ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

S OPIEM K ALLÁHOVI

Sedíme mezi bílými stěnami. Výklenky jako vestavěné police, kaligrafický citát z Koránu, trocha obrázků, květin, polštáře a koberce. Šest dcer pana Alikordího přináší pomůcky, kotlík a do něj kousky dřevěného uhlí, dýmku a čaj. Bez těchto artefaktů nemůže domácí seance začít. Báfúr, opiová dýmka, se tu sice kouří několikrát týdně, ale všechny ty nazdobené pomůcky, obřadní úkony a vědomí mezní situace vytvářejí z kouření barvitý rituál, naplněný tajemstvím a neuchopitelnou magií. Zpravidla okusí i host a neznamená to ti nic jiného, než když vám na Slovácku nalijí pohárek slivovice.

PŘÍPRAVA RITUÁLU
Terjag (perský výraz pro opium, čti „terják“) patří tady na jihovýchodě Íránu k životu jako růženec a každodenní modlitba. Je-li Írán zemí opia, platí to o zdejší provincii Kermán dvojnásob. Pro někoho je to lék, pro druhé způsob, jak naplnit část dne. Většinou vítaná příležitost, jak posedět s přáteli, nemyslet na frustrace a vstřebat rány, patřící k drsnému životu v poušti Lút. Práce v oáze ostatně vždy měla svůj odvěký rytmus: pomalý, ale pravidelný. Stejně tak je to s opiem. Kuřák se pohrouží do svých myšlenek a čeká na pocit uvolnění. A tak ubíhá čas od jedné dýmky k druhé.
Samovar na čaj, který při rituálu nesmí chybět, stojí opodál a celá rodina mu slouží. Neúnavně jej plní naftou, vodou a čajovým listím. Druhý z magických fetišů je mankar, železný kotlík. Mankar, neustále přeplněný uhlíky dřevěného uhlí, vždy následuje kuřáky po domě a přilehlých polnostech. „Kdybychom museli utéct,“ připouští hostitel nerozlučný vztah, „mankar vezmeme rozhodně s sebou!“ Slouží k pálení opia a jeho další funkcí je cosi jako přenosná kamínka i starobylá termoska. V horkém popelu vydrží čaj v porcelánové konvici teplý. Kotlík, který má vždy osm stěn, jak žádá číselná magie islámu, se v rodině předává z generace na generaci jako „rodinné stříbro“. Ostatně kované se spoustou drobných ornamentů by tyto mistrovské kousky kovotepců mohly být ozdobou antiku třeba ve Vídni nebo v Paříži.
Konečně bere pan Alikordí do rukou opiovou dýmku. „Tahle dýmka se nenajde jinde než na íránském východě, tady kolem Kermánu a v Balúčestánu.“ Násada, troubel dýmky je nezvykle dlouhá, snad 30 centimetrů. Opium se nevkládá do prohlubně jako tabák, ale k drobné štěrbině, kudy vniká dým do těla dýmky. Báfúr má hlavici z pálené hlíny, říkají jí chak, s troubelí spojenou kroužky ze zlatavé mosazi. Za léta zčernalá a oprýskaná, dědí se dýmka z otce na syna. „Stejně tak řemeslný postup při její výrobě. Už její objednávka je spikleneckým rituálem,“ dozvídám se.
Užívání opia se však v Íránu děje mnoha dalšími způsoby. Třeba kouřením v nejrůznějších typech vodní dýmky, od starobylých mohutných dýmek po plastikové láhve nebo nízké sklenice. Íránští uprchlíci usazení po islámské revoluci na pákistánském pobřeží používají při kouření heroinu tzv. „honění draka“, vdechování výparů drogy na rozžhaveném alobalu. Je to způsob podobný užívání opia, s tím rozdílem, že místo opiové hmoty je zahříván prášek heroinu.

