ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MYSTERIUM KAMENŮ

Každý asi zná postavičku dobromyslného, lehce natvrdlého Gala Obelixe, který se na zádech kromě s kňoury vláčí i se zvláštními špičatými šutry. Tajemné megalitické stavby ze vztyčených balvanů trápí naši zvědavost od nepaměti. Kdo je postavil? Proč? K čemu sloužily? Na tyto palčivé otázky se dnes většinou už jen těžko hledají exaktní odpovědi. Není divu. Prehistorické menhiry, dolmeny, kromlechy a trility jsou naší nejstarší kamennou architekturou.

UCTÍVAČI KAMENŮ
Na původu těchto kultovních památek se dnes většina vědců nemůže přesně shodnout. Kult vztyčování kamenů se v Evropě začíná objevovat kolem roku 6000 př. n. l. a pokračuje až do období asi 1000 let př. n. l. Archeologickým výzkumem bylo potvrzeno, že k prvním, nejstarším uctívačům megalitů v západní Evropě, konkrétně na Britských ostrovech (odkud se pak kult rozšířil do Irska a později i do francouzské Galie), byl keltský kmen Goidelů, předchůdců dnešních Irů, kteří se v oblasti objevují někdy kolem roku 3000 př. n. l. na svém putování z krajů kolem Severního moře. Goidelové se smísili s původním obyvatelstvem Británie, které mělo kořeny ve Středomoří, a možná od nich převzali i kult uctívání kamenů. Podle profesora Huberta byly jedním z jejich posvátných míst a dost možná i obětišť kamenné stavby u Stonehenge. Goidelové pak byli z Británie kolem roku 1300 př. n. l. vytlačeni další keltskou migrační vlnou (např. i předchůdci dnešních Skotů Pikty, jediným keltským kmenem, který nenosil kalhoty, ale sukně) do hor na severu ostrova a později až do Irska. Zde Goidelové založili centrum svého nového království v oblasti řeky Boyne a na rovině Breg, kde dodnes stojí nejskvělejší megalitické památníky. I v našich podmínkách lze dodnes nalézt hustou síť megalitů v místech, kde žily tzv. prakeltské kmeny se svými druidy, např. Volkové a Tektoságové. Třeba v Libenicích na Kolínsku byla nalezena dvoumetrová stéla přímo v objektu keltské svatyně staré 2300-2400 let. I když to někteří odborníci zpochybňují a tvrdí, že v době keltské nadvlády nad Evropou (kolem roku 300 př. n. l.) byl kult uctívání kamenů už dávno mrtvý, obecně se má za to, že ohromné megality sice vztyčovaly prakeltské kmeny, ale jejich mladší keltští příbuzní kult uctívání kamenů převzali, i když je patrně sami již nestavěli.

MENHIRY, DOLMENY, KROMLECHY
Samotný termín megalit je obecný a představuje všechny stavby ze vztyčených velkých kamenů - jednotlivých až po složité kamenné komplexy. Název pochází z řečtiny a je složeninou dvou slov: megas - veliký a lithos - kámen. Nejčastějším druhem megalitu je menhir. Jde o hrubě opracovaný blok horniny svisle zapuštěný do země. Většinou byly kameny získány z místních zdrojů, ale známe případy, kdy byl na místo usazen menhir pocházející z nalezišť vzdálených desítky kilometrů. Pokud tekla nedaleko řeka, většinu lidské dřiny patrně nahradila voda. Pokud ne, znamenalo táhnutí mnohatunových kamenných bloků noční můru pro většinu kmenem chovaných volů. A co teprve jejich vztyčování! Největším známým menhirem Evropy je Le Grand Menhir Brisé u Locmariaqueru v Bretani, nazývaný v jazyce gaelic také jako Er Grah. Váží neuvěřitelných 350 tun a je 21 metrů vysoký. Keltové si na něj museli postavit zařízení a štafle o výšce sedmipatrového domu. Podobných „drobečků“ se v této oblasti ostatně zachovalo více, včetně světově proslulých Carnackých kamenných řad. Slovo menhir je také původem ze staré bretonštiny, což byla jedna z jazykových mutací keltského jazyka a je opět složeninou slov: men - kámen, hir - dlouhý. V případech, že vztyčený kámen byl výrazně štíhlejší než klasický menhir, mluvíme o stéle. Stély byly občas vztyčovány na keltských hrobech, takže jsou v podstatě předchůdkyněmi náhrobků. Jejich vzdálená podoba s lidskou postavou dala ve středověku vzniknout mnoha pověstem o zkamenělých prokletých lidech.
Na Britských ostrovech ve Stonehenge jsou kamenné dolmeny a kromlechy. Není to jediné místo, kde je možno je spatřit. Podobnými kultovními stavbami je proslulé Hebridské souostroví, kde díky opuštěnosti a drsnému okolí vyzařuje z kamenů mnohem silněji genius loci než z turisty obsypaných Stonehenge. Dolmen je v podstatě několik menhirů, přes které je položena plochá kamenná deska. Odpovídá tomu i jeho název, opět původem z jazyka gaelic: dol - stůl, men - kámen. Variantou dolmenu, který je tvořen pouze dvěma svislými kameny s jedním vodorovným prvkem, takže připomíná bránu, je tzv. trilit (opět notoricky známý ze Stonehenge). Kromlechy jsou kruhové kamenné stavby, někdy nazývané henge. Dolmeny i kromlechy sloužily pravděpodobně jako svatyně a obětiště pod širým nebem a leží i na území Irska a dokonce v Německu a na Kavkaze, což je důkazem rozšíření tohoto kultu po celé tehdejší obrovské keltské velkoříši.
Neméně záhadnými výtvory našich pravěkých předků jsou kamenné řady. Nejznámější a největší kamenné řady najdeme v jižní Bretani u Carnacu a tvoří je skoro 6000 menhirů na ploše 400 ha. Podle vědců pravděpodobně sloužily pro astronomická pozorování nebo jako kalendář. U našich nejznámějších kamenných řad v Kounově, přezdívaných „český Carnak“, to pokusy potvrdily. Kromě kounovských byly další kamenné řady objeveny v roce 1946 na úzkém ostrohu nad zbořeným mlýnem Tasov a v roce 1951 u Nečemic. Všechna místa leží v těsné blízkosti u sebe mezi Žatcem a Rakovníkem u velkého keltského oppida na Výrově a na Kuku. V této lokalitě najdeme na slunovratové spojnici kounovských a nečemických kamenných řad v blízkosti vrcholku hory Špičák další malou kamennou řadu a navíc kamenný kruh (kromlech) se zvláštním menhirem, považovaným za vizír. Vizír v tomto případě ovšem není německý prací prostředek, ale zvláštní druh megalitu sloužící jako „zaměřovač“ pro určování poloh hvězd, Měsíce nebo Slunce.

