ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZEMĚ JABLEK A NEKLIDNÝCH DOVOLENÝCH

Auto už dobrou půlhodinu šplhá úzkou asfaltkou vyhlodanou do skal a lesního porostu. Jedna ostrá zatáčka stíhá druhou. Přes skla doráží ostré a teplé slunce. Občas se jako duhová kulička objeví vesnice s kostelíkem. Oblaka jsou téměř na dosah, a přece se s každým metrem cesty vzhůru stávají nedostupnějšími. Na obzoru se předvádějí bílé Dolomity. Cesta končí a to dole a všude kolem, ta zelená nádhera s až kýčovitými jezery, ten nabízející se kraj, je Trentino - neitalsky se tvářící Itálie.

. . . . .


Italské Dolomity navštěvují každou zimní sezonu desetitisíce turistů nejen z Evropy. Tento ráj alpského lyžování uloupil srdce i mnoha českým milovníkům rychlých prkýnek. S prvními vločkami sněhu se zaplní hotýlky a penziony, kterých je nepočítaně, a osiří mnohdy až ke konci dubna. Pak kraj na několik měsíců utichne, zklidní se a zpomalí, aby byl znovu zajatcem shonu, zmatku a lidského křiku s příchodem léta. Zdá se to divné. Vždyť co může nabídnout lyžařský ráj v létě!? Množství cyklistů na horských kolech, horolezců, raftařů a nadšenců na paraglidu se ptá přesně naopak. Co může nabídnout takový sportovní ráj v zimě, kdy vládne jen jedna barva a jeden povrch?

Ležím na trávě na břehu řeky Adige. Všude kolem mě polehávají a posedávají stovky dalších lidí. Je jedenáct hodin večer, řeka i obloha jsou temné, vzduch neuvěřitelně teplý a tráva chladivě měkká. Tmu rozsekla rudá šmouha, která se mění v tisíce červených hvězd. Malá tmavovlasá holčička křičí radostí a tahá mě za rukáv. Ohňostroj začal. Pár metrů od břehu vede hlavní cesta Trentem, teď je beznadějně ucpaná. Řidiči fascinovaně zastavují a sledují oblohu. Barva střídá barvu, světelné gejzíry doprovází rachot a rány. Nebe a řeka na chvíli splývají.

Poslední noc v Trentinu. Ztratila jsem fotografa a on mě. Davy lidí okupují oba břehy řeky v délce minimálně dvou kilometrů, v očích se jim zrcadlí kouzelný ohňostroj. To není turistická atrakce, tak se radují a oslavují obyvatelé Trenta a okolí. Je to zvláštní mozaika: historie a současnost, turismus i život na samotách, nechutná komerce vedle živelné radosti. Divná všehochuť, ten trentinský kraj. Teď nebe oživila modrá. Modrá, divoká jako voda v olympijské řece.

SPORT A JEŠTĚ JEDNOU SPORT

Serpentiny mezi nekonečnými jabloňovými sady se svažují do údolí, kterým protéká řeka Noce. Údolí Valle di Solle, známá lyžařská oblast a místo proslavené řekou bílých peřejí. Ráj raftařů a bývalá olympijská vesnička. Každé jaro a léto je na řece skutečně hustý provoz - pokud se nekonají raftařské závody, slouží peřeje k tréninku. Voda je i uprostřed léta studená, a tak jsou nezbytností neoprenové obleky. Dokonce není možné potkat na řece někoho bez záchranné vesty a ochranné helmy. Občas řeka unáší osamělé pádlo - předzvěst blížícího se raftu.

Místní jsou živi hlavně z turistů, a tak nemusíte být zrovna přeborník, na vodu vás s raftem stejně pustí. Povinné školení, které sestává z uplavání přibližně deseti metrů naznak, je na celém raftování to nejnepříjemnější a nejtěžší. Pak už jen stačí nasednout na raft, samozřejmě s instruktorem, a avanti, avanti, stop. "Já jsem profesionál na raft. Tak tady dělám instruktora a občas jezdím se skupinkami okruhy na horském kole; tím si vydělávám hlavně přes prázdniny. Studuju totiž v Trentu univerzitu ," volá přes rameno Vittorio a zastavuje kolo na mostě. Pod ním právě projíždí osamělý raftař.

