ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LÉKAŘI V DŽUNGLI

Kotheri byla ještě nedávno moc nemocná a rodiče si se svojí čtyřletou holčičkou nevěděli rady. Pořád měla teplotu a byla apatická. V nemocnici nic nezjistili. Pak přišel kouzelník a uvázal jí kolem bříška kouzlo gri-gri. Provázek s kovovým klíčkem a zvonečkem. A byla zdravá. Tak nám to říkali ve vesnici Roumsiki.

KAMERUN

"Kouzelník, no to je ohromný. Zase kouzelník! Jak já je nemám ráda, jak jsme proti nim bezmocní." Elisabeth doposlouchala historku, a teď blýská očima, ruce jí létají kolem těla v teatrálních gestech. Na sobě má bílý plášť, zelený klobouček a trekové boty. Když je rozrušena, divadelnicky rozhazuje rukama. Uskakujeme jí z cesty a ona nás provádí svým královstvím.

Je diplomovanou dětskou zdravotní sestrou ve foumbanské protestantské nemocnici Njisse. Foumban je centrem středního Kamerunu. Nemocnice Njisse, to je komplex osmi přízemních budov, ukrytých v zeleném kopci nad městem. Má pouze oddělení interních a přenosných chorob a malou laboratoř. Celková kapacita je 200 lůžek.


Kamerun - máma je zde povinná ošetřovatelka.
Potkáme zde i dvě "studentky". Farida je sedmadvacetiletá Alžířanka žijící ve Francii, o čtyři roky mladší Anne-Marie je Francouzka od Lyonu. Studují desetiměsíční zdravotní školu s duchovním zaměřením. Je ukončena jakousi diplomovou prací a zkouškou. Absolventka pak může pracovat v misijních nemocnicích na celém světě. "Jo, je to tady dobrý," odpovídají s tou zvláštní směsicí pokory a víry, na kterou jsme zvyklí u těch, kdo se rozhodli konat dobro bližním a navždy sloužit Jemu a jenom Jemu. Pouze k dyž přijde řeč na finance, pokrčí rameny a říkají, že nevědí, jak to všechno zaplatí, protože si pobyt hradí samy nebo částkou, kterou seženou od sponzorů. Na polovinu cesty jim půjčil francouzský Červený kříž, ale po absolvování musí peníze vrátit.

V celé oblasti jsou pouze dva dětští lékaři. Jeden je zrovna v terénu, druhý má dovolenou, a tak ranní vizitu zvládá Elisabeth jen s námi. Šest osmilůžkových pokojů, každé lůžko obsazeno malým pacientem a příbuznými. Nejčastěji je to matka nebo matka s babičkou, ale najdeme tu i starajícího se otce. Musí se starat, protože rodiče tady přebírají veškerou základní péči o dítě podle pokynů sester. Shánějí jídlo - všichni společně vaří ve velké místnosti na otevřeném ohni - před budovami se pere prádlo a do oken pokojů neustále nahlížejí ostatní příbuzní a sourozenci.

Jsou tu děti od novorozeneckého věku až po pubescenty. Kojenci s batolaty výrazně převládají. Nejčastější příčiny, proč jsou zde, se jmenují malárie, chudokrevnost a podvýživa.

Malárii, kterou tu má většina dětí, léčí k našemu překvapení stále ještě chininem a jen u těžších případů ho kombinují s chlorochinem, proti kterému už jsou sice zdejší druhy malárie odolné, ale v této kombinaci to podle Elisabeth zabírá. Zajímavé je, že tu neplatí, co jsme se učili ve škole, že malárii jen obtížně dostane člověk s poškozenými červenými krvinkami - anémií.

"Tady," šermuje Elisabeth rukama po místnosti, "už není rozdíl mezi malarickými dětmi se zdravou krví a těmi, co mají srpkovitou anémii."

"Problémy? Metlou našeho zdravotnictví je nedostatečná osvěta. Všechno kolem jsou děti, které přišly pozdě. Obvyklý postup rodičů je nejdříve s dítětem ke kouzelníkovi, a když to nezabírá, sloužíme jako poslední instance. Přitom kouzelníci tady léčí hlavně naříznutím kůže na spáncích a hrudníku," ukazuje Elisabeth na spícího asi osmiletého chlapce, jehož spánky a hrudník skutečně pokrývá soustava nehlubokých jizev. "Mnohdy matka nedokáže dítě rozumně odstavit. Prostě jednoho dne přestane kojit a mís to mléka ho začne živit jen zeleninovými výtažky. Výsledek se dostaví rychle," hladí po hlavě sedmiměsíční Yaodu. "Vážila pouhých pět kilogramů. Měla štěstí, že jsem ji při jedné vyjížďce do okolí objevila."

