ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ČESKÁ SNOWBOARDOVÁ ŠKOLA V KOLUMBII

Výstupy na ledovcové velikány Jižní Ameriky na začátku nového tisíciletí patří již mezi "turistické masovky" všech věkových kategorií. Poněkud stranou však zůstávají kolumbijské hory a ledovce. Kolumbie odrazuje svou čím dál zamotanější vnitropolitickou situací. Nedostupné a odlehlé zalesněné prostory, jež jsou přístupovou bránou k některým ledovcům, se stávají útočištěm ultralevicových a ultrapravicových ozbrojených partyzánských skupin - tzv. guerill. Lesy jim poskytují relativně bezpečný domov a útočiště. Cestovní ruch se z této nádherné země vytrácí.


ANI JEDNU ZIMU BEZ SNĚHU

Už ani přesně nevím, jak se v mé hlavě zrodil projekt "snowboard v Kolumbii". Vybavuji si snad jen, že jsem měl hned několik podnětů. Jednak jsem viděl zanícenost Kolumbijců pro extrémní sporty. A taky jsem sám nechtěl zůstat, byť jen jedinou zimu, bez radovánek na sněhu. Mým hnacím motorem byla i vidina opravdového dobrodružství a určitého průkopnictví.

V červenci roku 2000 jsem potkal v příhraničním městečku kolumbijské Amazonie německého fotoreportéra a dobrodruha Olivera Schmiega. Zasedli jsme tehdy do hospůdky na břehu Amazonky a dělili se o zážitky z cest po Jižní Americe. A taky o plány. Svěřil jsem se mu se svým plánem začít se snowboardingem na kolumbijských ledovcích. Po několika měsících pobytu ve vlhkých tropech ho ta myšlenka natolik zaujala, že jsme si hned smluvili schůzku v Bogotě. V hlavním městě Kolumbie jsme se potkali znovu v prosinci a sestavili projekt se třemi jasnými etapami. V první navštívit vytypované ledovce a zmapovat vhodné lokality pro snowboarding. Ve druhé seznámit Kolumbijce s tímto sportem a přiblížit jim ho formou publikací v médiích, přednášek na univerzitách a natočení dokumentárního filmu pro kolumbijskou televizi. A ve třetí, finální etapě zřídit snowboardovou školu a fan-klub. Třešničkou na dortu našeho snažení by pak měl být první "amatérský" závod, nebo spíš sraz všech nadšenců na vybraném ledovci.

PRVOSJEZDY NA NEVADO DEL TOLIMA

Když si chce Kolumbijec sáhnout na sníh, a přitom nemá zkušenosti s vysokohorskou turistikou a dost fyzické zdatnosti, nejpravděpodobněji zvolí sopku Nevado del Ruiz (5350 metrů) patřící do národního parku Los Nevados. Ve světě proslul Ruiz především svým výbuchem v roce 1985. Lavina bahna a kamení tehdy pohřbila 23 tisíc lidí žijících na jeho svazích. Počtem obětí se tato přírodní katastrofa zařadila mezi nejhorší v dějinách amerického kontinentu.

Díky centrální poloze, relativní bezpečnosti (v této oblasti až do dnešních dnů nebyl zaznamenán výskyt guerilly) a snadné dostupnosti je Ruiz dnes jediný "masově" navštěvovaný ledovec Kolumbie. Národní park Los Nevados leží v Centrální Kordilleře. Ještě před několika lety bylo pět jejích nejvyšších vrcholů, mimochodem výhradně sopek (Ruiz, Santa Isabel, Tolima, Quindió a Cisne), pokrytých ledovcovou a sněhovou čepicí. Jelikož ale "nic není věčného na Zemi", ani ledovce ne. Vlivem globálního oteplování naší planety se již věčný sníh z vršků nejnižších sopek Quindió a Cisne vytratil.

