ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VINOBRANÍ

Okenice se zavírají se železnou pravidelností v pravé poledne a oznamují tak začátek každodenní dvouhodinové siesty. V tuto dobu vedro vrcholí a všechno živé se ukrývá do stínu. Přestože už zanedlouho začne čas odpočítávat první zářijové dny, slunce dál neúprosně spaluje vyprahlou zem. Nekonečné řady vinné révy stojí nehybně v poledním žáru a ticho ruší jenom monotónní bzučení hmyzu, pochutnávajícího si na dozrávajícím ovoci. Ve skutečnosti však zdánlivý klid na vinicích a nečinnost lidí skrývají horečné přípravy, které už běží v plném proudu. Promazávají se stroje, čistí se barely a hadice, brousí se nůžky a najímají se poslední sběrači. Blíží se nejhektičtější období jihofrancouzského roku - vinobraní.


MONSTRÓZNÍ STROJE MÍSTO RUKOU


Kvalitní hrozny mají v sobě nejen slunce, ale hlavně čas a práci, které jim vinaři věnují.
Foto: Jan Škvára

Je konec srpna, vinobraní musí začít každým okamžikem a my už několik dnů objíždíme všechny vesnice mezi Bédarieux a Pézenas a hledáme někoho, kdo by nás zaměstnal.

Dříve se zájemci o práci na vinobraní shromažďovali na návsích vinařských vesnic, kde si mezi nimi majitelé vinic každé ráno vybírali ty nejvhodnější a na pohled nejzdatnější jedince. Dnes musíte pátrat, kde to jde, a své potenciální zaměstnavatele vyhledávat sami. Objíždíme velké prodejny i samotné vinaře, nejdříve nakupujeme litry vína a potom se ptáme na práci. Většinou se nám dostává odpovědi, že nikoho nepotřebují, protože vinice sklízejí strojově. Odevšad nás posílají na další a další místa, kde se prý zaručeně sbírá ručně a kde se posléze dozvídáme to samé - za nás pracují stroje. Vypadá to, že během posledních pár let byly vinohrady plně ovládnuty monstrózními stroji a o ruční sběr již skutečně nikdo nestojí. Po týdnu snažení už ztrácíme chuť dál jezdit a vyptávat se. Hodláme se přesunout o pár kilometrů na sever k jezeru Salagou a strávit tam dnešní noc. Zítřek bude poslední den, který hledání práce obětujeme.

Na mapě Francie vypadá Lac du Salagou jako lehce přehlédnutelná malá kaňka, ale ve skutečnosti má pro zdejší kraj nemalý význam. Jezero bylo uměle vytvořeno před třiceti lety a jeho vody, které zaplavily vinice a cesty v údolí, měly sloužit jako vodní rezervoár okresu Hérault. Přestože se tento záměr nezdařil úplně podle původních představ, je Salagou jedinou vodní plochou, kterou lze v suchém létě potkat v okruhu mnoha kilometrů. Rozprostřeno v údolí rámovaném načervenalými kopci a obklopeno zelenými vinicemi má svůj nepopiratelný půvab v jakoukoli roční dobu.

Vesnice Liausson je v zádech chráněná mohutnou horou a ze svého návrší majestátně shlíží na podmanivou modř jezera Salagou. Před domem se žlutě natřenými okenicemi potkáváme starostu. Patří mu spousta vinic tady v okolí i ve vzdálenějších vesnicích. Zaměstnat nás ale nechce, prý kvůli dokladům. Pro nás jakožto občany České republiky je jakákoli práce tohoto typu samozřejmě nelegální. Zatímco ještě před pár lety bývali všichni sběrači zaměstnáváni načerno, v poslední době mají vinaři kvůli vysokým pokutám strach zaměstnávat cizince, kteří nepocházejí z členských zemí Evropské unie. Už skutečně ztrácíme veškerou naději. Nejdřív mechanizace a teď zase vtíravý duch francouzského socialismu.