"A do toho všudypřítomný problém peněz. I protestantské nemocnice sice mají v Kamerunu státní dotace, ale ty zdaleka nestačí. Za námi je teprve polovina roku, a některé léky už začínají docházet." Projdeme všech šest dětských pokojů. Všude je to stejné. Klid, jen pátravé pohledy dětí a neskutečně vystrašené oči matek. Při loučení se Elisabeth jen tak mezi řečí zmíní, jak jim minulý týden zemřelo šest dětí na malárii a na podvýživu dvě. Osm z čtyřiceti osmi...

STŘEDOAFRICKÁ REPUBLIKA

Doktoru Timothé Mobimovi se na tmavém čele perlí kapky potu. Je deset hodin dopoledne a městečko Mbaiki se rozpustilo v tropickém vedru. Operační sál v podlouhlém přízemním baráčku připomíná solidní skleník. Někde za zdí blafá dieselagregát. Na stole leží jen v epidurálním umrtvení (na celkovou narkózu nejsou přístroje) starší pacientka a doktor se jí snaží vyoperovat nádor malé pánve i s dělohou. Žena nás se zájmem sleduje a něco si povídá s asistentem. Doktorův pohled je ze začátku plný soustředěn í a jen občas něco prohodí k asistujícím, ale jak operace postupně spěje k závěru, začíná vyprávět o sobě a o své nemocnici. Tvrdošíjně říká "moje" a není se čemu divit. Je tu jediný lékař. "Jeho" nemocnici založili v roce 1930 francouzští kolonizátoři. Do roku 1978 se zde vystřídalo 22 ředitelů-lékařů. To si můžeme později přečíst na velké tabuli v Mobimově pracovně. Od roku 1978 jsou tam už jen africká jména. Čtvrté a zatím poslední patří jemu. "Mám zde sto lůžek, personál - ošetřovatelky, ošetřov atele a pár diplomovaných sester. Můj obvod? Spíš bych ho nazval spádovou oblastí. Je typicky africká a počítám, že v ní žije asi 10 000 lidí. Přesně to nikdy nikdo nespočítá. Navíc tu mám kočovníky pralesa - Pygmeje. A ti mi migrují. Vláda se je teď snaží nějak usadit. Chce, aby žili v jakýchsi kempech, ale tam Pygmejové většinou nechají jen ženy a děti. Muži se dál přesouvají pralesem za zvěří, jak chtějí, a jen občas se vracejí. Někdy zkouším dostat se za nimi sám, ale prales je velký a chytejte vítr..."

"AIDS? Ano, máme," odpovídá úslužným tónem prodavače, "ale tady to kupodivu ještě není na africké poměry tak strašné. Podle mých průzkumů je tu HIV pozitivních asi 10 % populace. Nejvíc lidí mi tu stále umírá na malárii."

Zmlkne. Udělá pár posledních stehů a pokyne asistentům, ať se postarají o zbytek. Rukavice letí do lavoru s desinfekcí, jde se převléct a závěr rozhovoru se odehrává v jeho pracovně. Mezitím ještě stíhá ordinovat, a protože dnes dorazila přes UNESCO zásilka zdravotnického materiálu, mají ti, kteří jsou objednáni na dnešek, štěstí. Všichni dostávají léky.

Dr. Mobima rozdává, předepisuje a upřesňuje používání. "Já vím, že bych měl mít nějaké zásoby, ale copak to tady jde?" rozhodí rukama a na chvíli to vypadá, jako by jej pod maskou vyrovnanosti stravovala beznaděj. Rychle se ovládne a zamluví to. "Teď už se dá studovat na lékaře i u nás v hlavním městě, v Bangui. Trvá to sedm roků. Mně je třicet a absolvoval jsem tam před třemi lety. Můj plat? Dělá to kolem 175 000 středoafrických franků (CFA), což je dnes přibližně 11 500 Kč. Jeden den hospitalizace u nás stojí 200 CFA (asi 12 Kč) a operace, kterou jste viděli, 5000 CFA (300 Kč). A to mám patnáct operací týdně. Kýly, apendixy, tumory, císařské řezy... Hele, jestli o mně budete někde psát, můžete tam dát mou adresu? Přijmu jakoukoliv pomoc..." Podruhé vypadne z role a už to ničím nemaskuje. Jeho Eskulapovu hůl už dávno někdo přelomil na dva kusy. Ještě ji sice stále drží v ruce, ale neví, jak dál.

