ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NAD EGEJSKÝM MOŘEM SE RYCHLE STMÍVÁ

Moře je neklidné. Pozlacené se vzdouvá pod zapadajícím sluncem. Silný vítr strhává z hřebenů vln prozářenou vodní tříšť. Rudý kotouč těsně nad obzorem mění tvar a vypadá jako obrovský plovoucí ragbyový míč. Pak se náhle s překvapující rychlostí potopí. Moře rázem ztmavlo a stalo se nepřívětivým. Ochladilo se. Rozhlížím se kolem sebe a stále silněji si uvědomuji, že jsem tu úplně sám. Mám hlad a lahev na vodu je prázdná. Bolest v levé noze zesiluje, nemohu se na ni postavit. Nad Egejským mořem se rychle stmívá. Na rozsvíceném displeji svého satelitního GPS přijímače vidím, že od tureckého pobřeží mne dělí něco přes osm mil. Sedím na surfu a zvažuji co dál...

 

Do této nezáviděníhodné situace jsem se dostal 23. července mezi řeckým ostrovem Lesbos a tureckým mysem Karaburun. Spolu se dvěma přáteli jsme v rámci sportovní expedice Detur chtěli postupně obeplout jihozápadní pobřeží Turecka. Problémy spojené s navigací jsem vyřešili jednoduše, každý z nás měl svůj GPS přijímač · zvolili jsme MAGELLAN 3000 XL. Já měl ještě navíc malou vysílačku, kamarádi na břehu druhou...

Naše plavba byla závislá na pravidelném termickém větru Melterni, který se v létě Egejským mořem prohání s přesností japonských rychlovlaků. Jenže počasí bylo letos v Evropě tak bláznivé, že i tento jindy tak přesný větrný expres nejel a nejel. Na startu první etapy z Bademli (39?40?00??N, 026?28?30??E) do Karaburun (38?40?00??N, 026?28?30??E) jsme na něj čekali celý týden, a když konečně Melterni zafoukal tím správným směrem, ihned jsme vypluli. Předpokládali jsme, že trasu dlouhou 26 mil (necelých 50 km) urazíme za tři až čtyři hodiny. Jenže naše výpočty vůbec nevyšly.

Již po hodině plavby jsem si uvědomil, a GPS přijímač to jasně potvrdil, že plujeme pomaleji, než plánujeme. Způsobily to stále se zvětšující vlny, které se na nás valily z otevřeného moře. Zpočátku nás před nimi částečně chránil ostrov Lesbos, ale když jsme ho minuli, vychutnávali jsme si je plnými a slanými doušky. Také vítr změnil směr a velmi nám tím ztížil další plavbu. Jeli jsme na plovácích P2 XANTOS 310, na kterých se udržet v zadobočním kurzu ve slabším větru a velkých vlnách bylo stále obtížnější. Během dne jsme se každou celou hodinu ve vodě sešli , dohodli další kurz a pak zase hodinu pluli k cíli. Teď, asi hodinu před západem slunce, jsme byli všichni tři značně vyčerpáni, odometr na GPS ukazoval, že jsme již upluli 38 mil (70 km) a břeh je ještě daleko...

Zvedáme plachty a vyrážíme na poslední část plavby, která se však mohla stát pro kohokoli z nás tou opravdu poslední. První startuje Petr, dostává ve větrném poryvu plovák do skluzu a za chvíli ho už nevidím. Já mám ale smůlu, při startu mě shodila velká vlna, levá noha se mi zasekla v poutku na plováku a jeden z prstů ten tlak nevydržel, pěkně v něm křuplo. Teď na něj hledím a pozoruji, jak rychle mění barvu i objem, už je velký jako palec. Ani Honza není "v pohodě", má poměrně silné brýle na dálku, jenže si na cestu vzal ty hodně tmavé a teď "vidí, že už dlouho dobře nevidí", zkrátka musí rychle ke břehu. Dává mi jednu tyčinku Müsli a odjíždí. Máváme si, já ale zůstávám sedět na surfu. Honza neví, že také já mám problém... Zkouším zvednout plachtu, ale nedaří se to. Balancování na plováku ve vlnách se zlomeným prstem není nic příjemného, opět padám do vody. Když se vydrápu na plovák, zjišťuji, že mi je docela pěkná zima. Mokré triko totiž moc nehřeje, a už ho asi jen tak neusuším, slunce právě zapadlo. "Tak a máš to," slyším škodolibý vnitřní hlas, "teď jsem zvědavý, jak si poradíš."