Nicméně ve vesnici je ještě jeden vinař, který údajně potřebuje sběrače. Poslední, koho se budeme ptát - poslední šance. Potkáváme ho na opačném konci vesnice před domem s modrými okenicemi. Je nám na první pohled sympatický a zve nás k sobě. Tady, nad sklenkou pastisu, konečně dostáváme práci, bez ohledu na to, odkud jsme. Po vyplnění nezbytných formulářů a po další sklence odhazujeme poslední zábrany způsobené naší chabou znalostí francouzštiny a atmosféra nabývá uvolněnějšího rázu. Guillhem, náš budoucí patron, jak se ve Francii říká zaměstnavateli, sice jinak než francouzsky nemluví, ale přesto si rozumíme. Je mu okolo čtyřiceti a se svou ženou Colette a jejich desetiletým synem Renem žije v Liaussonu od narození. Jeho životní příběh se podobá životům desítek, a možná stovek ostatních francouzských vinařů. Guillhemův dědeček přišel před sedmdesáti lety do vesnice pod horou a postavil zde prostorný jednopatrový dům s terasami do údolí, ve kterém se o několik desítek let později rozlily vody Salagou. V přízemí domu vystavěl sklep se zařízením na výrobu vína a založil první dva hektary vinic. Vinařský úděl potom přešel na Guillhemova otce a po jeho smrti na Guillhema. Ten na vinicích pracoval už od útlého dětství a v době, kdy převzal žezlo rodinné tradice, už byl zkušeným vinařem. Dnes pracuje na deseti hektarech, vinný sklep přeměnil na garáž a víno už sám nevyrábí. Na vinicích je hodně práce po celý rok - přes zimu se réva musí zastřihávat, aby na jaře mohly vyrašit nové šlahouny, pak následuje péče o dozrávající hrozny, o samotném vinobraní nemluvě. Veškerou práci zvládá Guillhem sám s pomocí Colette a Rena, který jednou převezme celé hospodářství. Jenom na sklizeň si každý rok najímá několik sběračů. Z vína, které se z každoroční úrody vyrobí a prodá, pak žijí všichni tři po celý následující rok.

Z láhve pastisu povážlivě ubylo a my opouštíme dům v přesvědčení, že jsme na nejkrásnějším místě jižní Francie narazili na toho nejlepšího člověka, který nás mohl zaměstnat.


Jihofrancouzské září - vinobraní je v plném proudu a desítky traktorů a náklaďáků s vrchovatě naloženými korbami pendlují mezi vinicemi a vesnicí.

DNY A OSUDY NA VINICI

Vstáváme za tmy, vaříme čaj na ohni ze zvlhlého dříví a v kalném šeru zářijového rána vyrážíme ke Guillhemovu domu. Práci na vinici vyhledávají především studenti a ti, kteří nenašli stálé zaměstnání, anebo ho vůbec nehledají. Vypadá to, že i každý z našich budoucích spolupracovníků se dá zařadit do některé z těchto kategorií. Máme štěstí, protože jeden z nich mluví anglicky a druhý německy. Michelovi táhne na čtyřicet a je to přesně ten případ, který nestojí o stálý pracovní poměr. Občas pracuje, a když nemá práci, tak si užívá vydělaných peněz nebo cestuje. Ke Guillhemovi se dostal na inzerát i se svým přítelem Lilianem. Lilianův příběh není zdaleka tak bezstarostný. Vlastní se svým bratrem prodejnu vína a přišel sem pracovat proto, že před dvěma lety načerno zaměstnával svou přítelkyni. Když se s ní rozešel, napsala na něj udání, a on dostal obrovskou pokutu. Od té doby ji splácí a jak sám říká, vinobraní je dobrou příležitostí, jak vydělat dost peněz za krátkou dobu a zbavit se další části svého dluhu.

V půl osmé je naše sestava kompletní a odjíždíme na vinici do patnáct kilometrů vzdálené vesnice. Na nic se nečeká, rozdávají se kýble, nůžky musí mít každý své, a přesně v osm se začíná. Každému je přidělena jedna řada a Colette nasazuje ostré tempo. Víno nám sahá sotva do pasu a těžké hrozny musíme složitě dobývat mezi spletenými větvemi. Sbírá se všechno. Zralé, nezralé i shnilé hrozny, občas větve a listí - žádná selekce. Jediné, co se nechává, jsou maličké hrozny na zakroucených tenkých úponcích. Někteří vinaři je sbírají až po vinobraní a přidávají je k již kvasícímu vínu, ostatní je nechávají napospas ptákům a hmyzu.


Jezero Salagou, obklopené vinicemi, bylo uměle vytvořeno před třiceti lety.

