ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

HEIVA - UMÍRAJÍCÍ OZVĚNA?

Papeete - Tahiti, 24. července 1910: „Když první z tahitských sborů čtyřstupem vpochodoval s vlající trikolorou do prostory uprostřed zástupů ohrazené, ani už jsme si v duchu nestěžovali do koloniální hlouposti, jež přiměla domorodce, aby místo své vyzdobené nahoty navlékli si bílé nohavice a kabáty, na nichž řetězy kapradin a věnečky květů vypadaly spíše jako cirkusová maškaráda, a zároveň s davy smáli jsme se mnohému, ani si neuvědomujíce, že vlastně smáli jsme se sobě samým.“ Těmito slovy popsal před více než devadesáti lety své dojmy z každoročních oslav Le Tiurai (červenec), pořádaných na Tahiti francouzskou koloniální správou, český spisovatel a cestovatel Jan Havlasa. Množné číslo v jeho vypravování patří jemu a jeho příteli, pozdější známé postavě československých dějin, Milanu Rastislavu Štefánikovi, který zde z pověření francouzské vlády budoval astrologickou observatoř. Svátek Le Tiurai byl přímým předchůdcem kulturního a folklorního festivalu, který dnes každoročně v červenci probíhá na Tahiti a některých dalších ostrovech Francouzské Polynésie. Svým návštěvníkům představuje Heiva, jak se tento soutěžní festival od roku 1985 oficiálně jmenuje, ucelenou přehlídku umění, kultury a tradic této oblasti. Pro své přímé aktéry, kteří se sem sjíždějí i z těch nejvzdálenějších ostrovů, znamená vrcholný svátek jejich umění a také vysoce prestižní záležitost. V minulosti tomu ale tak vždy nebylo a polynéská kultura musela projít poměrně dlouhým a složitým obdobím, než si definitivně obhájila své místo na slunci. Ať už na Havlasu podívaná v režii francouzské koloniální správy zapůsobila jakkoli, už to, že se vůbec odehrála, znamenalo bezesporu další malý krok k záchraně polynéské kulturní identity. Protože, ač to zní neuvěřitelně, pohádka o králi, který zakázal svým poddaným zpívat, se na Tahiti stala po určitou dobu tvrdou skutečností.

ZÁKAZ VŠEHO
Stejně tak jako na jiných místech světa, první kontakty s Evropany přinesly domorodcům nevyhnutelně i první pokusy o jejich obrácení ke křesťanství. Místní obyvatelé však měli, až na drobné výjimky, pramálo důvodů ke změně své dosavadní víry, která byla úzce svázána s tradičním způsobem života. Proč by například jeden muž nemohl mít více žen jako doposud, či žena více mužů? Proč je k lásce třeba manželství a proč je manželství nerozlučitelné? Proč je nutné pravidelně pracovat, když ostrov poskytuje vše nezbytné k životu?
Přes několik počátečních neúspěchů však nakonec angličtí protestantští misionáři našli pro své snažení živnou půdu v tradiční rivalitě jednotlivých náčelníků a nikdy nekončících lokálních válkách, které provázely celou historii této oblasti. Vhodnou osobou se nakonec ukázal být král Pomare II., který by bez vydatné pomoci zvenčí neměl šanci Tahiti ovládnout. Řešení bylo jednoduché a odehrálo se podle již z historie známého scénáře - podpora krále výměnou za prosazení křesťanství jako jediného oficiálního náboženství. Vláda krále Pomare II. pak v roce 1819 vyvrcholila vydáním absurdního Zákona Pomare.
Vyjmenovat to, co zákon nezakazoval, by bylo možná jednodušší - vycházel sice z desatera božích přikázání, která však pastoři značně rozšířili a přizpůsobili svým potřebám. Kromě bohoslužeb začal například platit zákaz zpěvu jako takového, v neděli se nesmělo vycházet jinam než do kostela, ženy nemohly jít ven po setmění, muži pouze se světlem. Nežádoucí byl zápas, hra na bubny, nesměly se nosit pandánové náhrdelníky, nemyslitelné bylo zdobení vlasů květy či používání vonného oleje monoi.
