ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JOGURTOVÝ SVÁTEK

Do roku 1959 bylo v Tibetu na 2400 klášterů, v nichž žila čtvrtina tibetských mužů. Celkový počet klášterní populace dosahoval 114 000. Potom však zapracovali Číňané a Mao Ce-tungova tzv. kulturní revoluce, kdy se nemilosrdně ničilo vše staré, tradiční a náboženské, co nezapadalo do představy ideální komunistické společnosti. Mao Ce-tungovy Rudé gardy nechaly stát pouhých třináct klášterů v celé utlačované, nebo podle čínské strany "osvobozené" zemi.

Až v roce 1980 čínská vláda opět obnovila náboženskou svobodu v Tibetu a začala s rekonstrukcí náboženských objektů, i když více než svoboda náboženství jí zřejmě na srdci ležely turistické dolary. Náklady na obnovu zatím dosáhly skoro třiceti milionů juanů (asi 120 milionů Kč), znovu se otevřelo přes 240 klášterů, 750 chrámů a počet mnichů a jeptišek se odhaduje na 15 000 - asi desetinu původního stavu před kulturní revolucí.


VZNEŠENÁ HROMADA PLODŮ

Klášter Drepung (úplným názvem Panden Drepung - Vznešená hromada plodů), ležící sedm kilometrů severozápadně od Lhasy, se s kláštery Sera a Ganden považují za tzv. "tři pilíře tibetského státu". Roku 1416 ho založil Taši Palden, žák Tsongkhapy, zakladatele lamaistického řádu Gelugpa - sekty Žlutých čepic, jak se jim říká podle velkých protáhlých klobouků, které nosí její nejvyšší představitelé. Když v 16. století dosáhl řád podpory mongolských vládců Tibetu, kteří přemohli krále i konkurenční řád Karmapa, přenesla se veškerá politická moc v zemi do rukou náboženského aparátu. Tři hlavní kláštery se tak kromě center učení staly i politickými sídly a s tím vzrostla jejich velikost i důležitost. Soupeření různých náboženských škol o duchovní, někdy i politickou nadřazenost bylo v Tibetu běžné a přispělo k rozkvětu tamní buddhistické tradice.

Přestože téměř 40 % rozlohy Drepungu bylo zničeno a původní počet sedmi tisíc mnichů se zredukoval na pouhé čtyři sta, zůstává největším klášterem světa. Je to skoro město, obrovský komplex bílých kamenných budov s červenohnědými střechami, paláců, škol a chrámů se zlatými klenbami, posazených terasovitě nad sebou. V klášteře stojí několik tisíc soch a sošek Buddhů a před každou z nich svítí dnem i nocí lampa, kterou poutníci přiživují jačím máslem.

Většina mnichů v Drepungu jsou mladíci kolem sedmnácti let. Do kláštera dnes přicházejí z vlastní vůle, někteří na pár měsíců, jiní na celý život. Pro syna nemajetného rolníka je pobyt v klášteře ideální představou zabezpečeného a poklidného života.

Den zde začíná zpravidla v sedm hodin, kdy mniši uklízejí a čtou Buddhovo učení. K snídani mají čaj se solí a jačím máslem a campu, těsto uhnětené z ječmenné mouky a čaje. V osm hodin se všichni sejdou v hlavní budově, kde tři hodiny přeříkávají buddhistické sútry. Pak odpočívají a v jednu hodinu se jdou opět modlit. Přitom se podává oběd - rýže, campa a čaj. Po dvou hodinách přichází přestávka a od šesti večer vše znovu pokračuje až do devíti hodin. Večerka je v půl dvanácté. Jídlo si mniši částečně vypěstují v klášterní zahradě a částečně vyžebrají. Mladí lamové často debatují se svými staršími a moudřejšími kolegy, což je součástí celé výuky. Neděle je dnem volna a jednou za rok mají mniši dva týdny volno a mohou navštívit své rodiny.

"JOGURTOVÍ" POUTNÍCI

Dnes, začátkem sedmého lunárního měsíce, začíná v klášteře svátek Šoton, kterému se kdovíproč říká "jogurtový svátek". Lhaské ulice jsou toho dne zaplaveny lidmi, kteří hledají autobus směřující k Drepungu. Jakmile se nějaký objeví, dav ho vezme útokem a sotva pustí ven vystupující pasažéry. Po vzoru místních se dovnitř cpeme okny, jinak ani nemáme šanci. Autobus se potom půl hodiny pomalu sune zácpami dalších vozidlel jedoucích stejným směrem. Ze staré tibetské části Lhasy s kamennými domy a barevnými tržišti projíždíme moderními čínskými čtvrtěmi, a pak stoupající silnicí na západ. Na úpatí kopce pod klášterem vystupujeme stejným způsobem jako při nastupování, čímž se vyhýbáme průvodčí vybírající u dveří jízdné, a stoupáme se zástupem poutníků klikatou cestou nahoru.