Jako první horu pro naše snowboardové dobrodružství jsme vybrali Nevado del Tolima (5215 m). Nevado del Ruiz jsme oba znali z dřívějška a nepřišel nám tak exotický. Tolima nás však provokovala svou pověstí krásné, opuštěné a na výstup nejnáročnější sopky. Jediná přístupová cesta tady končí ve výšce 2500 metrů, dál jsme se džípem 4x4 nedostali. Po dvou hodinách výstupu jsme dosáhli El Rancho (2600 m), poslední obývané místo. Mimo jiné tam lze relaxovat v přírodním jezírku s horkou termální vodou. Chvíli jsme rozmlouvali i s místním usedlíkem, který se zdráhal chápat naši bláznivou vizi - vynést nahoru na sníh všechny ty divné věci a po nich klouzat z pěti tisíc metrů dolů. Ale dovolil nám postavit stan mezi vodopádem a svou chýší.

Brzo ráno jsme vyrazili vstříc nejtěžšímu úseku naší výpravy. Čekalo nás stoupání tisíc výškových metrů horským tropickým lesem, který pozvolna přechází v mlžný les. Další noc chceme strávit ve výšce přibližně 3600 metrů, kde končí hranice lesa (lesní patro) a začíná nádherné vegetační pásmo paramos tvořené tzv. frailejónes. Jde o rostliny rodu Espeletia, patřící do čeledi astrovitých. Ty jsou pýchou kolumbijských hor. Můžeme je sice najít od Ekvádoru až po Kostariku, ale jenom v Kolumbii dosahují rekordních výšek. V horách Sierry Nevady dorůstají až 8 metrů. Kmeny z těchto rostlin místní lidé využívají ke stavbě svých chýší.

Přes 30 kg vážící batohy, z nichž nám nad hlavy vyčnívaly navázané snowboardy, nám dokázaly řádně znesnadnit už tak namáhavý výstup strmým terénem. Na stezičce klikatící se mezi vodopády jsme byli vděční za liány a vyčnívající kořeny. Posloužily jako jištění. Místy zůstávala mezi divoce rostoucími keři sotva metrová průrva, takže jsme byli často nuceni klesnout na kolena či shodit batohy a protáhnout je za sebou.

Podle předběžných časových výpočtů místních "znalců" jsme měli do určeného cíle dorazit po pětihodinovém výstupu. My přitom, k smrti znavení, dorazili do míst, kde nám výškoměr ukazoval 3600 metrů, za devět hodin! Doslova z posledních sil jsme postavili stan a mlčky po sobě koukali. V hlavách nám lítaly podivné myšlenky: "Je vůbec možné zlézt ledovec a mít potom dostatek sil na snowboardování?"

Ráno nás ale čekal nezapomenutelný zážitek. Poprvé jsme uviděli bílý vrchol sopky Nevado del Tolima. To nás naplnilo novou energií a odhodláním splnit náš záměr, k němuž jsme se zavázali články v kolumbijském tisku. "Dva Evropané jdou snowboardovat na Nevado del Tolima," křičelo z titulků.

Přibližně stejné převýšení nás čekalo i ve druhém dni "treku". Stoupání vegetačním pásmem paramos již nebylo tak náročné, takže jsme po sedmi hodinách výstupu stanuli na skalní plošince zvané La Lata ve výšce 4600 metrů. Tady lze naposledy pohodlně a bezpečně tábořit ve vodorovné poloze. Výš už se spát nedoporučuje z důvodu unikajících sirných par ze skulin a skalních otvorů, a to i na ledovci.

Brzy ráno, za krásného počasí, jsme již navázáni na lano a značně odlehčeni šplhali ke sněhu. Turistickou sezonou v kolumbijských horách je prosinec a leden. Téměř denně je slunečno. Déšť a sněhové vánice jsou v tomto období jen zřídka vídaným úkazem. Krásné slunečné dny ale kompenzují velmi chladné a větrné noci. Noční teploty klesají pod -10 stupňů a nárazový vítr může dosahovat rychlosti přes 100 km/h. Takže skvělá prověrka stanu i spacáku. Dobrá konstrukce a sněhové límce na zpevnění stanu sněhem či kameny jsou tady nutností.