Zatímco všichni stříháme, Michel chodí mezi námi, vyměňuje plné kýble za prázdné a odnáší je na traktor. Ten popojíždí mezi řadami, vždy co nejblíž místu, kde zrovna pracujeme. Tempo je téměř šílené, ale naštěstí se nejedná o žádný závod. Když někdo zůstává pozadu, ostatní mu pomáhají, aby se naše postupující rojnice znovu vyrovnala. Před desátou se skrze mraky prodírá slunce a pálí do zad, která už díky neustálému ohýbání začínají bolet. Když je traktor naplněn, odváží ho Guillhem vysypat na valník přistavený ke kraji vinice. To nám poskytuje několik drahocenných minut na odpočinek. Někdo si zapaluje cigaretu, někdo si lehá na zem a rovná si záda. Pak se traktor vrací a všichni se dávají znovu do práce. Po nekonečných čtyřech hodinách nastává vytoužená polední přestávka. Pracuje se čtyři hodiny dopoledne a čtyři hodiny odpoledne. Mezitím je hodina a půl na oběd. Teď, když pracujeme mimo vesnici, kde bydlíme, vozíme si jídlo s sebou a obědváme společně ve stínu vedle vinice. Guillhem rozlévá víno a kávu a všichni se snažíme načerpat co nejvíc sil. Narozdíl od pracovní doby utíká polední přestávka nepoměrně rychleji, a začíná odpolední směna. Znovu neproniknutelná změť listí a větví, znovu ohýbání zad a trnité ostružiny, omotávající se okolo nohou. Občas někdo nezvládne manipulaci s ostře nabroušenými nůžkami, ale tekoucí krev většinou není důvodem k přerušení práce. Vinice je velká a musí se dodělat. Slunce do nás praží a máme pocit, že už se nikdy nenarovnáme. Přesně v půl šesté dokončujeme vinici a tím práce pro dnešek končí. Nemáme chuť vidět nikoho a nic. Jediné, po čem toužíme, je naložit se do chladivé vody Salagou a zapomenout na to, že nás čeká ještě devět dní stejné dřiny.

Druhý den se přesně podobá prvnímu, až na stupňující se bolest zad. Naivně si říkáme, že víc už to bolet nemůže. Neděle je volná, ale příliš krátká na to, abychom si odpočinuli. Doléhá na nás veškerá únava a nejlépe se nám chodí v předklonu. V pondělí se nám chce umřít a litujeme toho, že nás kdy napadlo zažít francouzské vinobraní na vlastní kůži. Nepomáhají ani častější přestávky, ani Guillhem rozdávající studené pivo. Jediné, co nás utěšuje, je vědomí, že jsme na tom všichni stejně. Večer po práci někdo říká, že zítra možná bude pršet a nebudeme pracovat. Nepřejeme si nic jiného.

Ráno nás skutečně budí drobné bubnování dešťových kapek na střechu auta, ale k naší velké hrůze déšť vzápětí ustává. Vstáváme a odjíždíme do práce. Cestou začíná znovu pršet a za chvíli už zuří obrovská průtrž mračen. Je jasné, že dneska se pracovat nebude.

Na kopci za vesnicí, kde bydlí sběrači liaussonského starosty, se v malém karavanu tísní několik lidí a pijí víno. Na jeho nedostatek si teď rozhodně nemůžeme stěžovat. Oficiální předpis zaručuje, že každý, kdo pracuje na vinobraní, dostává od svého zaměstnavatele dva litry vína na den. Tahle sběračská parta je trochu jiná než ta naše. Bezzubý Bilou a bláznivý Joseph se s krizí středního věku vyrovnali tak, že se připojili k novodobým francouzským kočovníkům. Joseph kdysi pracoval jako odborník na montáž průmyslových strojů, vydělával spoustu peněz a jezdil po celém světě. Jednoho dne odjel na dovolenou do Himálaje a zůstal tam osm let. Podle svých slov "uviděl Šivu" a zjistil, že už dál nechce žít ve stereotypu své úspěšné práce. Kariéru, peníze a rodinu vyměnil za karavan a nejistotu sezonních prací.

Bilouův osud je podobný. Živil se jako opravář továrních strojů, když za ním jednoho dne přišel jeho mexický spolupracovník a zeptal se ho: "Co tady děláš? Jak to tady žiješ?" Bilou o tom zapřemýšlel a stejně jako Joseph zvolil karavan a nejistotu, aby jeho život získal jiný, smysluplnější rozměr. Když je jedno místo omrzí, převezou prostě své karavany někam jinam. Tady u Salagou jim dělá společnost jejich kamarád Kristof s Alžířankou Kaltúm a Angličan Philip, který tu žije deset let a některá anglická slova už dávno zapomněl. Kapky vytrvale bubnují na střechu a my společně konzumujeme své denní příděly vína. Všichni, kdo sem přijeli kvůli práci, se teď paradoxně radují, že pracovat nemusejí. Je to první déšť po několika týdnech a s ním definitivně přichází na scénu chladnější, deštivý podzim.

V noci je obloha bez mráčku a ráno pokračujeme v práci. Zdá se nám o mnoho jednodušší a také rychleji ubíhá. Možná je réva o něco vyšší a nemusíme se tolik ohýbat. Možná jsme si prostě zvykli. Všude okolo je vinobraní v plném proudu. Na cestě do práce a z práce potkáváme desítky traktorů, strojů na sběr vína, náklaďáků s vrchovatě naloženými korbami a rozhrkaných dodávek, svážejících sběrače. Bezpečně se poznáváme podle stejně špinavého oblečení, rukou černých od šťávy z hroznů a stejně strnulé chůze, ke které nás odsoudila přetrvávající bolest v kříži.

