ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

UDEŘTE DO BUBNŮ, ANDĚLÉ, aneb PEPSI UKŘIŽOVÁNÍ

Žmoulám počmáraný papírek, je to lístek až k Atitlánu. Autobus dýchavičně funí po hrbolaté cestě, zde s hrdým názvem Interamerická dálnice. Osazenstvo autobusu, recyklovaných trosek amerického schoolbusu, mlčí. Indiáni mlčení zdědili po předcích, my běloši zíráme bezděčně a v okouzlení na tu krásu, na ty lesy, vody a stráně posledního kousku země mayských rudochů. Já, na rozdíl od ostatních bledých tváří, se vracím už domů. Domů, to je do země, kam patří už rok mé srdce.


VELIKONOČNÍ POUTNÍK

Žmoulám lístek, pak ho trhám... Mladá dredovaná Angličanka se vedle mě usmívá, rozumí mi. Tuší, že dnes s ní už nedojedu k jezeru Atitlán, že spolu nebudeme meditovat na jeho břehu v San Marcos. Tuší, protože ten můj loňský příběh mi teď, na příští zastávce, kříží cestu. V Huehuetenangu si pak zapomínám vzít kontakt na milé spolucestující. Zamávám a herka odváží bílé tváře. Zůstávám sama na tom hrozně špinavém známém trhu-nádraží se žaludkem sevřeným nadějí i strachem. Před rokem jsem tu šeptala: "Já se vrátím."

Za půl quetzalu, zdejší koruny, narvaným, x-krát recyklovaným americkým pra-busem do centra městečka. Centrum, ostatně stejně jako jinde v Guatemale, tvoří Central park, tržnice a množství bank. Park je pro absurdní množství čističů bot bez práce, trh pro hordy indiánských prodavačů bez zákazníků, absurdní množství bank pro potomky španělských přistěhovalců.

Ubytovávám se ve stejném hotelu jako vloni. Chlévoidní uspořadání, loňská kóje, loňská čistota... Toaleťák a mýdlo na stejném místě. Odhazuji krosnu a s dušičkou malinkou zamykám na závoru vrata k bejváku, a pak - sotva dýchám úzkostí - vyrážím do parku. Víc vím, než tuším, že On tam není. On - důvod mé návštěvy, mé zastávky zde.

Po dvou dnech zoufalého pátrání ukazuji čističům a trhovcům jeho fotku. Zírají na tu záhadnou, mladou a zvláštní tvář, na exotické dredy... a cosi účastně říkají. Trhala bych si vlasy vzteky, že jsem flákala španělštinu. Třetí den kamelot říká: "Crucifixion... Semana santa pasada... Ukřižování... Loňské Velikonoce..." Hroutím se na lavičku.

Tušila jsem to.

Tehdy před rokem, na Škaredou středu, se davy trhovců rozvíraly před bosonohou chůzí otrhaného tuláka, před jeho pohledem... Šla jsem za ním jak náměsíčník po okenní římse, jak za Kristem. A pak jsem seděla, pak klečela vedle něho v parku v chápavém tichu čističů bot. A pak jsem odjela.

Zvedám se mátožně z lavičky, vleču se do hotýlku, balím nervózně krosnu, své čtyři desítky let a neznámou bolest. Musím pryč prvním busem, kamkoli, ale hned.

ČARODĚJNICE V DOMĚ PÁNĚ

Kamkoli... Americká herka jede kam jinam než směr Atitlán. Ale mně se najednou nechce mezi turisty ani hledače životní alternativy, tedy mezi bílé sjížděče houbiček, marihuany a Castanedy.

Vystupuji na křižovatce Los Encuentros. Indiánský bojovník za volantem sotva břibrzdivšího motorového mustanga se vykloní a zahaleká: "Čiči." Tak tam jedu.

Čiči. Čičikestenango. Chichicestenango.

Autobus mě vyvrhuje do úzké uličky mezi koše s rajčaty, vejci, kohouty, cementem a čímsi. Vydechnu se nadechnu se. Jdu po čichu, po sladké kostelní vůni kadidla - kopálu.

Tradičně jsem se nenechala poučit papírovými průvodci, ráda se nechávám překvapit..., tak zřejmě tradičně míjím turistické atrakce, tradičně nacházím zapomenuté kouty pro pohlazení duše.

