ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ČESKÁ FILHARMONIE NA CESTÁCH

Česká filharmonie, která se v roce 1896 zrodila „ku povznesení hudebního umění v Praze“ a její první koncert dirigoval Antonín Dvořák, začíná v polovině letošního srpna již 109. koncertní sezonu. Na osmdesát dnů během ní stráví na zahraničních vystoupeních. Bude hrát na slavném londýnském festivalu Proms, se svým šéfdirigentem Zdeňkem Mácalem podnikne turné po sedmi městech Španělska. V Japonsku vystoupí na tradičním festivalu velké rozhlasové a televizní společnosti NHK a na výroční akci s názvem Festival české hudby. Koncert pořádaný 17. listopadu bude z Tokia přenášet i Česká televize. Pak ji čeká hostování na Taiwanu a několik krátkých cest po středoevropském regionu - Maďarsku, Slovensku, Rakousku a Německu.
Pozvánky na koncerty v zahraničí i v dobách jisté krize na globálním trhu s vážnou hudbou potvrzují, že dokáže obstát v umělecké konkurenci. Ostatně turné pro ni mají také nezanedbatelný finanční přínos. Na zahraničních zájezdech orchestr vydělá až dvacet procent svých disponibilních prostředků. Ne vždy to byl ovšem výdělečný podnik, zato pestrost nepostrádaly cesty nikdy...


SMĚR PACIFIK
Čtyřmotorový Argonaut britské letecké společnosti Oversees TAAC, který 12. září 1959 startoval z ruzyňského letiště v Praze, nepatřil už tou dobou k výdobytkům letecké techniky. Náklad ovšem nesl znamenitý. Dvaašedesát hudebníků, hráčů České filharmonie. Mířili do míst velmi exotických. Špičkový tuzemský orchestr, či přesněji jeho část (neboť další hudebníci, dirigenti a sólisté se za nimi vydali o půldruhého dne později modernějším nizozemským Super Constellation), se tím startem pustil do podniku, který z mnoha důvodů lze nazvat jedinečným.
Filharmonie jako celek poprvé zamířila mimo hranice Evropy. Překročila přitom 165 poledníků a ve třech měsících a čtyřech dnech provedla pětapadesát veřejných koncertů a jedno vystoupení televizní. Hrála na Novém Zélandu, v Austrálii, Japonsku, Číně, Indii a tehdejším Sovětském svazu.
Než ale pasažéři Argonautu mohli vystoupit v novozélandském Aucklandu, kde celé legendární turné začínalo, seznámili se při mezipřistáních s Římem, Damaškem, Bombají, Rangúnem, Singapurem a Darwinem. Ani putování k dalším koncertním místům nebylo vždy přímočaré. Z Japonska se například nedalo letět rovnou do Číny, protože obě země neměly v té době upraveny mezistátní vztahy. Spravila to zastávka v Hongkongu, kde filharmonici přesedli na vlak.

V BOXERSKÉM RINGU
Podmínky, ve kterých Česká filharmonie při turné roku 1959 hrála, byly velmi proměnlivé. Pamětník zájezdu, někdejší tajemník Pražského jara a hudební publicista Vilém Pospíšil ve svých cestovních zápiscích vzpomíná, jak se v Sydney koncertovalo v hale stadionu, která jinak sloužila jako boxerský ring. V Kalkatě a Bombaji hrála ČF v místních biografech.
Často improvizované poměry však vyvažoval nesmírný zájem publika a médií. Aucklandský tisk věnoval koncertům České filharmonie stejnou pozornost jako právě probíhajícímu rugbyovému utkání mezi Novým Zélandem a Anglií.
V Melbourne posluchači několikrát vykoupili vstupenky do oficiálního koncertního sálu o 2753 místech, ale shromáždili se i v počtu 35 tisíc v přírodním amfiteátru Myer Music Bowl, který byl jen zčásti krytý. „V den tohoto koncertu bylo však velmi větrno a chladno, a tak vedení České filharmonie nejprve koncert odřeklo,“ vzpomíná Vilém Pospíšil. Australané však trvali na tom, aby se filharmonici přesvědčili přímo na místě, jak situace vypadá. „Když jsme viděli už dopoledne (koncert byl až odpoledne) snad dvacetitisícový dav shromážděný v kryté prostoře a na trávníku, který se neustále rozrůstal, nebylo vyhnutí a koncert se uskutečnil, i když s ohledem na silný vítr s poněkud pozměněným programem.“

