ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DVANÁCT KAMER V DOLOMITECH

Sobota 10. září 1994, hodina před polednem. Na úpatí Dolomit, v rakouském městečku Lienz, čeká na startovní výstřel osmdesát běžců. O dvanáct kilometrů dál a jen o trochu níž, než kam sahá Lomnický štít, čeká osmdesát paraglidistů. Na břehu rozvodněné řeky Drávy se rozcvičuje osmdesát jezdců na divoké vodě a uprostřed města zase osmdesát cyklistů. Osmdesát družstev nejtvrdšího štafetového závodu, jaký kdy Evropa viděla.Máme k dispozici deset kamer na zemi, jednu ve vodě a jednu ve vrtulníku, ale přitom je nám jasné, že nemáme tu nejmenší šanci ukázat všechno to, o co v tomhle závodě běží."

Komentář navozuje dramatickou situaci, hudba to pořádně rozjíždí a začíná sekvence, nazvaná ve scénáři "dynamická montáž". Běžci na pokraji kolapsu se potácejí mezi kamením, paraglidisté to sebevražedně krouhají horskou roklinou, kajakáři se vrhají do vody z výšky šesti metrů a cyklisté s pěnou u úst vlečou své stroje po horských pěšinkách. To nejatraktivnější z pětadvaceti hodin natočeného materiálu, nacpané do čtyřiceti vteřin. Je poslední den roku 1994 a televize Nova vysílá dokumentární film TENHLE ZÁVOD SE NEVZDÁVÁ, zachycující šílený podnik jménem DOLOMITENMAN. Film má úspěch, a tak se štáb agentury Ages vydává do Dolomit ještě dvakrát. Jsem moc rád, že jako režisér jsem u toho pokaždé byl.

Rakouský recept byl celkem jednoduchý: vzít čtyři individuální disciplíny, sestavit z nich štafetu, a to celé usadit do velehor. Čím extrémnější, tím lepší. A tak se v 80. letech zrodil DOLOMITENMAN. Chytili se sponzoři, chytili se závodníci, chytila se i televize. Nevyzpytatelnými cestami osudu se tenhle projekt dostal až do Prahy, na stůl bratrů Fulínů ­ televizních producentů a majitelů reklamní agentury Ages. Výsledkem bylo, že ve třiadevadesátém postavil Ages dvě družstva, vzal tři kamery a vyrazilo se závodit a točit ­ víceméně na zkušenou. V příštím roce se to už rozjelo se vší parádou.

ZÁŘÍ 1994

"Z náměstí ulicemi Lienzu, přímo do hor. Délka trasy 12 kilometrů, převýšení 1768 m, cíl ve výšce 2441 metrů nad mořem.

Ze stejné výšky startují paraglidisté. Po sedmi kilometrech letu mezipřistání, více než kilometrové prudké pěší stoupání na místo dalšího startu a druhé přistání na stadionu.

Jezdci na divoké vodě. Překonají řeku, absolvují s lodí úvodní skok z výšky šesti metrů a dlouhý sjezd, ztížený přenášením lodě a několika brankami.

Horská kola. 12 a půl kilometru s průměrným stoupáním více než 26 procent, a pak jedenáctikilometrový sjezd po závratně strmých dolomitských sjezdovkách," pravil komentář filmu, když představoval divákům trasu závodu. Okecat to jde bez problémů, ale natáčí se to zatraceně těžko. Třicetičlenný tým si v Lienzu láme hlavy, jak se čtyřmi kamerami pokrýt padesát kilometrů trati. Plánování jak na genštábu. Stanovují se nové a nové strategie, vymýšlejí se rafinované přesuny, rozpočítané na minuty, počítá se i se ztrátami. Tak třeba: pokud pošleme jednu kameru až nahoru do cíle běhu, získáme sice atraktivní záběry zničených borců, bezmocně zvracejících ve stínu horských velikánů, ale nic víc už tahle kamera nenatočí, protože cesta zpátky trvá několik hodin a to už bude dávno po všem. Klasické rozhodování mezi mnoha variantami, z nichž špatné jsou bezpečně všechny.

