ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TAIWANŠTÍ DOMORODCI: SKANZEN ŽIVÝCH


Lampión je výborným fotografem a středem jeho zájmu je už mnoho let původní obyvatelstvo ostrova Taiwanu, jeho zvyky, umění a kultura. Na několik dní se stal naším průvodcem po ostrově a snažil se na nás přenést svou vášeň pro vše původní a originální, co se na ostrově, osídleném nyní převážně etnickými Číňany, vyskytuje. Číňanem je ostatně i on sám.

 

NÁVRAT K NEVLASTNÍM KOŘENŮM

Hned první den nás Lampión pozval do svého foto-studia. Měl tam vystaveny portréty lidí snad všech etnických domorodých skupin na Taiwanu. Z velkých lesklých fotografií na nás shlíželi důstojní kmenoví vůdci odění v kůži a ptačí péra, mladé dívky ozdobené květinami, staré ženy se zuby vykotlanými od žvýkání betelu. Nejvíce obrázků ale bylo pochopitelně o lidech kmene Paiwan, kmene, do kterého se Lampión "adoptoval".

"Před deseti lety jsem udělal první fotky domorodců. Jezdil jsem mezi ně stále častěji a posledních sedm let s nimi každý rok trávím mnoho času. Jedna paiwanská rodina si mě vzala za svého. Když jsem s nimi, říkám jim mami a tati," vysvětluje Lampión, jehož skuteční rodiče žijí v Tai-pei. Nikdy se vzájemně neodcizili, peníze vlastních, dobře situovaných rodičů mu dokonce pomáhají uskutečňovat některé jeho sny.

Lampión není ve svém zanícení pro domorodé obyvatelstvo osamocený. Již deset let se na celém Taiwanu vzmáhá čím dál silnější vlna zájmu o původní kultury ostrova. Jsou otvírána nová muzea, skanzeny, především mladí lidé se pídí po informacích a chtělo by se říci, že současní Taiwanci hledají své kořeny. To by ovšem bylo zavádějící, neboť původ většiny Taiwanců nemá s aboriginy nic společného.

Taiwan byl totiž osídlen v několika vlnách. Nejdříve přišla na ostrov malajsko-polynéská kultura (zhruba 5000-6000 let př. n. l.), jejímiž potomky jsou právě dnešní původní obyvatelé. Podle písemných dokumentů a etnologických výzkumů se původní obyvatelstvo dělí podle místa osídlení na skupiny peipos - lidí z nížiny a shan - obyvatel hor.

V uplynulých čtyřech stoletích peipos kulturně a sňatky s ostatním obyvatelstvem splynuli s různými dalšími skupinami. "Smíchali" se především s čínským obyvatelstvem národnosti Chan, ovšem do dnes už těžko definovatelné směsice zasáhly i malé skupiny holandského, španělského a japonského obyvatelstva usazeného na Taiwanu. Dnes se lze setkat už jen s fragmenty tradičních jazyků a zvyků tohoto lidu z nížin. Naproti tomu horské obyvatelstvo a lidé z východního pobřeží si své charakteristické zvyky zachovali o mnoho lépe.

Teprve mnohem později, v době, kdy byli lidé malajsko-polynéského původu už dávno na ostrově zabydleni, začal být Taiwan osidlován z pevniny. První přistěhovalci přišli z Číny již ve 12. století a původní obyvatelstvo začali zatlačovat do hor, jež tvoří střed ostrova. Po nich se na ostrově usídlili Portugalci, Španělé a Holanďané. V krátkém úseku již moderních dějin patřil Taiwan podle šimoseckého míru z roku 1895 Japonsku, po druhé světové válce připadl ostrov Číně. Krátce nato odešel se svým vojskem na ostrov Čankajšek, který v roce 1950 vyhlásil na Taiwanu Čínskou republiku. Výsledkem postupného osidlování, v němž již osm set let hrají prim pevninští Číňané (a z nich hlavně etnikum Chan), je fakt, že v současné době tvoří aborigini necelá dvě procenta obyvatelstva.