S TERJAGEM JSI PÁNEM SITUACE
Zpod hromad polštářů se vynořuje nevelká hrudka terjagu. Vypadá jako čokoláda nebo homole polévkové přísady z ovčího tuku a koření, jaké jsou vidět na tržištích. Má navlas stejný odstín a mazlavou konzistenci. Pan Alikordí vyrýpne z homole kousek hmoty, který musí připravit do stavu, kdy může být vydán ohni. Ten akt má svá pravidla a posloupnost a pan Alikordí tak činí rozvážně, klidně, s nezbytnou důležitostí a vážností chvíle, sledován očima své ženy, přátel a dětí. „Na kilo surového opia je třeba až dvaceti tisíc makovic, gram je tedy z dvaceti,“ zasvěcuje mě pan Alikordí. Později odhaduji, že za den se kolem mě proměnila v dým šťáva z několika stovek afghánských makovic.
Ale tohle opium není příliš dobré - snad špatně proschlo nebo v sobě má víc tekutin. Pan Alikordí ho už hezkou chvíli žmoulá, ale pořád se lepí na prsty. Zkouší kus přitisknout ke štěrbině, jenže táhne se po dýmce v cárech a pruzích jako nepromíchané těsto. Aniž by řekl slovo, jen z pohledu, který patří ženě, pochopím, že to vzdává. A teď převaluje váleček ona a neskončí, dokud jí hmota nepřestane ulpívat na prstech. Vytvarovanou kuličku dá manželovi. Trvá chvíli, než z ní udělá šedohnědou placku. Teprve tu vloží do prohlubně v keramické hlavě dýmky. Uběhla čtvrthodina, ale v tomto rituálu má vše svůj čas. Nevypadá, že by se někdo nad minutami trápil.
Další čtvrthodinu přijímá dýmka s opiem nad žhavými uhlíky teplo, aby tělo dýmky neochlazovalo opiový dým, až poproudí k labužníkům. Mohsen, přítel mého hostitele, zatím nevydržel. Vyklepe tabák z cigarety, žhavým drátem připaluje špetku opia vlepenou do očka dlouhé jehly a rychle vtahuje dým krátkou rolkou papíru. Ostatní přihlížejí, jak pan Alikordí čistí ohřátou dýmku od včerejších usazenin. Úzká štěrbina v těle dýmky musí mít volný průchod na dobrý tah. Pak z vrstvy popela vyjme dlouhými železnými kleštěmi doutnající uhlík a zamíří s ním k hlavě dýmky. A je to tu - nevzhledná placka prskne a vypustí první sloupec vůně. Připadá mi jako směs škvařené kávy a pryskyřice. A je řada na mně. Ale chce to grif, sám se neobsloužím a stejně jako jeho žena se raději nechám vést hostitelem. Přidržím si dýmku, pan Alikordí mi uhlíkem připaluje. Musím to zvládnout, kouřit je přece mužská disciplína: nejprve foukat do uhlíku, až zčervená, to už prská pálené opium, rychle změnit tah, tzn. nefoukat ven, ale vtáhnout dovnitř.
V očích diváků zahlédnu spokojenost: „Když to s terjagem umíš, jsi pánem nad sebou.“ Posedáváme na koberci v kruhu, spojeni dýmkou vnitřně i fyzicky.

OPIUM MÍSTO VEČEŘE?
„Občas se při své práci zdržím v Kermánu,“ sděluje mi pan Alikordí, zatímco podává dýmku své ženě. Vlastní u Kermánu stavební firmu, v níž zaměstnává asi 30 Afghánců. Obvyklou mzdu 30-40 tisíc rijálů, což je 90-120 dolarů za měsíc, jim vyplácí denně na ruku. Dělají pro něj práci, kterou by Peršan nedělal ani za dvojnásobek.
„Od půlnoci, kdy se vracím, už nevidíš v ulicích nikoho. To zavřou poslední čajovny a všichni se přesunou za vysoké zdi svých domů. Až do rozednění žije město druhý život s opiem,“ vysvětluje, proč se město probouzí tak pozdě. Ve vsi platí beze zbytku totéž. Před devátou ráno jsem po cestách viděl jen děti a pár staříků se stády koz.
Tmavohnědá kulička neváží ani gram. „Za jednu dávku nedám obvykle víc než dolar,“ zamává pan Alikordí bankovkou s portrétem mrtvého ajatolláha. „Tisíc tumanů! Stejně tak tomu bylo loni. Jen jednu chvíli, to když Američani bombardovali pozice Tálibánu, stoupla cena na několikanásobek! Ještě že byly zásoby,“ schová peníze do kapsy a pokračuje: „Hodina s dýmkou má cenu bohaté večeře pro celou rodinu. Kdo není v Íránu při penězích, nemá příliš možností. Buď si pořídit levnou nekvalitní drogu, nebo se dát k pašerákům. Přestat s opiem nepřichází v úvahu.
V roce 2002 po pádu Tálibánu se v Afghánistánu opět rozproudilo pěstování máku pro opium. I když úroda nedosáhla rekordní výše z roku 1999, kdy bylo v zemi „sklizeno“ přes 5 tisíc tun cenné hmoty, zdá se, že je zase všechno při starém. I ceny se uklidnily a vrátily se k obvyklým hodnotám. Drogy jsou v Afghánistánu vlastně jediným výnosným odvětvím ekonomiky.