Náměstí je jedna velká tržnice, netradičně dnes skoro prázdná. Jen v cípku se krčí nesměle malinký park. O banku, světe div se, nezavadím.

Závan voňavého dýmu kopálu mě táhne ke kostelu. Barokní krasavec si dřepí na podstavci honosného širokého schodiště, podobného těm pyramidovým... Na druhém schodě ohniště. Nad čoudem mává človíček děravou, také čoudící plechovkou na špagátě a monotónně cosi mumlá.

"Áááá," podezírám ho, "místní lovec turistů." Mýlím se.

Krosnu zanechávám v útulném květinovém hotýlku. Je pátek, pátek před tím Velkým.

Před kostelem se shromažďují ztrémovaná, do fialova nafintěná mrňata s indiánskými matičkami. Davy dospěláků vysypávají ulice barevnými pilinami a květy. Co to? Tyhle pověstné koberce jsem čekala až za týden. Skromnou španělštinou se domáhám vysvětlení. Dozvídám se, že jde o předpremiéru toho nej velkopátečního procesí, aktéři budou děti.

Moc se těším.

Kolem čtvrté je kostel k prasknutí. Fialové dětičky dostávají cedulky s čísly. Po krátké mši se ti největší z malých ujímají těžkých podstavců, kluci s Kristem, holky s Panenkou Marií. Uf! Šup se svatými na ramena, uf, rozkolíbat se... a pomalu nalevo, napravo, trochu dopředu, dopředu ven z kostela.

Hošík v potištěném tričku získává čoudící děravou plechovku, jeho kamarád pytlík s kopálovou pryskyřicí. Procesí: v pořadí voňavá plechovka, nosítka s Kristem, nosítka s Marií, bubny, žestě... všechno nad trpasličími hlavami mininosičů. Stovky indiánských dětí, maminy v barevných sukních, šedivý katolický důstojný pán. Katolický důstojný pán! Tady něco nehraje, nebo hraje až moc.

Hraje to. Španělští dobyvatelé si osvědčenými evropskými praktikami, bičem a chlebem, snažili podrobit původní obyvatele. Bičem byly i biče skutečné, chlebem přísun křesťanských misií. Ty měly usnadněnou pozici. Bůhví, proč se některé náboženské rysy Mayů velice podobaly těm importovaným křesťanským. Jimi uctívaný strom ceiba, strom světa, který sjednocoval 13 rájů povrchu země a 9 úrovní podsvětí, měl symbolicky tvar kříže. Zachovalé mayské legendy o stvoření světa se záhadně podobaly části křesťanské bible. Není divu, že vesměs původní obyvatelstvo křesťanství přijalo. Postupně se původní rituály namazaly na křesťanský chléb boží. Na folklorním talíři se tak povaluje usoužený vlasatý Kristus-Vinnetou a indiánští strávníci mumlají vzývání... Nakonec, nutno přiznat, tato strava zdá se být nezávadná a zejména pro turisty velice chutná a vábná. Zvláště Velikonoce mají sílu magickou.

V Chichi, kulturním centru kmene Quiché Mayů, svérázných a hrdých, se to zcela nezdařilo. Ačkoli právě odtud pochází mayská bible, Popol Vuh, legenda o stvoření světa, tolik podobná své křesťanské sestře... Místní většinová komunita zavzdorovala. Po dosazení vládních duchovních a papalášů si prostě zvolili ty vlastní, jak civilní, tak duchovní. Konkurence funguje, snaží se všichni. Velikonoce jsou ovšem vhodná předváděčka pro ty importované, skvělá pastička na dětskou lásku k divadlu. Tak se dívají a... ochotně hrají.

Po třech hodinách přehlídky se dav vrací do kostela. Šedivý katolický předák uděluje požehnání. Dětičky mizí v temných domcích, dospěláci nasazují vážné zbožné výrazy a montují větší svaté na větší piedestaly. Dospělé procesí se sune tmou, tramtada, da, da...