Přesto je těchto téměř 400 000 duší již delší dobu ve středu zájmu většinového obyvatelstva. Mladí lidé nosí tradiční náramky, hotely lákají své hosty na výstavky umění domorodého obyvatelstva. Místní turisté se hrnou do skanzenů, kde jim restaurace nabízejí zaručeně pravou "domorodou" stravu a nastrojená mládež jim k tomu tančí tradiční tance. V jednom hotelu na jižním pobřeží nás přivítal recepční navlečený do kroje, zpod něhož mu čouhaly džíny. Působilo to asi tak opravdově jako moravský kroj v hotelu Forum.

I přes některé nepříliš sympatické projevy zájmu o původní kultury je tento trend nejspíše přínosný, zvláště pro příslušníky menšinových etnik.

"Když mají lidi o jejich výrobky zájem a oni mohou zpeněžit to, co umí, je to hrozně fajn. Udržují se jejich tradice a oni mají náplň života. Mnoho z nich totiž dnes končí velmi špatně," smutní Lampión, ale jako většině Taiwanců se mu moc nechce do vysvětlování toho, co myslí tím "špatně". Během našeho putování nás čas od času upozornil na opilého, otrhaného či zdrogovaného člověka a utrousil: "Ten dopadl špatně..."

Celá jedna čtvrtina domorodého obyvatelstva nyní žije ve městech. Jenže je nikdo nenaučil, co si v takových sídlech počít. Jak si vydělat při mizerné nebo žádné znalosti čínštiny, nemluvě o angličtině, která je pro každé slušné zaměstnání nutným předpokladem. Na Taiwanu je sice nezaměstnanost velmi nízká, většinu nezaměstnaných však tvoří právě příslušníci etnických menšin.

"Z hor sešli do nížin a do měst, protože viděli, že my se máme dobře. Chtěli taky takové domy, oblečení... Ale neměli na to peníze. Uživit se dokázali v horách, ne ve městech," vyprávěl Lampión, jehož tento stav očividně mrzí. Až při jedné mírné pitce vyslovil, co mu je nejvíce líto a za co se stydí: "Aby si vydělali, někdy rodiče prodávají své dcery do restaurací a hotelů nebo je nutí k prostituci," klopil znalec a milovník domorodé kultury oči, a aby toho nebylo málo, dodal: "A peníze často muži propijí."

Obrázek ne nepodobný výjevům z různých částí světa. Mnohokrát jsem si vzpomněla na problémy Romů v Čechách - špatná znalost jazyka a tím pádem nízká vzdělanost, nezaměstnanost, odlišný způsob života... Ovšem zdá se, že na Taiwanu usilovně hledají řešení a snad i nacházejí.


MINISTERSKÁ ŠKOLA KADEŘNIC

Na třicet načesaných slečen přestalo brebentit. Hlučně odsunuly židle, postavily se za školní lavice a v pomalém rytmu začaly tleskat. Jejich snědé tváře nad sněhobílými halenkami byly vážné, ale ruce už chytly rytmus rovníkových pralesů a dutý potlesk se změnil v divokou, zrychlující se melodii. (Možná jsem si to jen namlouvala, protože jsem věděla, že prapředci těchto dívek skutečně z polynéských či malajských lesů a pláží pocházejí.)

Do učebny vešel starší muž v obleku - pan Hua Chia-Chih, ministr Rady pro záležitosti původních obyvatel, a potlesk nabyl na intenzitě. Poté pan ministr slavnostně zahájil kurz kadeřnic pro příslušnice menšinových kmenů. Třicet dívek, které se do kurzu dostaly, si může být jisto, že najde v tržním světě své uplatnění. Snad ani netleskaly tolik ministrovi jako své zajištěné budoucnosti.

Tato ministerská škola je jedním z důkazů, že problémy původního obyvatelstva jsou řešeny na vládní úrovni. Rada pro záležitosti původních obyvatel - CAA (Council of Aboriginal Affairs) byla zřízena v roce 1996 a má statut ministerstva.

