit se zachovat co největší procento průmyslové výroby, hospodářského využití krajiny a osídlit pohraničí tak rychle, aby v roce 1945 a v následujícím roce mohla proběhnout sklizeň. Zkrátka aby poválečnému státu nevznikla žádná větší hospodářská ztráta. Proto bylo velmi důležité získat lidské zdroje už pro léto roku 1945. Protože tehdejší situace v pohraničí nebyla ještě stabilizovaná a hrozily ozbrojené střety mezi radikálními sudetskými Němci, tzv. „vérvolfy“, a novými osadníky, nebylo lehké pro tento plán získat lidi. Nestabilita byla totiž spíše prostorem pro dobrodruhy a vyznavače rčení „risk je zisk“ než pro poctivé lidi, kteří měli uchopit nástroje do rukou a zaručit kontinuitu zemědělské výroby. Například do „nejněmečtějších“ oblastí Sudet, jako byly Krušné hory či Chebsko, se do září 1945 podařilo získat pouze 25 zemědělců.
Bylo jasné, že úřady nedokáží získat dostatečné množství lidí pro zemědělsky nepříliš výnosné oblasti a nebude možno udržet ekonomickou hodnotu území, tak jak ji zde zanechali sudetští Němci. Homogenní skupiny nových obyvatel, kteří měli praktické zkušenosti se zemědělstvím, se totiž usídlovaly jen v lukrativních nížinných oblastech s úrodnou půdou jako jižní Morava, Lounsko, Žatecko nebo Českolipsko. Navíc si nátlakem vymáhali usazení celých rodů do jedné vesnice. Vznikly tak obce etnologicky odlišné od ostatních. Osidlovací úřad proto přistoupi k rušení nejmenších výměr zemědělské půdy, scelování do větších lánů a rušení živností. Z celkové rozlohy 1 500 000 ha konfiskované zemědělské půdy bylo téměř 150 000 ha určeno pro pastvinářské účely. Asi 60 000 ha půdy zůstalo pro zalesnění, jemuž byly vyhrazeny plochy nad 750 metrů nadmořské výšky.
To na pohraniční krajinu zapůsobilo velmi drasticky. Pečlivě obdělávaná pole začala zarůstat, nikdo nebyl schopen sklidit plodiny, starat se o náročnou meliorační údržbu. Louky začaly být podmáčené, nebylo možno na ně vyjet s technikou. Nechaly se ležet ladem a začaly zarůstat náletovou zelení. Opuštěné statky začaly velmi rychle chátrat. Později byly zbourány a na jejich místě vyrostly velké budovy JZD. Dalšími více či méně dominantními krajinotvornými prvky, které se počaly vytrácet, byly úvozové cesty s podélnými stromořadími, větrolamy skýtajícími stín, meze, mostky přes potoky, krajinné vyhlídky, lavičky na krásných místech a drobné sakrální památky jako křížky a boží muka. Ta brzy skončila ve sběrných surovinách.
Noví obyvatelé pohraničí, kteří většinou pocházeli z chudých poměrů, nejprve uvěřili velkému stěhování řízenému komunistickou stranou, protože si majetkově polepšili. Najednou se stali vlastníky půdy či nemovitostí. Proto se také pohraničí stalo tzv. „rudým pásem“ kolem republiky. Volebním favoritem těchto lidí v roce 1946 byli samozřejmě komunisté. Ovšem s nástupem komunismu k moci, po odebrání soukromého majetku a živností, zasáhla pohraničí velká deziluze. Následně velká část lidí odešla. Obraz tehdejšího pohraničí doplňují akce, jako bylo například rozebírání celých domů, jejich naložení do nákladního vlaku a odvezení na Slovensko. Takovým způsobem se převážely i celé továrny.

 

CO ZE SUDET ZŮSTALO DNES
Migrace, kterou vyvolala změna a navýšení průmyslové výroby v 60. letech 20. století, poškodila složitě vytvářenou síť osídlení po celém území bývalých Sudet. Nově vznikající palivoenergetické základny pohlcovaly tisíce pracujících, kteří odcházeli z venkova. Horské oblasti se tak ještě více vyprazdňovaly a pustly. Tato koncentrace obyvatelstva přinesla na jedné straně zánik řady malých pohraničních obcí a na druhé straně složité sociální problémy velkých sídlišť a městských aglomerací. Faktorem, který začal pomalu stabilizovat osídlení a obracet vývoj, bylo zrušení pohraničních pásem v 60. letech. Od této doby se začalo s neuvěřitelně levným odprodejem chátrajících objektů do soukromých rukou. Vzniklo hnutí chatařů a chalupářů, kteří jako jedni z mála začali s prací na obnově svých nových majetků a zároveň na vzhledu okolí.
Urbanizační experiment odlidštěného bydlení v ekologicky zdevastovaném prostředí ale v 70. a 80. letech v pohraničí pokračoval. Také nám ukázal, jak se toto nehostinné prostředí projevuje na lidské psychice, vzájemných vztazích a na vztahu k okolnímu prostředí. Tak jako odsud mizela krásná místa, „genius loci“, utíkali odsud i lidé, zvláště vzdělaní. Jenže za komunismu to potřební jedinci neměli jednoduché. Je to příklad ze Severočeské uhelné pánve, odkud lékaři nemohli odejít do jiných krajů. Ministerstvo zdravotnictví totiž vydalo nařízení, že lékaři ze Severočeského kraje nesmějí nikde jinde dostat práci. Pravdou také je, že noví obyvatelé byli do Podkrušnohoří nalákáni desetitisícovou částkou, kterou stát od lidí odkupoval právo na zdraví a čisté životní prostředí.
V roce 1991 žilo v pohraničí o 25-30 % méně lidí než v roce 1930. Po divokém „rabování“ zásob hnědého uhlí zůstaly v Podkrušnohoří obrovské jámy, po masivní těžbě uranu je v okolí Českolipska neuvěřitelné množství kyseliny sírové v podzemí... Jak se vyrovnáme s tímto dědictvím?