U jezera už je zima, a tak se spolu s Michelem a Lilianem stěhujeme do bytu v přístavku Guillhemova domu. Po dlouhé době oceňujeme teplou sprchu po práci a ranní čaj, který je na plynovém sporáku za pět minut hotový. Počasí je dobré, takže pokračujeme až do konce týdne. Pracujeme sice na obzvlášť těžké vinici, ale už nám to nedělá takové problémy jako zpočátku.

Dohromady nám zbývají už jenom tři dny práce, ale další týden se kazí počasí a často prší. Vinice jsou plné vody a nohy máme obalené nánosy bláta. Když náhodou vysvitne slunce, vyrojí se mračna vinných mušek a lezou nám neodbytně do očí. Po prvním deštivém dnu už je na vinici tolik vody, že se na ni nedá vjet traktorem. Pracujeme jenom odpoledne nebo vůbec. Když nepracujeme, trávíme hodiny a hodiny hraním pétanque na dvoře za domem.

V sobotu konečně svítí slunce a my doděláváme poslední vinici. Konec vinobraní jsme oslavili včera společnou večeří, takže teď zbývá jenom zabalit a všichni se rozjedeme zpátky domů. Těšili jsme se, až bude práce za námi, ale místo radosti teď pociťujeme spíš lítost nad tím, že se musíme rozloučit.

Každým rokem natahují vinaři více a více vinic na dráty, a práci lidí tak při sběru přebírají stroje. I polovina Guillhemových vinic je vydána napospas strojům. Letos k nim plánuje přidat další dvě vinice, takže příští rok bude na vinobraní pro lidi zase o něco méně práce. Za pár let se takové vinobraní stane neodvratnou minulostí a možná si o něm budou vyprávět staříci na lavičkách v parku.

ŠÁLIVÝ ZVUK CHÂTEAU

Existují věci, které nám ve spojení se jménem země, odkud pocházejí, dávají pocit kvality a určitého luxusu, něčeho skutečně dobrého. Francouzské víno je bezesporu jednou z nich. Když zapalujeme svíčky a otevíráme láhev s nápisem château, získává večeře ten správný slavnostní ráz. Za tou láhví na našem stole se ale skrývá spousta času a hlavně práce, z níž samotné vinobraní je tou nejtěžší a zároveň nejzajímavější. Další procesy se odehrávají ve sklepích, kde nasbírané hrozny čekají různé osudy. Někteří vinaři odvážejí svou úrodu do tzv. caves cooperatives, kde se hrozny roztřídí podle kvality, naloží se do obrovských cisteren a začíná proces kvašení. Opravdu kvalitní odrůdy, jako jsou Merlot, Syrah nebo Chardonnay, které obsahují hodně cukru, málo octa a vytvářejí vyšší procento alkoholu, kvasí samostatně. U méně kvalitních odrůd se většinou smíchá několik druhů dohromady. Víno z těchto hroznů se pak prodává stáčené nebo v láhvích přímo v caves cooperatives jako nepříliš dobré stolní víno. Menší kvalita stolních vín je ale dána už od počátku horší kvalitou hroznů, ne jejich mísením. Občas se záměrně mísí i vynikající odrůdy a výsledné kvalitě vína to rozhodně neubírá. Nejlepší vína vyrobená v caves cooperatives se dostávají do prodeje v láhvích označených etiketou château nebo domaine. Tato označení bývala původně výsadou krajů Bordeaux a Bourgogne a označovala zámky a vinné domy, ve kterých se vyrábělo víno. Dnes se už tato označení běžně používají i v ostatních vinařských oblastech. Vína, která se vyrábějí v takových château nebo domaine, bývají považována za záruku opravdové kvality, kdy vinaři vyrábějí své víno, jak nejlépe mohou. Součástí takového postupu je mimo jiné i použití minimálního množství chemikálií a konzervačních látek. Bohužel i v tom existují četné výjimky. Ukázkovým příkladem naprostého ignorování těchto zásad byl starosta vesnice, ve které jsme pracovali. Na své láhve sice lepil etikety domaine, ale zcela nepokrytě prohlašoval, že jemu záleží na kvantitě, ne na kvalitě, a tak jsme díky jeho (a nejen jeho) "pravému francouzskému vínu" měli možnost zažít i pravou francouzskou kocovinu. Ne nadarmo se říká, že dobré víno poznáš druhý den. Ani ta nejznámější jména na etiketě nám ještě nedávají jistotu, že se jedná o dobré víno. Víno je ve Francii kultura sama o sobě, o víně se diskutuje, vínem se žije. Jedině když budete mluvit s lidmi, kteří vínu rozumějí, najdete to nejlepší. A může to být zrovna tak nejlevnější točené víno z malého sklepa v zapadlé vesnici, jako nejdražší láhev ve vyhlášeném obchodě.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group