A když je konečně rozděleno kdo kdy kam a s kým, přichází definitivní koprodukční domluva s rakouskou televizí: přibývá osm kamer a spousta problémů. Všechno znovu.Je den před závodem a všechny naše štáby vyrážejí na předtáčky. Úkolem je natočit takové záběry, na jaké v průběhu závodu nebude čas, ale které přesto musejí vypadat přesně jako "naostro". A tak se naši sportovci znovu a znovu prohánějí okolo kamer, na sobě startovní čísla a na čele nefalšovaný pot. I pro ně je zvláštní poslouchat pokyny, typu "teď poběžíš o půl metru vlevo a tam jak je ten velkej pařez, tak se ohlídni, jako že koukáš, kdo běží za tebou, a pak pořádně zamakej". Kajakáři jsou nuceni opakovat onen úvodní šestimetrový skok tak dlouho, až Tomáš Zástěra láme loď a rezolutně odmítá riskovat i loď náhradní. Cyklisté musejí na přesně stanoveném místě předvést efektní smyk, při kterém gejzíry štěrku lítají přesně podle představ kameramana ­ na pětadvacátý pokus je to ono. Jedině paraglidisté přišli o své velké role, protože všechny tréninkové skoky bez milosti zatrhnul vítr.

Večer před závodem. Pouštíme si výsledky předtáček ­ vypadá to docela dobře. S jedním háčkem: pokud se zítra změní počasí, bude všechen tenhle materiál k ničemu. Větru dešti pořád nějak ne a ne poručit. A že by se to zrovna mimořádně hodilo ­ venku to rozbalila nádherná horská bouřka a leje jak při potopě světa.

Leje a leje, ale v šest třicet ráno to dolomitský Krakonoš rázně zastavuje a na nebi se zčistajasna rozprostírá modromodrá Florida. Ring volný!

Nejzářivější hvězda dorazila z Kazachstánu: Vladimír Smirnov, fenomenální běžec na lyžích, několikanásobný olympijský vítěz, si přišel zkusit formu. Od ostatních běžců se liší na první pohled: stokilový medvěd, nohy jak písty od parníku, hrudník jak razící štít. Okolo něj smečka vyzáblých jogínů, se stehny jak Smirnovovo zápěstí ­ typická fyziognomie specialistů na horské běhy. Ale na trati se samozřejmě ukáže, že všechno chce svoje.

"Osmdesát běžců. Teď, pár okamžiků po startu, jsou ještě svěží, nabití nevyčerpatelnou energií, skvěle připraveni na jeden z nejtěžších závodů svého života. Jejich trénované plíce a jejich vytrvalé nohy pracují v obdivuhodně dokonalém rytmu, který je po úzkých stezkách pohání stále dál a stále výš. Za pár minut budou v ledovém větru klopýtat po ostrých balvanech, budou padat nezvládnutelným vyčerpáním a z rozedřených rukou a nohou jim poteče krev. Nikdo z nich nevydrží celou cestu běžet. Krok za krokem budou postupovat vzhůru, dlaně na stehnech a bolestivou grimasu ve tváři." Tak to říká komentář, a tak to také bylo. Nikoho nepřekvapilo, že na celé čáře vyhrál mistr světa v běhu do vrchu Helmut Schmuck, že Smirnov svou muskulaturu dovláčel do cíle až bůhvíkdy a nikoho nepřekvapilo ani to, že náš Petr Novák dorazil desátý ­ dobrý rozjezd...

A závod pokračuje. Kameramani jsou nadšeni, jak ty barevné padáky, svištící azurovou oblohou okolo šedých skal, nádherně vypadají, paraglidisté, zvyklí udělat maximálně ty tři kroky při startu, vyplivují duši při kilometrové křížové cestě při mezipřistání a my se tvrdě střetáváme s rakouskými televizáky. Nehádáme se o závod ­ hádáme se o krávy.

Hned vedle totiž probíhá obrovská atrakce: kravské Lotto. Neznáte? Poznáte! Nejdřív se vezme kus louky, která se rozparceluje na spoustu čtverců. Na tuhle šachovnici se vyžene stádečko očíslovaných kraviček, a pak už hazarduchtiví horalé sázejí jak pominutí. Na co? Inu ­ na kravince. Když uhodnete, že se kráva číslo tři vykadí do čtverce cé šest, přijdete si na docela solidní paklík šilinků. Nad tím vším se malebně vznášejí padáky a rakouský producent nám hustí do ucha, že na závod se máme vykašlat, protože jeho hlavní prioritou je, kde kráva zvedne ocas. Končí to klasicky: český kameraman sekne Rakušákovi kamerou do náručí, mile mu řekne "Tak si to natoč sám, blbečku!" a jde se kochat horskou scenérií. Pak se žhaví vysílačky a už zase točíme, co je potřeba. Krávy to rozhodně nejsou.