UVOLNĚNÍ
Cesta třemi světadíly ovšem nespadla České filharmonii jen tak z nebe. Od poloviny padesátých let začal orchestr vyjíždět do světa poměrně pravidelně. Studená válka poněkud polevila a českým hudebníkům se opět otevíraly hranice. Nejen dalších zemí sovětského bloku, ale i Spolkové republiky Německo, Velké Británie, Rakouska či Belgie. V Bruselu například filharmonie vystupovala v červnu 1958 na proslulé světové výstavě Expo. Naplňovala se tak idea šéfdirigenta Karla Ančerla, který si uvědomoval, že konfrontace se světovým prostředím je pro Českou filharmonii životně nezbytná.
Mimo Evropu ovšem prozatím šířili dobré jméno české interpretační školy jen jednotliví hráči či malá uskupení, i když mnozí byli jemnými i těsnějšími pouty spojeni se značkou ČF. Janáčkovo kvarteto zamířilo do Spojených států, Sukovo kvarteto do Afriky, Josef Suk a někteří další sólisté na Dálný východ. V Austrálii uvedlo v naprostý úžas kritiky i posluchače Dechové kvarteto českých filharmoniků.

BOHEMIAN ORCHESTRA
Zájezdy do zahraničí prolínají prakticky celou historií České filharmonie. Zprvu ovšem byly spíše prostředkem existenčního zápasu orchestru. Teprve po vzniku samostatné republiky vyjížděla filharmonie víc také za uměleckými výboji.
Z dnešního hlediska lze za první turné v cizině považovat zájezdy z přelomu let 1901 a 1902 po teritoriu habsburské monarchie. Filharmonie nejprve zamířila do Vídně, kde 17. prosince 1901 koncertovala pod taktovkou Oskara Nedbala, v lednu 1902 pak na Balkán - do Záhřebu, Lublaně a Rijeky. Vídeňský koncert byl úspěchem, ale jihoslovanské turné ještě víc vyprázdnilo pokladnu.
Další naděje orchestr vložil do cesty přes kanál La Manche. Od 15. května do 18. června 1902 uskutečnil v Británii za velkého zájmu publika devět koncertů. Lákadlem zajisté byl anglickému publiku známý houslista Jan Kubelík, který vlastně orchestr, nacházející se na pokraji finančního kolapsu, k hostování pozval. Česká filharmonie, redukovaná na padesát hráčů, se však nepředstavila pod svým pravým jménem. Jak poznamenává znalec česko-anglických hudebních vztahů Graham Melville-Mason, „manažéři tohoto turné si mysleli, že obecenstvo nebude vědět, odkud orchestr pochází“. A tak byla filharmonie ohlašována jako The Bohemian Orchestra from Prague, či dokonce jako The Kubelík Bohemian Orchestra.
Dirigent Oskar Nedbal mohl být také spokojen. V jeho dopise Josefu Boleškovi 29. května 1902 mimo jiné můžeme číst: „Úspěch u obecenstva zcela mimořádný... Kritika byla po prvním koncertu velmi příznivá... Je to první případ, že se v Londýně usadil na delší dobu nějaký orchestr z kontinentu. Hlavně prý zuří Londýnská filharmonie...“