Těžké batohy s navázanými snowboardy znesnadňují už tak namáhavý výstup strmým terénem.

Po čtyřech hodinách krkolomného výstupu mezi nezpevněnými kameny a suťovým polem jsme se konečně dotkli sněhu. Vinou řídkého vzduchu nás lehce bolela hlava, i tak jsme ale pokračovali již s technickým vybavením pro pohyb na ledovci. Při stoupání k věnci kráteru jsme červenými praporky označili ledovcové trhliny a seraky. Vyplatí se to, při sjezdu mohou představovat smrtelné nebezpečí! Ledovec umí být krutý, o čemž jsem měl možnost se přesvědčit při sjíždění ekvádorské sopky Cotopaxi (5897 m). Tenkrát nechybělo moc, a tyhle řádky jsem už nepsal...

V odpoledních hodinách se začaly přibližovat ošklivě vypadající mraky, proto jsme těsně pod vrcholem nasadili snowboardy a... Panenské svahy vulkanického kolumbijského kužele přicházejí o nevinnost! Ten den - 28. leden 2001 - mám zaškrtnutý v diáři červenou tužkou.

Ježdění jsme si chtěli příští den ještě zopakovat, jenže po probdělé noci, kdy silný vítr měřil síly s naším stanem, padlo rozhodnutí vrátit se. Sestup zpátky do El Rancho spolkl celý den a během několikahodinové blažené relaxace v termálním jezírku nám nezbylo než konstatovat, že Tolima není pro snowboarding zrovna nejvhodnější. Je třeba hledat dál.

DŘÍVE, NEŽ ROZTAJÍ LEDOVCE

Pro další průzkum a hledání vhodných ledovců jsme se rozhodli opustit park Los Nevados. Vybrali jsme pohoří, které mezi znalci patří k nejhezčím místům nejenom v Kolumbii, ale i v celých Jihoamerických Andách - Sierra Nevada del Cocuy. Celé pohoří je národním parkem, turistický ruch se však z této oblasti v posledních letech téměř vytratil. Příčina? Prozaická - oblast se zařadila mezi tzv. "červené zóny", tedy místa zcela kontrolovaná guerillou. Nikdo vám nezaručí bezpečnost, Čech s Němcem se ale větším problémům vyhnou, pokud jsou opatrní a respektují pravidla hry místních obyvatel. S americkým pasem se tu přežívá o poznání hůř...

Po náročnějších přípravách v Bogotě jsme zamířili do města El Cocuy v západním podhůří národního parku, které je výchozím bodem pro náš průzkum. Do městečka ležícího ve stejné výšce jako Bogota (2600 m) jsme se dotrmáceli již za tmy. Za sebou jsme měli náročnou třináctihodinovou jízdu autobusem z hlavního města. Jeli jsme přes den, protože noční přejezdy se nedoporučují. Mohou být nebezpečné kvůli zločineckým bandám využívajícím odlehlé periferní komunikace k přepadávání autobusů.

Na náměstíčku nás už čekal průvodce, který nám pak dělal společnost po celou dobu pobytu v horách. V současnosti se vstup do národního parku bez místního průvodce znalého situace vůbec nedoporučuje. I když místní tzv. "horští vůdci" často nedisponují potřebným vybavením do hor a znalostmi zpravidla nevyčnívají nad úroveň průměrného českého turisty, zastávají zcela jiné, důležitější poslání. Zajistí ochranu a relativní bezpečnost v případě střetu s povstaleckými oddíly. Ubytování nám poskytli ve svém domě rodiče našeho průvodce, na noční obchůzce jsme pak zjistili leccos o aktuální situaci v horách. Nic lichotivého. V blízkosti městečka El Cocuy dochází často k ozbrojeným střetům mezi vládními vojsky a guerillou. Nezbylo nám, než věřit průvodci, který nás mnohokrát ujistil, že s ním nám nebezpečí nehrozí.

