ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CESTY NĚKAM

Je nás mnoho. Podle střízlivého odhadu šlape světem asi půl miliardy cestovatelů, říká Miroslav Zikmund. A nic nenasvědčuje tomu, že by se snad mělo v budoucnu cestovat méně. Většina z těch, kteří cestují po neprošlapaných stezkách anebo vidí víc než obyčejní "masturisté", se netají ctižádostí své zážitky a dojmy "zvěčnit" na papír, disketu, kinofilm, či dokonce videokazetu. Doba, kdy stačilo jen "vidět a chtít", je ale nenávratně pryč. Externí spolupracovník cestopisného magazínu, dokonce i jeho čtenář, by měl být "poučen předem". Proto jsme s otázkou "Kam se ubírá moderní český cestopis?" oslovili naše známé cestovatele. Vybrané odpovědi, v nichž se mořeplavec, televizní publicista, fotograf, vědec, spisovatel a cestovatel-legenda dívají na fenomén cestování optikou svého oboru, vám nyní nabízíme.

ZRCÁTKO SVĚTA

Autor moderního českého cestopisu by nemusel být zrovna opička skákající za minulého režimu na červené gumce a teď zase obložený sponzory a reklamami, i když to druhé je sympatičtější. Ten tulák by mohl být vyslancem všech, kteří zůstávají v poklidu doma. Může svým cestopisem jako zrcátkem odrážet neklidné impulzy světa, který se nám v záplavě informací a technických vymožeností tak zmenšil, že jej už sami nemůžeme ani nalézt. Jestli vůbec existuje moderní český cestopis, pak by mohl být filozoficky moudrý jako Komenského "Labyrint světa a ráj srdce", bezprostřední jako Fričovi "Indiáni Jižní Ameriky", poetický svou prostotou, odvahou a vůlí jako Slocumova "První plavba kolem světa", vedoucí až do extáze nadšení jako Merrienovi "Osamělí mořeplavci", vědecky zaujatý a plný záhad jako Heyerdahlovo "Kon-Tiki, Aku Aku", cervantesovsky "donquijotský", pulzující kosmickými představami jako Dänikenovy "Vzpomínky na budoucnost", exotický jako Conradovy "Příběhy z Pacifiku", soudobě srozumitelný jako Halliburtonova "Nebezpečná dobrodružství", ale hlavně autentický, originální. Měl by zčeřit stojaté vody a vyvolat u čtenáře touhu něco na sobě změnit. Pisatel by neměl vyrážet do světa s představou, že nás bude jenom informovat o své cestě, ale měl by být plnokrevným a vášnivým člověkem, který odmítá současný trend konfrontace s přírodou a pro kterého je cestování životní nutností a přináší mu především obyčejnou radost. Ať tito slavní autoři napsali cokoliv, nejdůležitější je, jaké otázky před nás postavili. Kdybych takový cestopis našel, pak by pro mě nebylo důležité, jestli je český a moderní, ale věděl bych, že mám v rukou dobrou knihu.

Rudolf Krautschneider, mořeplavec

NOVÝ POHLED NA ŽIVOT ČLOVĚKA

Když jsem před deseti lety napsal svou první cestopisnou knihu "Pět misek bez dna" (vyšla až v roce 1990), bylo velmi obtížné někam vycestovat, ale zároveň bylo velmi jednoduché napsat cestopis. Už jen proto, že občané komunistického státu mnoho necestovali, připadalo jim exotické takřka všechno. Když dnes tou knihou zachycující tulácké putování po Indii, Nepálu, Bangladéši, Barmě a Thajsku listuji znovu, s překvapením zjišťuji, že dvě třetiny textu by obstály i dnes, kdy naopak Češi cestují masově. Jsou to přesně ty dvě třetiny knihy, kde nepopisuji, jak krásný je Tádž Mahál, jak barvité je putování nepálskými údolími a jak horečně se rozvíjí Bangkok, nýbrž kde vyprávím příběhy lidí, kteří v těchto oblastech žijí, a kde se zamýšlím na základě faktů nad charakteristickými rysy jejich života.