CENA ZPÁTEČNÍ JÍZDENKY
Cestami za chlebem, řečeno s někdejším dramaturgem a jedním z historiků České filharmonie Vladimírem Šeflem, se staly zájezdy (co do délky a charakteru pobytu by bylo přesnější označení stagiony) do ruského lázeňského střediska Pavlovsk v roce 1904 a do Švýcarské doliny u Varšavy v roce 1905. Zatímco v prvním případě odehrál orchestr celkem 143 koncerty, ve druhém 134.
Valná část pavlovských koncertů byla volně přístupná, bez vstupného, režie se hradila zvýšenou cenou zpáteční jízdenky na vlak do Petrohradu. Filharmonie se dočkala příznivého přijetí. „Ovšem hmotný výsledek kulhal a ani benefiční koncerty se vstupným, jimiž hodlal orchestr krýt náklady cest, nesplnily naděje, které se do nich vkládaly,“ říká muzikolog Václav Holzknecht ve své knize o České filharmonii. Schodek nakonec činil 7839 korun. „Ale přes všechna manka znamenala ruská cesta velkou zkušenost,“ dodává Holzknecht.
TALICH NA ABBEY ROAD
Meziválečná éra, spojená hlavně se jménem dirigenta Václava Talicha, vnesla do koncertních turné jistý řád a dodala jim charakter skutečných uměleckých výbojů. „První podnikl Talich už v roce 1922 do Itálie a Vídně,“ připomíná v publikaci ke stému výročí České filharmonie Karel Mlejnek, „ve dvacátých letech zopakoval ještě jednou zájezd do Itálie (1926) a připojil k němu i koncerty v Záhřebu a Lublani. Třicátá léta registrují znovu zájezd do Itálie (1931) se zastávkami v Bělehradě, Záhřebu a Budapešti, pak následuje návštěva Vídně (1932), Londýna, Bruselu a Paříže (1935).“
Zejména turné třicátých let měla velký význam pro mezinárodní renomé orchestru. Rostoucí prestiž ovšem nijak neovlivnila zlozvyk zahraničních pořadatelů, ale i kritiků dávat České filharmonii jiné než oficiální názvy. Příkladem mohou být opět zájezdy do Británie. V roce 1935 tu pod taktovkou Václava Talicha (a se sólistkou Jarmilou Novotnou) ČF vystupovala jako Prague Philharmonic Orchestra. Nic na tom nezměnily ani dva rozhlasové přenosy z Queen’s Hall na vlnách BBC a úspěšná nahrávka děl Antonína Dvořáka (obou řad Slovanských tanců, Karnevalu a Symfonie G dur), kterou Talich pořídil ve studiích na Abbey Road pro značku His Master’s Voice. Také o dva roky později byla ČF (dirigovaná během sedmnácti koncertů po Anglii a Skotsku Rafaelem Kubelíkem) v nadšeném britském tisku označována jako Prague Philharmonic. A v roce 1938? The National Orchestra of Czechoslovakia či Prague Symphony Orchestra. Na pravé jméno přišli České filharmonii v Británii až roku 1956.
Václav Talich stál u dirigentského pultu i při zahraničních koncertech, jež byly pro něho osobně i pro celou Českou filharmonii deprimující. Na Goebbelsův příkaz hrál orchestr v roce 1941 v Berlíně a Drážďanech. „Program nebyl z německé strany stanoven,“ konstatuje historik filharmonického dění Karel Mlejnek, „a tak Talich prosadil odvážný dramaturgický plán: hrál se Beethovenův Egmont, glorifikace odboje proti násilí, a celá Má vlast.“ Na území protektorátu se v té době ze Smetanova cyklu směla hrát jen první polovina. „Tím, že byl program akceptován nejvyšší garniturou nacistické byrokracie, padly i doma překážky provozování celé Mé vlasti,“ připomíná Mlejnek.