Naším cílem bylo prozkoumat a spustit se na snowboardu po svazích pětitisícovek Pan de Azucar (5150 m), ležící v jižní části pohoří, a nejvyššího zaledněného vrcholu Ritacuba Blanco (5493 m), který byste našli na opačném konci pohoří. Obě hory nám byly doporučeny jako vhodné pro náš záměr.

V šest hodin ráno na korbě malého náklaďáku, tzv. lechero (vůz každé ráno vyjíždí sbírat mléko po horských samotách), jsme se během hodiny dostali do nejvýše položené sedlácké usedlosti - El Himat (3600 metrů), která slouží také jako turistická základna s možností ubytování, jídla a pronájmu koní. Nechali jsme zde polovinu našich zásob, protože po návratu z Pan de Azucar zde strávíme odpočinkový den.

V jedenáct hodin jsme vyrazili na první trek k jezeru la Pintada (3800 m). Mimo jiné je celé pohoří proslaveno nesčetným množstvím nádherných ledovcových jezer. Naše batohy se snowboardy nám k jezeru odnesli koně. Za hezkého počasí jsme nad jezerem rozložili stan a vyrazili na aklimatizační kondiční výstup na bezejmennou horu, která sahala do výšek 4500 metrů.


Snowboarding v tropické Kolumbii je zcela určitě nezapomenutelný adrenalinový zážitek.

Druhý den jsme se již bez koní vydali za sněhem. Pomalu a těžce jsme nabírali výškové metry, vegetační pásmo paramos postupně řídlo a nahrazovaly ho travnaté formace přecházející v kamennou poušť. Ještě ráno se zdálo, že zasněžený štít Pan de Azucar je lehce dosažitelný. Tato mylná představa se rozplynula po pětihodinovém namáhavém výstupu. Sníh pořád nebyl na dosah. V odpoledních hodinách začala padat hustá mlha, která sice znesnadnila orientaci, ale na druhou stranu ukončila mé psychické trápení. Už jsem totiž neviděl vrchol, a tak si nepředstavoval jeho snadné dosažení. Směr k ledovci nám určovali kamenní mužíci - strážci hor. Kolem čtvrté hodiny jsme konečně ve výšce 4800 metrů narazili na sníh. Ani jeden z nás neměl síly hledat ideální místo k táboření, a proto jsme za husté mlhy rozložili stan na šikmé skalní plošince. Večer mlha jako zázrakem zmizela a před námi po levé straně se objevil nejznámější skalní útvar v pohoří - Púlpito del Diablo, který byl v dřívějších dobách atraktivním skálolezeckým terénem. Jako maják vyčníval uprostřed sněhového pole. Zasněžené svahy se zdály být ideálním pro snowboarding a navíc zde v případě sněžení nehrozí nebezpečí tvorby lavin.

Nemohli jsme se dočkat druhého dne. Vypadalo to, že máme štěstí, protože ráno bylo jasné a bezvětrné počasí, což v červnu není obvyklé. Opět nás čeká již známá procedura: průzkum terénu, značení ledovcových trhlin a nakonec zasloužená odměna - snowboardové prvosjezdy v Sieře Nevadě.

Večer se prudce změnilo počasí a přišla sněhová vichřice. Silnými větry je Sierra Nevada pověstná. Našemu průvodci během několika hodin vichřice úplně zničila stan, a tak nám byl vděčen, že našel úkryt před přírodním živlem u nás. V ranních hodinách vítr polevil. Po poledni přestalo sněžit a my jsme zažili něco, co v těchto zeměpisných šířkách není běžné: snowboarding v čerstvě napadaném prachovém sněhu.

Po dvou dnech strávených na ledovci jsme sestoupili do turistické základny El Himat, kde jsme chtěli strávit jeden den odpočinku. Zde jsme se však od místních sedláků dozvěděli nepříjemnou zprávu. V severní části pohoří, kde leží také náš druhý cíl, je ozbrojený konflikt. Vstup do této neklidné oblasti nám nedoporučili. Neposkvrněné svahy ledovce Ritacuba Blanca jsme si tedy nechali na příště.