A závodí se dál a filmuje se dál. Kajaky se potýkají s řekou, po celonočním lijáku rozvodněnou jak Mississippi, horská kola předvádějí na promáčených sjezdovkách neskutečné baletní kreace a favorizova-ný rakousko-italsko-německý Bank Austria Team vítězí po necelých čtyřech hodinách. Některým družstvům to bude trvat dvakrát tak dlouho.

Našim ne ­ 17. a 18. místo pro družstva Sazky a Agrobanky. Žádný průšvih, ale taky žádná velká sláva. Ale všichni jsou už teď nažhavení, jak jim tu napřesrok vytřeme zrak.

MARATON VE STUDIU

Ale práce pokračuje. Zvonivá kytarová hudba Petra Roškaňuka a magie střihové skladby! Máme neuvěřitelné množství materiálu, což je velká výhoda i velká nevýhoda: je z čeho vybírat, ale pětadvacet hodin je taková síla, že to člověka snadno převálcuje. Nám se střihačem Dušanem Lajdou, se to ale rozhodně stát nemůže! Sedm patnáctihodinových posezení a hrubý střih je hotov. Film má třičtvrtě hodiny a nelze jej prostě zkrátit ani o vteřinu ­ jinak se přece celá důmyslná stavba zhroutí! Leč televize říká jasnou řečí: pětadvacet a dost! Půl dne sedíme, doběla vytočení z těch byrokratů, nechápajících náš smělý dramatický oblouk, nepřehlédnutelně se klenoucí v šedi televizního vysílání. Když už naše stesky nechce nikdo poslouchat, začínáme s krvácejícím srdcem krátit. Za dva dny jsme na čtyřiadvaceti minutách a je to přesně to pravé. Neúprosné zákony trhu zase jednou měly pravdu.

ZÁŘÍ 1995

Jsme zase tady: dva závodní týmy, čtyři kamery a další desítky lidí okolo. A zase rozvěšujeme sponzorské billboardy a zase kolem nich při předtáčkách proháníme závodníky a zase celou noc leje, jenomže bohužel ne všude: někde už sněží. A nasněžilo toho tolik, že pořadatelé ze dne na den překládají trasu běhu.

"Místo očekávaných dvanácti jen sedm a půl kilometru. Místo holých skal a horských hřebenů zelená tráva. Ale ve výsledku je tahle trať neskonale tvrdší. Ten problém nese jméno převýšení. V propozicích, které běžci dostali večer před závodem, se píše o úsecích s převýšením 80procentním. Většina závodníků to považovala za tiskovou chybu ­ v takovém terénu se přece naprosto nedá běžet! Měli pravdu ­ v 80procentním stoupání se o běh nepokouší nikdo."

Běžci se drápou do svahů, se kterými by měl co dělat i pavouk, ale jinak se všechno vyvíjí dobře. Naši, pod prapory Radegastu a Agrobanky, se drží v první desítce a vypadá to, že i našim kamerám přeje štěstí. Máme ho zapotřebí. Po loňských zkušenostech už víme, že koprodukční kolegové toho sice nadrtí spoustu, ale ve střižně je okamžitě poznat, co natočil Rakušák a co našinec ­ v tomhle jsme opravdu o třídu lepší.

"Slunce se střídá s deštěm a krupobitím v nepředvídatelném rytmu," stojí v komentáři a je to zase pravda pravdoucí. Stačí minuta a člověk si připadá, že se ostrým střihem ocitl v jiné roční době a v jiném klimatickém pásmu. Paraglidisti, kteří měli smůlu, končí s metrák těžkými nacucanými padáky celé kilometry od cíle. Točíme záběry, které pak ve filmu zaberou nejvíc ­ varianty klasického beznadějného duelu "člověk kontra příroda". Kajakáři se ze čtyři stupně chladné vody škrábou polomrtví a kamery mají hody na téma "absolutní vyčerpání".