OPIUM, NEBO SNAD RADĚJI HEROIN?
Báfúr stále koluje mezi sedícími, spojenými teď mocí drogy. Žena si přidržuje dýmku na konci troubele, soustředí se, vlasy má ještě skryté za šátkem s třásněmi. V ruce neustále stonek s květy růže, gole mohammadí, intenzivně vonící květiny proroka Mohameda. Za pár hodin bude jen polehávat, dávno bez šátku, a troubel opiové dýmky jí přidrží dcery.
„Copak vám islám drogy nezakazuje?“ ptám se. „Alláh nemiluje ty, co přehánějí. Ani já nemám rád ty, kteří s opiem přeceňují síly. V tomto domě, v celé vesnici se nikdy nekouřilo víc, než bylo třeba. A podívej se do Teheránu. Heroin, morfin. To je život mladých. Tam nectí tradici ani islám,“ stěžuje si pan Alikordí. „Ale proč asi? Když je tolik zákazů, je jasné, že porušovat budou nakonec všechny. Snad kdyby měli jinou, svobodnou zábavu...“
Mezi mládeží a částí obyvatel velkoměst svou roli opium ztrácí. V módě jsou tvrdé drogy, hlavně heroin. Není těžké najít příčiny. Heroin znamená něco jiného, co v jejich očích patří k nové době stejně jako populární hudba a diskotéky. Opiové seance jsou spíš rodinnou záležitostí dospělých, konanou v rámci jejich světa a pod jejich patronátem, na které se děti podílejí z povinnosti. Přinášejí a chystají ingredience a nářadí potřebné k rituálu a každý den je opět uklízejí. Občas vykouří s otcem dýmku.
Také Alí, osmnáctiletý syn pana Alikordího, který studuje v Teheránu, říká: „Dennodenně kouřit opium? To je něco, s čím bych se nemohl spokojit. Už jen pro ten ztracený čas.“ Jako nejstarší syn (má ještě mladšího bratra) má v rodině výjimečnou pozici. O chod domácnosti se s matkou starají všechny sestry. Jeho hlavním úkolem je studium. Přitom může mít skoro vše, nač si pomyslí: motorku a auto. Další příležitosti k povyražení ale mladí nemají, život plyne bez množství lákadel, asi tak jako u nás za socialismu. „Injekce heroinu je z jiného světa. Je mnohem jednodušší a tam, kam člověk touží, ho přenese mnohem rychleji. Jako by sedl do letadla a vznesl se nad okolní poušť, která je mu náhle těsná, nudná a deprimující. A jaké máte u vás drogy?“ ptá se Alí.
Bohatí Teheránci jezdí v létě do svých přímořských vil na pobřeží Kaspického moře, kde jsou mnohá místa doslova posetá injekčními jehlami. Policie, pročesávající na motocyklech kilometry pláží, nedoporučuje zdržovat se tu po setmění, stejně jako v některých teheránských parcích a chudinských čtvrtích. Zájem o narkotika roste i mezi dívkami a ženami a není výjimkou, že drogy užívají i školní děti. Jako epidemie stoupá v Íránu počet HIV pozitivních.