Proč tomu tak je? Domnívám se, že ze dvou důvodů, které mají společného jmenovatele. To, že jsou pyramidy špičaté, Grand kaňon majestátní a buddhistické kláštery jemně cinkají přívětivými zvonečky, už mezitím stokrát lépe ukázala televize, která má daleko bohatší výrazové prostředky - a koneckonců i cestovní kanceláře, které právě po těchto znakových, ryze vizuálních atraktivitách léto co léto proženou tisíce turistů. Popisovat, jak hlasitě křičí papoušci v korunách tropických stromů a kolika vjemy na člověka útočí orientální tržiště, to už dnes zavání vynalézáním parního stroje ve věku elektroniky. Pokud to ovšem - a teď se dostávám k podstatě věci - nepůsobí pouze jako doprovodný, náladu dokreslující rys k něčemu, co ani televize, ani cestovky neumějí: k jednotlivým příběhům jednotlivých lidí. Smysl cestopisů vždycky spočíval především v tom, že se buď někdo dostal někam, kam se ještě mnoho lidí nedostalo, nebo že popsal kus světa, kus života tak, jak to před ním ještě nikdo nepopsal. Jelikož míst, kam se ještě nikdo nedostal, v době masivního cestování rapidně ubylo, vidím stále jako neobjevenou pevninu to druhé: nový pohled na život člověka. Na dva týdny vás v zapomenuté vesnici uprostřed pralesa žádná cestovka neubytuje - ty si pokrývají své člověko-dny v turisticky atraktivních lokalitách - a denní život muslimské rodiny žádná kamera nepopíše. Už jen proto, že by tam rušila. Tam je stále ještě dost prostoru pro osamělého tuláka s blokem a tužkou, který čtenářům na druhém konci světa vylíčí nikoliv to, jaké jídlo se tu vaří a z čeho jsou postaveny chatrče, nýbrž jak tihle vzdálení lidé myslí, po čem touží, čeho se bojí a proč jsou šťastní či nešťastní. To je také ten společný jmenovatel, o němž si chce český čtenář přečíst hlavně: v čem jsou lidé, kteří žijí jinde, jiní - a v čem jsou stejní.

Josef Klíma, televizní publicista

CESTOVAT NEZNAMENÁ PŘEMISŤOVAT SE

Zaplať pánbůh, že se vůbec ubírá. V prvních letech po sametové revoluci měli všichni nakladatelé a vydavatelé pocit, že když už si každý může jezdit po světě, kam se mu zamane, není třeba, aby si o tom lidé ještě četli. Z edičních plánů cestopisy až na ojedinělé výjimky zmizely... Zato se objevila spousta turistických průvodců velmi rozdílné kvality a mnohé z nich se ještě teď doprodávají ve výprodejích. Podle mého názoru se však cestopisy uplatní vždycky. Mnohým lidem o dobrodružných toulkách cizinou stačí jen číst, protože v cestě samotné jim brání malá fyzická zdatnost, stáří, časové anebo finanční možnosti. Jiní navštívili řadu zemí, a právě to je podnítí k hlubšímu zájmu, prostě mají chuť se dozvědět, jaké zkušenosti získali jiní. A ti, kteří se na cesty chystají, si kromě průvodce určitě rádi přečtou i nějaký ten cestopis. A kam se cestopis ubírá? Spíš bych se pokusil říci, kam by se měl ubírat. Cestopisům s pouhým popisem krajiny, měst, pamětihodností je odzvoněno. Cestovat neznamená jen přemisťovat se z místa na místo a vidět neznámé krajiny. Cestovatel by měl porozumět lidem odlišných kultur a zvyklostí a snažit se tyto lidi pochopit. Dnes už byla všechna místa na zeměkouli popsána, změřena, probádána, ale o lidech ze vzdálených zemí to ještě dlouho nebudeme moci říci. Možná se seznámíme s tím, jak žijí, ale do jejich duší nahlédneme jen zběžně. A právě k důkladnému poznání všech souvislostí, které utvářely jejich životní styl, může přispět publicista zabývající se cestopisem. Neměl by ovšem do svého líčení vkládat představy, jak by lidé měli podle "europupkistických" názorů "správně" žít.

Moderní cestopisy by měly být plné nádherných a živých fotografií. Dříve se obrazová tvář cestopisu podceňovala, byl problém probojovat vícestránkovou vložku a kvalita byla více než problematická. Jako fotograf jsem trpěl jako zvíře. V mé vizi dobrého cestopisu by obrazová část knihy neměla být jen doplňkem k vyprávění, ale plnohodnotnou, možná mírně převažující složkou.