Nejen Valle di Solle, ale celý trentinský kraj je protkán stezkami pro horská kola. Místa, kam se pěší jen obtížně vyšplhají a kde trénují horolezci, jsou z opačné strany téměř vždy dostupná i na kole. A tak mnohdy udýchaný "pěšák" nestačí uskakovat před rojem kolařů. Největší maniaci si s sebou kola přivážejí, civilnější povahy si je půjčují; v každé vesnici, obvykle i v každé horské boudě je půjčovna horských kol a podrobná mapa cyklistických cest, které na sebe systematicky navazují. Na kole se tak skutečně dostanete všude, a přitom nemusíte opustit lesy ani louky.

Pravda, je pár míst, kam vás ani kolo nevyveze. Jedním z nich jsou vrcholky hor, které opanovali Ikarovi potomci, milovníci paraglidů. Na jeden takový vrcholek nad Molvenem nás právě vyváží lanovka. Já, fotograf Zdeněk, Francesca a dva profesionální paraglidisti. Můj (a Lucův) padák je nebesky modrý, Zdeňkův září červeně. Navlečená do popruhů s přilbou na hlavě a s Lucou v zádech se rozebíhám z kopce a... je to neuvěřitelné, letíme. Co psát, co říct? Nic, chybí slova. Máváme na sebe s druhým padákem a letíme k sobě téměř na dosah. Stoupáme, klesáme, letíme, kam si jen přejeme. Spinujeme a teď zase prudce nahoru. Pod námi Molveno: lesy, hory, údolí a jezero, jako vystřižené z reklamy na zmrzlinu. Na malou louku vedle vody přistáváme. Na centimetr přesně. Luca je mistr Evropy v paraglidingu: "Nosíš štěstí," usmívá se na mě, "ta turbulence nad jezerem byla zlá, ale zvládli jsme to." Mrká na mě, balí padák a já mu v duchu děkuji, že mi to řekl až na zemi.

MALÉ ŠVÝCARSKO

Slunce, horko, rušno v ulicích, palmy, botanické zahrady, nahoře nad městem rozpadlý hrad a na konci dlouhé široké ulice přístavní molo, které je obsypáno plachetnicemi. Pohupují se osaměle na vlnkách. To není záběr z amerického filmu, to je jeden z přístavů na jezeru Garda, jen pár kilometrů vzdáleném nedostupným horám a lyžařským střediskům. Po neúspěšném pokusu sehnat někoho, kdo by se s námi potápěl na dno jezera, vyrážíme z malé přístavní kavárničky, ve které byli kromě nás jen dva štamgasti a jeden bílý pes, do další části města.

Městečko věrně kopíruje břehy jezera, ulice nejblíže plážím jsou obsypány obchůdky a restauracemi. Pozvolna vstupujeme na perfektně udržovaný trávník, míjíme ženy a muže, kteří se opalují a koupou. Míříme přímo ke škole - jachtařské. Mělké vody u kraje jsou okupovány postavami, jež marně zápasí s prknem a plachtou. Kolem jezera Garda je takových soukromých jachtařských klubů nepočítaně. Každou sezonu jsou všechny beznadějně plné, i když členství v nich není levnou záležitostí; stejně jako pobyt u tohoto jezera.

O MEDVĚDOVI, ODVÁŽNÉM KNĚZI A SEDMI KAPLÍCH

V celém Trentinu je nepočítaně hradů. Většinou jsou však v soukromém vlastnictví, a tedy veřejnosti nepřístupné. Jediné historicky cenné stavby, které je možné navštívit, jsou nádherné kostely, kaple a chrámy. Jeden kostel, dá-li se tak nazvat ona stavba, je však skutečným unikátem. Kostel sv. Romedia, který zvenku připomíná hrad. Tato stavba se pyšně předvádí na kopci nedaleko Valle di Non a je obehnána příkopem, jenž obývá medvědí rodinka. Stojíme před hlavní bránou a pozorujeme, jak se malé děti pokoušejí přilákat medvíďata k ohradě. Dovnitř kostela neustále proudí lidé, a to není žádný významný svátek.