JAPONSKÉ POUTO
Základními kameny současné zahraniční strategie České filharmonie jsou pravidelné zaoceánské zájezdy do Japonska a Spojených států. Pouto orchestru s asijskou velmocí je ovšem neopakovatelné. Už při prvním zájezdu v roce 1959 se japonské publikum ukázalo být nadšeným a vstřícným konzumentem vážné hudby. Stejně se chovalo během všech dalších turné, kterých bylo celkem sedmnáct. Česká filharmonie během nich odehrála v různých japonských městech 288 koncertů.
Dějištěm zatím posledních vystoupení z konce loňského roku, jež byla japonskou premiérou Zdeňka Mácala v roli šéfdirigenta České filharmonie, se staly koncertní haly, o jakých se nám v Evropě ani nesní. „Pochopitelně, jsou relativně nové, stavěné s velkou znalostí zákonů akustiky, potřeb uměleckého provozu i se zjevnou ochotou investovat nemalé prostředky do jejich vybavení,“ říká Daniel Sobotka, poradce generálního ředitele České filharmonie. „Číslem jedna je tokijská Suntory Hall. Byla stavěna s ambicí akusticky nejlepšího sálu na světě. Je až neuvěřitelné, kolik nového z uváděných skladeb se vám při zdejším poslechu otevře.“ Podobně unikátní je poslech i v nové hale v Sapporu. „Čím výše stoupáte hledištěm, tím dokonalejší, silnější a barevnější je zvuk. V horních patrech se mu nevyrovnají ani špičková hi-fi zařízení,“ doplňuje člen orchestru, houslista Jiří Ševčík.
Mnozí hráči České filharmonie do Japonska přijíždějí častěji než v rámci orchestrálních turné. Účinkují tu v různých komorních formacích, mají tu pedagogické závazky. „Vliv české hudby na Japonsko je mnohem hlubší a zásadnější, než se může zdát,“ říká Daniel Sobotka. A snad je v tomto směru symbolické, že prvním cizincem, který prolomil výlučně národní charakter České filharmonie, je houslistka Tomako Suzuki, původem z Japonska. Studovala ovšem v Praze, což její technice dodává na „českosti“.

NA DRUHOU STRANU ATLANTIKU
Do Spojených států měla Česká filharmonie namířeno už počátkem dvacátého století. Letáky z jara 1902 uváděly, že ještě toho roku se orchestr - po koncertování v uherských městech a na Balkáně, po turné na Halič a do Ruska - odebere z Anglie do Ameriky, kde se zdrží až do Vánoc. Grandiózní plán tehdejšího, poněkud bohémského šéfa ČF Ludvíka Vítězslava Čelanského však zůstal jen plánem. Filharmonie do USA a Kanady zamířila poprvé až roku 1965. Koncerty, mimo jiné v Bostonu a New Yorku, měly velmi příznivé recenze.
Velkolepou pověst si za oceánem udržela i během dalších turné. Například počátkem roku 2003 psal kritik John von Rhein v listu Chicago Tribune: „České filharmonii se podařilo zachovat příznačné tónové charakteristiky v době, kdy většina ansámblů ze střední Evropy ty své ztratila. Orchestr hrál s mohutným, jasným a čistým zvukem, který byl plný hrdosti a oddanosti.“ A letos v březnu - při desátém turné ČF do Spojených států - psal podobně nadšeně miamský kritik Lawrence A. Johnson: „Zvěsti, že orchestr poněkud ztratil na svém lesku..., se nepotvrdily. Česká filharmonie se pyšnila kultivovaným evropským zvukem, s dominantními hřejivými smyčci, brilantními plechy i nenapodobitelnými dřevěnými dechovými nástoji.“