TAJEMSTVÍ MEGALITŮ
Jednotlivé menhiry, jak se zdá, jsou v přírodě rozestavěny podle určitého přesného klíče. V jejich postavení lze rozeznat jakousi geometrii - místa lze navzájem pospojovat do kruhů, pětiúhelníků nebo trojúhelníků. Menhir stojící až do roku 1986 u Března, přezdívaný Zakletá dívka, tvoří poledníkový směr s dalším menhirem s podobným jménem Zakletá panna u Rakovníka. Také vzdálenosti mezi menhiry jsou často překvapivě podobné. Díky tomu se mohla zpětně vypočítat velikost tzv. megalitického yardu - 83 cm. Je to základní jednotka délky, kterou tehdejší pravěcí stavitelé používali.
Někteří badatelé (mezi něž patří i známý spisovatel A. C. Clark) soudí, že vztyčování kamenů a vůbec celý kult megalitů má hlubší význam než jen astronomické určování letního a zimního slunovratu coby důležitých keltských svátků, jak bylo potvrzeno výzkumy i u našich megalitických svatyní. Podle některých hypotéz, podporovaných různými psychotroniky a lidmi věřícími na přenos elektromagnetické, akustické a bůhvíjaké energie, měly vztyčované kameny sloužit jako jakési akumulátory zemské energie a využívat se pro posílení a ochranu lidí, zvířat a úrody. Podle jiných jsou zase menhiry v souladu s keltskou mytologií, vyznávající bohyni Země, jen symboly pro oslavu zrození (života, úrody apod.), podle dalších je menhir jakousi akupunkturní jehlou vraženou do některého z mnoha silových zemských vodičů, nebo dokonce přímo „hromosvodem kosmické energie“. Pokud se schováme pod dolmen, má nám jeho „střecha“ umožnit příjem energie. Také kamenné řady mají údajně vyzařovat pruhy energie až na vzdálenost jednoho kilometru ve směru řady. To je prý také důvod, proč v těsné blízkosti kounovských megalitických řad a v jejich směru bylo oppidum Hradisko nebo ve směru nečemických řad opiddum Kuk.
Pokusy konanými od 70. let 20. století bylo údajně zjištěno, že menhiry kolem sebe vytvářejí jakési ochranné kruhové linie, které mají silně tlumit negativní energie. Vyzařování energie z menhirů může podle zahraničních pramenů ovlivnit energie a psychika člověka. Irský vědec dr. Robins měl při svých pokusech, uskutečněných v letech 1978-79 v lokalitě Rollright, zjistit, že pokud do kruhu v poloměru 70 metrů od menhiru vstoupil člověk, vyzařování ultrazvuku z kamene ustalo. V dalších pokusech bylo zjištěno, že nejvyšší hodnota vyzařování z menhiru je těsně před východem Slunce nebo dvě až tři hodiny po jeho západu.
Megality jsou prý schopny do sebe přijímat jak zemskou energii, tak kosmické silové záření, transformovat je do tzv. TREKu (transformovaná energie kamene) a poté vyzařovat do svého okolí. Podle staré keltské báje vždy v čase letního nebo zimního slunovratu za úsvitu zakřičí menhiry k nebi. Robins to ověřoval na několika místech Irska pokusy, které měly dokázat výskyt jakýchsi pulzů či změny elektromagnetického pole. Podobný pokus, ale s neurčitými výsledky, byl uskutečněn při letním slunovratu v roce 1994 nedaleko Klobuk na Zkamenělém pastýři, největším a nejznámějším menhiru u nás. Osobně jsem se k němu při letním slunovratu vypravil minulý rok. Obrovská, více než třímetrová masa kamene se temně rýsovala proti růžovému horizontu Českého středohoří. Podle zveřejněných rad dr. Olgy Krumlovské jsem se o menhir opřel zády a přitiskl k němu obě dlaně, abych tak mohl co nejlépe vstřebat jeho obrovskou pozitivní energii. Zadíval jsem se do paprsků vycházejícího rudého slunce a pokusil se o usilovný timing. Nestalo se ale nic. Jediné, co jsem po několika minutách pocítil, byla zima od studeného kamene a závan z nedaleké kupy hnoje.