Stavba slouží jako klášter i kostel. V budově hned za hlavní bránou sídlí několik mnichů, kteří se starají o medvědy i o vzácnou památku. Za prvním nádvořím začínají strmé schody vzhůru. Stará paní se opírá o hůl a jde statečně nahoru. Jejím cílem však není první kaple, ke které stačí vystoupat do čtyřiceti schodů. Ona jde až nahoru; v poslední, sedmé kapli se bude za chvíli sloužit mše.

Nikdy jsem neviděla nic podobného. Jdete neustále po jedněch schodech a míjíte jednu kapli za druhou; pod jednou střechou je jich nad sebou sedm. Stěny kolem ostrých schodů jsou obloženy obrazy a dary, které přinesli poutníci. Jsem vděčná za každou kapli, mohu si alespoň odpočinout a popadnout dech. Připadám si strašně, když vidím všechny ty stařečky a stařenky, mnohdy těžce nemocné, jak vycházejí schody podstatně rychleji než já. Konečně vstupuji do poslední kaple. Je zaplněna lidmi. Sedí tiše v lavicích, stojí podél stěn obráceni k oltáři. Šeru dávají přídech tajemna a zázraků jemné, štíhlé svíčky plápolající nejistě v silném průvanu. Jsou jich desítky. Desítky světélek, desítky duší. Nechci rušit, tak se vracím zpět dolů. Dívám se na medvědy, ke kterým se váže pozoruhodná legenda:

Je to již dávno, co přišli z Řecka kázat tři páteři víru do Sanzena, do vesnice neznabohů. Schylovalo se k podzimu, listí žloutlo a rezavělo, jablka dozrávala. Pak začaly listy ze stromů padat, a páteři byli zavražděni. Na místě, kde se jejich krev vpila do země, byl postaven kostelík. O této události se doslechl rakouský kněz o dobrých třináct století později. Přijel se proto pomodlit za jejich duše. Při cestě zpět chtěl pozdravit také biskupa v Trentu. Noc před odjezdem mu však divá zvěř, říká se, že medvědi, roztrhala a sežrala koně. Kněz se vydal hlubokými lesy pěšky. Najednou potkal medvěda. Bál se, již chtěl utéct, když vtom si vzpomněl na své nebohé koně a popadla jej zlost: "Když jsi mi snědl koně, sám budeš sloužit!" S těmito slovy sedl na medvěda a pokračovali v cestě společně. V noci na ně padla únava, utábořili se proto na kopci. A protože se jim tam líbilo, kněz na místě založil kostel a klášter - dnešní San Romedio.

KRÁLOVSTVÍ HOR

Jedním z nejpopulárnějších dovolenkových sportů v Dolomitech je vysokohorská turistika. Cestičky vysypané velkými i malými bílými kameny se nebezpečně pohybují a navádějí nohy k uklouznutí. Když si vyšlápnete do trávy mimo cestu, můžete si být jisti, že právě dupete po nějaké šíleně vzácné rostlině. Některé byliny jsou osamocené, jiné září ve velkých a barevně výrazných trsech. Žlutá, modrá, bílá i fialová. Nad touto horskou zahradou drží stráže ledovce.

Scházíme do údolí a hledáme řeku, kterou je již hodnou chvíli slyšet. Konečně jsme u ní. No řeka; horská bystřinka, pramen, jenž začíná několik metrů od nás na úpatí ledovce. Teplota vzduchu okupuje sedmnáctý stupeň Celsia, fouká ostrý vítr a voda v bystřince je snad ze žiletek; svým chladem se zařezává do ruky. Jsme kousek pod vrcholkem hory, jež patří k oblasti San Martino di Castrozza, jsou vidět dvě nepatrné postavy horolezců. "Na ten vrcholek jsem poprvé vylezla, když mi bylo šest let. Pak jsem tam chodila každý rok. Byl to takový rituál, nevím, proč jsem ho přestala dodržovat," zaklání hlavu a cloní si oči Antonella, která pracuje v přírodním parku jako průvodkyně.

Jdeme vysokou trávou těsně kolem koryta bystřiny, jež se mezitím změnila v širokou a dravou řeku. Zem se pod nohama houpe, jak je napitá vodou. Najednou se ztrácí slunce a padají první kapky deště. Za pět minut už nás neochrání ani hustý les, z nebe padají šňůry vody a my jsme dokonale promočení. Ani si nestačím uvědomit vlezlou zimu, když zase vychází slunce a ze mě se odpařuje ten vlahý letní deštík. "To víte, tady na horách se počasí mění každou minutou," směje se mi majitel horské chaty, kde si měním oblečení. "Nechcete něco pro zahřátí?"

