ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KOLOBĚH ODPADU

Odpad v Indii živí statisíce lidí a zvířat
Napsal a vyfotografoval Filip Pospíšil, ilustrace dalibor nesnídal

 

Krávy, které v indických ulicích žerou přímo z kontejnerů na ulici odpad, nikomu příliš nevadí. Stejně tak i bezprizorní psi, kozy a prasata, kteří se tu také přiživují. Nanejvýš je někdo šetrně odežene. Lidé, kteří se zajímají o odpadky jako o zdroj potravy, se setkávají často s menšími ohledy.

 

Indie zažívá v posledních desetiletích prudký příliv lidí do velkých měst a s jejich počtem nabobtnává i množství odpadu. Podle některých posledních dostupných údajů se v polovině devadesátých let vyprodukovalo ve dvaceti třech největších indických městech denně na 37,7 tisíc tun odpadu. Tradiční způsoby zpracování proto přestaly stačit. Navíc se podstatně změnilo také složení. Prastará metoda recyklace založená na tom, že většinu odpadků sežerou zvířata, dnes selhává. Bez pomoci rag-pickers (sběračů surovin) by se města utopila ve vlastní špíně.
Odpadkové koše v Indii na ulici většinou nejsou. Drobné odpadky jako igelitové pytlíky, obaly či jiné chodci a řidiči pohazují většinou jen tak. První větší „zlatý důl“ pro sběrače tedy představují až velké kontejnery na domovní odpad na rozích ulic, který svážejí městští popeláři na skládku. Zatímco zvířata vyberou vyhozené ovoce, zeleninu i fekálie, sběrače více zajímá papír, plastové a skleněné láhve, hadry, železo a další suroviny. Ty pak prodávají překupníkům. Když vědci provedli v pěti asijských městech průzkum, vyšlo jim, že bombajští sběrači jsou tím nejprimitivnějším způsobem schopni recyklovat devět až patnáct procent pevného městského odpadu. Do řetězu recyklace o dpadu je však zapojeno daleko více lidí než jen rag-pickers a odhaduje se, že na různých úrovních je to každý stý obyvatel hlavního města.
Nejhůře jsou na tom ale právě sběrači. Většinou jde o mladé lidi, spíše ještě děti, které vstávají zhruba ve čtyři ráno. S pytlem přes rameno obcházejí svůj rajon, aby pozdě odpoledne mohly nasbíraný plast, papír a kov prodat překupníkovi. Suroviny musejí být suché a čisté, čehož lze samozřejmě dosáhnout jen velmi těžko. Odpad třídí sám sběrač, případně může najít některé městské zákoutí, kde přežívají takzvaní třídiči odpadu. Nejchudší z nejchudších pak odpadky přeberou a mnohdy je omyjou ve vodě z nelegálně napíchnutého vodovodu. Sběrač odpadu si touto dělbou práce může ušetřit mnohé řezné rány nebo jiné zdravotní komplikace.
Jenže právě přebírání odpadu je trnem v oku mnohým majitelům domů i obyvatelům žijícím poblíž. Stěžují si, že sběrači nebo třídiči dělají nepořádek, a občas je i fyzicky napadají. Někdy se k nim přidá také policie.
V poslední době se proto sběrači surovin snaží o společný odpor, jako například začátkem listopadu 2004 v Dillí. Na demonstraci, kterou tu uspořádali, požadovali větší uznání a méně šikanování. Před památníkem Brány Indie žádali, aby jim úřady vydaly zvláštní kartičky s oprávněním přebírat smetí, které by je chránily před obtěžováním policií.

 

Každý stý obyvatel
Současná Bombaj má podle odhadů mezi deseti až osmnácti miliony obyvatel. Každý den tato masa lidí vyprodukuje přes osm tisíc tun odpadu a městská agentura zaměstnává více než dvacet pět tisíc lidí na jeho svoz na skládky. Po celou cestu, od kontejnerů až na samotnou skládku, pak odpad doprovází armáda lidí, pro které je jediným zdrojem obživy. Část z nich pak na skládkách často přímo i bydlí.
Počet takzvaných scrap collectors neboli rag-pickers úřady v Bombaji odhadovaly před třemi lety na padesát tisíc. Dnes je jich mnohem více a velká část z nich přichází do města z chudých nebo suchem zasažených vesnických oblastí států Maháráštra, Karnátaka, případně Tamilnádu. Téměř všichni jsou dalité, nedotknutelní, nejnižší příslušníci indického kastovního systému, oficiálně zrušeného před více než padesáti lety.
O suroviny ze smetí však musejí sběrači soutěžit ještě s tzv. kaballiwally, kteří obcházejí přímo domácnosti a vykupují za malé částky staré noviny, láhve a plechovky. Majitelé domů jsou jim nakloněni mnohem více než sběračům, protože nedělají kolem nepořádek.