"Tato rada má několik oddělení, ale v kostce řečeno její cíle jsou následující: zlepšit vzdělání domorodců, zdravotní péči, životní podmínky původních obyvatel žijících ve městech a pomoci domorodcům obhospodařovat jejich území. Při tom všem se snažíme zachovat původní jazyky, kulturu a umění domorodců," vysvětlil mi pan Hua. Se kterou skupinou se nejlépe spolupracuje? "Asi nejlepší domluva je s lidmi skupiny Amis."

Jedním z velmi praktických výsledků činnosti rady je například kniha, jakýsi průvodce po výhodách, které domorodcům nabízí Tai-pei. Domorodci mají také zákonem zajištěná volená místa na všech stupních státní správy - zatímco u nepůvodních obyvatel připadá na jednoho voleného zástupce 12 000 lidí, u původních obyvatel je to pouhých 3650 lidí. Domorodci mají ulehčený vstup na univerzity a v horizontu jednoho až dvou let se počítá s tím, že nebudou muset platit školné na středních školách.


NA PAIWANSKÉ SVATBĚ

Stoupali jsme úzkou klikatou silnicí a obklopoval nás hustý horský prales. Byli jsme v oblasti Pin-don obývané etnikem Paiwan a blížili jsme se do vesničky Setimun. Lampión jel navštívit svoji druhou rodinu a vzal nás s sebou. Auto jsme měli plné drobných dárků a Lampión nám o své rodině vyprávěl: "Všichni se jmenujeme Matiling, je to naše rodové jméno. Je to jméno po matce, protože u Paiwanců mají děti jméno po matce. Maminka se jmenuje Parasang a otec Lipun Livanlau, což znamená deštník," vysvětlil nám Lampión a pro případ, že by nám zapeklitá situace se jmény nebyla jasná, dodal, "babička je prostě nambr van."

Vesnička ležela na svazích hor, odkud rodina a téměř všichni obyvatelé před padesáti lety přišli. Malé kamenné domky, úzké uličky a ženy posedávající na chodníku. Všechny starší "paní" měly rudá ústa bez zubů, což byl následek celoživotního žvýkání betelu, který i nyní plivaly kolem sebe. Zem ve vesničce Setimun byla plná červených flekanců.

Rodina Matilingů nás už očekávala. Otec Lipun nám nabídl skvělé domácí rýžové víno a usadil nás do obýváčku na lavice z obrovských kmenů zdejších stromů. Dřevo bylo všude kolem nás, v překrásné kombinaci s výrobky z kamene. Více než v obýváku jsme si připadali jako ve výstavní síni, které vévodila neustále puštěná obrovská televize. Ostatně celá rodina se uměním živí: matka plete košíky, syn vyrábí tradiční čelenky a věnuje se tesařství, vnuci jsou hrnčíři. Otec Lipun je váženým kameníkem: "Dělám z kamene modely domů, kupuje si je třeba vláda nebo různé instituce," chlubil se Lipun. Jeho modýlky z čediče jsou zmenšeninami tradičních domorodých stavení. Jak dlouho mu trvá jeden domek? "Takový malý stavím přes měsíc. Je totiž z více než 100 kousků kamene."

Popili jsme, prohlédli si dílny a předali dárky. Celá vesnice však dnes žila slavnostní událostí, kterou si ani naši hostitelé nechtěli nechat ujít. A tak jsme se v jejich doprovodu ocitli na paiwanské svatbě.

Jedna z úzkých uliček byla zastíněna obrovským baldachýnem, pod nímž se tísnil dav lidí. Jejich oblečení vévodily květiny a korálky. Slavnost se konala na počest dcery významného muže vesnice, něco jako "náčelníka", jak nám vysvětlil Lampión. "Není to ale pravá svatba, jenom svatební slavnost. Čas od zásnub do svatby je dlouhý, celých šest měsíců. Samotná svatba probíhá v kostele a nebo může snoubence oddat velmi respektovaný starý muž, něco jako starosta."

Nevěsta měla na sobě černý vyšívaný kostým, obtěžkaný korálky a kovovými plíšky. Na hlavě měla umělecké dílko, "kloboukočelenku" ozdobenou korálky, zvířecími rohy, ovocem a květinami. V dusném horku, které všude vládlo, se mi zdálo nošení tohoto kostýmu úctyhodným výkonem. Když jsem si čelenku zkusila, rázem jsem měla bavlněné tričko propocené.