Stejně srdečný je i další domorodý horal. Malý, šlachovitý muž, jenž se dobrovolně uchýlil na svou salaš a stará se o krávy a kozy: pase je, dojí, ošetřuje a vyrábí sýr. Jsme v horách nad vesnicí Bezzecca. Cesta k salaši je svízelná. Pravda, autem přijedete téměř až k ní, ale doporučuji se při jízdě nedívat okýnky dolů z cesty. Thomasso přitahuje pozornost i místních obyvatel. Ač malý a nenápadný, rozhodl se žít přírodním životem. Protože jeho žena pracuje dole ve městě v domově důchodců jako sestra , žijí s ním v horách alespoň jejich malé děti, jež kolem nás neustále zvědavě krouží a všechno nám ukazují a vysvětlují. Salaš tvoří vlastně dvě budovy - hospodářská pro zvířata a dům, ve kterém Thomasso žije a vyrábí sýry.

Vcházím do první místnosti domu, místo podlahy je tu udusaná hlína, v rohu něco mezi ohništěm a krbem. Jediné, co připomíná reálný čas, je sporák a televize v kuchyni. "Televizi jsem si přinesl jen kvůli fotbalu, jinak ji nepotřebujeme," ukazuje mi Thomasso, jak vyřešil napájení televizního přístroje - připojil k němu autobaterii.

Pro horského muže, jak jsem si Thomassa pojmenovala, jsme vzácnou návštěvou, a tak přináší čerstvě vyrobený sýr. Dětem zasvítí oči, už sedí na lavicích kolem stolu a žadoní: "Nalej na to ještě olivový olej." Pak si namáčejí sněhově bílý tvarohový sýr v oleji a neuvěřitelně mlaskají. Ne bezdůvodně, je to skutečná pochoutka. Thomasso má evidentně radost, utírá si ruce do montérek, svého pracovního oděvu, a vede nás do vedlejší světnice. Je studená a tmavá. Podél zdí jsou dřevěné police obložené pyšně zrajícími sýry. Horalova chlouba.

BRÁNA DO SRDCE EVROPY

Zeměpisná poloha předurčila Trentino k tomu, aby se stalo důležitou křižovatkou mezi Itálií, Středomořím a ostatní Evropou. Údolí Valle dell Adige, jež tvoří souvislou osu mezi Alpami, pamatuje kroky již pravěkých cestovatelů proudících ze severu na jih a naopak. Staří Římané dobře o strategickém významu trentinského kraje věděli, a tak se jej snažili připojit ke své říši. Horské členění zaručovalo automatickou ochranu vnitřním údolím Trentina. Místní obyvatelé tak byli chráněni.

Umístění Trentina významně ovlivnilo i uměleckou činnost obyvatel. V největších a nejdůležitějších údolích se dokonale promísily kultury zemí severních a latinských. Dobou největšího rozmachu byla renesance, kdy byla biskupem Bernardem Clesiem podpořena výstavba hlavního města kraje - Trenta. Město poskytlo dokonce přístřeší koncilu, který započal protireformaci. Historické a umělecké památky jsou dnes nashromážděny asi ve dvaceti trentinských muzeích.

Rokem 1200 jsou datovány první pohostinské útulky v Trentinu zřízené mnichy na strategických místech hor. Byly to malé a skromné stavby určené k odpočinku pocestným. K prvním významným turistickým místům kraje patří Madonna di Campiglio a San Martino di Castrozza. Tuto dobu proslavily neuvěřitelné výstupy horolezců, kteří svými taženími proslavili Dolomity po celém světě.

Každé údolí a každá vesnice si dnes oživuje vlastní historii. V sezoně se každoročně pořádají oslavy vztahující se na lidové tradice, jež přežily staletí a nyní jsou přivolávány ukázkami krojů, tanců, obyčejů, kterých je nepočítaně, protože Trentino je krajem tří kultur: německé, benátské a lombardské.