 

Téměř jako odbory
Na okraji čtyřmilionového města Púna ve státě Maháráštra, asi sto šedesát kilometrů od Bombaje, se rtuť teploměru ve stínu často vyšplhá na 35 stupňů. U malé hinduistické svatyně na vrcholku skládky sice fouká lehký větřík, ale občas se stočí nesprávným směrem a přinese pach skládky rozkládající se okolo. Nedá se tam vydržet.
Každých několik minut přijede žlutý nákladní automobil městských služeb a přiveze novou hromadu odpadků. I tady čeká skupina sběračů. Mají už dopředu nejen přesně rozdělené území, ale i suroviny, na které se specializují. Brání se tak zbytečným sporům, které v minulosti často končily i krví.
Sběrači se v sandálech, často i úplně bosí brodí ve vysypané mase a probírají se v ní rukama, sporadicky chráněnýma alespoň potrhanými rukavicemi. Převažují ženy a děti. Ve skupině pracující u nákladního automobilu jsou však především muži. Ne že by zde byla práce o něco náročnější, ale je pravděpodobně považována za lukrativnější.
Podél příjezdové cesty se roztříděný odpad vrší na hromadách a na nich sedí i celé rodiny sběračů. Nacpávají pytle plastovými láhvemi, štosují hadry a sesbíraný papír a rovnají na ruční káry nalezené železo. Většinou o víkendech ho vozí překupníkům sběrných surovin do města.
Celodenní práce sběračům vynese obvykle okolo 50 rupií (asi 32 korun). Stačí ochránit před hladověním. Někteří ze sběračů si navíc přilepšují zeleninou vypěstovanou na malých zahrádkách vytvořených na humusu ze skládky. Chybí ale pitná voda.
Mohl by někdo žít v ještě zoufalejších podmínkách než sběrači na skládce?
„Sběrači v Púně jsou ve velké výhodě oproti svým kolegům z jiných měst,“ upozorňuje mě místní pracovnice nevládní organizace Kach Patra Kashtakari Panchayat, která je jakousi odborovou organizací sběračů odpadků v Púně. „Jsou již dnes totiž organizovaní a mohou si prosazovat své požadavky vůči městským úřadům i překupníkům surovin,“ upozorňuje mě. Tady se už dokonce podařilo to, oč usilují v Bombaji – vydat identifikační průkazy, které respektují městské úřady i vlastníci nemovitostí, a policie a správci domů pak sběrače neobtěžují u kontejnerů tolik jako dřív.
Díky tlaku organizací sběračů po celé Indii a jejich zastáncům z nevládních organizací se již podařilo přijmout zákon, podle kterého se vláda, producenti odpadu a překupníci mají podílet na vzniku zvláštního sociálního fondu, z něhož by se sběračům platily důchody nebo lékařské ošetření. Jak a zda bude tento fond fungovat, ukáže ale až čas. Zatím se těmto lidem, zapomenutým na dně společnosti, často dostává horšího zacházení než jejich zvířecím souputníkům: kravám, kozám a pouličním psům.

 

 