Zdeněk Thoma, fotograf

STRACH Z LHOSTEJNOSTI

Moje ryze subjektivní odpověď je ovlivněna tím, že sám v poslední době jen velmi málo čtu (nemám čas), a také tím, že ačkoliv naopak mnoho píši, zdá se mi, že v naší zemi je nemožné "normálním" způsobem cestopis vydat. Obojí souvisí s náročným, přesto tak krásným vírem nové doby, do něhož jsme po hlavě spadli a nyní v něm plaveme. Možná, že časem se vše uklidní, a potom zas začnou vycházet knížky, které jsme dříve měli rádi a na jejichž čtení jsme měli čas. Ale také to už nikdy nemusí být, protože situace se vyhrocuje na celém světě, jehož jsme jen nicotnou součástí.

V poslední době jsem věnoval většinu své energie velkým problémům životního prostředí, především vodám. Kvůli nim jsem jako první a určitě jediný člověk objel na malých lodích celý pevninský svět po řekách, jezerech, i mořích. Z Olomouce do Prahy přes Amsterodam, z Krakova přes Beringovu úžinu do Tichého oceánu, z Montrealu do delty Mackenzie a přes Aljašku k Beringovu moři, z Edmontonu do Hudson Bay a odtud do delty Mississippi, v Arktidě jsem cestoval Severozápadní pasáží. Mám pocit, že jsem pochopil, jaký vývoj naše planeta nabrala, a jsem z toho vystrašen. Snažím se o tom vyprávět i psát. Naivně jsem si myslel, že životní prostředí, ekologie, dobrodružství, že to vše bude atraktivní. Jenže marnost nad marnost, nikoho to nezajímá. Pochopil jsem, že mé rukopisy asi nikdo nevydá, ale co se dá dělat. I jiní lidé, moji kamarádi, poznali v poslední době zajímavé věci a jsou na tom stejně. Nevím přesně, co se děje, ale myslím, že to není žádná národní tragédie. Lidem se asi líbí něco jiného, právo na svobodný názor nakonec máme všichni stejné. Takže čekejme, co bude dál.

Otakar Štěrba, vědec

SÍLA OSOBNÍHO PROŽITKU

Vaše otázka mě zastihla ve chvíli, kdy se probírám Čapkovými "Anglickými listy", neboť znovu pomýšlím na cestu do Spojeného království a Čapkovy postřehy jsou pro mne i po šedesáti letech svěží a inspirující. Jeho nakladatel František Borový je nazval causeriemi. Jistě, jsou to "vtipné, literárně vytříbené úvahy o nějakém problému, v nichž lehkost a nenucenost tónu budí představu duchaplné a příjemné besedy nebo rozmluvy", jak se praví v Malé československé encyklopedii. Ale stejně tak jsou i "slovesným dílem líčícím nějakou podniknutou cestu", tedy cestopisem, jak tento literární útvar definuje Slovník spisovného jazyka českého. V geniálním spojení těchto dvou žánrů posvěcených autorskou osobitostí je pro mne Karel Čapek tvůrcem moderního českého cestopisu, tak moderního, že je radost ho číst a dát se jím poučit i po stránce faktografické až dodnes.

Před lety jsem programově cestoval po Rakousku s myšlenkou, že o této zemi napíši cestopisnou knížku. Nakonec jsem ji nenapsal, protože se mi stále zdálo, že ještě nemám dost původního materiálu, vzhledem k tomu, že Rakousko je okoukaná a objevená země. Později, díky Čapkovi, jsem na svých sibiřských, potažmo jakutských cestách pochopil, že není až tak nejdůležitější být první v neznámých končinách - byť je to povznášející pocit - že rozhodující je schopnost osobitě vidět a viděné poutavě sdělit, o čemž nám zanechal náramně působivý doklad Jan Werich v "Italských prázdninách". V dnešní tlačenici, kdy svět je již povětšinou objeven vícekrát, si tento fakt uvědomují všichni autoři, kteří chtějí přijít se svou cestopisnou troškou do mlýna.