DRAHÝ ŠPÁS
Připravit zájezd symfonického orchestru, který čítá kolem sto dvaceti hudebníků, není pochopitelně snadné. Na jedné straně je tu komplikovaná organizační stránka věci, na druhé pak dramaturgie, jež musí sladit představy orchestru s představami zahraničních pořadatelů. Důležitou roli v přípravě hraje čas. „Rádi bychom zájezdy smlouvali v horizontu tří čtyř let,“ říká manažerka České filharmonie Eva Sedláková. „Nedaří se to ovšem kvůli partnerům ve světě. Zatímco v Rudolfinu dnes plánujeme sezonu 2006-2007, se zahraničními pořadateli horko těžko sjednáváme koncerty sezony.“ To pochopitelně zase komplikuje činnost tuzemského koncertního oddělení. „Zkušenosti nám říkají, že realita se od plánovaného záměru nakonec může lišit o týden, ale třeba i o měsíc,“ objasňuje Sedláková.
Koncerty se ponejvíc sjednávají s agenturami. Jen výjimečně spolupracuje filharmonie přímo s lokálními pořadateli, kteří mohou zajistit vystoupení pouze na jednom místě. „Takovou výjimkou je Bad Kissingen na severu Bavorska, kam filharmonie jezdí už mnoho let,“ říká Sedláková. „Daleko výhodnější je mít v dané zemi svého agenta, který je zainteresován na tom, smluvit víc koncertů na více místech,“ dodává.
Konkurence na současném trhu s produkcemi vážné hudby je obrovská. Navíc, ve světě je patrný nedostatek peněz na velké koncerty. A mezi ty vystoupení symfonických těles bezesporu patří. „Je to dnes drahý špás pozvat si početný orchestr,“ vysvětluje Eva Sedláková. Pořadatel musí hradit veškeré náklady na ubytování a dopravu, honoráře i diety pro orchestr i dirigenty. A to jsou v souhrnu obrovské částky.
„Světové orchestry často vyjíždějí s finanční podporou ze soukromých zdrojů. Možná až se ekonomické poměry v České republice stabilizují, také dospějeme k podobné situaci,“ říká manažerka orchestru. Do té doby ale mnohá teritoria zůstanou pro Českou filharmonii možná zatím nedostižná.

 

DESET DNŮ
NAVÍC
Působení hráčů na zahraničních koncertech České filharmonie určuje závazný zájezdový řád, ale také vyjednávání s odbory. „Podle kolektivní smlouvy bychom neměli v průběhu jedné sezony, tedy od poloviny srpna do konce června, trávit na cestách víc než sedmdesát dnů,“ uvádí Eva Sedláková. Skutečnost je v průměru o deset dnů delší. A to už musejí projednat a schválit odborové organizace, které ve filharmonii pracují.
Zájezdový řád je v mnoha ohledech velmi striktní. Například zajišťuje, že v zahraničí bude mít každý hráč k dispozici jednolůžkový hotelový pokoj. Určuje, po kolika koncertních dnech musí přijít den odpočinku, ten ovšem navíc nesmí být dnem cestovním. Určuje, že při zaoceánských zájezdech musí být jeden den vyhrazen aklimatizaci atd.
Není divu, přílišný stres by ovlivnil výkon orchestru. A ten musí být bezchybný. Přesto se, zejména u delších turné, logicky dostavuje kritický moment. „Většinou je to na přelomu druhého a třetího týdne,“ prozrazuje ze své vlastní zkušenosti houslista Jiří Ševčík.

 

ČTYŘI A PŮL TUNY
Každý účasník zájezdu dostává už před cestou velmi podrobný itinerář s daty koncertů, zkoušek či transportů, s údaji o reperotoáru, s adresami hotelů i koncertních sálů. Pamatováno je prakticky na vše, co může muzikanty na turné potkat.
Nástroje a koncertní fraky cestují většinou samostatně, uloženy ve speciálních bednách. „Po Evropě se dopravují výhradně kamiony. Je to levnější, bezpečnější, jednodušší i rychlejší,“ říká tajemník orchestru Bohumil Antony. Cestuje-li filharmonie za oceán, odvážejí se nástroje z Rudolfina na některé z evropských nákladních letišť. „Při posledním návratu z Japonska přistávaly nástroje například v belgickém Lutychu,“ říká Antony. Jindy jsou transportovány do Frankfurtu, Amsterodamu, Kolína nad Rýnem.
„Čtyřicet pět kubíků, čtyři a půl tuny,“ odpovídá Bohumil Antony bez rozmýšlení na otázku o objemu nákladu, který s sebou Česká filharmonie do světa vozí. „Cestu od cesty se to pochopitelně maličko liší,“ dodává. „Na některé koncerty nejsou určité nástroje potřeba, záleží na repertoáru. Na letošní zájezd do Spojených států se například nevezly harfy.“
Velké množství zavazadel s sebou pochopitelně přináší i větší problémy. Stejně jako jiným cestovatelům, i filharmonikům se občas zatoulají kufry. „Při jedné americké cestě například přijelo téměř padesát kufrů o den později. Jeden se dokonce objevil po necelém týdnu, během kterého letěl přes oceán třikrát,“ líčí Antony.
Nebezpečí ovšem hrozí i nástrojům. V transportních bednách jsou sice zajištěny popruhy a molitanem, ochrana však není stoprocentní.
Navíc, instrumenty jsou citlivé na výkyvy teplot. Přepravní prostory kamionů či letadel bývají z tohoto důvodu klimatizované. Ovšem může nastat situace podobná té, ke které došlo na letišti v portorickém San Juanu. „Z letadla putovaly nástroje do celního prostoru,“ líčí Bohumil Antony. „Tím však byl jen pouhý přístřešek, do kterého doslova pralo slunce. V takovém vedru se na nástrojích začaly rozpouštět laky, jeden nástroj se vedrem rozlepil. A aby toho nebylo málo, celní odbavení se zpozdilo a koncert se musel o hodinu posunout.“ Podobných příhod však naštěstí v novodobé historii České filharmonie příliš není.