„Nový“ Tahiťan se musel přizpůsobit také svým oblečením. Tradiční parea - velké kusy barevné látky, z nichž se dá na těle vytvarovat snad jakýkoliv druh oděvu a které Polynésané s velkou oblibou využívají dodnes - byla vystřídána viktoriánskou módou. O její praktičnosti a pohodlnosti vzhledem k místnímu klimatu si asi každý lehce udělá obrázek sám.
Absolutní zákaz pak platil pro tanec, ve kterém misionáři spatřovali „obscénní pohyby k vyvolání sexuálních choutek“. Přitom právě tanec vždy byl, a dodnes je pro Polynésany něčím naprosto bytostným. Vrchol tohoto umění v minulosti předváděli členové výlučné skupiny Ariori.

VYVOLENÍ TANEČNÍCI
Jak nejlépe popsat tuto zvláštní skupinu „vyvolených“, která nikdy nikde trvale nezakotvila a putovala od ostrova k ostrovu? Ohromovala už samotným počtem svých členů, kteří po moři cestovali s velkými flotilami lodí, z nichž některé byly schopny pojmout až sto lidí. V roce 1774 zaznamenal kapitán James Cook více než šedesát takovýchto plavidel mířících od ostrova Huahine na další ostrovy.
Náplní života Ariori byla v podstatě jedna velkolepá putovní show, promyšlená do nejmenších detailů. Už samotný jejich příjezd musel na místní obyvatelstvo působit naprosto triumfálním dojmem. Množství velkých pirog vyzdobených květy, pomalu připlouvajících po zelenomodré vodě laguny, ozývá se troubení na lastury, krásní mladí lidé, dlouhé černé vlasy propletené květy...
Podle některých zdrojů byli členové Ariori nejprve vybíráni z nejvyšších vrstev společnosti, později byl vstup do tohoto společenství umožněn komukoliv, kdo prokázal svůj talent a odhodlání žít podle daných pravidel. Jedním z nich byl i striktní zákaz mít potomky. Tento zákaz však pro Ariori v žádném případě neznamenal povinnost celibátu. Naopak, sex nejenže zaujímal přirozenou roli v každodenním životě skupiny, ale byl dokonce povýšen na důležitou součást některých vystoupení. Misionáři nebyli tak daleko od pravdy, když v dobových zprávách velmi zastřeně popisovali některé tance jako zběsilé orgie. V podání Ariori byly tance symbolizující lásku dovedeny až k úplnému vyvrcholení, a to doslova. Případné následky takovýchto „tanečních figur“ řešila skupina, k naprostému zděšení prvních bílých návštěvníků ostrovů, usmrcením dítěte.
Ačkoliv byl pobyt Ariori pro místní obyvatele spojen s vysokými náklady, byl i tak příchod skupiny vždy událostí spojenou s napjatým očekáváním. Produkce Ariori měla zajistit plodnost, a to jak zemi, tak i jejím obyvatelům. Znamenala několikadenní nepřetržitou slavnost zpěvu, tance, zápasů, akrobatických kousků a vypravování starých příběhů a legend.
Z těchto souvislostí vyplývá, že restriktivní Zákon Pomare mohla většina Tahiťanů přijmout jen s největším sebezapřením a v letech následujících bezprostředně po jeho vydání se dokonce zdálo, že bude tato jedinečná kultura odsouzena k úplnému zániku.

OZVĚNA PÁDU BASTILY
Světélkem na konci tunelu se poněkud překvapivě ukázalo být převzetí Tahiti a přilehlých ostrovů pod francouzskou správu v roce 1880. Právě tehdy se totiž začaly rodit základy dnešního festivalu Heiva. Jedním z prvních činů francouzského guvernéra na Tahiti bylo totiž zavedení oslav Dne dobytí Bastily. Zpočátku měly oslavy k lidovosti dost daleko. Jejich hlavní náplní byl kromě střelby z děl a vojenské přehlídky také ples v paláci guvernéra konaný v předvečer dobytí Bastily. Mezi zvanými byli i tahitští koloniální úředníci a právě pro ně pořádal guvernér soutěž v tradičních zpěvech himene. Několik úředníků, i když možná hudebně nadaných, však zcela určitě nemělo šanci nějak výrazněji ovlivnit osud místní kultury.