I ostatní svatebčané byli vystrojení, členové rodiny v krojích, náhodní příchozí obdrželi alespoň květinové věnečky. Ty vyrábí rodina dcery a k jejich výrobě se používá mnoho přesně určených druhů květin. Některé rostlinky jsou dokonce určené jen na hlavu dcery náčelníka a nikdo jiný nemá právo je nosit.

Péra trčící z čelenek mají připomínat hada ze starého mytického příběhu.

Pod baldachýnem přede dveřmi svatebčanů se okolo malých stolků tísnili hosté, nyní tiší jako pěny. Snoubenci stáli před starým mužem, který k nim držel dlouhou řeč. Jen malé děti se za chvíli začaly nudit a uždibovaly z připravených lahůdek. Ostatní pozorně naslouchali. Když hodinové kázání skončilo, nevěstě i ženichovi stékaly po tvářích krůpěje potu. Šli se posadit do domku a my byli pozváni také. Luxusně zařízený obývák byl napěchovaný příbuznými a dárky. Nevěsta si sundala přetěžký věnec a dopřála si sklenici vína. Popíjela a zálibně se dívala na dárky. Opatřil je ženich - do nové rodiny musel přinést peníze, oblečení, koláče a šperky.

Zatímco jsme v chladu klimatizace lenošili a sledovali zákulisí slavnosti, venku se rozproudila zábava. Zdálo se nám, že za našimi zády vybuchla bomba, ale to byla jen puštěna hi-fi souprava. Do světa tradičních kostýmů, betelu a květin vtrhla moderní doba se svým kouzelníkem - karaoke. Všeasijský fenomén, videoklipy s hudbou, ale bez původního zpěvu, který obstarává dobrovolný amatérský zpěvák se zapojeným mikrofonem. Metrové repro-bedny teď rozechvívaly vyzdobenou uličku a krojovaný mladík s gesty Karla Gotta pěl popové cajdáky. Plíšky na jeho vyšívané vestičce radostně cinkaly.

Svatební hosté se během této kanonády pustili do jídla. Teď už se bude jenom jíst, pít, tančit a veselit. Do pozdního večera. Pak se kostýmy svléknou a pečlivě uloží do skříně, kde budou čekat na další slavnostní příležitost.


LESK A BÍDA DOMORODCŮ

"Představím vám největšího paiwanského umělce," sliboval Lampión, a jednoho dne nás skutečně zavezl do "vlaštovčího hnízda", jak jsem dům osmatřicetiletého Sakuliu Pavavalunga soukromě nazvala. Sakuliu má vysoko ve svazích hor dům - ateliér, který mu hlídají pavouci, opice a jiná zvířata žijící v hustých korunách stromů, mezi nimiž je dům ukryt. Půl hodiny musí Sakuliu z vesnice, kde žije se svou ženou a třemi dětmi, jet sem, kde s manželkou tvoří. Zrovna pracoval na velké soše jakéhosi boha, k ruce měl pár mladých pomocníků.

"Před takovými deseti, dvaceti lety toto umění už nikdo z domorodců neovládal. Já jsem se to naučil od velmi starých mužů a teď sám vyučuji paiwanské děti," vyprávěl Sakuliu, jenž vypadá jako hippie a uměla bych si ho představit v kterékoli avantgardní kavárně kdekoli na světě. Ostatně jednu kavárnu v blízkém městečku vyzdobil v úžasném stylu, který bych laicky zařadila někam mezi Salvadora Dalího a etnografické muzeum.

"Takže ty jsi vlastně umělecký učitel?"

"No, učím jenom málo dětí ze své vesnice. Ostatní vesnice jsou příliš daleko na to, aby z nich do mých kurzů někdo docházel."

"A mají rodiče peníze na to, aby jejich děti mohly chodit do umělecké dílny?"

