ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MALTA KE DNU NEKLESLA

Myslel jsem, že přistávám na Měsíci, ale byla to Malta. Našedlý kámen, vůkol skály. Kus zeleně bys našel při prvním pohledu z letadla spíš někde v Grónsku. Připadal jsem si, že dosedám v měsíčním modulu na neprobádanou planetu a jmenuji se Neil Armstrong. Ten ale učinil "malý krok pro člověka, ale velký pro lidstvo", zatímco já nevcházím do dějin, nýbrž na půdu středomořského ostrova, kde už dávno žijí lidé.

Je jich 330 tisíc na ploše přepouhých 274 čtverečních kilometrů. Hlavní ostrov Malta, dlouhý osmadvacet a široký sedmnáct kilometrů, je ověnčen ostrovními korálky Goza, Comina, Cominotta a Filfly.

Celník vítá návštěvníky perfektní angličtinou, pak se obrátí ke kolegovi a z hrdla se mu vyřine vodopád slov, který je spíš než jazykem jakousi nedefinovatelnou krční chorobou ­ nerozumím ani zbla. Kde bych taky pochytil maltštinu, směsici arabštiny a italštiny, kterou přivedli na svět prapůvodní obyvatelé ­ Féničané, Byzantinci, napoleonští vojáci, rytíři ze Svatých válek, Angličané?

Znám v této chvíli jediné maltské slůvko. Zní: "aimaa" ­ bolest. Slyšel jsem je ještě v Praze, ve Vinohradské nemocnici, v pracovně světově proslulého plastického chirurga, profesora Fáry. Předehra maltského putování začala povzbudivě. Profesor mi jen tak mimochodem, jako by vyprávěl nějakou banální historku nestojící za zaznamenání, oznámil: "Na Maltě jsem léčil malomocné."

Kousek od hlavního města Valletty, založeného středověkým rytířem řádu johanitů Jeanem Paulem de la Valletou, je Manuelův poloostrov. Stojí na něm velká, na první pohled nenápadná a omšelá budova. Kdysi si v ní musel každý příchozí z pevniny odbýt povinnou karanténu, ale ještě předtím sloužila jako leprosárium. Své dny, skryti před světem, zde dožívali malomocní. Těm, kteří přežili, vrací profesor z Prahy lidské tváře.

Dívám se z břehu na St. Paul Bay, zátoku svatého Pavla, světce, který se zde kdysi vylodil za prudké bouře a bez meškání založil na ostrově první křesťanskou kolonii mimo italskou půdu. Nablízku svítí kupole chrámu svatého Jana, ukrývajícího poklady z časů maltézských rytířů, pod námi je Grand Harbor, největší přírodní přístav Evropy se třemi zátokami.

Přesně tohle místo mi profesor poradil: hradby z dob velkého tureckého obležení. Odtud vidím leprosárium jako na dlani.

V uších mi zní: "Nákaza? Té se nesmím obávat. Šíří se jen dlouhodobým stykem, ale řeknu vám, poprvé jsem neměl nejmenší tušení, co se může přihodit."

Nepřihodilo se nic, to bychom teď spolu nehovořili. Už mnoho let jezdí dvakrát ročně operovat na Maltu. Když jsem potřeboval, aby se mi na úřadech, v nemocnici, prostě kdekoli otevřely dveře, použil jsem kouzelné zaklínadlo ­ přijíždím s pozdravy od profesora Fáry...

Patří mezi vážené ostrovní občany, je hostem ministrů ostrovní republiky, lidé ho zastavují na ulicích. Ve Vallettě ho oslovila stará paní s malou holčičkou. Jizva po operaci rozštěpu už byla zhojená. Profesor poznal nejen svůj rukopis, ale i tvář holčičky: obličej si vtiskne do paměti ze všeho nejdřív, ještě předtím, než uchopí skalpel."Aimaa?" zeptal se. Bolí?

Holčička zavrtěla hlavou, způsobně se uklonila a česky ze sebe chrlila: "Kočička, čokoláda, babička..."

Zvládnutí sykavek patří k základům pooperační terapie. Maličká Malťanka to stihla dokonce cizojazyčně...

Jakže se operuje obličej malomocného? Jak vzniká nová tvář? Na dálku, u tureckých hradeb nad Grand Harborem při pohledu na nenápadnou budovu na Manuelově poloostrově, slyším profesorova slova. Jako když kuchařka sděluje recept na jednoduchý pokrm.

"Sklopím kůži. Proti nosní dutině musím udělat výstelku. Vsadit "L" štěp. Vy nevíte, co to je? Z kyčelní kosti se vyštípne trojúhelníkový fragment se dvěma rameny. Pak musím určit přesný úhel, štěp vsadit a překrýt ho kůží. A pak už jen čekat, až nám to čistý mořský vzduch pěkně zhojí. Rozuměl jste?" podívá se pochybovačně.