Společné znaky současného českého - a nejen českého - cestopisu nacházím kromě řekněme věcné poučenosti v důvěrné a důvěryhodné znalosti prostředí, v síle osobního prožitku, v subjektivnosti pohledu, v němž se zpráva o tom, o čem se píše, úzce prolíná se zprávou o autorovi samotném. Z knižní produkce bych jako příklad uvedl talentovanou prvotinu Jana Kutiny "Tetoval jsem Američanky aneb Jak se na světě nenudit", kde autor stírá hranice žánru mezi cestopisem a fikcí. A z časopisecké? Mám za to, že Koktejl za šest let své existence sám nejlépe dokumentuje svými reportážemi pojetí a vývoj moderního českého cestopisu.

Jan Suchl, spisovatel

SVĚTLO NA KONCI TUNELU

Nedávno jsem se začetl do knihy Enriko Stanko Vráze "V zemi zlata a Inků - Napříč rovníkovou Amerikou". I do jeho pohnutého životopisu plného tužeb, dramat, zklamání, nemocí a nových vzepětí. Už jako kadet vojenské školy bojoval v Bulharsku proti Turkům. Sotva se vylízal z ran, pustil se ve dvaceti letech za svým snem spatřit tajemné Timbuktu, nejdřív v přestrojení za Araba, pak za chudého Žida. Po marném úsilí, ožebračen o poslední úspory, se za svou vidinou vydal dokonce s otrokářskou výpravou - na kanoi proti proudu Gambie. Živil se sběrem přírodnin, lovem a prodejem preparovaných úlovků zájemcům v Evropě. Jen za prvních pět let pobytu v Africe nasbíral na patnáct tisíc kusů vzácného hmyzu, přes dva tisíce ptáků a různých vyšších zvířat, tisíce jiných přírodnin. Onemocněl zhoubnou malárií, dočasně ztratil zrak, na pokraji tělesného zhroucení se po třech letech pěšky a s jediným domorodým průvodcem - vrátil k pobřeží Atlantiku. Vysněné Timbuktu nikdy nespatřil...

Na rozdíl od Emila Holuba (o pouhých třináct let staršího), který celý svůj nedlouhý život zasvětil průzkumu dosud neznámých koutů Afriky, rozmáchl se Vráz doslova nad celým světem. S vytrvalou neposedností se vrhá do dalších dobrodružství, tu v povodí Orinoka a Amazonky, hned zas v Japonsku a jihovýchodní Asii, na Nové Guinei a znovu v Jižní a Střední Americe a v Mexiku, v Číně, v Rusku. Už na jedné z prvních afrických cest, někdy kolem roku 1885, si koupí fotografický přístroj, za léta svých toulek pořizuje tisíce unikátních snímků. Tam však, kde mu situace nedovolí stisknout spoušť, přizve k dokreslení svých zážitků zkušeného malíře Zdeňka Buriana (jeden příklad za mnohé: cestovatel Vráz v tropické přilbě a s posledním vypětím sil přidržuje tyčí se síťkou na chytání motýlků smrtelně jedovatou kufii sveřepou; pod obrázkem k šestistránkovému dramatickému líčení zápasu je text: Had syčel, šlehal jazykem v otevřené tlamě a hlavou se rozháněl po mých nohou... str 172. knihy "V zemi zlata a Inků").