OBĚTUJTE KOHOUTA... A ČERNOU SVÍCI

"Madame...," šedivá babice mi kyne. Ukazuje směrem na blízký zalesněný pahorek. Tuším, že tam někde bude Pascual Abaj, oltář Mayů, tisíce let staré obětiště, svaté místo, kterého se neodvážili Španělé ani dotknout. Seance na pahorku, na oltáři zasvěceném mayskému bohu země Huyup Tak'ah.

"Seance...," zašeptá tajemně čarodějnice. "Manana... ocho." Jmenuju se Corona, jako mexické pivo, zapamatuj si to, seňora! Lovkyně zatoulaných turistů. Tentokrát se nemýlím. Doprovod na seanci za dvacet dolarů samozřejmě přijmout nemohu.

Seanci s kohoutími krvácejícími krčky si budu muset nechat na příště. Ne, žádný sadismus, to jen krev hrála vždy zásadní roli v náboženských ceremoniích, roli deště pro zem...

V opojné bázni se koupu ještě pár dalších dní. Přijíždí Marie, bojíme se spolu.

Na pahorek vyrážíme směle bez Corony. Mezi nánosy amerických plechovek a jiných civilizačních zvratků sedí dívka s pár kousky domácí keramiky. Žije s matkou, otcem alkoholikem a několika sourozenci v chatrči pod kopcem. Španělsky gramotná Marie doluje informace o symbolech. Bílá a červená svíce se zapaluje pro lásku, štěstí, úrodu... Černá je temná a zlá.

Hřbitovy jsou mými oblíbenými muzei. Prudce dolů z náměstí po kočičích hlavách, kousek do kopce... Emailové barvičky hrobek těch bohatších přistěhovalců lemují hlavní hřbitovní avenue. Za nos nás chňapne zase ta známá kopálová vůně. Na té vůni jsem vtažena do hloubi města mrtvých. Známý stařec mává plechovkou, mručící Indiánky v kouři vzdávají hold očouzené kupě kamení. Ta nejstarší ke mně natahuje ruku. Duši klidně prodá za pár quetzalů. Na to nehraju. Když princip, tak princip. Hrdě kráčíme pryč.

Večer jsme tam zvědavě znovu.

Na černém hrobě dohořívá pár svíček. Vytahuji pokradmu tu svoji českou, bílou. I já si chci přihřát svoji polívčičku štěstí na hrobě indiánského důležitého.

Svíčka zhasíná. Zapaluji ji znovu. Znovu je udušená čímsi. Potřetí plamen chvíli bojuje a pak hasne... Hodně se bojím... Marie mě táhne pryč. Ohlížíme se po rozezleném mrtvém... a prcháme.

KOMU ZVONÍ HRANA

Na Velký pátek musím být zase v Huehuetenangu. Klesla jsem v kolenou, když mi Antique řekli, že to je poslední místo, kde se ukřižovává. On byl vloni na kříži, můj Bože. On, to je ten můj příběh, který tu letos hledám...

Marii zanechávám mezi čarodějnicemi. Na Zelený čtvrtek chytám poslední možnost spojení, mám před sebou kolem dvou tisíc kilometrů, minimálně dvoudenní zastávku v Hue, pak stejně dlouhou v San Cristobal, centru Zapatistů. Na náklaďáčku mezi banány, pak busem. Pusté, neútulné nádraží v Hue mě lapne a odvelí do městečka, do známého chlíva. Je mi tam dobře. Kupuji placku levného rumu, ten zítřek bez berličky stěží přežiju.

Ráno se rozhoduji: Todos Santos, indiánská ves vysoko v horách, či přímo Hue, či Chiantla, pár kilometrů od Hue. Nedostatek času mi zvolí Chiantlu.

Pro letošek vůbec nelituji. Tisíce zvědavců vyčkávají na vyfiknutém náměstí. Deru se dopředu, odrážím kupčíky s cukrovou vatou a cetkami na téma svatých. Kostel je obalen plátnem imitujícím Jeruzalém. Právě se blíží skupinka římských vojáků, Pilát a Kristus. Okamžitě se zamilovávám.

Nádherný vlasatec se vleče s bosýma nohama. Dav se rozvírá. To znám. Po těle mu stéká pot a rumělka. Rány jako opravdové se šklebí bolestí.