KDO JSOU PAŠERÁCI DROG?
Odpoledne se v domě pohybuje až dvacet osob. Všechny přitahuje opium. Přijel švagr se švagrovou a další příbuzní. Rozvaleni na polštářích společně rozprávějí, pokuřují, nepřetržitě pojídají pamlsky a znovu meditují s dýmkou. Lenošivá zábava, proložená cykly opiových dávek, pokračuje dlouho do noci.
„Kdo jsou vlastně pašeráci drog?“ ptám se hostitele. „Afghánští uprchlíci, nezaměstnaní, kteří do Záhedánu a dalších pohraničních měst přicházejí z vnitrozemí kvůli penězům, vesničani z blízkosti hranic, kteří spolupracují s gangy kvůli bídě, ale i ze strachu. A pak samozřejmě profesionální gangy s džípy, obrněnými vozidly, kulomety a dalším arzenálem moderních zbraní, pro které jsou drogy obrovský byznys. Obvykle jsou to stejné bandy, co k nám převádějí afghánské chudáky. Než se opium připraví, je to mimořádně riskantní podnik. Když už je před tebou a ty sedíš s dýmkou, už neriskuješ, nemůže se ti prakticky nic stát. Málokdy kvůli opiu vlezou do domu,“ rozkládá pan Alikordí. Nedovedu si představit, jak by si poradil, kdyby teď na dveře zabušila neúprosná komité.
Jen v roce 2002 bylo zatčeno neuvěřitelných 8 tisíc pašeráků a dalších 30 tisíc jejich vesnických pomocníků. Protidrogové jednotky procházejí mezi Záhedánem a Teheránem všechny autobusy a podezřelí jsou na prvním místě Afghánci a pak nenápadní lidé z venkova naverbovaní drogovými gangy. Zatímco drogoví bossové většinou unikají, ti obyčejní plní třeba záhedánské vězení: ze 4 tisíc místních vězňů je přes 80 % těch, kterým se pokus nezdařil. Každý desátý z nich čeká na vykonání nejvyššího trestu. K němu stačí málo. Hrdelní trest je za držení 30 gramů heroinu nebo několika kilogramů opia. Někteří čekají už léta - z neznámých důvodů končí popravou ročně jen 2 % z nich (v celé zemi tak přežívá s nejistým osudem 15 tisíc lidí odsouzených na smrt!).
Objemy zadržených drog tu ročně představují až stovky tun opia, morfinu, heroinu, marihuany a ojediněle dalších drog. Zprávám o úspěších v boji na východní frontě se íránský tisk v posledních letech už nevyhýbá. „Přímo v Kermánu,“ čte mi ze starých novin pan Alikordí, „byl letos zadržen dosud největší kontraband - 650 kilogramů čistého morfinu.“ Oproti tomu, co unikne, je to však zanedbatelné množství. Celá oblast je hlavní tranzitní trasou při dopravě drogy do vnitrozemí a přes Turecko dál na západ. Hlavním uzlem se stal Kermán, kde se sbíhá hned několik užívaných cest. Pravidelné trasy pašeráků, policejní zátahy a občasné vzájemné půtky tak snižují bezpečnost při afghánských hranicích, vlastně v celém Sistánu-Balúčestánu a na hornatém jihovýchodě provincie Kermán. Jedním z řešení, které schválil íránský parlament, má být bariéra z ostnatého drátu v délce 900 kilometrů, vybavená ruským monitorovacím systémem, která by odclonila dosud volnou íránsko-afghánskou hranici.

RÁJ V DÝMU MAKOVÉ ŠŤÁVY
Kolem je noc. Odpočíváme na terase u čaje a šťávy s ovocem. Ve sladkém hustém moku plavou kusy fíků a meruněk. V zahradě pod moruší rozsvítil pan Alikordí petrolejovou lucernu. Kotlík s hromadou popela mezi námi už tolik nežhne, v ještě teplém popelu sedí konvice s čajem, na posledních kouscích uhlíků každou chvíli zadýmá cigareta. Dýmky, teď už dvě, odpočívají opřené o stěnu kotle. Kolik se dnes vykouřilo? Nepočítaně. Možná deset, dvacet, nebo více dávek? Po ztuhlé makové šťávě nezůstává popel, všechna hmota se v podobě dýmu vytratí, zůstane jen libý pocit a příslib dalšího opojení. „Pokud terjag bereš v rozumné míře, ve čtyřicítce ti neuškodí a v padesáti dokonce prospěje,“ zasvěcuje mě do místní tradice pan Alikordí. Slyšel jsem, že terjagí, kuřáka opia, člověk pozná po zkrouceném starém těle a očích bez lesku. Takových postav jsem ale v Kermánu a v jeho okolí neviděl víc než několik. Přesto nepochybuji, že paní domu, která se za soumraku už jen vlekla, takže ji dcery podpíraly, je na opiu závislá.
Ráno je ticho, jen ptáci prozpěvují. Spáči leží vedle dýmek tvrdě, bez hnutí. Zrovna sní svůj opiový sen. Stočím svůj pohled přes zeď. Po dně údolí mezi nánosy štěrku a povlakem bláta neprotéká víc než nazelenalá strouha. A i ta se s nastupujícími vedry zcela vypaří. Skutečně žádný ráj. I když kdo ví? Třebas je tady ve východním Íránu v dýmu makové šťávy...