Recyklace po evropsku:
Honeckrův koberec v Teplicích
Ještě dnes leží v severočeských Teplicích na podlaze jednoho státního pracoviště koberec Ericha Honeckra. Oblíbený kousek zařízení kanceláře (je zachycen i na agenturních fotografiích) někdejšího nejvyššího představitele Německé demokratické republiky z let 1971 až 1989 se sem také dostal v rámci recyklace odpadu – zase po evropsku.
Když na začátku devadesátých let potřebovali kancelář pěkně, ale levně zařídit, majitel jednoho z nově vznikajících bazarů se nabídl, že dohodí něco z právě likvidovaného zařízení pracovny bývalého německého komunistického pohlavára. V té době ostatně nemířil do Německa jenom on, téměř denně sem vlakem i auty jezdili takzvaní hromádkáři, kteří pak objížděli kdeco včetně skládek a přiváželi do Čech staré ledničky, pračky a další věci, umyli je, opravili a prodali v bazarech. Řada z nich to dělá dodnes a stihli si už postavit nové domy a koupit luxusní auta. Indičtí sběrači odpadu by se opravdu divili.
To všechno zní sice trochu úsměvně, ale humor nás přejde, když si uvědomíme, jak se svět v odpadech topí. V USA se ročně vyprodukuje podle některých statistických údajů deset miliard tun odpadků – domovních i průmyslových, další miliardy přidává Evropa. Odpady se už staly velkým problémem zemí takzvaného třetího světa, kde prakticky ještě před několika desítkami let nic takového nebylo.
Problém je už tak vážný, že se ozývají seriózní hlasy omezit růst počtu lidí na planetě. Těch má být podle Světové banky v roce 2015 na zeměkouli 7,1 miliardy (dnes 6,1 miliardy). V roce 2200 už to ale má být 10 miliard. Jiné odhady ale tak „optimistické“ nejsou. Mnoho vědců upozorňuje, že toto zatížení planeta neunese – taková masa lidí nejen potřebuje jíst, energie, prostor – to vše na úkor zvířat a přírody, ale vyprodukuje také spoustu odpadu. Už dnes kvůli tuhým, plynným i kapalným odpadům žije značná část lidstva ve znečištěném prostředí. V České republice je to podle statistiky zhruba 60 procent obyvatel.
Slibným řešením je recyklace. Pokusy samozřejmě existují. Od těch, které známe z vyspělé části světa, až po úsměvné, jakým je třeba pokus v čínském městě Ce-ja v provincii Če-t’iang. Najatí dělníci tu perou a suší použité igelitové tašky z odpadků, aby je znovu využili majitelé místních krámků. Kdosi ale spočítal, že kdyby se třídilo a vracelo do oběhu z odpadu vše, co dnes dokáží lidé zpracovat a využít, zbyla by ho jen čtyři procenta. Už toto číslo potvrzuje, jak málo se přes všechna alarmující data pro recyklaci odpadů dělá.
napsala Dagmar Cestrová

 

 


V Egyptě odpad zanáší kanály a hrají si v něm děti
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL Milena Pěničková, ilustrace dalibor nesnídal

 

„Bakšíš, bakšíš, ja chawága (peníze, peníze, cizáku),“ volají na mě děti, když zahlédly objektiv fotoaparátu. Dávám každému po jedné libře, což je plně uspokojí. Běží si znovu hrát s odpadky v zavlažovacím kanálu, který protéká vesnicí. Skáčí po trubkách tvořících můstek, loví staré plastové láhve a házejí jimi po sobě.

 

Likvidace odpadu pomocí zavlažovacích kanálů patří na egyptském venkově k prastarým zvykům. Systém fungoval již za dob faraonů před pěti tisíci lety a fungoval nejspíš ke všeobecné spokojenosti. Co lidé nesnědli, vysypali do vody a o zbytek se postaraly ryby.
Jenže nastoupily moderní technologie západní civilizace a nastala dramatická změna: v domácnostech se začaly používat plasty, olovnaté baterie, syntetické barvy, oleje, fosfáty a další toxické materiály, ze kterých se po použití stává nebezpečný odpad.
Složení odpadků se tedy změnilo, nezměnili se však lidé se svými tisíciletými zvyky. Vyhazují dál všechno do vody – od fekálií a zbytků přes autobaterie a plastové obaly až po zdechlého osla. Voda v zavlažovacích kanálech se tak stala prapodivnou směsicí všelijakého svinstva, přestože kanály dál slouží svému původnímu účelu – k zavlažování zemědělských polí se zeleninou, palmových hájů, a poskytují dokonce užitkovou a občas i pitnou(!) vodu pro tisíce chudých rodin. Na zdraví obyvatel vesnic je to ostatně poznat.
Ještě strašnější představou ale jsou tisíce PET láhví (průměrná vesnice má dvacet až třicet tisíc obyvatel, celý Egypt pak sedmdesát milionů) plujících denně kanálem.
Jdu podél kanálu a vnucuje se mi nerudovská otázka: co s tím? Metař středních let právě přemísťuje část smetiště za vesnicí. Postupně vysypává silně páchnoucí odpadky z putny přímo do vody. O kus dál po proudu si přitom ve vodě hrají děti, nějaký muž chytá ryby a ženy myjí mezi plujícími igelitovými pytlíky nádobí. Nikoho všudypřítomný svinčík nevzrušuje. Když se kanál vyloženě ucpe, přijede bagr a odpad odvezou na veliké smetiště. Co bagr nedodělá, spláchne mírný proud postupně až do Nilu, který vše „milosrdně“ odnese do Středozemního moře.
Plující igelitové pytlíky pak možná ucpou trávicí trakty tvorů živících se medúzami, kteří je budou mylně považovat za kořist (především se jedná o mořské želvy). Toxické látky se pak uloží na mořském dně nebo v tělech ryb, které pak zase možná sníte i vy.

