ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POHŘEB SARDINKY

Jsou trochu uzavření, trochu vážní, trochu tragičtí, mají v sobě hrdost grandů - jsou zkrátka sví. Na cestě historií se promíchali s Římany, Araby, Židy a Cikány; mají podmanivé oči Dona Juana, lehkomyslnost Carmen, víru v ideály Dona Quijota - jsou to prostě Španělé.

 

I když si zem protkali sítí autopist a autoavií a vstoupili do Evropské unie, dál o siestě na příšerně dlouhé tři hodiny všechno zavřou, jedou domů na oběd a spí. Že chcete uzavřít obchod za milion? "Pardone, seňor, teď máme siestu, ale jestli chcete, klidně v továrně zůstaňte, my vás tady jen musíme zavřít, protože zde nikdo nezůstane." Chcete vyměnit peníze? "Až zítra, po siestě už banka neotvírá."

Odmítají diktát angličtiny: "Jste ve Španělsku, mluvte, prosím, španělsky, i náš jazyk je světový," a pak se ze všech sil snaží posbírat v hlavě těch pár anglických slovíček, co se ve škole kdysi naučili.

A se vším jižním temperamentem se drží svých svátků, poutí, církevních průvodů a procesí, louskání semínek a čilého nočního života dlouho přes půlnoc. Nám stačí prožít jednu typickou španělskou noc - fiestu a vzpamatujeme se až za několik dní.

Murcie se svými 350 000 obyvateli, ležící v úrodném kraji nedaleko jihovýchodního pobřeží, svátky zbožňuje. Jako celé Španělsko, i ona samozřejmě nejintenzivněji prožívá velikonoční týden a navíc si k němu přidá ještě jeden - Fiestu Primavera - svátek jara, kterým se definitivně rozloučí se zimou a dlouhým půstem. Všude po městě postaví rákosové stánky s rozvěšenými klobáskami a pálivými salámky chorio, a se zimou se rozloučí originálně - pohřbem sardinky.

Do sobotní Murcie vjíždíme brzy odpoledne. Máme pocit, že jsme si spletli datum - město je mrtvé, ulice liduprázdné, nikde nikdo - zase jsme zapomněli, že siesta je až do pěti. Tak proto až teď přijíždějí náklaďáky a řidiči začínají rozestavovat po celé dlouhé trase nočního průvodu židličky pro diváky. V závěsu za nimi přitlačí prodavači dvoukoláky s džusy, pivem, ovocem, balonky, semínky a oříšky a život začíná nabírat obrátky. I když si diváci s sebou přinášejí velké igelitky s jídlem, stánkaři o odbyt nemají nouzi, a brzy je zem vystlaná slunečnicovými slupkami.

Žádná pořádná akce nesmí začít před devátou večer (divadla začínají např. v půl desáté), a tak se s fotoaparátem prozatím vydáváme k seřadišti. Více než dvacet alegorických vozů teď ve dne vypadá poněkud pouťově a kýčovitě, chybí jim kouzlo noci a prskavek. U každého je přistaven zelený traktor a městský policista hlídá, aby nakládání dárků a hraček proběhlo bez problémů. Na závěr průvodu budou rozhazovat do davu míče s logem murcijské banky.

Někdo bude znaveně házet dolů celé balíky (výrobci v Koreji je totiž příliš důkladně oblepili), jiný si bude rozjařeně vybírat jen ty nejhezčí divačky, vždyť "práce" na alegorickém voze je tak náročná! Před každým rozhazovačem je v boku kapoty zabudovaná zvláštní termoska, láhev whisky v ní je dokonce obložená ledovou tříští.

V nedaleké fontáně v parku zatím vysokoškoláci začínají přijímat nové členy do svého prestižního spolku. Řádně je vykoupou, posypou moukou, polijí mlékem a vínem a nakonec si je zvolí za cíl v hodu vajíčky. Všichni - až na ony dva nešťastníky - oblékli středověké černé sametové obleky. Přijímací ceremoniál doprovází kytary a zpěv, jak se na Španělsko sluší. "Prosím, nešlapte po trávníku," marně napomíná přihlížející osamělý strážce pořádku.

Přichází noc a já chápu, proč si všichni přinesli tolik jídla - je čas na večeři a nic ještě nezačalo. Černovláska s výstřihem plným barokních tvarů vyndavá z tašky sklenici a nalévá manželovi víno, ten celý večer správně jižansky ani nehne prstem, nepodá si chleba, nenapomene děti. Se setměním se ochlazuje a barokní tvary mizí v péřové bundě. Kdy už se proboha začne?


Některé dívky byly vsazeny do složité krinolínové
konstrukce a moc volnosti pro sambu neměly.

O sobotní noci se ale nespěchá, je třeba ji naplno prožít. A teprve až když jsou všechny igelitky prázdné a smetí je tolik, že se zdá, že průvod nebude mít kudy jít, krátce před jedenáctou to konečně vypukne. Všem je už poněkud zima, ani ve Španělsku nejsou dubnové noci nejteplejší, v první řadě se však potřebují rozehřát polonahé karnevalové tanečnice. Proto za každým souborem jede speciální popelář - oteplovač. Před sebou tlačí popelnici na kolečkách a v ní láhve něčeho ostřejšího.

Když na závěr začnou z alegorických vozů házet míče a hračky, rozehřejí se i diváci - některé maminky si odnášejí i sedm míčů. Lépe řečeno přenášejí na jiné místo, protože domů se ještě nejde.

Ve dvě začnou rozvěšovat ohňostroj, ve kterém uhoří socha sardinky a čte se její veselý testament. Ve tři ráno oblohu rozzáří další slavnostní ohňostroj - zima je pryč, léto začalo - pojďme si povídat. Všechny lavičky v parku jsou obsazeny, děti konečně dostaly od maminek "bankovní" míče na hraní a život jede naplno.

Jak je možné, že není nikdo opilý, že se tak málo na ulici kouří a že si nás - evidentních cizinců uprostřed španělského veselí - nikdo nevšímá? Jak to, že -náctiletí vypadají tak slušně a nesnaží se podobat siláckým zabijákům z televize?

Zavírají se nám oči a málem vstoje usínáme. V půl čtvrté ráno to vzdáváme a jedeme k moři hledat místo na spaní. Na noční temperament Španělů my - "spořádaní Středoevropané" prostě nemáme.
 
Říjen 1997

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group