 

 


„HUDBA DOKÁŽE NALADIT na byznys,“
říká generální ředitel České filharmonie Václav Riedlbauch

 

Co přinášejí zahraniční zájezdy ČF společnosti?
Cesty České filharmonie do ciziny sledují několik cílů. Tím prvním je úloha reprezentační. Chápeme ji velice vážně, víme dobře, jak dokáže hudba „naladit“ posluchače příznivě i pro širší pojímání úrovně našeho národa, státu. Mnohokrát jsme se přesvědčili, že to byl právě dotyk s výkonem našeho orchestru, jenž významně ovlivnil byznysmena nebo politika při posuzování jeho konání vůči České republice, o které - nedělejme si vůbec iluze - řada lidí příliš neví. Mluvím teď hlavně o zemích mimoevropských, platí to ovšem velice často i o Evropě. Pokud dotyčný nebyl u nás alespoň jako turista, ani neví, kde nás má hledat na mapě, ale jména jako Dvořák, Janáček, Česká filharmonie, sem tam nějaký dirigent nebo zpěvák - to jsou pro něho pojmy. Je dobře, umí-li kdokoliv z našich podnikatelů nebo politiků využívat pobytu České filharmonie v teritoriu, o něž má sám zájem, a v souvislosti s vystoupením orchestru jednat se svými partnery i neformálněji, během koncertu či po jeho skončení. Mnozí z nich už přišli na to, že jim společný hudební zážitek s nimi usnadňuje kontakt.
Co přinášejí zahraniční zájezdy ČF orchestru?
Podstatnou úlohu sehrávají zahraniční koncertní turné v konkurenčním porovnávání kvality světových orchestrů, to znamená ve stabilizaci místa na hudebním trhu. Se všemi dopady, jež to přináší, samozřejmě včetně toho, kdo z hostujících umělců chce s vámi spolupracovat.
To, co říkám, je činnost permanentní, není možné myslet si, že postavení tělesa, jakým je Česká filharmonie, je dáno nadlouho nebo dokonce jednou provždy. Naopak, dennodenně musíte obhajovat svou pozici. Je to něco, co dobře znají třeba tenisté, s jejich věčným pohybem na světovém žebříčku, který ovšem podstatně ovlivňuje i cenu každého hráče, jeho zvaní na prestižní turnaje atd. U nás to nejsou turnaje, ale například nejvýznamnější hudební festivaly nebo přední koncertní domy.
Činnost orchestru v zahraničí přináší České filharmonii jako instituci i nemalý užitek finanční, bez něhož by nebylo možno v plném rozsahu zabezpečit koncertní a výstavní činnost v Praze v Rudolfinu a starat se dobře o tuto svěřenou památkovou budovu. Finanční přínos je proměnlivý, záleží na počtu vystoupení, ale také na teritoriu, kde se hraje, na jeho ekonomické síle, nebo třeba i na tom, jak se hýbou měnové kurzy. V posledních letech se podařilo České filharmonii dosáhnout zhruba od patnácti do dvaceti procent krytí svého ročního rozpočtu ze zahraničních zdrojů.
Co přinášejí zahraniční zájezdy ČF vám osobně?
Snažím se využívat cest orchestru především k dalším důležitým jednáním. Nebývá to tudíž žádná velká turistika, nepočítám-li hodiny strávené sezením v autobusech či vlacích při místní přepravě, kdy přece jen člověk něco zahlédne v relativním klidu a pohodlí.
Je dobré, že mohu při turné zblízka vidět své kolegy v orchestru při práci v nejrůznějších situacích. Jak známo, hudební dílo se proměňuje ve svém výsledku a účinku nejen v rukou interpreta, podstatné je též prostředí, v němž zaznívá. A taková permanentní změna prostoru při téměř každodenním přesunu znamená schopnost bleskurychle se adaptovat a využít nabídky, již nový sál přináší. Jsou koncertní síně, kam se orchestr rád vrací, kam se všichni předem těší. To platí například o akusticky vynikajících japonských sálech.
Obdivuji disciplínu a vzájemnou ohleduplnost členů orchestru, nezbytnou při takové námaze, jakou koncertní cesty více než stohlavého tělesa vždy představují. Objevuji, kolik rozličných koníčků mají, jak nečekaně erudovaní fandové různých oborů se mezi nimi najdou, od počítačových expertů a programátorů po lingvistické šílence či specialisty na historii nebo třeba sociální psychologii. ptal se IVAN MATĚJKA