Daleko důležitějšími se v tomto směru ukázaly být už zmiňované oslavy Le Tiurai, pořádané francouzskou správou mimo palác. Jejich součástí sice ještě nemohl být tanec, ale mohly se jich zúčastnit pěvecké skupiny z různých částí ostrova. O tom, že tón těchto „lidových“ oslav pevně určovali Francouzi, svědčí například skutečnost, že v roce 1881 zvítězila v pěvecké soutěži skupina, která porotě předvedla „tradiční zpěv“ nazvaný La Ora Farani - Pozdrav Francouzům.
Nicméně po letech naprostých zákazů i tato kontrolovaná zábava znamenala pokrok a brzy si získala velkou oblibu. Postupně, krůček po krůčku, se začal program rozšiřovat, až se na přelomu století začaly objevovat první, až dosud nežádoucí taneční skupiny.
Lze jen stěží předpokládat, že se obyvatelé ostrovů vzdálených od Francie tisíce kilometrů budili každoročně 14. července s radostným vědomím, že nenáviděná Bastila konečně padla. Radost z hudby, tance a zpěvu, stejně jako určitá hravost, jsou však přirozenou součástí polynéské mentality a ostrované by zřejmě, s trochou nadsázky, se stejnou ochotou slavili třeba i znovunastolení monarchie či rekonstrukci zničené pevnosti. Nelze se proto divit, že kolem roku 1910 získávají oslavy Le Tiurai až pouťový charakter, dotvářený desítkami prodejních stánků v uličkách hlavního města Papeete a korunovaný zlatým hřebem v podobě kolotoče dovezeného z Evropy speciálně pro tuto příležitost.
Ačkoliv cestovatel Havlasa popisuje tento svátek s určitým despektem - pohled na domorodce oděné do viktoriánské, mnohdy potrhané a zašlé módy, která měla demonstrovat stupeň jejich „zcivilizování“, jej rozhodně nenadchnul - nemůže se vyhnout silnému dojmu, který v něm zanechala hudba, tanec a zpěv...

VZKŘÍŠENÍ TANCE
Papeete-Tahiti, 7. července 2001: V horké, tmavé noci na okamžik zahlédneme hvězdy, včetně proslulého, ale překvapivě malého Jižního kříže. Je to přesně ten okamžik, než zazní táhlé zatroubení na ulitu mořského tritona a než taneční arénu ozáří kužel světla. Napjatou vteřinu protrhnou první údery na upa-upa, aby se vzápětí s ostatními bubny a bubínky spojily v jeden strhující rytmus.
A náhle jsou tady. Bosé nohy vyťukávající do písku poselství hudby, snědá těla zahalená do černých vodopádů vlasů spadajících až na boky zdobené lýkovými suknicemi a kopírující přesně každou změnu v ohlušující náladě bicích nástrojů. Potomci dávných Ariori, novodobí nositelé starého dědictví, které před námi právě ožívá ve své nové podobě.
Dnešní Papeete má již velmi daleko k ospalému provinčnímu městečku s několika chatrčemi a nějakou tou správní budovou v koloniálním stylu, jakým bylo ještě na počátku minulého století. Rušné nábřeží, víc než sen o tropickém ráji, připomíná promenádu někde na Francouzské riviéře a papeetskou hlavní třídu dokáže bezpečně přejít jen člověk s bohatými zkušenostmi ze světových velkoměst.
Ve chvíli, kdy taneční arénu rozvíří chodidla prvních tanečníků, však s určitostí vím, že my jsme na tom správném místě. S úžasem sledujeme neuvěřitelnou frekvenci pohybu boků tanečnic, které vůbec netuší, že se právě stávají součástí splněného snu.