"Samozřejmě," pravím, ale pro jistotu se raději zajímám o operace rozštěpů, velkých kýl, rekonstrukce čelistí, popálenin v podání českého profesora a jeho týmu, kterým by se v maltské nemocnici svatého Lukáše slušelo přihlížet ve svátečním a v glazé rukavičkách.

TEČKA V MOŘI

O tuto malou tečku v moři, strategickou základnu, pevnost a zátaras při cestách mezi Evropou a Afrikou, sváděly líté boje celé generace válečníků. Sicílie je vzdálena sto kilometrů. Tunisko necelých tři sta. O vládu nad Maltou se hrdlili Egypťané, Turci, Napoleon, v moderních dějinách si to o ni rozdali Němci se Spojenci.

Ve městě Mosta, v srdci ostrova, stojí rozlehlý chrám. Je to po svatopetrské a svatopavelské katedrále v Římě a Londýně třetí největší bazilika na světě. Když zvednu hlavu, kupole se zdá být v nedohlednu. Venku je nesnesitelné vedro, tady milosrdný chládek.

Stojím na místě, kde několik bezejmenných Čechů zachránilo životy tří set Malťanů. V chrámu posedává několik maminek s miminky v náručí. Jedna za druhou pochoduje i se svou ratolestí k oltáři, důstojný kněz křtí novorozence. Je neděle, den sváteční. Tehdy za války, kdy dva roky byla Malta nepřetržitě sužována německými nálety, byla také neděle. Na bohoslužbě bylo v bazilice tři sta lidí. Modlili se za život v míru a málem při tom zemřeli. Kopuli chrámu prorazila s ohlušujícím rachotem obrovská bomba a dopadla těsně za oltář. Místo výbuchu zavládlo ticho. Bomba neexplodovala! Přivolaný pyrotechnik našel uvnitř nebeské zásilky písek. V něm ležel papír. Cosi na něm stálo v cizí řeči, kterou dlouho nikdo na Maltě nebyl schopen rozluštit. Pak kdosi přišel na to, že je to čeština. Na lístku stálo: "Pozdrav od dělníků z plzeňské Škodovky!"

Bomba leží stále za oltářem. Mohu si na ni sáhnout. Je studená. Kdesi na kůru začaly hrát varhany. Do tónů Bachovy fugy se rozkřičela maltská miminka.

. . . . .

Italské a německé svazy se staraly o denní i noční déšť bomb. Ale Malta přesto odolala okupaci, přestože byla nejbombardovanějším ostrovem druhé světové války. Chybělo jen málo a ostrov se pod tíhou kobercových náletů propadl do země jako bájná Atlantida.Anglický panovník Jiří, pod jehož říši tehdy Malta patřila, z obdivu k hrdinství obránců udělil ostrovu nejvyšší britské vyznamenání ­ Svatojiřský řád.

NEZÁVIDĚNÍHODNÝ PRIMÁT

Malta měla nezáviděníhodný primát. O půlnoci 10. června 1940 vyhlásila Itálie válku Británii. A Mussolini si pospíší: pět minut před sedmou ráno nechává bombardovat Maltu, anglické území, které měl na dosah ruky.

V té době byla na ostrově jen nepatrná anglická posádka. A pak už jen prakticky neozbrojení obyvatelé ostrova, jejichž dávní předci stáli se zbraní v ruce proti Arabům, Normanům, Byzantincům, Španělům a v roce 1798 čelili i Napoleonovi.

Malťané během několika hodin utvořili Domácí gardu. Měli všehovšudy pušky z první války, pár archaických děl hodících se nanejvýš do operety, několik dvouplošníků, do nichž by se už rozpakoval usednout i Blériot s bratry Wrighty. Ti, kterým zbyla jen lopata, kopali zákopy.

Dostaly se mi do ruky snímky z náletu 27. července 1940. Není na nich moc k vidění. Jen kouř a trosky. Genocida. Během náletů zahynul každý dvacátý Malťan. Ničivé bomby už málem neměly kam padat ­ všechna místa byla už zasažena, všude kam se člověk rozhlédl zely krátery, připomínající obrovské hromadné hroby. Fašisté usnadnili aspoň v něčem ostrovanům práci. Bylo kam pohřbívat mrtvé.

Nálety zničily třicet pět tisíc domů. V roce 1941 si luftwaffe vzala na mušku největší evropský přístav Grand Harbor. Výsledek byl skličující. Tak asi o něco později vypadal havajský Pearl Harbor po japonském přepadení.