Dav příchozích je pestrou směsicí skoro pohádkových tváří, jež nás až nutí pochybovat o tom, že jsme pořád ve 20. století - lamové s vínovými rouchy cinkající mosaznými zvonečky, žebráci v roztrhaných hadrech, nomádští Goloci ze severního Tibetu zahalení v ovčích kůžích, divoce vyhlížející Khamtové - kdysi obávaní bandité z východotibetské provincie Kham - s dlouhými vlasy svázanými červenou přízí a dýkami zasunutými v bohatě zdobených pochvách, staříci se slaměnými klobouky, ale i výrostci v džínách a kšiltovkách s nápisem Nike. Asi nejvíce mezi nimi vynikají golocké ženy se svými unikátními účesy. Vlasy si často pletou do sto osmi copánků. Magické číslo symbolizuje sto osm Buddhových požehnání. Jejich krása prý rozptylovala učence a mnichy natolik, že jim minulý dalajlama nařídil začerňovat si obličej sazemi. Mnoho poutníků sem přichází až ze vzdálených čínských provincií Čching-chaj, Kan-su a S-čchuan.

I ti nejchudší Tibeťané nosí alespoň jednoduchý šperk z kosti či dřeva, talisman a thengvu, růženec se symbolickými sto osmi korálky. Ti movitější jsou pak doslova ověšeni náhrdelníky, prsteny, náušnicemi a těžkými stříbrnými náramky. Především starší lidé bez přestání točí svými modlitebními mlýnky manikorly. Uvnitř je stočen svitek papíru popsaný lamaistickou mantrou Óm mani padme húm - Zdráv buď, klenote v lotosu. Každé otočení mlýnku vyšle modlitby do nebe a jeho majitel tam tak "získává body", aby se mohl v příštím životě reinkarnovat do lepší bytosti.

THANGKA A ZLÍ DÉMONI

Už z dálky je vidět to, kvůli čemu sem všichni směřují - asi třicet metrů vysoká thangka, náboženská malba na plátně s obrovským vyobrazením Buddhy. Thangky jsou závěsné svitkové obrazy, které zdobí nejen zdi tibetských chrámů, ale i mnohé domovy prostých Tibeťanů. Bývá na nich převážně zobrazován Buddha nebo postavy bódhisattvů. Malované motivy jsou obšity zlatou nití a vypracovány do nejmenších detailů. Velkolepé dílo visí na kovové konstrukci postavené u skály za klášterem. Na jejím vrcholu je umístěn můstek, z něhož věřící na thangku házejí kataky - obřadní bílé stuhy, peníze nebo svazky papírků potištěných sútrami. Na zemi sedí mladí mniši oblečení do červených rouch, kteří ten shon se stoickým klidem pozorují a občas někdo z nich vyloudí táhlý troubivý zvuk z mořské lastury. Většina lidí si po cestě nakoupila sáčky s vonnou trávou. Tady nahoře s ní přiživují obětní ohně a také zamořují okolí.

Svátek je také vhodnou příležitostí vyvěsit nové modlitební vlaječky, a to na nějakém vysoko položeném návětrném místě, aby vítr mohl modlitby na nich natištěné vynést do nebe. Poutníci proto šplhají až k vrcholu skály do nadmořské výšky přesahující 4000 m, kde své praporky v barvách červené, zelené, žluté, modré a bílé navazují na dlouhé šňůry. Na kopec se škrábou i staří lidé, od nichž by člověk sotva čekal takový výkon, a skála je neskutečně ověnčena v záplavě barevných hadříků. Seshora lze dobře přehlédnout obrovský klášterní komplex zahalený v mračnech posvátného kouře, Lhasu s dominantním palácem Potalou, někdejším sídlem dalajlamů, posazeným na vysokém skalním výčnělku, i okolní himálajské giganty přikryté těžkými mraky.

Thangka je pověšena uprostřed khory, poutnického okruhu vedoucího v délce asi dvou kilometrů okolo kláštera. Náboženské poutě jsou pro tibetské buddhisty vůbec jedním z nejvýznamnějších projevů jejich zbožnosti. Obcházejí se při nich po směru hodinových ručiček uctívaná místa, jako chrámy, města, hory či jezera. Jedním z nejsvatějších okruhů je Barkor, táhnoucí se kolem chrámu Džókhang ve Lhase. Drepung leží na trase Lingkoru, vnějšího poutnického okruhu kolem Lhasy, na nějž se dále napojuje dvoukilometrová khora Drepungu. Věřící nejdříve procházejí hlavní branou kláštera, kde za malý finanční příspěvek získávají požehnání od opata, a pak se úzkými uličkami obrovského areálu vydávají k thangce. Někteří z nich vyjadřují malbě posvátnou úctu prostracemi - sepnou ruce, přiloží je k čelu, spustí obě ruce dolů, kleknou si na kolena, ruce natáhnou dopředu a celou délkou těla si lehnou na zem obráceni tváří dolů. Potom zase vstanou a vše mechanicky opakují. Celá khora je obsazena žebráky sedícími v prachu u cesty s prosebně nataženou rukou. Z východního konce cesty jsou vidět smutné rozvaliny budov zničených kdysi Rudými gardami.

V poledne mniši přes thangku spouští pruhovanou roušku stejné velikosti, která má obraz chránit před zlými démony, a pak ji za komandování tlustého lamy balí jako koberec. Vzniká těžký had, na jehož přepravu je třeba síly asi třiceti mužů. Mniši si břemeno zvedají na ramena a v čele s hlavními hodnostáři Drepungu se vznešenými žlutými čepicemi ho za doprovodu hudby odnášejí. Mnozí muži z řad věřících se snaží vmáčknout mezi mnichy a podílet se tak na přepravě vzácné relikvie. Ve tři hodiny se bude ceremonie znovu opakovat v sousedním klášteře Sera.
březen 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group