Vystoupení soutěžních skupin nejsou nikdy jen shlukem nahodilých tanečních prvků, ale vždy evokují nějakou historickou událost, mýtus nebo tradiční činnost Polynésanů. Mísí se v nich prvky mystiky s trochou animálnosti, náznaky bojovnosti s důležitým prvkem lásky, okořeněným náznaky sexuálního aktu...
Po prvním náporu hudby a tance máme na chvíli čas si vydechnout a rozhlédnout se kolem sebe. Sedíme na jedné z otevřených postranních tribun ohraničujících obdélníkovou taneční plochu. Čelní tribuna, ze které je nejlepší výhled, je vyhrazena pro významné představitele ostrovního života a pro porotu, která bude po několik soutěžních večerů hodnotit výkony účinkujících.
Soutěže se mohou zúčastnit nejméně osmdesátičlenné skupiny a v rámci svého, někdy i několikahodinového vystoupení musí předvést čtyři povinné tance. Výjimku tvoří pouze skupiny ze vzdálených souostroví Tuamotu a Markézy, kde se taneční umění vyvíjelo poněkud odlišným směrem, a které tedy mohou předepsané tance nahradit vlastním repertoárem.
Muži jen v suknicích ze zeleného listí, ženy navíc s půlkami kokosových skořápek zakrývajících ňadra tančí divoký ote’a, jeden z povinných tanců. O jeho původu víme již jen to, že pochází z Tahiti a že jde o tanec válečný, dříve určený pouze mužům. Do dnešního dne se z něj zachovaly pouze některé fragmenty. Totéž platí i pro další tance, u nichž se dokonce v některých případech dochovaly pouze jejich názvy. V hudbě i v tanci lze pozorovat západní vliv, který pronikl do této oblasti společně s prvními námořníky a misionáři. V současnosti tedy jde o jakousi novou tradici, navazující na násilím přerušený vývoj tohoto umění z doby před zhruba dvěma sty lety. Dnes je pro ote’a typické dodržování geometrické formace, tvořené řadami tanečníků rozdělenými podle pohlaví. Tanec žen se od mužského liší pohyby hýždí a stehen. Nohy všech musejí být v neustálém pohybu, ale pokud možno stále v dotyku se zemí.
Ote’a, znázorňující neustálé rozmíšky mezi původními obyvateli ostrova, přechází do klidnějšího tempa - domorodci vzdávají hold svým bohům. Po chvíli se tempo opět mění, muži strhávají ženám zelené suknice, a ty zůstávají pouze v kratičkých bederních rouškách...
Děj nabírá na dramatičnosti příchodem prvních kolonizátorů, kteří s sebou přinášejí nové náboženství. Zdá se však, že domorodci v prvních chvílích význam tohoto poselství plně nedoceňují. V rychlém sledu předvádějí návštěvníkům ukázky svého způsobu života.
Nejprve je to aparima - tanec rukou, jakási pantomima paží, která velmi přesně znázorňuje různé činnosti každodenního života.
Následuje hivinau, pro nějž je charakteristické rozestavění tanečníků ve dvou soustředných kruzích. Údajně jde o technicky nejméně náročný povinný tanec, při kterém tanečníci předvádí pohyby znázorňující činnost spojenou s plavbou po moři.
Prezentace domorodého života vrcholí tancem paoa. Ženy sedí na zemi a za stálého zpěvu silně tlučou do rozložených kůží. Zobrazují tak výrobu tapy, tradiční polynéské látky, vyráběné roztlučením lýka moruše papírodárné.
Následují vystoupení tanečních sólistů a soutěž bubeníků a scéna se začíná postupně měnit. Domorodci přicházejí oděni do bílých úborů, aby z rukou návštěvníků přijali křesťanství. Zbytek vystoupení je pak jedinou „ódou na radost“.