V případě, že se vnitropolitická situace Kolumbie v nejbližší době nevyřeší, tak zřejmě panenské a opuštěné ledovce v této zemi zůstanou jako jediné v Jižní Americe navždy nedotčené. Kolumbijští odborníci totiž dospěli k zajímavému faktu: Kolumbie přijde do třiceti let o všechny ledovce následkem globálního oteplování Země.




KOLUMBIJSKÉ ANDY

V tzv. Kolumbijském horském uzlu na jihu země se Andy rozdělují do dvou horských pásem: Cordillera Occidental a Cordillera Central, přičemž z Cordillery Central se postupně odděluje Cordillera Oriental, nejširší a nejdelší horské pásmo Kolumbie. Nejnižší z nich, Cordillera Occidental, která se zdvihá z pacifického pobřeží, nedosahuje výšky věčného sněhu a ledu. Dále k východu pak následuje nejvyšší z těchto tří horských ramen, Cordillera Central (5750 m n. m., Nevado del Huila), které je pokračováním hlavního andského hřebene a má několik vulkánů s celoroční sněhovou pokrývkou. Mimo jiné je to oblast nejvyšší vulkanické a seismické činnosti. Nejvýchodnějším pásmem je pak Cordillera Oriental, která se na severu rozšiřuje do široké náhorní plošiny a v blízkosti venezuelské hranice se větví na dvě pohoří. Nejvýznamnějším a nejvyšším pohořím této Cordillery je Sierra Nevada del Cocuy. Podle kolumbijských odborníků je to oblast s nejdelší souvislou sněhovou pokrývkou na světě mezi obratníky. Celé pohoří je národním parkem s 22 ledovcovými vrcholy pokrytými věčným sněhem. Nejvyšší horou je 5493 metrů vysoká Ritacuba Blanco.

Téměř celým územím v severojižním směru protékají hlubokými údolími dvě nejvýznamnější kolumbijské řeky: Magdalena a Cauca. Jejich toky oddělují hlavní kolumbijská horská pásma.

Na severovýchodě země vystupuje přímo od pobřeží Karibského moře nejvyšší pohoří Kolumbie Sierra Nevada de Santa Marta, nazývané také "střechou Kolumbie" pro svůj pyramidový tvar. Leží mimo popisovaná horská pásma a pyšní se hned několika světovými zvláštnostmi. Je to nejvyšší pohoří zvedající se od mořských břehů. Jinými slovy: jeho dvě vyčnívající horská dvojčata - Pico Cristóbal Colón a Pico Simón Bolivar (se shodnou výškou 5775 metrů) jsou nejvyššími vrcholy přímořského pohoří na zeměkouli!

A neopouštěje superlativy: Pro kolumbijské horolezce jsou štíty Sierry Nevady nejvyššími horami na světě z pohledu lezeckého výstupu. Nenajdete hory s větším převýšením. Vždyť ze severu se výstupy zahajují téměř z nulové nadmořské výšky v národním parku Tairona! Z jihu se kdysi, dokud ještě cizinci mohli procházet oblastmi dnes zcela kontrolovanými guerillou, vycházelo z městečka Valledupar v nadmořské výšce 169 metrů. Jen pro představu: horolezecký výstup mytického Mt. Everestu s jeho 8848 metry výšky nejvyšší hory světa začíná na náhorních plošinách ve výškách 4000 metrů. Z jiných světových stran přístup do pohoří není možný kvůli neprostupným tropickým porostům. Proto i přes relativní blízkost od pobřeží Karibiku patří až do dnešních dnů mezi "nejizolovanější" horské masivy. Vzhledem k obtížné dostupnosti začalo dobývání pohoří poměrně pozdě. A pojí se s ním několik tragédií. V roce 1936 zahynul při pokusu o zdolání Pico Cristóbal Colón Němec H. Lotscher; takže až o tři roky později uspěla skupina W. A. Wooda z Americké zeměpisné společnosti.
listopad 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group