To lze lehce odhalit nad plným talířem. Kuchař vám nabídne jak tradiční středoevropská jídla, třeba špenátové nočky se strouhankou (říká se, že to bylo nejoblíbenější jídlo prelátů scházejících se v 16. století na církevním sněmu v Trentu), polentu či maso s houbami, tak třeba špagety s bylinkami nebo rizoto s dary moře. Místním zvykem je zapíjet jídlo hojně vínem, jehož se v okolí Trenta pěstují desítky odrůd. Co však odlišuje jednotlivá údolí, jsou moučníky. V mnohých je základem jablko - koneckonců, kde neroste les, je jablečný sad - můžete tedy čekat jablečný závin na nekonečně mnoho způsobů. Pak už jen zbývá ochutnat místní kořalku grappu. Pálí se z vína a odborníci jí dodávají ojedinělou chuť a vůni přidáním lesních plodů a bylinek.

FESTE VIGILIANE

Je večer, slunce pomalu zachází a Trento zahaluje tma. Centrální náměstí je přeplněno lidmi; kolem jeho středu jsou postaveny do čtverce tribuny, ve středu takto vzniklého prostoru se tyčí zlaté slunce - znak sv. Vigilia, ochránce města, na jehož počest se každým rokem na konci června konají slavnosti. Prodírám se na místo na tribuně právě na poslední chvíli. Hudba začíná hrát a skrz dav lidí je vidět slavnostní průvod. Ženy, muži i děti v kostýmech z doby trentského koncilu děkují a oslavují patron a města.

Mladé dívky v bílých šatech nesou v náručí chléb, obilí, květiny, látky a vodu. Do tmavého náměstí kreslí barevná světla efektní obrazce. Přijíždějí kočáry. Na jednom jsou vážení občané, na dalším vojáci hlídají čarodějnice - v trentinském kraji se skutečně upalovalo ve velkém, a nejen ženy, stačilo se znelíbit vrchnosti. Malou scénu mezi tribunami zaplňují další a další postavy. Celá ceremonie už trvá dobře dvě hodiny, ale náměstí je stále plné. Lidé stojí, kde se dá, třeba i na kašně. Dívky zapalují svíčky, které tvoří kruh kolem středu náměstí. Najednou vzduch rozřízl hvízdot; zlaté slunce se otáčí a létají z něj barevné hvězdy. Zlaté, rudé, zelené, modré. Malý ohňostroj na dobrou noc.

Celé Feste Vigiliane trvají pět dnů. Každý den je na centrálním náměstí malý trh a večer historický průvod. Zvláštní, jak celé Trento a okolí svátkem žije. "Studuji v Trentu univerzitu a bydlím tady. Miluji svátky Vigilia, program nacvičujeme měsíce dopředu. Je to skvělé, včera jsem byla čarodějka a chtěli mě upálit, a dnes jsem bohatá měšťanka," usmívá se Maria. "Nemyslíte, že je úžasné nosit takové šaty?" Podává mi chléb a sýr. Chloubu zdejších mistrů pekařů a mlékařů může ochutnat každý a v jakémkoli množství. Vše platí město. Od kostýmů přes pyrotechniky až po občerstvení.

Nejvýznamnější jsou prostřední dva dny svátků, většinou pátek a sobota. Každé ráno v sobotu se koná velká mše v nádherné trentské katedrále. Ani dnešek není výjimkou. V katedrále to šumí, místa v lavicích jsou beznadějně zaplněna, stejně tak je nemožné prodrat se do blízkosti hlavního oltáře. Dnešní mše je zvlášť výjimečná. "Budou jmenováni noví biskupové. Dokonce přijel sám kardinál," zvedá ruce nad hlavu řádová sestra. Když se ptám, jak se jmenuje, už mě nevnímá. Obřad právě začíná a chrámem se ne se silný a zapálený zpěv. Je to krásná a zajímavá podívaná, vytržení některých věřících je vyplněno jejich křikem a občas slzami v očích. Bohoslužba již trvá více než hodinu, ale nezdá se, že by byl kdokoli unaven. Snad kromě samotných duchovních, kterých je pod rudozlatým baldachýnem několik desítek. Kardinál sedí ve vyřezávaném křesle uprostřed. Kolem něj stojí v historickém stejnokroji jakási středověká ochranka - vojenská hlídka. Jsem unavena, a tak vycházím bočním vchodem na hlavní náměstí Duomo. Tam se na pódiu předvádějí děti v lidových krojích a hrají na tahací harmoniky. Náměstím se nesou dupáky a polky, připomínající Německo, v katedrále věřící přijímají hostie z rukou kardinála a za hodinu bude pravé poledne. Slunce se hlásí o slovo.