MLADÍ A NADŠENÍ
V krátké přestávce zahlédneme několik řad pod námi známou tvář. Setkali jsme se dnes odpoledne v kanceláři místní letecké společnosti, kde nám Poareva (Černá perla) zajišťovala letenky pro naše další cesty mezi ostrovy. Tehdy, v klimatizované kanceláři vybavené nejmodernějšími počítači, mě vůbec nenapadlo, jak případné jméno vybrali rodiče pro tuto dívku. Nyní, oděná do pestrobarevného parea, s bílým květem tiare za uchem, dlouhými černými vlasy provoněnými olejem monoi, skutečně více připomíná vzácný prodejní artikl místních klenotnictví, než profesionálku v slušivém kostýmku evropského střihu z dnešního odpoledne.
Poznává nás, usmívá se a jde si k nám na chvíli přisednout. V hledišti je překvapivě málo cizinců. Ptám se na to Poarevy, které však tento fakt evidentně nekazí náladu.
„Víš, bude to asi tím, že na Tahiti je hodně hotelů, jež pro své hosty pořádají několikrát týdně večery s vystoupením profesionálních tanečních skupin, které tady neuvidíš. Většina turistů využije tuto možnost, kde se podává i večeře. Tak proč by chodili na Heivu?“
Po chvíli nás Poareva opouští, čeká na ni její tane (muž) s rudým květem ibišku za uchem...
Po tanečnících přicházejí na řadu zpěváci. Jde o asi osmdesátičlenný sbor mužů a žen, který na zemi vytváří jakýsi čtverec s uličkou uprostřed. Jsme svědky himene tarava, nejvyššího stupně tradičního polynéského zpěvu. Pokud jsme si mysleli, že po vystoupení tanečníků už nemůžeme vidět a slyšet nic lepšího, pak jsme se mýlili.
Všichni zpěváci mají na hlavě zelené věnce a za neustálého pohupování vytvářejí až desetihlasý(!) sbor, jehož některé, především mužské hlasy udávají pouze rytmus.
Zlatým hřebem večera je však bezesporu tanec s ohněm. Nejde sice o tanec původní (pochází ze souostroví Samoa), ale je to vrcholná ukázka mužského tanečního umění. Divoký rytmus a pochodně zapálené na obou koncích jen umocňují tuto dynamickou a strhující podívanou...
Když po skončení programu vycházíme zpět na papeetské nábřeží, blíží se půlnoc. Nechce se nám ještě spát, a tak si na chvíli sedáme na kamennou zídku vedle tetovaného mladíka s uzlem dlouhých vlasů. Je nám povědomý a svůj dojem si potvrdíme, když se s ním dáváme do řeči.
Arenui (Velká vlna) pochází z ostrova Moorea a dnes večer jsme ho viděli při ohňovém tanci. Chceme se od něj pochopitelně dozvědět co nejvíce:
„S ohněm tančil už můj otec. Není to jednoduchý tanec, a tak je dobré s ním začít v co nejranějším věku. Já jsem jeho základy, tehdy samozřejmě ještě bez hořících pochodní, zkoušel už v šesti letech. Pochodně přišly na řadu o něco později. Když to tak počítám - dnes je mi pětadvacet - s ohněm tančím většinu svého života, ale i tak se občas nevyhnu nějaké té spálenině,“ směje se.

SOUTĚŽNÍ DUCH STARONOVÉ TRADICE
I když taneční a hudební soutěže tvoří velmi podstatnou část festivalu Heiva, nejsou zdaleka jedinými body jeho programu. Denně, od konce června po celý následující měsíc, jsou na Tahiti a přilehlých ostrovech k vidění také ukázky tradiční řemeslné výroby, tematické výstavy a v neposlední řadě také různé sportovní soutěže.
Pokud jde o posledně jmenované, jsou pro Polynésany jednoznačně sportem číslo jedna závody pirog, kterým tu říkají va’a. Závody probíhají po celý rok a mají jeden ze svých vrcholů právě v době Heivy. O popularitě tohoto sportu svědčí i skutečnost, že se mu zde aktivně věnuje každý třetí muž či žena.