 Název opium pochází z řeckého óporó - šťáva. Tmavohnědá hmota vzniká ztuhnutím mléčné šťávy vytékající z nezralých makovic kulturní rostliny máku setého (Papaver somniferum). Z pětadvaceti alkaloidů přítomných v opiu jsou nejznámější morfin a kodein. V malém množství alkaloidy opia snižují vnímání bolesti a vyvolávají spánek. Pocity příjemné bezstarostnosti se připisují morfinu.
Mák jako prostředek ke spánku pěstovali už v 5. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii. Později zásobovali celé Středomoří opiem staří Egypťané. Opium se už tehdy kouřilo i požívalo v syrové podobě a existují i důkazy, že bylo součástí starověké medicíny. Používalo se jako lék na úzkost, chronickou únavu, nespavost a dlouhodobou bolest, ale také např. na průjmová onemocnění. V Egyptě nalezené keramické nádoby s úzkými hrdly, kulovitými těly a zdobené šikmými rýhami se nápadně podobají makovicím a zářezům, jaké do nich vyrývají sběrači. Opium podle historických pramenů požívali i vojáci Alexandra Makedonského při úspěšném tažení do Indie. Magický květ snů a zapomnění byl v řeckém panteonu spojován s bohyní noci Nox a bohem snů Morfeem. Opiové výtažky běžně používali antičtí lékaři Hippokrates nebo Galenos jako prostředky proti hadímu uštknutí, ale také proti astmatu a epilepsii. Makovice s množstvím semen byla také symbolem plodnosti. Účinky opia oslavili i ve starém Římě, kde se mák objevoval na mincích.
Ve střední Asii zprvu opium konzumovali jako odvar z makovic, což při cestě afghánským Badachšánem zaznamenal Marco Polo. Využít léčebné účinky naučili tamní obyvatele mongolští nájezdníci. Děti tehdy pro uklidnění dostávaly ke žvýkání opiové kuličky, trochu ztuhlé šťávy za nehtem si kojící matka přikládala k prsu. Peršané na území dnešního Íránu nejdříve opium pojídali, zatímco kouření se považovalo za zavrženíhodné. Společensky únosné se kouření opia stalo teprve začátkem minulého století. Zvyk opium kouřit se rozšířil z Indie, kde opiový monopol měla britská koloniální vláda. Evropa poznala opium v průběhu 18. století a už z té doby pocházejí také jeho první zákazy. Prostředí opiových brlohů popsal v 19. století Oscar Wilde či Charles Dickens. Za nejpůsobivější umělecké dílo věnované opiu je považována Zpověď kuřáka opia Thomase de Quinceyho.

 

Výroba opia
Mák se stává v posledních desetiletích nejvýnosnější plodinou na horských políčkách Afghánistánu a Pákistánu a často také jedinou, které se v nepříznivých podmínkách vůbec daří. Z jednoho hektaru lze získat až 30 kilogramů surové opiové šťávy, na zavlažované půdě i dvojnásobek, což pěstitelům obvykle dodá vyšší výnos než obilí nebo jiná kultura, o niž se na rozdíl od máku musejí mnohem víc starat. Seje se v prosinci, sklízí obvykle počátkem žhavého léta, během června. Když mák dozrává, nařezává se ještě zelená makovice zahnutými noži s několikerým ostřím. Prýštící šťáva má mléčnou barvu. Během několika hodin tuhne a mění přitom barvu. V Íránu se mák řezal obvykle tři dny po sobě a ztuhlá šťáva se vždy ráno sbírala do měděných nádob. Sebraná hmota se rukama dlouho hněte a suší na slunci, až její barva přechází ve špinavě tmavou hněď. Převáží se v zabalených hrudkách různé velikosti, od desítek gramů až po několikakilogramové hroudy. Drobná kulička, kterou z nich vytvaruje spotřebitel, představuje konečný tvar produktu - surové opium.
Skutečně kvalitní opium se ale připravuje poměrně složitým procesem několikerého vaření, které se provádí v drogových laboratořích. Během něj je třeba co nejvíc zamezit přístupu světla. Filtrací se z hmoty odstraňuje pryskyřice a další balastní látky, někdy se též očkuje mikroorganismy. Kvalita opia, které lze v Íránu získat, se různí a podle toho se také liší cena. Jakost opia lze poznat i podle vůně, nejméně kvalitní droga je silně cítit po původní syrové šťávě. Málokdo si připravuje opium sám od sklizně máku po vypracování opiové kuličky. Naprostá většina konzumentů je odkázána na černý trh.