ZLOMKY PRAVĚKU
Pravěké megality neměly v novověku na růžích ustláno. Nežádoucí připomínky pohanské minulosti byly odjakživa terčem útoků křesťanské církve, zvláště pak katolíků. V zápisech z církevního koncilu v Arles z roku 452, tedy nedlouho po přijetí křesťanství jako oficiálního náboženství, je poprvé písemně doloženo ničení megalitů. Koncil v Tours roku 567 zakázal vpouštět do kostelů ty, kteří dosud občas a tajně drželi kult kamenů, a nanský koncil o sto let později dokonce nařídil zakopávat menhiry do hlubokých jam. Církevními tresty za uctívání kamenů později vyhrožovali i mnozí panovníci, např. Karel Veliký, a to ještě ve 12. století. V době, kdy u nás vznikaly první kamenné hrady, přišla církev s nápadem zazdívat kameny zdí kostelů, osazovat je kříži a svatými ikonami (např. menhir v Kvílicích u Kladna sloužil už od románských dob jako boží muka), případně z nich dělat silniční mezníky apod. Zároveň o tajemných megalitech začínají mezi lidmi kolovat různé pověsti a legendy, většinou o zkamenělých provinilcích (Zakletý kněz, Zkamenělý pastýř, Prokletý sluha), a církev je většinou přiživuje. Zastánci „starých pořádků“ naopak megality chrání a těm, kdo by je chtěli odstranit, vyhrožují strašnými věcmi. V novodobé historii pak byla spousta megalitů použita na kotvení chmelnic nebo rozdrcena na silniční štěrk.
Do dnešních dnů se tak zachoval jen zlomek původní pravěké architektury keltských předků. Na našem území je v současnosti doložen výskyt asi 40 megalitů, v naprosté většině menhirů, a dalších několik stovek, možná tisíců megalitů sestavených do dlouhých kamenných řad v Kounově, Nečemicích a Klučku. Kounovské kamenné řady, svým rozsahem jedinečné ve střední a východní Evropě, se nazývají „kounovský zázrak“ nebo někdy také „český Carnak“. Na kraji zalesněné plošiny mezi Žatcem a Rakovníkem, v kraji posetém dalšími megalitickými památkami a keltskými oppidy (nejbližší se nalézá ani ne kilometr od Kounovských řad), jsou tvořeny celkem 14 rovnoběžnými, až 450 metrů dlouhými řadami, sledujícími přesně severojižní směr. Tvoří je minimálně 2239 neopracovaných kamenů, z nichž některé jsou úctyhodných rozměrů. Největší jsou Pegas, Gibbon a Gibbon II. Z jejich vzájemné polohy lze podle rakovnických archeologů stejně jako u podobných megalitických památek v západní Evropě zaměřit při letním a zimním slunovratu východy Slunce a Měsíce. V Gibbonu se dokonce zachoval vizír, kterými druidové tato nábožensko-astronomická měření prováděli. Pokusy ukázaly, že východ Slunce při zimním slunovratu mohl být pozorován Gibbonem, západ Slunce Pegasem. Šířka naleziště pak odpovídá 365 tzv. základním megalitickým yardům a podle některých badatelů tak značí počet dnů kalendářního roku. Podobný systém funguje u staveb v Irsku nebo v Anglii.
Další megality v Čechách se až na výjimky (stéla u Chlístova v okrese Benešov a menhir u Kerska nedaleko Labe) vyskytují v oblastech s největší hustotou keltského osídlení, tedy od Prahy směrem na Kladno a Velvary, v okolí Slaného, Žatce a Loun (přezdívané někdy „město menhirů“) a pak v jižních Čechách kolem Strakonic a Horažďovic, kde měli Keltové naleziště zlata.
listopad 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group