KONŽSKÁ DEMOKRATICKÁ REPUBLIKA

Hledat v obrovských, zdánlivě nekonečných prostorách pokrytých tropickým pralesem lékařskou pomoc nebo aspoň zdravotnické ošetření je cesta za štěstím. Jedinou šancí je pokusit se narazit na misii. Ať už katolickou, nebo protestantskou. Dnes jsou to ostrůvky stability v rozbouřeném okolním moři, které se po pádu dvaatřicet let trvajícího režimu Mobuta Sese Seka hned tak neuklidní. Jsou vzpomínkami na minulost a jakousi zárukou budoucnosti. Ve městě nebo vesnici stojí většinou na tom nejlepším místě a se světem je spojují vysílačky.

Belgická protestantská misie v Titule (nejméně šest tisíc obyvatel) není výjimkou. Založená v roce 1929, velký cihlový kostel z roku 1937, rozsáhlé hospodářské budovy, škola, truhlářské dílny, stáje a lékárna. Čtyři mniši a čtyři řádové sestry zabývající se výrobou léků pro místní zdravotnické středisko, na které je odkázána celá oblast.

Pětašedesátiletý kněz Xavier de Ruijyer líčí stručně svůj příběh. Při překotně vyhlášené samostatnosti v roce 1960 ho místní odvlekli k soudu do Kisangani a chtěli zastřelit, protože si mysleli, že je belgický voják. Nakonec je přesvědčil, že je kněz, a mohl se vrátit. "Za tři roky se navždy rozloučím s Afrikou," těší se na závěr života v Evropě. Zároveň se ale bojí o další osud misie. "Pokud sem přijde domácí kněz, je misie odepsaná. Místní k tomu nemají žádný vztah." Zatím ale ještě má kdo učit ve škole. Ještě fungují truhlářské dílny, ještě tu někdo umí opravit dieselagregát a ještě má kdo vydávat léky.

Úzkokolejka uprostřed pralesa na severu Konga překvapí. Z mapy se dá pouze vyčíst, že kdysi spojovala města Bumba, Bondo a Mungbere. To je vše. Vlak po ní naposledy projel těsně před rychlým odchodem Belgičanů. Potom už nebyl nikdo, kdo by řídil lokomotivy, udržoval nádraží a vysekával prales. Zbyly jen koleje vedoucí přes dvorky chýší odnikud nikam, telegrafní sloupy se zbytky drátů a vyprávění o vlaku, který už nikdy nepřijede.

Běloch tu byl vždycky jen hostem. Někdy trpěným, jindy žádaným, ale většinou potřebným. Tak si to myslel a podle toho jednal. V Kongu si to návštěvník uvědomí mnohem intenzivněji než jinde v Africe. Opuštěná zděná stavení, benzinové pumpy bez litru čehokoliv, co by alespoň hořelo. Na dvorech obrovských cihlových domů vyrůstají chatrče. Vypadá to, jako by se místní pomalu přibližovali, ale zároveň jako by ještě měli obavy, že se domácí může vrátit. Určitě nebude tak naštvaný, když najde můj dům na sv ém dvoře, než kdyby mě našel ve své ložnici...

Jenže majitel nepřichází. Tak si dodávají odvahy. Nebudují, vybydlují, přizpůsobují věci kolem svému odvěkému životnímu stylu. Nepotřebují kamenný dům se žaluziemi v oknech. K čemu je tady plechová střecha a zastřižený živý plot?

Buta leží na křižovatce dvou obchodních tras. Zdravotnická ošetřovna - pěti tisícům obyvatel slouží tři zdravotníci, jedna sestřička a žádný doktor. Slyšíme stesky: "Rozbil se nám mikroskop, ale to je vlastně jedno, protože už stejně nemáme barvivo na krevní vzorky a bez něj se těžko odhalí, jestli má vyšetřovaný skutečně malárii. Všem podezřelým pícháme antimalarika a vitamin B. Dokud máme." Za ošetřovnou malý domeček. Skoro celou místnost vyplňuje gynekologické lehátko. "Žena tu pod dozorem odrodí a odchází domů, co by tady taky dál dělala..."

I centrum Buty najdeme opuštěné a mrtvé. Uprostřed náměstí opět zbytek něčeho, co bylo čerpací stanicí. Rezavá cedule Shell statečně odolává větru i času.

Vzpomínky na bílého muže, který se objevil a zase odešel.
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group