 

 


ODPADKY JSOU I NA SVATÝCH MÍSTECH ZEMĚ ZASLÍBENÉ
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL IVO PAULIK

 

„O celý tenhle komplex se starám já. Mám za úkol, aby tady byl pořádek, aby všechno bylo důstojné. Aby to odpovídalo svatosti tohoto místa, kde odpočívá Šimon bar Jochaj, největší z tanaitských učenců, který nám ukázal cestu služby Bohu, cestu k Tóře. Je také otcem kabaly, napsal knihu Zohar. Uklízíme tady dvacet čtyři hodin denně. Kdybyste přijeli o hodinu později, všechno by se jen blýskalo,“ přesvědčoval nás muž, který je na svatém místě vedoucím úklidu.

 

Před několika minutami jsme se totiž přímo brodili v odpadcích okolo modliteben. Chvílemi se nedalo šlápnutí na nějakou pohozenou věc, papír, nebo nejčastěji plastový obal s klikyháky ani vyhnout. Přitom tady, pod okny židovských studoven, na vážených místech, by každý očekával pořádek.
Severoizraelský Meron je jedním z nejsvětějších míst v zemi. Přijíždí sem přes milion lidí ročně, aby spatřili hrob jednoho z největších židovských rabínů, studovali zde svatá písma a modlili se. Někteří jen na skok se zvláštním zájezdem, jiní zde žijí v celách v přilehlé budově. Všichni ale mají jedno společné – s nimi přibývají další a další odpadky.
Vinou laxního přístupu Izraelců se právě odpad stal hned po bezpečnostních a hlavních ekonomických otázkách jedním z nejvážnějších problémů židovského státu. Systém recyklace téměř nefunguje, což je u této relativně rozvinuté země až neuvěřitelné. Zdá se ale, že problém tkví především v přístupu zdejších lidí.
Jeden chasidský rabín se nás udiveně ptá, proč se staráme o odpadky, když jsou to jen odpadky. Opáčíme, že je divné, když pokrývají svaté místo. Nejsme prý ale v muzeu, jen na živoucím místě, a nemůžeme proto čekat žádnou sterilitu.
Tu ostatně ani nečekáme, kam ale dohlédneme, není žádný odpadkový koš. Údajně také kvůli bombám, které v nich mohou být, a tak se všechno háže prostě na zem. Uklízí se nanejvýš na parkovišti.
Největší problémy s odpadky má ale srdce Izraele – Jeruzalém. Jeho starosta dokonce začal rozsáhlou kampaň. Uklízeči ale společně s ostatními vládními úředníky zrovna stávkují, prý pro nedostatek peněz, a tak se odpadky vrší i tam, kde zatím obvykle nebyly.
Naše sandály pleskají po uklouzané dlažbě nočního Jeruzaléma, když jdeme od Západní zdi. Občas kopnu do nějaké plechovky. „No jo, je to nepořádek (používá jiné slovo). Odkud jste?“ ozve se za námi čeština. Ze Žida k nerozeznání podobného všem ostatním ortodoxním se vyklube Čech, který v Izraeli už dlouho žije. „Když jsem sem přijel poprvé, připadal jsem si jako chudý příbuzný. Podruhé to ale bylo jinak. Všude odpadky, hodně se změnilo. Teď se to snad znovu zlepší, aspoň doufám...“
Poprvé jsem byl v Izraeli před třemi roky, pracoval jsem na pláži v Ejlatu na jihu u Rudého moře.
„Vezmi si tady ten chlorový čistič a běž vymýt popelnice na ulici,“ řekl mi tehdy Avi, vedoucí, jinak vcelku vnímavý člověk. V dohledu je přitom přísně chráněná podmořská korálová rezervace, nejznámější v zemi. Člověk by řekl, že tady budou předpisy o odpadcích všeho druhu platit nejpřísněji. Na ulici ale nejsou kanály a ani nevím, jestli jsem rád, nebo ne. Chlor totiž odteče kamsi do písku a možná se do moře nedostane. I kanál by ostatně zřejmě vedl do moře.
Tradice o odpadcích neříká nic. V tom je možná potíž. Tradice je potřeba se držet, ale co když žádná není? Izrael je pověstný tím, že i mimo tradice umí pracovat a žít velmi dobře, tak je v co doufat, i pokud jde o odpadky. Ostatně celá tato zvláštní země je postavená na naději. Nevím o jiné zemi, kde by to takhle platilo.
březen 2005

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group