"Kurzy jsou zdarma. Jejich provoz a materiál hradí vláda," uculoval se Sakuliu. Zdálo se mi neuvěřitelné, jak hluboko do hor dokážou proniknout vládní zájmy o to, aby nic z tradičního světa původních obyvatel nezmizelo v propadlišti dějin.

Ne vždy je ale takové snažení beze zbytku úspěšné. O několik desítek kilometrů dál se staví nový skanzen. Lampiónovi ani naší kamarádce Su Chin se příliš nechtělo do návštěvy tohoto místa. Projížděli jsme v našem džípu špinavou paiwanskou vesnicí a Lampión nám nechtěl dovolit vystoupit. Když nepomohly výmluvy a vytáčky, zkusil nás vystrašit: "Tihle lidé nemají rádi návštěvníky. Asi nenávidí turisty." Navzdory tomu jsme pod jakousi záminkou z auta vylezli, ale místní před námi buď utíkali domů, nebo zvedali výhružně klacky. Skoro všichni muži byli opilí. Z návštěvy vesnice tedy nebylo nic, tak jsme pokračovali do nového skanzenu.

Rozbahněný terén, sem tam dům s kulatou dřevěnou střechou, místy něco, co snad jednou bude pole. Usměvavá dívenka v pokladně, mastné vstupné a obchod se vším, co se dá považovat za "originální domorodé předměty". U plotu seděl beznohý muž a kopal výkop. Byl snad jediný v těchto místech, kdo měl z naší návštěvy radost.

"Zajímají vás domorodci? Odkud jste? Pro co píšete?" zahrnul nás palbou otázek v bezchybné angličtině, tak bezchybné, až jsme nechtěli věřit, že patří mezi etnické Paiwance.

"Kde jste se naučil anglicky? Ve škole?" oplatili jsme mu otazníky.

"Ha, ha, ve škole," usmál se trpce a vysvětlil nám, že se kromě angličtiny naučil také francouzsky na křesťanské misii. Misionáři totiž sehráli v minulosti dosti důležitou úlohu a v důsledku jejich působení je téměř 70 % domorodců křesťany. To jim ovšem nebrání vyznávat zároveň svá animistická náboženství. Pak spustil lavinu stížností na současnou vládu: "Pro domorodce nedělají vůbec nic. To všechno je jenom pozlátko... skanzeny, muzea, vědecké publikace. To je pro Číňany, nás naše vlastní skanzeny nezajímají. Chceme stejnou práci, nebo ať nás nechají na pokoji. A když práci seženeme, vždycky dostaneme zaplaceno míň než oni."

Lampión u tohoto výlevu nebyl, ani Su Chin. Asi by nevěděli, co na to říci. Oba dva patří na druhý břeh řeky, jež dělí většinu obyvatel ostrova od necelých dvou procent původních obyvatel. Nemohou za to, že když domorodci zjistili, jak jde jejich umění na odbyt, začali se jím sice živit, ale ztratilo pro ně duchovní význam. Nemohou ani za to, že i díky jejich zájmu se jedna skupina lidí začíná cítit ve svém domově jako ve výkladní skříni. A není jejich vinou, že se domorodci chtějí mít stejně dobře jako ostatní obyvatelé ostrova a že už nechtějí lovit luky a šípy to, co lze koupit v supermarketech.

Jako už tolikrát předtím se mě před tím láteřícím mužem zmocnil stud za všechny ty korálky, čelenky, sošky a nahrávky, které jsem nakoupila, abych měla v daleké Evropě ty "zaručeně pravé domorodé předměty". Pak jsem si ale vzpomněla, že za ty suvenýry dostane někdo peníze... A také na tleskající kadeřnice, mladé prostitutky, zapáleného pana ministra a tradiční tance v jiném skanzenu. To všechno, a ještě mnohem víc, představují dnes domorodci na ostrově Taiwan.


V textu používáme název Taiwan oproti Tchaj-wanu uváděnému v Pravidlech českého pravopisu. Označení Taiwan je foneticky blíže k čínské výslovnosti a sami Taiwanci transponují název ostrova ze svého znakového písma do latinské podoby Taiwan. Od toho se odvíjí i námi používané odvozeniny - taiwanský a podobně.
duben 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group