Ředitel vallettského Válečného muzea mi ukazuje další historický snímek. Je ze 24. května 1941. Směje se na něm několik desítek mužů. Je to posádka anglické válečné lodi Kelly. Než zase přiletí nepřátelské svazy, zapózují námořníci fotografovi. Rodinám by se přece slušelo poslat domů snímek z války? Uprostřed posádky se s klidem Angličana usmívá kapitán Mountbatten.

O den později šla loď Kelly ke dnu.

Jdu hlavním maltským městem, míjím Řeckou bránu, se zájmem projdu katakombami sv. Pavla, zašel jsem do katedrály sv. Jana, abych si prohlédl uchovávané bohatství z dob maltézských rytířů. Navštívil jsem Velmistrovský palác, kde v obrovských sálech stojí bezpočet výzbroje a rytířských brnění, jakoby čekajících, až jim někdo vdechne opět život, aby mohly vyrazit na další řinčivou zteč...

Náhle rozčísne nehybný vzduch chór nesčetných zvonů. Hlasem svých kovových srdcí bijí jako na poplach. Je den Santa Maria, velkolepý svátek Malťanů, vzdávajících hold těm, kteří je přicházeli zachránit.

Rommel ­ "liška pouště", považoval zcela logicky Maltu za důležitou pevnost. Proti sobě měl Montgomeryho a generálmajora Williama Dobbieho, velitele ostrovních jednotek.

Maltě docházejí potraviny. Nedostává se jí zbraní. Montgomery rozhodne poslat z Anglie zásobovací konvoj dvaceti lodí. Stanou se snadným a bezmocným cílem nepřátelských letadel a ponorek. Konvoj nese název "Santa Maria".

Šestnáct lodí nepřátelské útoky poslaly ke dnu. Čtyři zbývající, zmrzačené a držící se na hladině jen silou vůle, se dobelhaly se spásným nákladem do přístavu. Vítaly je zvony ­ zněly jako dnes, tehdy snad jen o něco vroucněji.

"FROM MALTA TO JALTA"

Dívám se na obyčejný americký džíp. Na první pohled na něm není nic zvláštního. Snad jen to, že je starý víc než půl století.

Na sklonku roku 1943, 8. prosince, se na Maltě objevuje britský letecký maršál Tedder. Jeho příjezd je držen v největší tajnosti. Nikdo ho nespatří, žádný fotogaf nesmí zmáčknout spoušť. To až později, v květnu 1945, se bude usmívat do objektivu v berlínském Karlshorstu jako člen spojenecké delegace, přítomné podpisu německé kapitulace. Do té chvíle ale ještě zbývá hodně času.

Maršál má důležité poslání. Má do nejmenších podrobností zajistit setkání dvou důležitých lidí. Jeden se jmenuje Roosevelt, druhý Churchill. Vrcholná schůzka se Stalinem je na leden potvrzena do Jalty. Původně se Velká trojka měla sejít zde, na Maltě, ale Stalin nechal vzkázat, že mu zdravotní stav takovou cestu nedovolí?

Malta ale nepřijde zkrátka ­ před Jaltou se zde sejdou Churchill s Rooseveltem. Připraví si společný postup, který se ­ jak známo z historie ­ v Jaltě rozpadne v prach. Nemocný americký prezident za skřípění zubů anglického "buldoka" souhlasí takřka s každou kartou, kterou Stalin vyloží na stůl.

Ve druhé polovině ledna vyplouvá tajně ze Spojených států válečná loď "Quincy". Veze cenného pasažéra, kterého v příštích chvílích čekají osudové kroky, i když sám nemůže chodit. Loď přistane na Maltě první únorový den. Roosevelta už očekává Winston Churchill s nezbytným doutníkem v ústech.

Státníci úporně jednají na palubě "Quincy" dva dny. Pak kapitán lodi obrací svůj kolos ke zpáteční cestě do Ameriky. Na státníky čekají letadla.

Ve známost vešla poslední věta porady. Pronesl ji Winston Churchill: "From Malta to Jalta!"

Britský premiér a americký prezident si před odletem prohlédli rozbité hlavní město. Vezl je docela obyčejný džíp. Zachovala se historická fotografie: Roosevelt sedí vpředu vedle řidiče, Churchill zaplňuje zadní sedadlo. V koutku úst má doutník.

Ze všech stran obejdu auto, které jelo historií ­ ohleduplně a pokorně se ho dotknu. Je prázdné, vycíděné, podlaha vysmýčená. Nedá se nic dělat, Malta je uklizena.Vidím dobře: vzadu ani památka po popelu, o doutníkovém špačku ani nemluvě.
 
Březen 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group