Vyždímal jsem tričko a vlhké je oblékl. Na prsa jsem si navlékl ještě baťůžek a ruce zkřížil přes břicho tak, abych se co nejvíce chránil před ochlazujícími účinky silného větru. Asi hodinu jsem takhle seděl a zpíval, někde jsem totiž četl, že zpěv pomáhá zahřát organismus. Zraněnou nohu jsem však naopak léčil ve vodě. Nad vzdálenou pevninou vyšel měsíc, moře je teď stříbrné a méně nevlídné. Konečně jsem se přestal třást zimou a začal se opět věnovat navigaci. Porovnáním poloh uložených v paměti GPS jsem zjistil, že se díky větru přibližuji ke břehu, a že tu snad není silný proud, který by mě snášel za mys Karaburun k poměrmě vzdálenému řeckému ostrovu Chíos. Ještě jednou jsem porovnával údaje na rozsvíceném displeji mého Magellana, ale když jsem zvedl hlavu, měl jsem rázem jiné starosti...

S temným hukotem dieselových motorů se ke mně blížilo několik lodí, podle jejich pozičních světel to bylo naprosto jasné. Představa srážky surfaře s velkou lodí mě donutila k rychlému startu, a pokusu dostat se z dráhy blížících se plavidel. Noha bolí, ale se zaťatými zuby kloužu po vlnách. Jenže lodí je asi šest a jsou podezřele pravidelně seskupeny. "Rybáři," blesklo mi hlavou a dostal jsem opravdu strach, za pár minut byli u mě. Všechny lodě měly pracovní paluby na zádi silně osvětleny a bylo jasně vidět, že vlečou sítě. "Jestli se do některé zamotáš, je s tebou konec," slyším opět ten škodolibý hlas. S potápěčským nožem v zubech jsem ale připraven se ze sítí vysvobodit. Snažím se plout přesně mezi dvě lodě, snad tam je síť nejvíce ponořena. Náhle to pár metrů přede mnou zašumí, vidím, jak napnuté lano řeže vodu. Jenže Neptun si zřejmě nepřál, aby turečtí rybáři ulovili českého surfaře a poslal mi na pomoc velkou vlnu, která mě přes sítě přenesla...

Povzbuzen božskou přízní, pluji dál ke břehu. Pohled na hodinky mi říká, že už jsem na cestě přes dvanáct hodin, právě skončila hodina duchů. Asi dvě míle od břehu to ve vysílačce zapraská, a jak rád slyším "brejk, brejk, Vláďo! Vláďo! brejk, brejk, ozvi se, přepínám." Za chvíli již mají naši kluci moji přesnou polohu 38?40?23??N, 026?24?51??E. Domlouváme se, že pro mě přijedou na vodu, protože přede mnou je jen temné a pusté pobřeží a divoké útesy. Jenže jsem už příliš blízko a vítr, který mezitím zesílil mě nemilosrdně žene ke břehu. Proti mně se v měsíčním protisvětle zdvihá vysoká temná stěna útesu, slyším dunění narážejících vln umocněné ozvěnou skal. Nervy mám napnuté k prasknutí, jedu do tmy a nevím, co mě čeká. Strmá skalní stěna bez možnosti přistání či alespoň malá plošinka, na které zachráním holý život? Zdá se mi, že vpravo ode mne je zvuk příboje slabší. Přehazuji plachtu a jedu doprava. Ve stínu útesu se náhle ještě kousek dál vpravo otevřela úzká průrva, propustila měsíční paprsky až k hladině a já jsem zajásal. Vlny tam dojížděly k malé pláži široké sice jen několik metrů, ale bylo tam možné bezpečně přistát. Za malou chvíli jsem stál na pevné zemi, do paměti svého Magellana jsem uložil pozici 38°40´45"N, 026°24´46"E pod heslo "zachra". Neptune, děkuji!
 
Prosinec 1997

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group