Pilát soudí, odsuzuje, chrstne výsměšně vodu do tváře Spasitele. Ten dostává trnovou korunu, trní se zaryje do čela. Na tváři se objevilo nehrané zaúpění.

První dějství má mučedník za sebou. Druhé dějství, křížová cesta, začíná kdesi za vsí u hřbitova.

Montuji širokáč a vrhám se Kristovi do cesty. Couvám spolu s ostatními fotografy, uhýbáme ranám biče cíleným na Ježíšův trpitelský kříž. Dav hučí soucitem. Kristus padá k nohám Maří Magdaleny i mým. Divadlo nedivadlo, utírám Spasiteli pot a krev. Obojí je opravdové.

Dýchám v rytmu Kristova dechu, klátím se ze strany na stranu, na tutéž stranu... pohlcená rytmem bolestného našlapování.

Tři Marie natírají zbědované tělo vonnými mastmi. Moc to potřebuje. Bojím se, že On ten kříž nedonese, nebo naopak donese. Má toho opravdu dost.

Ukřižování zdá se být záchranou.

Poslední dějství se odehrává na stejném pódiu jako to první. Ježíš Nazaretský upře oči do bolesti a zařve: Eli, Eli, laba zabachtadi!?! Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil...?!

Hlava klesne.

Matka Marie se chápe své pietní role. Cvaknou foťáky, dav se vrhá k vysílenému tělu, to se vypne k poslednímu dějství: focení s načinčanými dětičkami.

Konečně konec. Kristus se na mě vysíleně usměje a ukazuje na přízemní stavení - bufet. Guatemalská televize si vyžádá ještě rozhovor se mnou, s tou šílenou reportérkou.

Nesměle vstupuji do bufíku. Kristus, podepřený sloupem, kouří Marlboro a zapíjí Pepsi Colou. Nemám odvahu ten poklesek fotit.

Zruinovaný podepřený Spasitel se jmenuje Jose Maria Tello, Kristem je už podeváté, je váženým občanem Chiantly i okolí. Váženým, protože tolik podobným Jemu, obrazu Ježíše Nazaretského.

Rozvášnění "Římané" mě zvou na večerní pitku. Jose Maria Nazaretský tam asi nebude. Tady se víra nešvindluje... I já večer držím pietu.

Ráno v chlívě balím krosnu, filmy, vzpomínky.

Podezřelý autobus mě veze směr mexické hranice. Neloučím se, za rok jsem tu znovu. Za rok... 2. listopadu část Guatemaly smetl hurikán Mitch.


GUATEMALA

Země s velkými sociálními problémy a přírodními katastrofami. Obyvatelstvo je z více než 90 % tvořeno potomky Mayů a Toltéků. Nejmocnější kmeny před vpádem Španělů byly kmeny Quiché, Cakchiquel, Tzutujil. Španělští dobyvatelé pod vedením Pedra de Alvarado (1523-1524) se k původním obyvatelům chovali mimořádně brutálně. V roce 1821 vyhlásila Guatemala nezávislost. Od té doby se střídají vlády liberálů a konzervativců. Ani jedna z těchto stran nerespektuje zájmy Indiánů. Preferují pouze zájmy kreolů, tj. Guatemalců španělského původu. Guatemala se stala baštou mnohých diktátorů. Manuel Carbrera, vládl 22 let (1898-1920), vyvraždil úspěšně všechny své odpůrce. V řádění pokračoval Jorge Ubico, veliký obdivovatel Hitlera. K osvíceným politikům patřil Juan José Arévalo (1945-51) a jeho nástupce Jacobo Arbenz Guzmán. Demokratickými reformami se snažili vyvést původní obyvatele z bídy. Vojenská invaze zorganizovaná USA demokratizační proces zastavila. Střídání vojenských prezidentů, bouře utlačovaných obyvatel, vznik polovojenských komand jsou typickými jevy prakticky dodnes. Kolem roku 1989 byly vyvražděny kompletně desítky vesnic. Všudypřítomná guatemalská armáda je hrozbou indiánskému obyvatelstvu. Masakry Indiánů pokračují i dnes a zřejmě v daleko větší míře než v sousedním Mexiku. Země je dále ohrožována katastrofickými událostmi, zemětřeseními, sopečnou činností, hurikány.
duben 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group