 

Česká filharmonie
Symfonický orchestr se zrodil jako spolek „ku povznesení hudebního umění v Praze“ a současně jako penzijní spolek z hráčů Národního divadla v roce 1894. První koncert, ze svých vlastních skladeb, dirigoval Antonín Dvořák 4. ledna 1896.
V roce 1901 se ČF stala samostatným hudebním tělesem. Byla prvním profesionálním orchestrem, který u nás nebyl závislý na divadelní produkci, a postupně se propracovala k pozici „prvního“ orchestru republiky.
Během své víc než stoleté historie sehrála filharmonie klíčovou úlohu při zvyšování úrovně českého hudebního života, ovlivnila vznik a vývoj dalších tuzemských těles. Nevyhnuly se jí ovšem ani krize - finanční, umělecké, personální...
Na postu šéfdirigenta se postupně střídali Ludvík Vítězslav Čelanský (1901-1902, 1918-1919), Wilhelm Zemánek (1902-1918), Václav Talich (1919-1941), Rafael Kubelík (1941-1948), Karel Ančerl (1950-1968), Václav Neumann (1968-1989), Jiří Bělohlávek (1990-1992), Gerd Albrecht (1992-1996), Vladimír Aškenazy (1997-2003). Loňského roku se šéfovské taktovky ujal Zdeněk Mácal.
Aktuální informace o ČF a jejím programu nabízí internetová adresa www.ceskafilharmonie.cz.

 

Rudolfinum
Sídlem České filharmonie je pražské Rudolfinum, kde se roku 1896 odehrál i její první koncert. Samotná neorenesanční budova architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze, která se zrodila ze soutěže České spořitelny o stavbu spojující koncertní síň i výstavní sály, začala svému účelu sloužit v roce 1885. Název tohoto „domu umělců“ měl být poctou korunnímu princi Rudolfu Habsburskému. V roce 1918 bylo rozhodnuto, že zde bude sídlit Parlament Československé republiky. Koncertním účelům, a jmenovitě pak České filharmonii, začalo Rudolfinum sloužit opět ve čtyřicátých letech.
Rekonstrukce z počátku 90. let vrátila budově původní podobu. Společně s orchestrem České filharmonie tu působí i Galerie Rudolfinum, která je organizační součástí ČF.
červenec - srpen 2004

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group