Horská kola. Přímo před naším objektivem padá při sjezdu v plné rychlosti cyklista. Je natolik vyčerpaný, že nemá sílu pustit řídítka, po desetimetrovém letu dopadá na hlavu a jako hadrová loutka se ještě dlouho bezvládně kutálí po sjezdovce. Je to hyenismus, jistě, ale který kameraman by v této chvíli vypnul svůj stroj, který kameraman by odmítnul zachytit přesně to, co dává tomuto extrémnímu závodu tu dráždivou pachuť života a smrti? Před startem musí každý závodník podepsat, že do závodu vstupuje na vlastní nebezpečí ­ a tak točíme. Bezvědomí, kapačky, transport těžce zraněného těla vrtulníkem. Kde zůstaly kálející krávy? Cíl. Rok příprav vrcholí v jediném okamžiku ­ hlasatel snaživě komolí česká jména, když oznamuje neuvěřitelné páté místo: Novák, Štěpán, Knébl, Štícha ­ tým Agrobanky.

Je noc. Řídké rakouské pivo teče proudem, pod tíhou českého štěstí praská i fortelný selský nábytek v penzionu a my tušíme, že se to možná všechno povedlo. Za čtvrt roku se DOLOMITENMAN 95 s úspěchem vysílá na Nově a během dalších měsíců získává dvě vítězství na mezinárodních filmových festivalech. A za rok to všechno uděláme ještě líp!

ZÁŘÍ 1996

Karavana agentury Ages znovu zakotvila v Lienzu. Všichni už moc dobře víme, o co jde. Máme kvalitní lidi, máme speciální techniku schopnou snímat ve vzduchu i pod vodou, známe terén a především máme spoustu zkušeností ­ odtud i z celého světa. Natáčeli jsme Magica Johnsona v Los Angeles, Marka Messiera v New Yorku, velbloudí dostihy v Dubaji. Co nás vlastně ještě může překvapit?

Život.

Bod první: lodě. Nepřesně pochopené propozice, trocha domácí diplomacie a lodě, které si naši přivezli s sebou, jsou naráz k nepotřebě. Místní jsou ale lidumilové a dva kousky rádi půjčí. Bohužel, mají jen krátké turistické lodičky, ale však oni si s tím naši nějak poradí...

Bod druhý: sníh. V noci před závodem napadlo dvacet čísel a sněží pořád dál.

Bod třetí: vítr. DOLOMITENMAN je sice extrémní závod, ale dnes poprvé ve své historii naráží na svůj strop: "paraglide" je zrušen. Pár dobrovolníků se pouští do vzduchu, ale nikdo z nich daleko nedoletí. "Zkusil jsem to a najednou koukám, že padák je pode mnou," komentuje situaci Pavel Štěpán a Jarda Grulich uzavírá: "Lepší je bejt živej, než mrtvej hrdina."

Bod čtvrtý: náhoda. Díky nepozornosti rakouského partnera přicházíme o jednu naši natočenou kazetu. Z těch pětačtyřiceti je to neomylně ta nejcennější. Náhoda?

Ale závodí se. Běžci sice občas bloudí, protože na sněhem zapadaných pláních není vidět žádné značení, ale naši to zvládají se ctí: 9. a 13. místo pro Radegast a Rencar.Divoká voda. Naše jednička Robert Knébl doma dva a půl roku neprohrál. I tady srší před závodem sebevědomím, ale realita ho sráží tak hluboko, jak snad ještě nikdy nebyl. Robert se v malé výletnické loďce zoufale trápí a jen bezmocně přihlíží, jak ho všichni předjíždějí bez problémů. Čtyřicet minut za vítězem.

Konec? Kdepak! V chumelenici a ledovém větru čekají naše štáby na cyklisty. Je pět pod nulou a kameramani vyvíjejí nadlidské úsilí, aby se třes celého těla nepřenášel do kamery. Všichni už projeli, ale my čekáme dál. Protože na trati je pořád ještě jeden závodník. Chorvat Safaric Davorin se rozhodl dokázat, co se ještě nikomu před ním nepodařilo: projít celým závodem sám. Warsteiner už dávno vyhrál, naši se vzpamatovávají z 10. a 15. místa a Davorin je v nedohlednu. Všichni ho proklínají, promrzlí, hladoví a zklamaní, ale všichni dobře vědí, že jeho story našemu filmu pomůže. A tak čekají. Nekonečné dvě a půl hodiny, než usměvavý Chorvat zvedne na náměstí ruku v unaveném ale vítězném gestu.

Karavana zvaná Ages odjíždí z Lienzu a ve všech hlavách se usazuje stejná myšlenka: tentokrát to bylo definitivně naposled.
Nebo snad ne? Film DOLOMITENMAN 96 si vede v televizi dobře, závod má získat statut mistrovství světa a září 1997 je přece tak nekonečně daleko...
 
Březen 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group