Jsem zvědavá. Za okamžik budeme svědky historického boje o město Trento. Opět se blíží večer, vzduch se pomalu ochlazuje a náměstí Duomo je jako každý den zalidněno. Podařilo se mi probojovat na tribunu, a dokonce na židli v sektoru VIP a Press. Hudba již chvíli hraje a za mnou na sebe křičí dvě starší paní. Nevím proč, jen mi řvou do uší. Přestaly právě včas a už vidím proč, na náměstí vbíhají mužové v oranžovočervených oblečcích. Úzké kalhoty, trikot, kukly a přes obličej škrabošky. Teď přibíhají jejich protivníci. Ti mají obleky v šedé barvě. Ani jim nechybí škrabošky. A do třetice přicházejí ženy - symbol Trenta - a nesou velký kotel. Rozdělávají oheň, zatímco bojovníci sedí způsobně na lavicích kolem náměstíčka mezi tribunami. Oheň hoří a ženy začínají vařit polentu, typické místní jídlo. Hlavní radní Trenta odstartoval soutěžení. Šedí jsou domácí a staví se do kruhu kolem svých žen a muže s korunou na hlavě. Kruh neprodyšně uzavírají a chytají se pevně navzájem za pásky. Přibíhají nepřátelé a pokoušejí se kruh roztrhnout. Hra se počítá na body. Když oranžovočervení protrhnou kruh a dostanou se dovnitř, mají bod. Domácí získají bod v okamžiku, kdy vtáhnou nepřítele do kruhu. Jeden "cizák" teď přeskočil kruh, popadl ženu a utíká s ní na své území. Teď zase domácí vtahují cizí muže do kruhu. Diváci skandují, děti řvou, až jim nabíhají žíly na krku. Stav je nerozhodný osm - osm. Ženy dokončily polentu. Domácí první dosáhli počet bodů nutných k vítězství a zahánějí cizince. Šťastně ochutnávají polentu a poplácávají se po zádech. Město je zahaleno tmou. Kostel odbíjí jedenáctou hodinu.

Pomalu se s ostatními přesouvám k řece Adige a usedám na její břeh. Tráva hezky chladí, od vody jde vlhký vzduch. Všude kolem se tísní lidé. Není se o co opřít, a tak se přemísťuji na lepší místo a lehám si do trávy. Vedle mě si lehá celá rodinka: máma, táta, dvě dcery. Břeh řeky se zaplňuje, na cestě vázne doprava a k nebi právě vystříkl první barevný gejzír hodinového ohňostroje. Hra světel, která je na počest svatého Vigilia a obyvatel Trenta. Červená, fialová, modrá a žlutá. Zelená a oranžová. Růžová. Nebe a řeka na chvíli splývají.

TRENTINO

Roku 1972 vstoupily v platnost nové právní normy aktualizující italskou ústavu, a Trentino se stalo autonomní provincií. Dnes v ní trvale žije na 450 000 obyvatel přibližně na šesti tisících čtverečních kilometrů a v nadmořské výšce od 500 do 2000 metrech. Živou zelenou barvu tomuto kraji dodávají lesy, které tvoří vice než polovinu rozlohy území. Trentino je jedním z nejzalesněnějších krajů Evropy, srovnání snesou jen Rakousko a Švýcarsko. Dokonce více než 16 procent území provincie je chráněnou krajinnou oblastí.

Hlavním trumfem Trentina je tedy příroda. Na více než 1000 kilometrech čtverečních vládnou přírodní parky. Sousedí s nimi tři přírodní rezervace a asi tři sta biotopů. Jedle, smrky, modříny, buky, jedlé kaštany a široká paleta alpských rostlin a plantáže jablek - to by byla zelená. Další částí skládačky jsou nevinně bílé ledovce. Těch lze napočítat 177. A pak hlavně nezapomenout na modrou. Ostré a divoké horské řeky drze protkávají hory i údolí. To jezera, kterých je 297, bohémsky odpočívají a nechávají se dráždit surfaři a plavci.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group