Vzhledem k tomu, že je celé území Francouzské Polynésie tvořeno jednotlivými kousky pevniny rozesetými uprostřed Tichého oceánu, nelze se divit, že jsou to právě lodě, které zde mají tak bohatou tradici. I když i dnes na ostrovech často narazíme na závody tradičních plavidel vyrobených ze dřeva, špičkové závodní pirogy se už v současnosti vyrábějí nejmodernějším způsobem - z plastů nebo skelného vlákna.
Závodí se v mnoha kategoriích rozdělených podle délky jednotlivých závodů, podle věku, pohlaví a počtu účastníků a také podle toho, zda se jedná o závod na otevřeném moři, či v krytém zálivu.
K nejzajímavějším určitě patří závod mužů mezi Tahiti a sousedním ostrovem Moorea, jehož celková délka činí 84 km. Jeho specialitou, kromě zvláštního vybavení lodí proti vysokým vlnám, je poněkud netradiční střídání posádky. Čerství závodníci skáčou z doprovodných plavidel před svou loď a ve chvíli, kdy se dostanou na její úroveň, vylézají na palubu a okamžitě se ujímají pádel. Současně s tím z druhé strany opouštějí loď skokem do moře jejich unavení kolegové.
Své početné obecenstvo mají i další soutěžní disciplíny v rámci Heivy. Jen namátkou, soutěží se například ve zpracování kopry (kokosové ořechy), zvedání kamenů či výrobě tapy. Probíhá také volba Miss a Mister Heiva, obřad chůze přes rozžhavené kameny, svoji soutěž mají i nosiči ovoce nebo polynéští vypravěči, jakési živé kroniky místních dějin. Na vybraných místech, jakými jsou například modlitební místa původních obyvatel zvaná marae, probíhají historické rekonstrukce znázorňující například korunovaci krále či průběh polynéské svatby. Zúčastnit se všech akcí, nebo se jimi zabývat podrobně, je prakticky nemožné. My jsme si, jako hrdí krajané Jana Železného, vybrali soutěž v hodu oštěpem.
Když se blížíme k zahradám Muzea Tahiti, kde má soutěž probíhat, popravdě řečeno nevíme, co přesně máme očekávat. Podle legendy prý tuto disciplínu vymysleli sami bohové a ceremoniál, který ji provází, má zemi zajistit úrodu. Ve skutečnosti má tento sport své kořeny na souostroví Tuamotu.
Na místě nás vítá travnatý prostor ohraničený už tradičně velkým množstvím diváků. Jednou ze soutěžních disciplín může být také hod do dálky, ale my víme, že dnes je na programu hod na cíl. Než nám dojde, že cílem je vlastně kokosový ořech napíchnutý na dlouhé tyči, chvíli jej bezradně hledáme. Dodatečně se dozvídáme, že tyč je vysoká 7,5 metru, hází se ze vzdálenosti 22 metrů a závodí jednotlivci nebo dvoučlenná družstva.
Oštěpaři jsou oděni pouze do parea způsobem, který ve své konečné podobě trochu připomíná dětské plenkové kalhotky. Všichni mají hlavy ozdobené zelenými věnci a kolem sebe zabodánu houštinu oštěpů, kterými se během určeného časového limitu pokusí zasáhnout cíl. Ve chvíli, kdy se oblohou snese déšť oštěpů, připadá nám, že jsme se v čase posunuli o nějaké to století nazpět. Tento dojem ruší snad jen televizní kamery, které jsou dnes nezbytnou součástí většiny soutěží Heivy. Ač se nám to zprvu zdálo nemožné, je kokosový ořech za chvíli obsypán množstvím oštěpů a začíná silně připomínat mořského ježka. Soutěž má několik kol a oštěpaři ji prožívají opravdu naplno. Nejsme zřejmě ti správní znalci tohoto sportu, a tak nás víc než dnešní vítěz zajímá obraz polonahých mužů upevňujících po skončení soutěže svazky oštěpů na svá, vesměs luxusní auta...
Kdysi jsem četla názor, že současná polynéská kultura je jen jakousi umírající ozvěnou dávných dob. Ozvěnou snad, ale takovou, která si už dávno žije svým vlastním životem.
září 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group