Opium a státní moc v Íránu
Perský výraz pro opium, terjag, pochází z turkických jazyků (v turečtině znamená tereyag máslo, jež svou konzistencí opium docela připomíná). O úloze drogy v perské historii svědčí četné odkazy v bohaté umělecké tvorbě. Kromě veršů oblíbených básníků, které se v zemi deklamují i po tisíci letech, také výjevy ze středověkých knižních miniatur. Na nich vysoce postavení hodnostáři klimbají u vysokých dýmek v náruči drahocenných koberců. Šíitská odnož islámu užívání opia tolerovala, což jinde v islámském světě bylo nemyslitelné. Přestože v obecném povědomí je pěstování máku spojováno hlavně s Afghánistánem nebo Pákistánem, ještě v polovině 50. let 20. století Írán pěstoval nejvíce opia ve Zlatém půlměsíci (Afghánistán, Pákistán, Írán). Opium z Íránu bývalo považováno za nejkvalitnější, ale také za nejsilnější, obsahovalo nejvyšší podíl morfinu. Některé perské provincie navíc dodávaly opiu osobitou, zvlášť ceněnou a vyhledávanou příchuť. Z úrody se ho vyrobily tisíce tun, tolik, co dnes opouští Afghánistán, a část opia se vyvážela mj. i do zemí známého Zlatého trojúhelníku (Thajsko, Laos, Barma), jednoho ze současných center pěstování máku. Po ropě a kobercích bylo v té době opium třetí nejdůležitější íránskou exportní komoditou. Oficiálně podléhalo státnímu monopolu, který vyvážel několik stovek tun i pro světový farmaceutický průmysl. Mnohem větší objem ovšem spotřebovali domácí uživatelé. Nyní se mák pod zákazem prakticky nepěstuje a téměř celá domácí spotřeba opia pochází v Afghánistánu.
Po uvalení embarga na pěstování a konzumaci, k němuž přistoupil šáh Rezá Pahlaví, uspokojila konzumenty náhle vzrostlá produkce v okolních zemích, zatímco íránský stát přišel o příjmy z exportu. Výsledkem byla opětovná legalizace pěstování máku, ovšem na přísně kontrolované výměře. Legalizováni byli i narkomani. Ti si mohli koupit průkaz kuřáka opia, na který v lékárnách kupovali drahé opium. Všechna tato opatření ale nelegální konzumaci drog nevymýtila, naopak s rostoucí zahraniční produkcí stoupal počet jak legálních, tak ilegálních narkomanů.
Po islámské revoluci se v duchu náboženských požadavků stalo opium zcela nežádoucím. Islámský zákon, tzv. Haddúdův dodatek, znamenal v r. 1979 uzavření íránských prodejen opia. Paradoxně to přispělo k zaplavení země heroinem. Producenti v Afghánistánu a Pákistánu se rychle přeorientovali na masovou produkci heroinu, který začal směřovat nejen do Íránu, ale i dál do Evropy. Doménou konzumentů tvrdé drogy heroinu je ovšem Teherán a velká města, tradiční venkovští uživatelé opia ji většinou vůbec neznají.
Přestože plných 85 % poptávky po opiu saturuje Írán z afghánských zdrojů, vlastní produkce opia také není zanedbatelná. Na maková pole na rozdíl od kuliček opia však návštěvník s jistotou nenarazí. Pěstování máku, a to ani pro zásobování farmaceutických firem, není v zemi legální, na rozdíl např. od Turecka, kde nicméně podléhá přísné státní kontrole. I když soukromé kouření opia státní moc spíš toleruje, rozhodně takto nepohlíží na jeho produkci. Podle mezinárodních odhadů přicházelo na trh z dobře utajených domácích políček v průběhu 80. let asi 200-400 tun íránského opia. Vzhledem ke zvyšujícím se represím a také zlepšenému monitorování např. z helikoptér, které začaly úřady uplatňovat v průběhu 90. let, je ale třeba tyto odhady pro současnost podstatně snížit.
duben 2004

 


Historie opia
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group