 

 

 


 

NAŠI NĚMCI
Když v celé republice probíhal poválečný odsun Němců, bylo paní Růženě Koudelové 14 let. Bydlela se svými prarodiči, rodiči, sestrou a dvěma bratry v Čížkově u Nepomuku. Měli krávy, prasata, slepice, prostě malé hospodářství, které přes válku uchránili. V příhraničí, ale i v blízkosti Plzně probíhal odsun a po Němcích byly k prodeji jejich domy. „Tři chlapi od nás z vesnice se na tyto volné domy jeli podívat někam k Plzni,“ vzpomíná paní Koudelová. „Táta, který dělal v Čížkově starostu, tehdy prohlásil, že pojede s nimi. Hlavně ze zvědavosti než s přesvědčením, že si koupíme dům a budeme se stěhovat. Jaké však bylo překvapení nás dětí a mámy, když přijel a pohlásil, že i my se budeme stěhovat.“ Domy se kupovaly za odhadní cenu a bylo možné je splácet. Za kolik tehdy otec dům koupil, si již paní Koudelová nepamatuje. Ví jen, že když zemřela matka a otec na ni dům převáděl, dlužila státu ještě 25 000 Kčs, které pak splácela ona. „Tak jsme se 15. října 1945 nastěhovali do domu po Němcích v Doubravě u Nýřan. Ono vlastně nejde říct po Němcích, protože ‘naši’ Němci, jak jsme jim říkali, v tom domě dosud bydleli. Odstěhovali se z velkého obytného domu do tzv. vejminku v rohu dvora.“
Po válce byli v Doubravě tři radikální funkcionáři, kteří organizovali odsuny Němců. Těch se Němci opravdu báli. „Jeden z těch funkcionářů,“ líčí paní Koudelová, „chodil stále v kožených botách s bičíkem v ruce. Z toho jsme měly strach i my české děti.“ Tito tři byli u prvního odsunu. Několik rodin, snad 5 nebo 6, bylo narychlo odváženo jen s příručními zavazadly vozem na nádraží v nedalekých Plešnicích. Odtud pak jely sběrným vlakem někam do Německa. „Co vím z doslechu, nebyly tu žádné masakry,“ říká paní Koudelová a pokračuje: „Tak jako naši Němci, zůstaly ve vesnici i jiné německé rodiny. Buď se jednalo o rodinu, kdy jeden z rodičů byl Čech, nebo kdy muži pracovali na uhelné šachtě v Nýřanech. Naši čistokrevní Němci však na šachtě nedělali. Pracovali u Čecha, který zde koupil hospodářství a byl sám. Říkali jsme mu starousedlík, ačkoliv se nastěhoval jen několik měsíců před námi do domu po Němcích z prvního odsunu. Protože o nich bylo známo, že jsou pracovití, i jejich dvě děvčata doslova dřela v hospodářství, které měli za války, rád je zaměstnal. Nevydělávali moc a žili velice chudě. To ostatně i předtím, než jsme sem přišli. Neměli žádnou mechanizaci, v domě nebyla zavedena voda, nábytek, který používali, byl strašný, starý, oprýskaný. Vzpomínám, jaká byla dřina načerpat vodu pro dobytek ruční pumpou. Tato práce pro Čecha, podobně jako pro jiné práce na šachtě, oddálila datum, kdy se museli vystěhovat.“
Asi v roce 1947 zavřeli v Nýřanech šachtu. V té době se z Doubravy stěhovalo několik německých rodin. „I naši Němci odcházeli jako jedni z posledních ze vsi. Když jsme se loučili, brečeli jsme všichni. Po odsunu jsme se již nikdy nesetkali. Vím jen, že se stěhovali až někam k francouzským hranicím. Ostatně do této oblasti odjížděla většina těch, kteří šli jako poslední.“ Nábytek, nádobí, peřiny, vše, co měli, si mohli Němci v posledních odsunech z Doubravy odvézt. Soužití Čechů a Němců zde bylo po prvním odsunu prakticky bezproblémové. „Když moje maminka pekla chleba, vždycky dávala bochník našim Němcům. Pamatuji, jak děkovali. Němci i Češi spolu chodili do hospody i na tancovačky, které zde byly skoro každou sobotu. Řekla bych, že problémy ve vesnici v oblasti mezilidských vztahů začaly až v padesátých letech díky aktivním funkcionářům. To jsme pak byli nazváni kulaky, šikanováni a pokutováni na nedodržení dojivosti našich krav a podobně. S Němci se žilo lépe než později s nastupujícími komunisty,“ uzavírá své vzpomínání paní Růžena Koudelová.
zapsal Roman Kočí

 

říjen 2003

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group