Nad otázkou "Jakým směrem se ubírá moderní český cestopis?" by asi bylo na místě zamyšlení o vývoji stylu cestopisu od zevrubného lékaře Emila Holuba přes jeho vrstevníka - zkušeného kantora a bystrého pozorovatele Josefa Kořenského, vědecky fundovaného profesora Aloise Musila či "zuřivého reportéra" E. E. Kische, poutníka beletristu Karla Čapka až po plejádu soudobých cestovatelů, pro něž se listopadem 1989 otevřely netušené obzory. Zlézají Kilimandžáro a Aconcaguu, sjíždějí dravé řeky na Altaji a pod Nángá Parbatem (Jaromír Štětina: S Matyldou po Indu), v Peru jdou po stopách české expedice pohřbené lavinou (Lubomír Vejražka a Jiří Hladík: Huascarán - se skvostnými fotografiemi), derou se na osmitisícovky (Josef Rakoncaj: Tulákem ve větru Himálaje). Po Velikonočním ostrově stěhují kamenné giganty (Pavel Pavel: Rapa Nui), na jachtě brázdí oceány (Rudolf Krautschneider: Lidé a oceán, Plachetnicí kolem světa pro pírko tučňáka), objevují neznámou Patagonii (Petr Suchan: Velká cesta k patě světa), pěšky, na kole, lodí, na lyžích, letadlem i autem vyhledávají dobrodružství v oblastech nad severním polárním kruhem (Lubomír Pecold: Sever), samotářsky šlapou na bicyklu kolem světa (Vítězslav Dostál, Milan Švihálek: Na kole třemi světadíly, Šťastná planeta aneb Jak jsem na kole objel svět). Vybaveni odborným vzděláním přírodovědců zkoumají ledovce Tchien-šanu, Laponsko, Kavkaz (Petr Rybář: Stezky k pustinám), v týmové spolupráci spolužáků z fakulty zoologie, z nichž jeden je navíc zkušený ilustrátor, objevují čtenářovi panenské oblasti venezuelských pralesů (Miroslav Šebela: Orinocký deník), další se vydávají do nejlidnatější země světa, která byla donedávna zamčena na tři zámky (Milena Blažková a fotograf Josef Ptáček: Setkání s Čínou)...

Podle střízlivých odhadů je dnes na světě asi půl miliardy cestovatelů. Přes hranice svých domovů se pohybují podle přesně stanovených leteckých řádů a hotelových harmonogramů, v počítačově organizovaných autokarových výpravách se posouvají od starověkých amfiteátrů k rafinovaně nastraženým přírodním krásám národních parků, s pomocí najatých nosičů zdolávají velehory. Mají k dispozici nejmodernější techniku, videokamerou počínaje a rogalem konče. Ti však, kdo se s podobným způsobem cestování nechtějí smířit a jsou přesvědčeni, že se o své zážitky, zkušenosti a dobrodružství musí podělit se čtenářem, stojí před daleko závažnější otázkou, než jaká zazněla v záhlaví, totiž: Jakým směrem se ubírají publikační možnosti moderního českého cestopisu (s podotázkou bez pomoci sponzorů)?

Je to ono příslovečné světélko na konci tunelu. Tunelu nakladatelských kalkulací s námětem, jménem autora, odhadem čtenářského zájmu a podnikatelského rizika, rozsahem, čtivostí a objevností rukopisu, kvalitou fotografie.

Za poslední léta mi v archivu přibylo několik fasciklů korespondence se soudobými cestovateli. S dalšími se vídám na pravidelných podzimních setkáních prosiměřického Klubu cestovatelů Globe. V únoru 1994 mi jeden z nich, liberecký světoběžník Petr Zeman, poslal rukopis poutavého vyprávění s názvem "S kletrem a úsměvem napříč Černým kontinentem". Zážitky z cesty, kterou podnikl z Železné Rudy do Kapského Města pěšky, autostopem, všelijak. Přesně půl roku nato jsme se potkali v Sydney - nakladatele ještě nenašel. "Asi knížku vydám vlastním nákladem," posteskl si. "A prodělám gatě..."

Z letošního říjnového setkání v Prosiměřicích jsem si přivezl další objemný rukopis s verneovským názvem "Tři roky prázdnin". Věnoval mi ho "Afričan" z Chocně Jan Tomšíček, vyučený zámečník. Přes rok se podílel na stavbě Krautschneiderovy jachty Polárka, v srpnu 1990 vyplul jako čtvrtý člen její posádky na cestu kolem světa, v Kapském Městě však jachtu opustil a z mysu Dobré naděje vyrazil do rodné Chocně na obstarožním kole - napříč celou Afrikou, kusem Asie a Evropy. Třistastránkový rukopis dokončil na počítači o svých pětačtyřicátinách. "Asi ho bude číst jen hrstka přátel, kterým jsem rozdal pár kopií. Ale napsat jsem to musel!"

Kde jsou časy, kdy se cestovatelé vydávali do vytoužených končin v přestrojení, připojovali se k otrokářským výpravám a na cesty si vydělávali sběrem přírodnin! A kdy se nakladatelé předháněli ve snaze dát čtenáři do ruky poutavý cestopis ještě zatepla!

Miroslav Zikmund, cestovatel
duben 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group